ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.35.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 35/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné zdravotní pojišťovny (Okresní pojišťovny města P.), proti povinnému L. S., zastoupenému advokátem, pro 50.000,- Kč, přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 6 E 3/2004, o dovolání povinného proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 1. 2004, č.j. 6 E 3/2004-7, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2004, č.j. 11 Co 188/2004-41, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 1. 2004, č.j. 6 E 3/2004-7, se zastavuje.
II. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2004, č.j. 11 Co 188/2004-41, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením městský soud potvrdil usnesení ze dne 21. 1. 2004, č.j. 6 E 3/2004-7, kterým obvodní soud nařídil výkon rozhodnutí (platebního výměru oprávněné ze dne 22. 4. 2003, č. 1340305263). Odvolací soud dospěl k závěru, že podkladové rozhodnutí je vykonatelné a že splněním zákonných předpokladů pro vydání exekučního titulu z hlediska doručení předchozího oznámení o provedení kontroly a výzvy k absolvování kontroly se soud v exekučním řízení již nemůže zabývat. Na vykonatelnost exekučního titulu má vliv pouze doručení titulu samotného, to však zpochybňováno nebylo. Bezvýznamnou shledal odvolací soud i námitku nepřiměřenosti uložené pokuty.
V dovolání – jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) – povinný namítá, že soud prvního stupně nerozhodl o jeho návrhu na zrušení usnesení o výkonu rozhodnutí, o kterém měl „z hlediska analogie“ rozhodnout jako o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. Usnesení odvolacího soudu nebylo doručeno právnímu zástupci povinného; chybí v něm i označení doručovací adresy povinného a vyznačení právního zastoupení. Uvedl, že platební výměr má sankční povahu a že mu byla uložena pokuta v maximální výši, ačkoli nikdy předtím žádnou svou povinnost neporušil; neporušil ani povinnost dostavit se k oprávněné, neboť výzva ze dne 21. 10. 2002 ani následné oznámení o zahájení správního řízení mu nebyly doručeny, resp. mu nebyly doručovány na adresu, o které oprávněná věděla, že se na ní zdržuje.
Dovoláním předně povinný napadl usnesení soudu prvního stupně
K projednání dovolání proti tomuto usnesení však není dána funkční příslušnost Nejvyššího soudu. Z ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř., podle něhož je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, totiž vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o.s.ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání proti tomuto usnesení podle §243c odst. 1 a §104 odst. 1, věty první, o.s.ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000 pod č. 45).
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu není přípustné.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. - jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. - je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel však v dovolání žádnou otázku, která by činila napadené rozhodnutí zásadně významným po právní stránce a založila tak přípustnost dovolání, nevymezil; opakuje pouze svá tvrzení, že uložená pokuta je nepřiměřená a výzvy předcházející vydání exekučního titulu mu nebyly doručeny, resp. nebyly mu doručovány na adresu, o které bylo oprávněné známo, že se na ní zdržuje. Tyto námitky – mající vliv na věcnou správnost exekučního titulu – však mohou být relevantní pouze v řízení předcházejícím jeho vydání; v řízení o výkon rozhodnutí se jimi soud již zabývat nemůže (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp.zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod č. 62). Odvolací soud proto nevybočil z ustálené judikatury, pokud je shledal bezvýznamnými.
Další námitky, tedy absence rozhodnutí o návrhu na zrušení usnesení o výkonu rozhodnutí (který měl obvodní soud podle názoru dovolatele posoudit jako návrh na zastavení výkonu rozhodnutí a tak o něm rozhodnout) a nedostatky v označení povinného v napadeném usnesení, jsou podřaditelné důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., který je vyhrazen vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a který – jak již bylo uvedeno – v případě dovolání přípustného jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. způsobilým dovolacím důvodem být nemůže.
Bezvýznamná je i námitka týkající se nedoručení napadeného usnesení zástupci povinného; Nejvyšší soud totiž již dříve zaujal názor, že pokud účastník v takovém případě přesto podá v zákonné lhůtě opravný prostředek, je tím závada v doručení zhojena (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. 20 Cdo 775/98, uveřejněné v Soudní judikatuře č. 5, ročník 2000 pod č. 52). To platí tím spíše, je-li – jako je tomu v souzené věci – opravný prostředek podán přímo právním zástupcem dovolatele.
Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení, Nejvyšší soud je jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c/ o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věta první, §224 odst. 1, §146 odst. 2, věta první, a odst. 3 o.s.ř.; oprávněné, jež by měla právo na jejich náhradu, v dovolacím řízení podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2005
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu