ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.2529.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 2529/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněné P. e., a.s., zastoupené advokátem, proti povinným 1/ V. Š. a 2/ P. K., oběma zastoupeným advokátem, o nařízení exekuce, pro nepeněžité plnění, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. Nc 4604/2002, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2003, č. j. 29 Co 701/2002-50 a proti usnesení Okresního soudu Praha – východ ze dne 18. dubna 2002, č. j. Nc 4604/2002-10, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Okresního soudu Praha – východ ze dne 18. dubna 2002, č. j. Nc 4604/2002-10, se zastavuje.
II. Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. ledna 2003, č. j. 29 Co 701/2002-50, potvrdil usnesení Okresního soudu Praha – východ ze dne 18. dubna 2002, č. j. Nc 4604/2002-10, jímž byla nařízena exekuce na vymožení nepeněžitého plnění (povinnost zdržet se šíření zde specifikovaných informací) a provedením exekuce byl pověřen určený soudní exekutor. Dle názoru odvolacího soudu je soud v této procesní fázi vázán toliko výrokem exekučního titulu a nikoliv jeho odůvodněním, přičemž soud v exekučním řízení není oprávněn přezkoumávat správnost rozhodnutí nalézacího soudu. Vzhledem k tomu, že byly splněny veškeré předpoklady rozhodné pro nařízení exekuce, soud prvního stupně nepochybil, pokud exekuci nařídil a jejím provedením pověřil určeného soudního exekutora.
Usnesení soudů obou stupňů napadli povinní včasným dovoláním namítajíce, že řízení před soudy obou stupňů bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o.s.ř.“)], a že rozhodnutí těchto soudů spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatelé soudům vytýkají, že tyto se nezabývaly přezkoumáním existence či neexistence důvodů k soudnímu výkonu rozhodnutí ve smyslu §251 o.s.ř. a spokojily se toliko s jednostranným návrhem a tvrzením oprávněné, a nadto ani nesplnily poučovací povinnost o procesních právech a povinnostech účastníků, jak jim ukládá ustanovení §254 odst. 3 o.s.ř., a ve svém důsledku tak neumožnily povinným, aby se k návrhu na nařízení exekuce vyjádřili, ačkoliv to §253 o.s.ř. umožňuje. Dovolatelé uzavírají, že nárok oprávněné plynoucí z exekučního titulu plnili, a nemohou sloužit jako „obětní beránkové“, protože vzniklé problémy nezavinili.
Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, platí, že dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Pro danou věc to znamená, že dovolání Nejvyšší soud projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.dubna 2005.
Jestliže dovolání směřovalo výslovně i proti usnesení soudu prvního stupně, muselo být řízení v této části zastaveno. Z ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř., podle něhož je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, totiž vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o.s.ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání “dovolání” proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím, že povinní směřují “dovolání” přímo proti rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjejí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o “dovolání” proti rozhodnutí soudu prvního stupně trpící touto vadou podle ustanovení §104 odst. 1 a §243c o.s.ř. zastavil.
Dovolání proti napadenému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2003, č. j. 29 Co 701/2002-50, není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce, viz §130 zákona č. 120/2001 Sb.); ustanovení §237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).
Z uvedeného plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v §237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.
Jelikož napadené usnesení není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Aby mohlo být dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
Z toho plyne, že případné vady řízení, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (i kdyby existovaly), jsou naopak – pro závěr o zásadním právním významu rozhodnutí, a potažmo o přípustnosti dovolání – bezcenné.
V této souvislosti je třeba konstatovat, že není žádného podkladu pro úsudek, že by odvolací soud - při posuzování otázek, jež ve stadiu nařízení exekuce posuzovat lze - uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Třebaže dovolatelé označili napadené rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí mající zásadní právní význam, žádné argumenty pro podepření tohoto názoru dovolacímu soudu nepředložili. Dovolatelé ve své argumentaci zcela pomíjejí, že při věcném posuzování návrhu na nařízení exekuce pro nepeněžité plnění soud toliko zkoumá, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni a zda právo není prekludováno; soud v rámci rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) je exekučním titulem vázán (není tedy povinen a ani oprávněn zjišťovat relevantní skutečnosti obsažené ve spisovém materiálu nalézacího řízení – jak naznačují dovolatelé) a zároveň také vychází z tvrzení oprávněného o tom, zda-li je exekučním titulem přiznané právo (s)plněno či nikoliv (srov. mezi dalšími např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2002 sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4/2003, poř. č. 67); oprávněná – jak dovozují ve svém podání dovolatelé – tak není povinna soudu předkládat „důvod“, který jí k návrhu na nařízení exekuce vedl, nýbrž je povinna toliko tvrdit nesplnění uložené povinnosti. Následně zjištěný, resp. namítaný rozpor mezi soudu předloženým tvrzením oprávněné a reálnou skutečností pak může pouze rezultovat v zastavení již pravomocně nařízené exekuce, a to v souladu s ustanovením §268 odst. 1 o.s.ř.
Pokud jde o argument dovolatelů, podle kterého odvolací soud nesplnil poučovací povinnost uloženou ustanovením §254 odst. 3 o.s.ř., vyjadřuje jen tzv. vadu řízení dle ustanovení §241 odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jenž je – jak již ostatně bylo výše zdůrazněno – pro závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí nerozhodná. Další výtka směřující na postup odvolacího soudu rozhodující za situace, kdy nenařídil ústní jednání (a potažmo neumožnil povinným vyjádřit se k věci), je stejné procesní povahy jako námitka předcházející, a tedy pro závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí rovněž nepřípadná. Nadto – a pro objasnění dovolatelům – dovolací soud uzavírá, že v řízení, které je upraveno v části šesté občanského soudního řádu a ve smyslu §52 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb. i v řízení o nařízení exekuce podle tohoto zákona, platí, že soud nařídí jednání, jen považuje-li to za nutné nebo stanoví-li to zákon (§253 odst. 2 o.s.ř.); soud tak v rámci exekučního řízení není – až na zákonem stanovené výjimky – povinen nařizovat jednání.
Ani o existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), zde nejde; rozpor s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.) nemůže být dán tam, kde námitky dovolatelů vycházejí z práva procesního.
Platí tedy jednak, že odvolací soud uplatnil v dané věci právní názory v soudní praxi ustálené a nepochybné, jednak že dovolatelé rozhodnutí odvolacího soudu vystavili kritice, již v daném dovolacím řízení zohlednit nelze.
Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle §237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o.s.ř.
Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinných podle §243b odst. 5, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v poměrech hlavy VI. zákona č.120/2001 Sb.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. prosince 2005
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu