ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.251.2004.1
sp. zn. 20 Cdo 251/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné M. V., proti povinným 1/ J. V., a 2/ V. V., vyklizením bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 64 E 2749/96, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10.6.2003, č.j. 20 Co 745/2002-195, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně nařídil provedení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu. Oproti názoru povinných dospěl k závěru, že bytová náhrada byla oprávněnou zajištěna řádně, v souladu s vykonávaným rozhodnutím, jakož i právním názorem, vyjádřeným v předchozím zrušovacím usnesení dovolacího soudu.
Povinní (zastoupeni advokátem) ve včasném dovolání namítli, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jmenovitě v otázce zajištění titulu odpovídající bytové náhrady, a jeho faktické a právní uvolněnosti.
Dovolání není přípustné.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti uvedeného zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001, dále jen „o.s.ř.“).
Tak je tomu v dané věci proto, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno – jak se podává výslovně z jeho odůvodnění – podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 (viz též bod 27. části dvanácté, hlavy první, zákona č. 30/2000 Sb.).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237, §238a a §239 o.s.ř.; o žádný takový případ zde uvedený v dané věci však nejde.
Ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci 2) s vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; takové vady, k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o.s.ř.), se z obsahu spisu se nepodávají (a dovolatelé je ani netvrdí).
Dovolání není přípustné ani podle §238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř., jelikož napadené rozhodnutí není usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím, a nelze je podřadit ani případům vyjmenovaným pod písmeny b/ až f/ tohoto ustanovení.
Rovněž ustanovením §239 o.s.ř. přípustnost dovolání není dána, a to proto, že ji výrokem svého rozhodnutí odvolací soud nezaložil (odstavec 1), resp. že potřebný návrh na vyslovení přípustnosti dovolání (jemuž by odvolací soud nevyhověl) nebyl vznesen (odstavec 2).
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení vychází z ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2, věty první (per analogiam) o.s.ř.; oprávněné, jež by měla na jejich náhradu nárok, však ve stadiu dovolacího řízení prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2005
JUDr. Vladimír K ů r k a , v.r.
předseda senátu