ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.186.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 186/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Mgr. D. K., zastoupené advokátkou, proti povinnému S. N., pro 262.380,- Kč s příslušenstvím prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 28 E 1013/2000, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 2002, č.j. 56 Co 149/2002-36, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku - Místku usnesením ze dne 24. 7. 2001, č.j. 28 E 1012/2000-22, zastavil výkon rozhodnutí (nařízený podle platebního rozkazu téhož soudu ze dne 1. 4. 1996, sp. zn. Ro 390/96, k vymožení pohledávky 262.380,- Kč s 17 % úroky od 2. 1. 1992 do zaplacení, usnesením ze dne 21. 11. 2000, č.j. 28 E 1013/2000-10). Protože povinný, který je cizím státním příslušníkem, se z dosavadního bydliště na území České republiky (T., P. 411) odstěhoval na Slovensko, a jelikož oprávněná – po bezvýsledném soupisu na místě, které v návrhu uvedla – neoznačila jiné místo v České republice, kde jsou věci povinného, postupoval soud prvního stupně podle ustanovení §326a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“).
Rozhodnutím ze dne 30. 4. 2002, č.j. 56 Co 149/2002-36, Krajský soud v Ostravě usnesení soudu prvního stupně „změnil“ tak, že „řízení o výkon rozhodnutí se zastavuje“. V době podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí neměl povinný na území České republiky soud, který by byl příslušný návrh projednat (§252 odst. 1, 2 o.s.ř.); řízení proto – argumentuje odvolací soud – trpí nedostatkem podmínky představující nedostatek mezinárodní soudní pravomoci (§37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů, §103, §104 odst. 1, věta první, o.s.ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, v němž namítá, že „pokud by soud prováděl včas zjištění dle dožádání oprávněné, pak by mohl být výkon rozhodnutí nařízen z příjmů či jiného majetku povinného, a to v době, kdy se zdržoval na území ČR.“ Dovolatelka soudům vytýká liknavost, v jejímž důsledku „nemohla podat návrh na výkon rozhodnutí před vystěhováním povinného z České republiky.“ Podle jejího názoru mělo být řízení přerušeno za účelem dalšího zjištění majetkových poměrů povinného.
Dovolání není přípustné.
Rozhodnutí odvolacího soudu je – posuzováno v jednotě výroku a jeho odůvodnění – potvrzujícím. Odvolací soud, i když nepřesně zastavil „řízení o výkon rozhodnutí“ místo „výkonu rozhodnutí,“ což však ve skutečnosti sledoval, dospěl totiž k závěru, že nebyla splněna daná podmínka již v době, kdy došlo k nařízení výkonu (jinými slovy, zatímco soud prvního stupně své usnesení opřel o §326a o.s.ř., odvolací soud výkon zastavil podle §268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř.).
Je-li tedy napadeným rozhodnutím usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože užití ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), lze o přípustnosti dovolání uvažovat již jen z pohledu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po stránce právní. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem je dovolací soud vázán a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Oprávněná v dovolání neuplatnila námitky podřaditelné ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (právní závěr, na němž odvolací soud své rozhodnutí vystavěl, že není splněna uvedená podmínka řízení, nenapadla). Průtahy v provádění nařízeného výkonu vadou řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. být nemohou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 20 Cdo 984/2002) a vytýká-li dovolatelka liknavost soudu při šetření poměrů povinného v době před podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je tato námitka irelevantní již ze své podstaty.
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. (povinnému, jenž by měl právo na jejich náhradu, náklady v tomto stadiu řízení nevznikly).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2005
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu