ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.2464.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 2464/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného F. T. B. V., zastoupeného advokátem, proti povinnému Z. L., zastoupenému advokátem, pro 31.738.804,79 Kč s příslušenstvím, prodejem nemovitých věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 22 E 1143/99, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze z 31. 8. 2004, č.j. 62 Co 301, 302/2004-174, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud připustil, aby na místo dosavadního oprávněného – E. G., a. s., – do řízení vstoupil F. T. B. V.; své rozhodnutí podle ustanovení §107a občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“) odůvodnil skutečností, že pohledávku za povinným původní oprávněný smlouvou z 12. 12. 2002 postoupil na společnost uvedenou v záhlaví tohoto rozhodnutí jako osobu oprávněnou.
V dovolání povinný – s odůvodněním, že „posloupnost jednotlivých postoupení na straně oprávněných resp. věřitelské není plynule pokračující“ – namítá, že „napadené usnesení neposoudilo danou problematiku správně právně a rozhodnutí v jeho výroku obsažené není v souladu s platnou právní úpravou“.
Dovolání (přípustné podle §239 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.) není důvodné.
Jelikož vady podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr městského soudu, že nynější oprávněný je ve smyslu §107a o.s.ř. procesním nástupcem oprávněného dosavadního.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale – a o takový případ jde v souzené věci – i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Podle §107a odst. 1 o.s.ř. má-li žalobce (zde oprávněný) zato, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva či povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107.
Podle §107a odst. 2 o.s.ř. soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány.
Podle §107a odst. 3 o.s.ř. platí ustanovení §107 odst. 4 obdobně.
Judikatura k uvedenému ustanovení je jednotná v tom, že otázkou, zda tvrzené právo (povinnost), které mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, tu vskutku je, nebo zda podle žalobcem (oprávněným) uvedené právní skutečnosti opravdu na jiného přešlo či bylo převedeno, se soud v rozhodnutí o návrhu podle §107a o.s.ř. nezabývá, jelikož tato otázka se týká již posouzení věci samé, které ovšem nelze vyjádřit při zkoumání procesního nástupnictví, ale jen v rozhodnutí o věci samé (viz usnesení Nejvyššího soudu z 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2004, pod poř. č. 31). Dovolatel – navíc – žádnou námitku relevantní z hlediska ustanovení §107a o.s.ř. (např. že zde nebyl příslušný návrh k tomu oprávněné osoby či např., že k právní skutečnosti zakládající singulární sukcesi, a tedy procesní nástupnictví, nedošlo) ani nevznesl; za takovou námitku nelze považovat (obecně formulovaný) argument, že „posloupnost jednotlivých postoupení…není plynule pokračující“.
Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že se dovolateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo; Nejvyšší soud tudíž – aniž nařídil jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, odst. 6, věty před středníkem o.s.ř. usnesením zamítl.
K návrhu na vstup společnosti R. c., s.r.o., do řízení na místo nynějšího oprávněného dovolací soud s ohledem na ustanovení §243c o.s.ř. (podle něhož §107a pro dovolací řízení neplatí) nepřihlédl, jelikož tento návrh (č.l. 221) byl soudu doručen až 18. 8. 2005, zatímco rozhodnutí ve věci samé, tedy o návrhu na zastavení výkonu (č.l. 188), bylo vydáno již 11. 11. 2004 (viz též usnesení Vrchního soudu v Praze z 15. 1. 2004, sp. zn. 9 Cmo 568/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2004, pod poř. č. 87).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. listopadu 2005
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v.r.
předseda senátu