ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.248.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 248/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných a) M. Š., b) S. Š. proti povinnému JUDr. B. Š., za účasti manželky povinného S. Š., prodejem movitých věcí pro výživné, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 19 E 301/98, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. dubna 2003, č. j. 23 Co 180/2003-116 takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze 4. 2. 2003, č j. 19 E 301/98-99 okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí nařízeného (viz č.l. 2) prodejem šesti movitých věcí uvedených v protokole o soupisu (č.l. 3); návrh na zastavení exekuce povinný odůvodnil (nejprve v rámci odvolání proti usnesení o nařízení výkonu a posléze dalšími podáními učiněnými do protokolu /č.l. 20 a 62/ či písemně /č.l. 92 a 107/) tvrzením, že do soupisu byly zařazeny věci, jež on i jeho manželka potřebují k výkonu své podnikatelské činnosti. Soud prvního stupně své zamítavé rozhodnutí odůvodnil závěrem, že povinný a jeho manželka neunesli důkazní břemeno ohledně tvrzení, že by věci skutečně k výkonu své podnikatelské činnosti potřebovali. Stran položek č. 2 (elektronický psací stroj), č. 3 (mechanický psací stroj), č. 4 (kopírovací stroj) a č. 5 (ventilátor pro ohřev vzduchu) zdůraznil, že předmětem činnosti povinného je advokacie a zprostředkovatelská činnost v oblasti obchodu a služeb, nikoli přepis písemností na psacím stroji, kopírování listin ani vytápění místností, takže provedením exekuce, jejímž účelem je co nejrychlejší uspokojení pohledávky, nebude jeho podnikatelská činnost znemožněna; okresní soud nenechal nepovšimnutu ani okolnost, že písemná (původně psaná ručně) podání v dané věci povinný od října 2001 vyhotovoval výlučně na počítači, z čehož dovodil, že není důvodu, aby tak nečinil i při výkonu advokátní činnosti.
Usnesení soudu prvního stupně pak odvolací soud nyní napadeným rozhodnutím potvrdil zejména s odůvodněním, že podnikatelská činnost povinného, vymezená předmětem podnikání – byť může být dotčena – nebude prodejem předmětných věcí (s ohledem na jejich povahu) „absolutně znemožněna.“
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jako „o.s.ř.) – aniž však specifikuje, která právní otázka dosud dovolacím soudem nebyla vyřešena, případně byla řešena v rozporu s hmotným právem – povinný namítá, že „řízení je od samého počátku postiženo vadami, které měly od začátku za následek nesprávné několikeré rozhodování ve věci,“ že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že konečně obsahuje „zjevné zmatečnosti.“ Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., vyjadřuje povinný nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu, že k výkonu advokacie ani zprostředkovatelské činnosti nezbytně nutně nepotřebuje elektronický a mechanický psací stroj, kopírovací stroj a ventilátor pro ohřev vzduchu.
Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání přípustné, a v tomto ohledu dospěl k závěru, že tomu tak není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu je upravena ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a §237 odst. 1 písm c) o.s.ř.
Podle §237 dost. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání přípustné proto, že odvolací soud ve svém kasačním rozhodnutí ze 17. 7. 2000, č.j. 22 Co 37/2000-53, nevyslovil žádný závazný právní názor týkající se věci samé, tedy zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. d) ve spojení s ustanovením §322 o.s.ř., nýbrž odvoláním napadené usnesení z 23. 11. 1998, č.j. 19 E 301/1998-21, jímž soud prvního stupně návrhu na zastavení exekuce stran položek 3, 4 a 5 vyhověl, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (nesprávně se tedy povinný v rámci uplatnění dovolacího důvodu podle §241a dost. 2 písm. a/ o.s.ř. domnívá, že stran položek 3, 4 a 5 bylo jeho návrhu na zastavení exekuce pravomocně vyhověno a že tedy neměl o těchto položkách soud prvního stupně rozhodovat /usnesením ze 4. března 2003, č. j. 19 E 301/1998-109/ znovu) z ryze procesních důvodů, a to proto, že (tehdy nezletilí) oprávnění nebyli zastoupeni tzv. kolizním opatrovníkem, ač tomu tak mělo být.
Za tohoto stavu by ovšem dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu mohlo být přípustné jen v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (srov. §238a odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm c/ o.s.ř.); ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), však v dané věci nejde.
Není totiž žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe (srov. usnesení z 19. 6. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1766/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2003, pod poř. č. 33, v jehož právní větě Nejvyšší soud /kromě jiného/ zdůraznil, že k výkonu své podnikatelské činnosti vymezené předmětem podnikání nezbytně nutně potřebuje povinný, který je podnikatelem /§322 odst. 3 o.s.ř./, jen takové věci, které mu – alespoň v minimálním rozsahu – umožní pokračovat v podnikání).
Napadené usnesení je v souladu i s dalším rozhodnutím Nejvyššího soudu, a to s usnesením z 27. 10. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1461/2003, v němž bylo vysvětleno, že je na povinném, aby (už v návrhu na zastavení výkonu) tvrdil skutečnosti, z nichž by bylo možné usuzovat na to, jaký konkrétní podnikatelský důsledek nastane, budou-li sepsané věci ve výkonu rozhodnutí prodány. Povinný to nejen neučinil, nýbrž - dokonce - ani netvrdil, že prodej těchto věcí mu znemožní podnikat i „v minimálním rozsahu“.
Takové tvrzení povinný totiž nepřednesl ani v podání označeném jako odvolání proti usnesení o nařízení exekuce (č.l. 6), ani v podání učiněném do protokolu z 20. 11. 1998 (č.l. 20) a z 23.3.2001 (č.l. 62), či v opětovném návrhu na zastavení exekuce z 31. 10. 2002 (č.l. 92) a neučinil tak ani v odvolání (č.l. 105) proti usnesení soudu prvního stupně ze 4. 2. 2003 (č.l. 99). Konečně i v dovolání povinný vychází z mylného předpokladu, že pro zastavení exekuce podle §268 dost. 1 písm. d) a §322 odst. 3 o.s.ř. postačí, bude-li nezbytnost a nutnost potřeby věcí pro podnikání odůvodňovat pouhým tvrzením, že si věci pořídil právě pro provozování podnikatelské činnosti (viz předposlední odstavec čtvrté strany dovolání na č.l. 121 verte, kde „si klade zásadní otázku“, proč by do takových věcí vkládal peníze, jestliže by je pro výkon podnikatelské činnosti nepotřeboval).
Kromě toho – stran položky č. 2, tedy elektronického psacího stroje – nelze přehlédnout, že samotný povinný ve svém (opakovaném) návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí z 31. 10. 2002 (viz č.l. 92, 107 verte) sám tvrdí, že tato věc není jeho vlastnictvím, a že v tomto směru byl soudem dne 23. 3. 2001 (viz protokol na č.l. 62) poučen o tom, že otázka vlastnictví k věci postižené exekucí může být řešena pouze ve zvláštním řízení o vylučovací (excindační) žalobě.
O rozpor s hmotným právem nemůže jít už proto, že výkon rozhodnutí a tedy i jeho zastavení je institutem procesněprávním.
Uplatnil-li povinný dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o.s.ř. a namítá-li „zjevnou zmatečnost“ napadeného rozhodnutí, jde o dovolací důvody k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezpůsobilé. To, že jediným způsobilým důvodem založit přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení je nesprávnost právního posouzení, nikoli tedy nesprávnost skutkových zjištění, bylo vysvětleno výše. Pokud pak jde o vady řízení, ať již podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., či vady schopné způsobit zmatečnost rozhodnutí, k těm sice soud přihlíží, a to dokonce z úřední povinnosti, avšak pouze za předpokladu – zde nenaplněného – že totiž je rozhodnutí zásadního právního významu, a tedy přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Protože – jak výše uvedeno – nelze dovodit, že napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadního významu (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.), Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a 243b odst. 5 o.s.ř.; oprávněným, jimž by jinak tato náhrada příslušela, však v tomto stadiu řízení náklady prokazatelně (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. února 2005
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu