ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.250.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 250/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných a) Z. K. a b) Z. K., zastoupených advokátem, proti povinným 1) H. K. a 2) E. K., zastoupeným advokátem, pro částku 700.000,- Kč s příslušenstvím, prodejem nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. E 98/2002, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 10. října 2003, č. j. 5 Co 2148/2003-111, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem krajský soud (kromě toho, že změnil usnesení okresního soudu ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů) v napadené části, tj. ve výroku, jímž byl návrh povinných na zastavení výkonu rozhodnutí zamítnut, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Dospěl přitom k závěru, že podmínky pro zastavení výkonu podle §268 odst. 1 písm. d/ ve spojení s ustanovením §322 odst. 3 občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“) splněny nejsou, a v tomto směru odkázal na standardní judikaturu (usnesení Nejvyššího soudu z 19.6.2002, sp. zn. 20 Cdo 1766/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2003, pod poř. č. 33).
V dovolání, jež mají za přípustné podle ustanovení „§237 o.s.ř.“ (zásadní právní význam připisují odkazu odvolacího soudu na výše uvedený judikát Nejvyššího soudu, ač ten se podle nich „týká jiných předmětů činnosti“), povinní namítají nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. spatřují v závěru odvolacího soudu, že podnikatelská činnost povinné v oborech pohostinství, ubytování v soukromí a obchodu smíšeným zbožím nebude provedením exekuce znemožněna, jelikož může být provozována i v objektech ve vlastnictví jiných osob. Podle dovolatelů bylo prokázáno, že „předmětné nemovitosti jsou určeny výhradně k podnikání povinné,“ a že ta „uvedené činnosti nemůže za daných okolností provozovat jinde.“ Výklad podaný okresním i krajský soudem podle dovolatelů znamená, že by ustanovení §322 odst. 2 (správně §322 odst. 3) o.s.ř. „nemohlo být aplikováno nikdy, neboť v zásadě je vždy možno podnikat jinde a s jinými věcmi.“ To však, pokračují dovolatelé, zákonodárce jistě neměl na mysli, jelikož účelem tohoto ustanovení má být právě zřejmé poskytnutí možnosti povinnému uspokojit pohledávku výkonem a provozem jeho podnikatelské činnosti a nikoliv této možnosti ho zbavit. Provozuje-li povinná živnostenskou činnost právě v předmětných nemovitostech a jestliže z jejího výtěžku pohledávku splácí (celkem již bylo zaplaceno cca 430.000,- Kč), pak podle přesvědčení dovolatelů tyto nemovitosti výkonu rozhodnutí podléhat nemohou. Při výkonu rozhodnutí nemůže (na rozdíl od konkursu) jít o to, aby bylo znemožněno podnikání. Jsou-li uvedené nemovitosti jedinými, v nichž povinná podnikatelskou činnost provozuje, byl by jejich prodejem výkon této činnosti zcela znemožněn. Za těchto okolností je úvaha o tom, že povinná může podnikat v nemovitostech jiných, podle dovolatelů lichá.
Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání přípustné, a v tomto ohledu dospěl k závěru, že tomu tak není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu je upravena ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a §237 odst. 1 písm c) o.s.ř.
Podle §237 dost. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání přípustné jednak proto, že soud prvního stupně ve svém následujícím usnesení nerozhodl jinak než v usnesení předchozím, jelikož návrh na zastavení exekuce opět zamítl, a dále pak proto, že odvolací soud ve svém kasačním rozhodnutí nevyslovil žádný závazný právní názor, nýbrž soudu prvního stupně pouze vytkl, že řízení zatížil vadou, prováděl-li dokazování aniž nařídil jednání.
Za tohoto stavu by ovšem dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu mohlo být přípustné jen v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (srov. §238a odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm c/ o.s.ř.); ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), však v dané věci nejde.
Není totiž žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe (srov. výše uvedené publikované rozhodnutí, v jehož právní větě Nejvyšší soud /kromě jiného/ zdůraznil, že případné obtíže povinného spojené s podnikáním v prodané nemovitosti nebo v jiném objektu nejsou z hlediska ustanovení §322 odst. 3 o.s.ř. významné).
Pokud jde o námitku dovolatelů, že judikát, na nějž odkázal odvolací soud, „se týká jiných předmětů činnosti,“ ta je nepřípadná, jelikož ve věci, v níž Nejvyšší soud zaujal onen publikovaný právní závěr, šlo právě o případ, kdy povinný podnikal v oboru stravovacích a ubytovacích služeb.
Opodstatnění nemá ani teze dovozovaná povinnými, že úmyslem zákonodárce, a tedy účelem ustanovení §322 odst. 3 o.s.ř., má být právě poskytnutí možnosti povinnému uspokojit pohledávku výkonem a provozem jeho činnosti, a nikoliv jej této možnosti zbavit, a dále ani argument, že povinná z výtěžku činností provozovaných v předmětných nemovitostech splácí pohledávku, jež je předmětem daného vykonávacího řízení. Předně odvolací soud – v souladu s uvedeným judikátem – považuje za věci uvedené v ustanovení §322 odst. 3 o.s.ř. právě jen ty, jež umožní pokračování v podnikání alespoň v minimálním rozsahu, a dále pak náležitě vysvětluje, že základním smyslem vykonávacího řízení je nucené vymožení (zde rozsudkem vykonatelným v prosinci 2001) přisouzené, avšak dosud dobrovolně nesplacené pohledávky. Lze tedy uzavřít, že i v tomto směru je napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou soudní praxí.
Protože – jak výše uvedeno – nelze dovodit, že napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadního významu (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.), Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Povinní dovolání směřovali výslovně též proti měnícímu výroku týkajícímu se náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Dovolání proti tomuto výroku však není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku – tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (před soudem prvního stupně) či o rozhodnutí o nákladech řízení odvolacího (jež není rozhodnutím měnícím ani potvrzujícím) – srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, pod poř. č. 88, ročník 2002.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř.
Ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládají, protože rozhodnutí o nákladech řízení v jejich taxativních výčtech uvedeno není.
Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 o. s. ř., neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 1998 pod pořadovým číslem 61, případně usnesení téhož soudu z 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1997 pod č. 88).
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř. i v této části odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněným, jež by jinak na náhradu nákladů dovolacího řízení měli právo, tyto náklady (podle obsahu spisu) nevznikly; takové procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. února 2005
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu