ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.2463.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 2463/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného F. T. B. V., zastoupeného advokátem, proti povinnému Z. L., zastoupenému advokátem, pro 31.738.804,79 Kč s příslušenstvím, prodejem nemovitých věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 22 E 1143/99, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze z 11. 11. 2004, č.j. 62 Co 302/2004-188, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení z 19. 4. 2004, č. j. 22 E 1143/99-117, jímž obvodní soud zamítl návrh na zastavení výkonu rozhodnutí (odůvodněný poukazem na ustanovení §268 odst. 1 písm. a), h) občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů /dále též jen „o.s.ř.“/) i návrh na jeho odklad podle §266 odst. 2 o.s.ř.
V dovolání (č.l. 211), aniž (byť jen poukazem na příslušné ustanovení občanského soudního řádu) uvádí, z čeho dovozuje jeho přípustnost, povinný namítá „nedobré právní posouzení a nedostatečně zjištěný skutkový stav.“
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není ani v části týkající se zastavení výkonu, ani v části vztahující se k jeho odkladu.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze napadnout dovoláním pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci zastavení výkonu rozhodnutí; odstavec 2 téhož ustanovení říká, že §237 odst. 1 a 3 o.s.ř. zde platí obdobně.
Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v §237 odst. 1 pod písm. a/ až c/ o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) usnesení soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - pouze ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Bezcenné jsou naopak výhrady proti skutkovým zjištěním, byť by byly jinak podřaditelné dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ nebo §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatel názor, že rozhodnutí odvolacího soudu je zásadního právního významu, blíže nezdůvodnil; ze samotného hodnocení zcela obecné námitky, postrádající jakékoliv odůvodnění, případně vysvětlení, v čem má nesprávné právní posouzení spočívat, k takovému závěru dospět nelze.
O existenci právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež by mohlo mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), tudíž v daném případě nejde.
O rozpor s hmotným právem ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. zde rovněž nejde, neboť námitky dovolatele vycházejí z práva procesního.
Nelze-li ovšem dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí (ve výroku o návrhu na zastavení výkonu) naopak zásadního významu po právní stránce je, není dovolání přípustné ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5, věty první, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
K obdobnému závěru se dospívá i ohledně té části dovolání, kterou povinný směřuje proti výroku odvolacího soudu o návrhu na odklad provedení výkonu.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o.s.ř.
Podle §239 o.s.ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení o odkladu výkonu rozhodnutí (exekuce) v jeho taxativním výčtu uvedeno není.
Protože nejde o usnesení o obnově řízení ani po povolení obnovy, není dovolání přípustné ani podle §238 o.s.ř.
Dovolání není přípustné ani podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř., upravujícího přípustnost (kromě konkursních a zmatečnostních) v exekučních věcech, jelikož napadeným usnesením (resp. jeho druhou částí) nebylo rozhodnuto o návrhu na nařízení exekuce (písm. c/) ani o jejím zastavení (písm. d/), nýbrž o odkladu, na nějž se však žádný z případů upravených v taxativním výčtu tohoto ustanovení nevztahuje (o příklep /písm. e/, rozvrh /písm. f/ ani o povinnosti vydražitele /písm. g/ nejde zcela zjevně).
Přípustnost dovolání nevyplývá ani z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., na nějž poukazuje dovolatelka, jelikož toto ustanovení ji nezakládá – samo o sobě – pro kterákoli rozhodnutí v exekučních věcech, ale jen (§238a odst. 2 o.s.ř.) pro případy uvedené právě ve speciálním ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř., v jejichž výčtu však (viz výše) rozhodnutí o odkladu exekuce není (k tomu, jakož i k závěru, že okolnost, zda jde o rozhodnutí ve věci samé, jak to vyžaduje ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., či nikoli, je nevýznamná, srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1520/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2004 pod poř. č. 233).
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné i v této části odmítl.
K návrhu na vstup společnosti R. c., s.r.o., do řízení na místo nynějšího oprávněného dovolací soud s ohledem na ustanovení §243c o.s.ř. (podle něhož §107a pro dovolací řízení neplatí) nepřihlédl, jelikož tento návrh (č.l. 221) byl soudu doručen až 18. 8. 2005, zatímco rozhodnutí ve věci samé, jímž se řízení končí, tedy o návrhu na zastavení výkonu (č.l. 188), bylo vydáno již 11. 11. 2004 (viz též usnesení Vrchního soudu v Praze z 15. 1. 2004, sp. zn. 9 Cmo 568/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2004, pod poř. č. 87).
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněnému, jenž by jinak měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. listopadu 2005
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu