ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.1036.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 1036/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce M. Š., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) P. m. h., s.p. R. \"v likvidaci\" a 2) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 10, Kodaňská č. 1441/46, Územnímu pracovišti Střední Čechy v Praze 1, Náměstí Republiky č. 3, o vydání věci nebo zaplacení finanční náhrady, o žalobě pro zmatečnost podané žalobcem proti rozsudkům Okresního soudu v Rakovníku ze dne 6. listopadu 1996 č.j. 3 C 134/92-97, Krajského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 1997 č.j. 30 Co 304/97-145, Okresního soudu v Rakovníku ze dne 13. ledna 1999 č.j. 3 C 134/92-183 a Krajského soudu v Praze ze dne 7. září 1999 č.j. 28 Co 473/99-208, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp.zn. 9 C 526/2002, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2004 č.j. 26 Co 388, 394/2004-138, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 6.11.1996 č.j. 3 C 134/92-97 zamítl žalobu, aby \"žalovaný 1) byl povinen vydat žalobci bukové fošny v celkovém množství 10.327 m3, dubové fošny v celkovém množství 2.642 m3, jasanové fošny v celkovém množství 6.749 m3 s tím, pokud, nebude-li vydání tohoto řeziva možné, aby žalovaný 1) byl povinen zaplatit žalobci částku 94.841,- Kč\", aby \"žalovaný 1) byl povinen vydat žalobci podélně vrtací stroj zn. 100 E 274 o velikosti stolu 400 x 200 mm s vestavěným elektrickým motorem 1,5 kW, včetně spouštěče a kombinovaného stroje srovnávacího a hoblovací zn. 460 EA 931 s hoblovací šířkou 600 mm, s délkou stolu 1.900 mm, s hoblovací výškou 180 mm, s posunem za 1 minutu 8 metrů, včetně normálního příslušenství s elektromotorem 4 kW 380/660 W, a, nebude-li možné vydání těchto strojů, aby byl žalovaný 1) povinen zaplatit žalobci 1.044.970,- Kč\" a aby \"žalovaný 2) byl povinen zaplatit žalobci 1.139.822,- Kč s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká ve stejné výši i povinnost plnění druhého ze žalovaných\", a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že \"svědečné ve výši 38,-Kč hradí český stát\".
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3.11.1997 č.j. 30 Co 304/97-145 tento rozsudek soudu prvního stupně \"v zamítavém výroku týkajícím se žalovaného 2), ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) a ve výroku o nákladech státu\" zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně, \"ve všech výrocích týkajících se žalovaného 1)\" rozsudek potvrdil, a rozhodl, že \"ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1)\" žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Okresní soud v Rakovníku poté rozsudkem ze dne 13.1.1999 č.j. 3 C 134/92-183 zamítl žalobu, aby \"žalovaný 2) byl povinen zaplatit žalobci 1.139.822,- Kč\" a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a to \"ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným\", a že svědečné ve výši 38,- Kč hradí \"český stát\".
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7.9.1999 č.j. 28 Co 473/99-208 uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil \"ve správném znění výroku o náhradě nákladů řízení státu tak, že Českému státu se nepřiznává náhrada nákladů řízení\", a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalobce se žalobou pro zmatečnost podanou z důvodu uvedeného v ustanovení §229 odst. 1 písm. g) o.s.ř. domáhal, aby byly zrušeny rozsudky Okresního soudu v Rakovníku ze dne 6.11.1996 č.j. 3 C 134/92-97 a Krajského soudu v Praze ze dne 3.11.1997 č.j. 30 Co 304/97-145 v částech týkající se žalovaného 1) a rozsudky Okresního soudu v Rakovníku ze dne 13.1.1999 č.j. 3 C 134/92-183 a Krajského soudu v Praze ze dne 7.9.1999 č.j. 28 Co 473/99-208 v plném rozsahu. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že veškeré listiny, kterými byl proveden v původním řízení důkaz, \"dokládaly nesporné vlastnictví k movitým věcem, nacházejícím se v kolářské dílně žalobce (řezivu a strojům)\", a že \"ze všech dalších důkazů jednoznačně vyplynulo, že státní orgány vůči osobě žalobce zneužily svých pravomocí, nerespektovaly jeho vlastnictví a porušením zákona jej o vlastnictví uvedených věcí připravily\". Soudkyně soudu prvního stupně JUDr. J. L. však \"průkaznost důkazů žalobcem navržených a soudem provedených nerespektovala\" a \"porušila právo žalobce na soudní ochranu, jakožto i jeho právo na ochranu vlastnictví\". Postup JUDr. J. L. považuje žalobce za tak závažný, že \"naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele podle ustanovení §158 odst. 1 tr. zákona\".
Okresní soud v Rakovníku usnesením ze dne 15.8.2002 č.j. 9 C 526/2002-54 řízení \"ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1)\" zastavil, žalobu \"ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2)\" zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovodil, že zmatečností ve smyslu ustanovení §229 odst.1 písm. g) o.s.ř. je, jen jestliže \"přísedící nebo soudce, který jako člen senátu nebo samosoudce věc rozhodoval, byl pravomocně odsouzen pro trestný čin a jestliže mezi trestným činem soudce a pro účastníka nepříznivým rozhodnutím je příčinná souvislost\". Protože se žalobci nepodařilo prokázat, že by bylo rozhodnuto v jeho neprospěch v důsledku trestného činu soudce, není žaloba pro zmatečnost podaná vůči žalovanému 2) důvodná. Řízení o žalobě pro zmatečnost vedené proti žalovanému 1) muselo být podle ustanovení §107 odst.5 o.s.ř. zastaveno, neboť žalovaný 1) byl z důvodu ukončení likvidace státního podniku dnem 5.8.2002 vymazán z obchodního rejstříku a nemá žádného právního nástupce.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23.10.2002 č.j. 26 Co 363/2002-61 usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby pro zmatečnost a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že důvod žaloby pro zmatečnost podle ustanovení §229 odst.1 písm.g) o.s.ř. je dán tam, kde mezi nepříznivým rozhodnutím pro žalujícího účastníka a trestným činem soudce je \"přímá souvislost\". Aby však určité společensky závadné jednání mohlo být označeno za trestný čin spáchaný konkrétní osobou, je zde třeba pravomocného odsuzujícího rozsudku soudu; není-li takové rozhodnutí \"k dispozici\", nelze hovořit o tom, že \"nějaká osoba se dopustila jednání, které svými znaky naplňuje skutkovou podstatu určitého trestného činu\". Opačné pojetí, kdy by \"pouhá subjektivní představa žalujícího účastníka o spáchání trestného činu\" byla postačující \"pro přípustnost\" žaloby pro zmatečnost, by bylo v rozporu s čl. 40 Listiny základních práv a svobod a \"základními principy trestního práva\". Protože žalobce neprokázal \"existenci takového pravomocného soudního rozhodnutí, které by spáchání konkrétního trestného činu konkrétním soudcem prokazovalo\", není žaloba důvodná.
K dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 17.12.2003 č.j. 21 Cdo 960/2003-98 usnesení odvolacího soudu a usnesení soudu prvního stupně [s výjimkou výroku o zastavení řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1)] zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že pravomocné rozhodnutí soudu je postiženo zmatečností podle ustanovení §229 odst.1 písm. g) o.s.ř. nejen tehdy, jestliže bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu, za nějž byl soudce nebo přísedící pravomocně odsouzen, ale i v případě, že jednání soudce (přísedícího), ačkoliv nebyl pravomocně odsouzen za trestný čin a ani proti němu nebylo zahájeno trestní stíhání, představuje pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, a že v důsledku takového jednání soudce nebo přísedícího bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka řízení. V řízení o žalobě pro zmatečnost podané z důvodu uvedeného v ustanovení §229 odst.1 písm.g) o.s.ř. totiž nejde a ani nemůže jít o rozhodování o vině a trestu za trestný čin nebo o trestní stíhání soudce nebo přísedícího, ale jen - formou řešení předběžné otázky ve smyslu ustanovení §135 odst.2 o.s.ř. - o posouzení, zda jednání soudce nebo přísedícího představuje pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, jako jednoho z předpokladů potřebného pro závěr, zda napadené rozhodnutí je postiženo zmatečností podle ustanovení §229 odst.1 písm. g) o.s.ř. Podle názoru dovolacího soudu bylo usnesení odvolacího soudu současně postiženo zmatečností podle ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobci byla v průběhu řízení nesprávným postupem odvolacího soudu (rozhodnutím o žalobě pro zmatečnost bez nařízení jednání) odňata možnost jednat před soudem.
Okresní soud v Rakovníku poté usnesením ze dne 27.5.2004 č.j. 9 C 526/2002-122 žalobu znovu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce neprokázal své skutkové tvrzení (neunesl důkazní břemeno) o tom, že by v původním řízení bylo rozhodnuto v jeho neprospěch v důsledku trestného činu soudce, neboť jím navržené důkazy (výslech žalobce, spis Okresního soudu v Rakovníku sp.zn. 3 C 134/92 a dopis Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 4.6.2001) nejsou způsobilé jeho tvrzení prokázat. V souladu s právním názorem dovolacího soudu řešil soud prvního stupně otázku spáchání trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele soudkyní JUDr. L. jako otázku předběžnou (vycházel zejména z obsahu spisu sp.zn. 3 C 134/92) a dovodil, že JUDr. L. při svém rozhodování postupovala v souladu se zákonem a provedené důkazy hodnotila v souladu s ustanovením §132 o.s.ř. Protože žalobce ani po poučení soudem neoznačil další důkazy způsobilé k prokázání jeho skutkových tvrzení, nemohlo být žalobě pro zmatečnost vyhověno.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 3.11.2004 č.j. 26 Co 388,394/2004-138 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že se žalobci nepodařilo prokázat jeho skutková tvrzení o tom, že by v právní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 134/92 bylo v jeho neprospěch rozhodnuto v důsledku trestného činu soudkyně JUDr. J. L. Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně žalobcem navržené důkazy správně vyhodnotil jako důkazy, které nejsou způsobilé prokázat žalobcova tvrzení o spáchání trestného činu soudcem; dopis Ministerstva spravedlnosti ČR má totiž \"pouze vysvětlující povahu\" a informuje žalobce o právní úpravě mimořádných opravných prostředků, včetně lhůt k jejich uplatnění, výpověď žalobce obsahovala pouze jeho subjektivní představy o rozsahu a kvalitě dokazování v původním řízení a nemohla obstát v konfrontaci s důkazem - obsahem spisu Okresního soudu v Rakovníku sp. zn. 3 C 134/92, z něhož nevyplývá, že by se soudkyně při projednávání majetkového nároku žalobce dopustila takového pro společnost nebezpečného jednání, jímž by naplnila skutkovou podstatu některého trestného činu, když způsob vedení řízení a rozsah dokazování i otázka hodnocení provedených důkazů je plně v kompetenci soudce.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů v tom, že by neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní \"v klíčové otázce spáchání trestného činu soudcem\". Domnívá se, že důkazy, které byly prováděny v původním řízení pod sp.zn. 3 C 134/92, \"při jejich správném hodnocení plně postačovaly k rozhodnutí o vyhovění jeho restitučním nárokům\". Podle názoru žalobce \"základní otázka tedy nespočívá v nedostatku důkazních prostředků, ale v jejich hodnocení podle §132 o.s.ř.; jestliže je soudce, který věc projednával, vykládal opačně a v rozporu s tím, co skutečně prokazovaly, pak tím porušil základní zásadu zakotvenou v §1 o.s.ř.\" Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. v souvislosti s ustanovením §238a odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací důvod spatřuje ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhl, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jsou obsaženy v ustanovení §238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a v §237 odst.1 a 3 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost [§238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl o žalobě pro zmatečnost jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější usnesení zrušil [§238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu má v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam [§238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost. Podle ustanovení §238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno usnesení o žalobě pro zmatečnost, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení 238 odst.1 písm.a), §238 odst.2 a §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení 238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení 238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu v rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení 238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004 sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Žalobce - jak vyplývá z obsahu dovolání - právní posouzení věci odvolacím soudem nezpochybňuje. I když uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází z nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž usnesení odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází. Podstatou všech jeho námitek je nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy (zejména spis Okresního soudu v Rakovníku sp.zn. 3 C 134/92), skutková zjištění soudů považuje za chybná a na základě vlastního hodnocení důkazů dovozuje, že \"důkazy, které byly prováděny v původním řízení pod sp.zn. 3 C 134/92, při správném hodnocení plně postačovaly k rozhodnutí o vyhovění jeho restitučním nárokům\" a že \" soudce, který věc projednával, je vykládal opačně v rozporu s tím, co skutečně prokazovaly\". Tím, že dovolatel na vlastních (odlišných) skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavují uvedené námitky žalobce uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že kritika usnesení odvolacího soudu z pohledu dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být - jak již uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného usnesení po právní stránce, je nepochybné, že dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení 238a odst.1 písm.b), §238a odst.2 a §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. listopadu 2005
JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.
předseda senátu