ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.165.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 165/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně L. R., provdané K., zastoupené advokátem, proti žalované J. P., zastoupené advokátem, o 20.964,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 7 C 1282/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. listopadu 2003 č.j. 11 Co 249/2003-112, takto:
Rozsudek odvolacího soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se (žalobou podanou u Okresního soudu v Lounech dne 25.11.1997) domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 20.964,- Kč s 26% úrokem z částky 5.241,- Kč od 9.5.1997 do zaplacení, z částky 5.241,- Kč od 10.6.1997 do zaplacení a z částky 10.482,- Kč od 10.7.1997 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila tím, že dne 21.8.1995 uzavřela s žalovanou, která provozovala Soukromou mateřskou školu v L. na ul. H. č. 2386, pracovní smlouvu se sjednaným druhem práce učitelky, a že dne 25.3.1997 jí žalovaná dala výpověď z pracovního poměru z důvodu zániku této mateřské školky. Ačkoli podle ustanovení §45 odst. 1 zák. práce měla výpovědní doba činit tři měsíce, žalovaná s odůvodněním, že mateřská školka zanikla, již neumožnila žalobkyni po 30.4.1997 dále pracovat a dosud jí dluží mzdu za dva měsíce, „kdy měla být ještě zaměstnána“, a odstupné podle ustanovení §60a odst. 1 zák. práce ve výši dvojnásobku průměrného výdělku, který „dle potvrzení žalované“ činí 5.241,- Kč.
Okresní soud v Lounech rozsudkem pro zmeškání ze dne 7.9.2000 č.j. 7 C 1282/97-9 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 840,- Kč. Návrh žalované na zrušení tohoto rozsudku Okresní soud v Lounech usnesením ze dne 22.11.2000 č.j. 7 C 1282/97-25 zamítl. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 24.1.2001 č.j. 9 Co 1120/2000 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že rozsudek pro zmeškání zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že žalovanou uváděné důvody její neúčasti na prvním jednání ve věci „je nutno považovat za omluvitelné ve smyslu ust. §153b odst. 4 o.s.ř.“.
Okresní soud v Lounech poté rozsudkem ze dne 15.11.2001 č.j. 7 C 1282/97-84 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 840,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že pracovní poměr žalobkyně skončil na základě výpovědi ze strany žalované podle ustanovení §46 odst. 1 písm. b) zák. práce (ve znění platném ke dni doručení výpovědi), když práva a závazky Soukromé mateřské školy L., H. (jejíž zřizovatelkou i ředitelkou byla žalovaná) „přešly do jiné organizace a přejímající organizace žalobkyni dále nezaměstnávala“. Jelikož výpovědní doba v případě této výpovědi činila podle ustanovení §45 zák. práce tři měsíce, počala běžet dnem 1.4.1997 a uplynula dnem 30.6.1997, má žalobkyně podle názoru soudu prvního stupně právo na vyplacení dlužné mzdy za květen a červen 1997 i na odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku v požadované výši. Námitku žalované o nedostatku její pasivní věcné legitimace odmítl s odůvodněním, že vedle funkce ředitelky zmíněné soukromé mateřské školy byla žalovaná jedinou zřizovatelkou tohoto zařízení, které sice nezaniklo, ovšem nástupnická organizace (Soukromá mateřská škola M. s.r.o.) jeho závazky vzniklé do 30.4.1997 nepřevzala; proto - jak zdůraznil - „žalovaná jako zřizovatelka školy a jako fyzická osoba, která s žalobkyní uzavřela pracovní poměr, zodpovídá za závazky zaniklé právnické osoby“.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 11.11.2003 č.j. 11 Co 249/2003-112 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud zabývaje se otázkou, zda zaměstnavatelem žalobkyně, která od 1.9.1995 pracovala jako učitelka v soukromé mateřské škole, byla žalovaná jako fyzická osoba nebo zda jím byla soukromá mateřská škola jako právnická osoba, zdůraznil, že při hodnocení právní subjektivity soukromé mateřské školy je třeba vycházet z občanského zákona, ze kterého vyplývá, že právnickými osobami jsou subjekty, o kterých to stanoví zákon, „dle kterého postačí, že určitý subjekt má atributy právní subjektivity, tj. způsobilost k právům a povinnostem a způsobilost k právním úkonům“. Jestliže - jak dále zdůraznil - „mateřská škola je způsobilá vystupovat svým jménem, mít odpovědnost z právních vztahů, musí být subjektem práv. Subjektem práv, tedy osobou způsobilou mít práva a povinnosti, je buď osoba fyzická, což mateřská škola není, nebo osoba právnická. Mateřská škola je právnickou osobou, vzniklou podle zvláštního zákona a nezapisuje se do žádného rejstříku, neboť to tento zvláštní zákon nestanoví; vzniká zařazením do sítě škol“. Z uvedeného podle názoru odvolacího soudu „lze uzavřít“, že zaměstnavatelem žalobkyně byla právnická osoba – Soukromá mateřská škola, L., H. č. 2386, za kterou byla žalovaná oprávněna jednat (a jednala) jako její ředitelka a zřizovatelka. Tato skutečnost však „nezakládala povinnost žalované jako fyzické osoby zaplatit žalobkyni nevyplacenou mzdu za dobu trvání pracovního poměru, ani odstupné“, neboť mzda (i odstupné) je zaměstnancům poskytována a vyplácena jejich zaměstnavateli. Proto odvolací soud žalobu z důvodu nedostatku věcné pasivní legitimace žalované zamítl.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítala, že závěr odvolacího soudu o tom, že jejím zaměstnavatelem byla soukromá mateřská škola jako právnická osoba vzniklá zařazením do sítě škol, je „nepřezkoumatelný a spočívá na nesprávném právním posouzení“. Odvolací soud se podle jejího názoru „vůbec nevypořádal“ s tím, že žalobkyně uzavřela dne 1.10.1996 pracovní smlouvu pouze s žalovanou, tedy nikoli s právnickou osobou, a že výpověď z pracovního poměru jí dala rovněž žalovaná. Odvolací soud „se mýlí“, jestliže se odvolává na občanský zákoník a vznik právnické osoby „Mateřské školy“ dovozuje ze zařazení do sítě škol, neboť - jak dovolatelka zdůraznila - „neexistuje žádný zákonný předpis, o který by bylo možné takový úsudek opřít“, a kromě toho je takovýto závěr v rozporu s provedenými důkazy, protože „do sítě škol nebyla zařazena žádná právnická osoba, ale rozhodnutím Ministerstva školství ze dne 5.11.1993 bylo schváleno zařazení do sítě škol s účinností od 1.1.1994 adresované žalované s podmínkou předložení jejího živnostenského listu“. Tento živnostenský list vystavený dne 4.11.1993 na fyzickou osobu – J. P. (žalovanou) má jako předmět podnikání uveden soukromá mateřská škola, z čehož vyplývá, že „žádná právnická osoba nikdy neexistovala“ a že tvrzení žalované o nedostatku její pasivní věcné legitimace „je ryze účelové“. Nelze přitom přehlédnout ani skutečnost, že žalovaná vzhledem ke své platební neschopnosti požádala Ministerstvo školství o vynětí ze sítě mateřských škol a že její žádosti bylo k 30.4.1997 vyhověno. Dovolatelka má zato, že způsobilost právnických osob a především jejich vznik „zcela striktně stanoví ust. §18 a násl. obč. zák.“ a že „tvrzená existence soukromé mateřské školy v souladu se zákonem prokázána nebyla“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť podle jejího názoru je závěr odvolacího soudu o nedostatku její pasivní věcné legitimace správný.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že nárok žalobkyně na požadované peněžité plnění (dlužnou mzdu a odstupné) měl vzniknout v roce 1997, je třeba otázku zaměstnavatele žalobkyně (a tedy pasivně věcně legitimovaného subjektu v daném sporu) posuzovat i v současné době podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.1999 (tj. do dne, kdy nabyl účinností zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánu České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správných poplatcích, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §8 odst. 1 zák. práce zaměstnavateli se pro účely zákoníku práce rozumí právnické nebo fyzické osoby, které zaměstnávají fyzické osoby v pracovněprávních vztazích a pokud to stanoví zákon, též v obdobných pracovních vztazích.
Podle ustanovení §8 odst. 2 zák. práce zaměstnavatelé vystupují v pracovněprávních vztazích svým jménem a mají odpovědnost vyplývající z těchto vztahů. Totéž platí o organizačních jednotkách zaměstnavatelů, stanoví-li to zvláštní předpisy, popřípadě stanovy sdružení občanů podle zvláštního zákona, je-li však účastníkem pracovněprávního vztahu zaměstnavatel, nemůže jím být současně jeho organizační jednotka a naopak.
S názorem dovolatelky, že „žádná právnická osoba neexistovala“ (tj. Soukromá mateřská škola se sídlem v L., H. č.p. 2386), neboť „neexistuje žádný zákonný předpis, o který by bylo možné takovýto úsudek opřít“, dovolací soud nesouhlasí.
Právnickými osobami, majícími způsobilost mít práva a povinnosti, jsou sdružení fyzických nebo právnických osob, účelová sdružení majetku, jednotky územní samosprávy a jiné subjekty, o kterých to stanoví zákon (srov. §18 obč. zák.). Způsobilost právnické osoby mít práva a povinnosti je spojena s okamžikem vzniku právnické osoby; tento okamžik váže ustanovení §19 odst. 2 obč. zák. ke dni zápisu do obchodního nebo jiného zákonem určeného rejstříku, nestanoví-li však zvláštní zákon vznik právnické osoby jinak.
Při posuzování, zda hmotněprávní způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu), mají rovněž předškolní zařízení (a tedy i Mateřské školy), je třeba vycházet především z ustanovení §18 odst. 2 písm. d) obč. zák. Zákon může ve smyslu tohoto ustanovení stanovit, že určitý subjekt je právnickou osobou, nejen tím, že jej ve svém ustanovení za právnickou osobu prohlásí, nýbrž i tím, že danému subjektu, přestože jej za právnickou osobu výslovně neoznačuje, přizná vlastnosti, kterými se právnické osoby charakterizují (tím, že stanoví, že určitý subjekt má atributy právní subjektivity, tj. způsobilost k právům a povinnostem a způsobilost k právním úkonům) – srov. obdobně rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21.9.1993 sp. zn. 7 Cmo 33/92, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1995, pod č. 52.
Z ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 76/1978 Sb., o školských zařízeních, ve znění účinném do 17.2.2000 [tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 19/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 29/1984 Sb., o soustavě základních škol, středních škol a vyšších odborných škol (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů], vyplývá, že součástí výchovně vzdělávací soustavy jsou předškolní zařízení a školská zařízení, pokud jsou zařazena do sítě škol, předškolních zařízení a školských zařízení; v právních vztazích vystupují svým jménem a mají odpovědnost vyplývající z těchto vztahů, pokud není dále stanoveno jinak. Způsob zařazování do sítě škol, předškolních zařízení a školských zařízení stanoví zvláštní zákon. Předškolní zařízení a školská zařízení lze slučovat nebo zřizovat jako jednu právnickou osobu, pokud jde o předškolní zařízení a školská zařízení jednoho zřizovatele.
Zákon tedy jednoznačně stanoví - kromě jiného - způsobilost předškolních zařízení k právům a povinnostem a způsobilost v právních vztazích vystupovat svým jménem a mít odpovědnost vyplývající z těchto vztahů. Skutečnost, že zákon přiznává předškolním zařízením právní subjektivitu potom mimo jakoukoliv pochybnost vyplývá z poslední věty ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 76/1978 Sb., které v případě jednoho zřizovatele umožňuje rovněž sloučení více předškolních zařízení - jak se výslovně uvádí - v jednu právnickou osobu, neboť je pojmově vyloučeno, aby právnická osoba vznikla sloučením non-subjektů. Z uvedeného vyplývá, že je správný závěr odvolacího soudu, že „Mateřská škola je právnickou osobou, vzniklou podle zvláštního zákona … zařazením do sítě škol“. V posuzované věci dopisem ze dne 5.11.1993 č.j. 25.224/93-27 Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR sdělilo žalované, že „posoudilo doplněk její žádosti a zařadilo Soukromou mateřskou školu, H. č.p. 2386, L., do sítě škol s účinností od 1. ledna 1994“; názor odvolacího soudu, že tato skutečnost umožňuje „uzavřít“, že zaměstnavatelem žalobkyně byla Soukromá mateřská škola se sídlem v L., H. č.p. 2386, však sdílet nelze.
Pracovní poměr se zakládá smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem (§27 odst. 2 zák. práce). Pracovní smlouva - jako každý jiný dvoustranný právní úkon - je projev vůle dvou subjektů směřující ke vzniku těch práv a povinností, které právní předpisy s jejím uzavřením spojují (§240 odst. 1 zák. práce). Jestliže je obsah pracovní smlouvy nejasný, ať co do předmětu smluvního ujednání, anebo co do subjektů, které ji uzavíraly, je pro zjištění tohoto obsahu významné, jaký byl obsah projevené vůle obou účastníků pracovního poměru; projev vůle je přitom třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití.
V posuzované věci z obsahu spisu vyplývá, že dne 21.8.1995 žalobkyně uzavřela pracovní smlouvu na dobu určitou od 1.9.1995 do 30.9.1996, v níž byla jako zaměstnavatel označena „Mateřská škola v L., zastoupená p. J. p.“ a bylo mezi účastníky dohodnuto, že žalobkyně nastoupí jako „učitelka MŠ“ s místem výkonu práce „Soukromá MŠ a ŠJ, H. 2386, L.“; pracovní smlouvu, která je nad předtištěným textem - „razítko a podpis opráv. zást. MŠ“ - opatřena razítkem „Soukromá mateřská škola, H. č.p. 2386, L.“, za zaměstnavatele podepsala „opráv. zást. MŠ“ V. Z. Dne 1.10.1996 žalobkyně uzavřela dohodou označenou jako „pracovní smlouva - prodloužení“, v níž jako zaměstnavatel byla uvedena „p. J. P.“ a mezi účastníky bylo sjednáno, že žalobkyně nastoupí od 1.10.1996 na dobu určitou do 30.6.1997 opět jako „učitelka MŠ“ s místem výkonu práce „Soukr. MŠ“; pracovní smlouva je nad předtištěným textem - „razítko zaměstnavatele a podpis pracovníka oprávněného jednat jeho jménem“ - opatřena razítkem „Soukromá mateřská škola, H. č.p. 2386, L.“ a podpisem žalované.
Z uvedeného vyplývá, že žalobkyně uzavřela pracovní poměr písemnou formou (§32 odst. 1 věta první zák. práce), avšak že ujednání ze dne 1.10.1996 je nejasné v tom, zda jejím zaměstnavatelem byla fyzická osoba „p. J. P.“, anebo zda žalovaná toto ujednání podepsala jako ředitelka právnické osoby - „Soukromé mateřské školy, H. č.p. 2386, L.“. Protože - jak uvedeno výše - zaměstnavateli se pro účely zákoníku práce rozumí nejen právnické, ale i fyzické osoby, které zaměstnávají fyzické osoby v pracovněprávních vztazích (§8 odst. 1 zák. práce), nebylo z hlediska závěru o věcně legitimovaném subjektu samo o sobě významné, že Mateřská škola je nadána právní subjektivitou, nýbrž zjištění, zda tato Mateřská škola byla subjektem, který jako zaměstnavatel uzavřel se žalobkyní pracovní smlouvu, anebo - jak tvrdí žalobkyně - tímto zaměstnavatelským subjektem byla žalovaná jako fyzická osoba. Toto zjištění - koho tížila povinnost přidělovat žalobkyni práci podle pracovní smlouvy a platit jí za vykonanou práci mzdu [srov. §35 odst. 1 písm. a) zák. práce] - bylo možné učinit jen na základě výkladu pracovněprávního úkonu, jímž byl pracovněprávní vztah žalobkyně založen, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití (§240 odst. 3 zák. práce); k tomu však odvolací soud nepřistoupil.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a §243b odst.3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 15. listopadu 2005
JUDr. Zdeněk Novotný,v.r.
předseda senátu