ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.882.2005.1
sp. zn. 20 Cdo 882/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněného O., a. s., člena koncernu K. I., a. s., proti povinné J. Š., pro částku 27.634,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 127 Nc 1209/2003, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 30. 7. 2004, čj. 10 Co 805/2004-14, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud „změnil“ usnesení z 13. 6. 2003, čj. 127 Nc 1209/2003-3, avšak jen tak, že (stejně jako okresní soud) ve vztahu k povinné nařídil exekuci, jejímž provedením pověřil navrženého exekutora, zatímco část výroku usnesení soudu prvního stupně, týkající se O. Š. a F. Š., vypustil s odůvodněním, že „exekuce proti těmto dalším povinným byly vyloučeny k samostatnému řízení“. Podmínky pro nařízení exekuce odvolací soud pokládal – včetně materiální i formální vykonatelnosti podkladového titulu – za splněné a s odvolací námitkou povinné, že vymáhaný dluh měl zaplatit její bývalý manžel O. Š., se vypořádal poukazem na ustanovení §511 odst. 1 větu první a odst. 3 občanského zákoníku.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238a odst. 1 písm. c) a §237 odst. 1 písm. a), c) občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“) – aniž však uvádí, v čem by měl spočívat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí – povinná namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spatřuje v tom, že exekuce byla nařízena – podle ní v rozporu s ustanovením článku 30 Listiny základních práv a svobod – přesto, že jejím jediným příjmem po dobu mateřské dovolené jsou dávky státní sociální podpory určené k zajištění jejích základních životních potřeb, takže se nařízením exekuce opět dostává do stavu nouze. Další pochybení dovolatelka shledává v tom, že soud rozhodl bez nařízení jednání, ač tak podle ní měl – v souladu s ustanovením §253 odst. 2 o.s.ř. – učinit, aby po jejím výslechu mohl postupovat podle §109 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a „zajistit tak nápravu rozhodnutí okresního soudu“.
Nejvyšší soud se předně zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle §236 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o nařízení výkonu rozhodnutí, je upravena v §238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř., avšak nejen tímto ustanovením samotným, ale současně i ustanovením §237 odst. 1 a 3 o.s.ř., jež podle §238a odst. 2 platí obdobně.
Podle §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. dovolání přípustné není, jelikož odvolací soud (jehož poučení o dovolání obsahující poukaz na ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. je v tomto směru nesprávné) – ač ve výroku užil pojmu, že usnesení soudu prvního stupně mění – je ve skutečnosti nezměnil, nýbrž potvrdil, jelikož návrhu na nařízení exekuce proti povinné v plném rozsahu vyhověl, tedy o právech a povinnostech účastníků předmětného řízení vedeného u krajského soudu pod sp. zn. 10 Co 805/2004, totiž oprávněné a (jediné) povinné, rozhodl stejně jako soud prvního stupně, takže „změna“ spočívá pouze v tom, že výrok rozhodnutí odvolacího soudu již neobsahuje nadbytečnou část týkající se jiných osob.
Přípustnost dovolání podle §238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dána proto, že napadenému usnesení nepředcházelo kasační rozhodnutí.
Za tohoto stavu by ovšem dovolání proti (ve skutečnosti) potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu mohlo být přípustné jen v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (srov. §238a odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm c/ o.s.ř.); ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
Povinná však argumenty ve prospěch názoru, že podmínky stanovené v §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nepřednesla, a k závěru o splnění těchto podmínek nelze dospět ani hodnocením samotných námitek v dovolání vznesených.
V souladu s ustanovením §261 o.s.ř. (a tedy i §44 odst. 2 exekučního řádu) totiž soud při věcném posuzování návrhu na exekuci zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§263 odst. 1 o.s.ř.), zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo navržená jiným způsobem (§263 odst. 2 o.s.ř.), zda právo není prekludováno a zda navržený způsob exekuce na peněžité plnění není zřejmě nevhodný (§264 odst. 1 o.s.ř.).
V žádném z uvedených směrů však dovolatelka relevantní námitku nevznesla, resp. ve vztahu ani k jednomu z výše uvedených ustanovení občanského soudního řádu nesprávnou aplikaci či interpretaci práva nenamítla. Podstata odůvodnění jejího dovolání spočívá v jediném argumentu, že by se totiž nařízením exekuce opětovně ocitla ve stavu nouze, kdy „by se jí nedostávalo takových prostředků, aby měla zajištěny základní životní podmínky, a to z účelově poskytovaných prostředků ze strany státu“.
Takovýto argument však není uplatněním relevantního dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jediného způsobilého založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 ve spojení s ustanovením §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o.s.ř. Odkaz povinné na ustanovení §317 o.s.ř. a ustanovení článku 30 Listiny základních práv a svobod (a tím i na ustanovení §253 odst. 2 v návaznosti na §109 odst. 1 písm. c) o.s.ř.) je nepřípadný, protože předčasný. Zatímco soud totiž při nařízení exekuce podle §44 odst. 2 exekučního řádu zkoumá jen výše uvedené obecné předpoklady pro nařízení exekuce (viz poslední odstavec předchozí strany tohoto usnesení), konkrétní způsob jejího provedení posoudí teprve soudní exekutor, který vydá exekuční příkaz (§47 exekučního řádu), v němž teprve označí majetek který má být exekucí postižen.
Lze tedy uzavřít, že dovolání není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je proto bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle §243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.odmítl.
O nákladech vzniklých oprávněnému v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§88 odst. 1 exekučního řádu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. listopadu 2005
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu