ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.1501.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 1501/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Ing. V. H., zastoupeného advokátkou, proti povinné PhDr. V. K., prodejem nemovitostí, pro 1.500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 20 E 774/2004, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 28. února 2005, č. j. 40 Co 145/2005-39, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl návrh oprávněného na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace povinné. Dle názoru odvolacího soudu je v řízení o výkon rozhodnutí pasivně věcně legitimován ten, kdo na základě právního úkonu, který byl rozhodnutím soudu ve smyslu §42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „obč.zák.“), prohlášen neúčinným, nabyl od dlužníka - z exekučního titulu povinného - návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí postižený majetek.
Oprávněný ve včasném dovolání namítl, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“)], a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Vadu řízení spatřuje oprávněný v tom, že odvolací soud nerozhodl o jím podaném návrhu na přistoupení dalšího účastníka řízení na stranně povinného. Nesprávné právní posouzení věci pak oprávněný dovozuje ze závěru, dle kterého je výklad i aplikace §42a obč. zák. odvolacím soudem v rozporu s hmotným právem. Oprávněný je přesvědčen, že výklad uvedeného ustanovení umožňuje, aby se na základě úspěchu jeho odpůrčí žaloby (jakožto zkrácený věřitel) hojil výkonem rozhodnutí přímo na převedených nemovitostech, a to návrhem na výkon rozhodnutí směřujícím nikoliv vůči novému vlastníkovi předmětných nemovitostí, ale vůči povinné tak, jako by předmětné nemovitosti byly v jejím vlastnictví. Oprávněný proto navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963.Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Pro danou věc to znamená, že dovolání Nejvyšší soud projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.dubna 2005.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; ustanovení §237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).
Z toho plyne, že dovolání proti tomuto usnesení je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v §237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Z toho plyne, že případné vady řízení, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. vytýkané dovolatelem v jeho podání (i kdyby existovaly), jsou naopak - pro závěr o zásadním právním významu rozhodnutí, a tím o přípustnosti dovolání - bezcenné. To zcela platí pro dovolatelovu výtku, dle níž odvolací soud zatížil své rozhodování vadou spočívající v tom, že se nevypořádal s návrhem oprávněného na přistoupení dalšího účastníka na straně povinného dle §92 odst. 1 o.s.ř. Jen pro úplnost dovolací soud poukazuje na to, že ustanovení §216 odst. 1 o.s.ř. aplikaci ustanovení §92 o.s.ř. pro odvolací řízení vylučuje.
Dovolatel se však především zásadně mýlí ve výtce nesprávného právního posouzení projekce důsledků aplikace §42a obč. zák.. do výkonu rozhodnutí; právní otázku jím předloženou k přezkumu již dovolací soud opakovaně vyložil, přičemž nemá žádného důvodu se od těchto závěrů jakkoli odchýlit. Je jednoty právní teorie i praxe v tom, že institut odporovatelnosti slouží potřebám exekučního řízení, neboť jeho účelem je umožnit věřiteli, který má vůči dlužníku vymahatelnou pohledávku, domoci se v exekuci uspokojení této pohledávky z majetku (věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot), který ušel dlužníku v důsledku jeho odporovatelného právního úkonu. Rozhodnutí, jímž soud odpůrčí žalobě vyhověl, tj. určil, že vůči žalujícímu věřiteli je dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, neúčinný, je nezbytným podkladem k tomu, aby se věřitel na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, mohl domáhat nařízení výkonu rozhodnutí postižením toho, co odporovatelným (neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku. Takové rozhodnutí pak ani neznamená, že by se povinný z titulu stal vlastníkem postižené věci. Již z toho vyplývá, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí v takovém případě směřuje nikoliv proti dlužníku – osobě podle exekučního titulu zavázané, nýbrž proti tomu, s nímž nebo v jehož prospěch dlužník právní úkon učinil. Lze proto uzavřít, že rozhodnutí soudu, kterým bylo vyhověno žalobě na určení, že právní úkon dlužníka je vůči věřiteli neúčinný (§42a obč. zák.), představuje podklad k tomu, že se věřitel může – a jen v tomto smyslu je třeba vykládat jeho možnost domoci se uspokojení své pohledávky - na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí vydaného proti dlužníku domáhat nařízení výkonu rozhodnutí postižením toho, co odporovaným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku samému, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 364/2002 publikované v časopise Soudní judikatura č. 4/2003, poř. č. 69 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 1703/96, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4/2000, poř. č. 26). Nutno také podotknout, že na prvně uvedené rozhodnutí již správně odkazoval soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí.
Platí tedy jednak, že odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory v soudní praxi ustálené a nepochybné, jednak že dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu vystavil kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání oprávněného podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Oprávněný s dovoláním úspěšný nebyl, povinné, která by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. §146 odst. 3, 224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. srpna 2005
JUDr. František I š t v á n e k , v.r.
předseda senátu