ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.2789.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 2789/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky – Okresního soudu ve Svitavách, Dimitrovova 33, proti povinnému J. B., zastoupenému advokátem, pro 3.000,- Kč srážkami z důchodu, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 15 E 480/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 12. 8. 2003, č.j. 19 Co 420/2003-12, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 29. 4. 2003, č.j. 15 E 480/2003-4, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí; podkladové rozhodnutí shledal vykonatelným po materiální i formální stránce a své rozhodnutí dále odůvodnil závěrem, že povinný v odvolání neuplatnil okolnosti pro nařízení výkonu rozhodnutí relevantní.
V dovolání, aniž se zabývá otázkou jeho přípustnosti, povinný namítá, že řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“) spatřuje ve skutečnosti, že výkon rozhodnutí byl nařízen přesto, že jeho příjem tvoří pouze částečný invalidní důchod ve výši 3.742,- Kč a sociální dávka v částce 558,- Kč měsíčně, a že pro jeho dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav (vyžadující navíc dietu a tedy i zvýšené náklady) jej není možno „umístit do zaměstnání“.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu (jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí) přípustné, jen dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Protože uplatněným dovolacím důvodem je Nejvyšší soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
Povinný (jenž – opomíjeje ustanovení §238a odst. 2 ve spojení s §237 dost. 1 písm. c/ o.s.ř. – ostatně pojem „zásadní právní význam“ v dovolání ani nepoužívá) se však otázkou jeho přípustnosti nezabýval a proto argumenty ve prospěch názoru, že podmínky stanovené v §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nenabídl; samotným hodnocením námitek vznesených v dovolání k závěru o splnění těchto podmínek dospět nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak v konečném důsledku mohlo mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde.
Povinný předně jediný dovolací důvod způsobilý založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., totiž nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., neuplatnil; sám odvolacímu soudu vytýká pouze to, že řízení – nepřihlédl-li odvolací soud k jeho nepříznivým poměrům (namítnutým navíc, v rozporu s ustanovením §241a odst. 4 o.s.ř., teprve v dovolání) – trpí vadou. K vadám řízení, a to jak podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., tak podle §229 odst. 1, 2 písm. a/, b/, odst. 3 o.s.ř., však soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), o kterýžto případ v souzené věci – viz výše – nejde.
Kromě toho, že povinný uplatnil dovolací důvod k založení přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezpůsobilý, se pro úplnost dodává, že odvolací soud – zkoumal-li výlučně to, zda jsou splněny podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí podle §261 a násl. o. s. ř., rozhodl v plném souladu se standardní judikaturou k těmto ustanovením.
Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by jinak měla právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. prosince 2005
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v.r.
předseda senátu