ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.191.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 191/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobců a) D. B., b) K. E., zastoupeného advokátem a c) T. E., proti žalovanému Ing. I. Š., zastoupenému advokátem, o zaplacení dlužné mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, pod sp. zn. 15 C 73/2002, o dovolání žalobce b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2004, č. j. 28 Co 145/2004-96, takto:
Rozsudek městského soudu se ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o zaplacení částky 22.279,70 Kč s příslušenstvím žalobci b) změněn tak, že se žaloba zamítá, a ve výroku o povinnosti žalobce b) zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 20.660,- Kč zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby jim žalovaný doplatil dlužnou mzdu; z toho žalobci b) 45.079,- Kč „s 10% poplatkem z prodlení p. a.“ od 19. 10. 2001 do zaplacení. Žalobu odůvodnili zejména tím, že jim žalovaný, u něhož byli zaměstnáni jako obsluha benzínových čerpadel, v roce 2000 a 2001 nevyplatil mzdu za práce přesčas. Mimoto žalovaný nedoplatil žalobci b) za měsíc srpen na mzdě 1.650,- Kč s odůvodněním, že mu má žalobce vrátit 3 ks oblečení.
Obvodní soud pro Prahu 4 [poté, co usnesením ze dne 16. 7. 2003 řízení „ohledně žalobce b) zastavil ohledně částky 1.656,- Kč s 10% úrokem z prodlení z této částky od 19. 10. 2001 do zaplacení“] rozsudkem ze dne „24. 10. 2003“ (správně 27. 10. 2003), č.j. 15 C 73/2002-72, mimo jiné žalovanému uložil zaplatit žalobci b) 22.279,70 Kč spolu s 8,5 % úrokem z prodlení od 19. 10. 2001 do zaplacení, zamítl žalobu, aby žalovaný žalobci b) zaplatit 21.143,30 Kč s 10% úrokem od 19. 10. 2001 do zaplacení a 1,5% úrokem z prodlení z částky 22.279,70 Kč od 19. 10. 2001 do zaplacení, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice doplatek soudního poplatku ve výši 100,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobci - oproti vnitřnímu předpisu žalovaného - pracovali v 16 hodinových směnách a po celou dobu se museli zdržovat na čerpací stanici. Vycházel přitom z výpovědí žalobců a svědků T. K. a J. Ch., jimiž měl za vyvráceno tvrzení žalovaného, že žalobci pracovali v rozsahu stanoveném jeho vnitřním pracovním předpisem. Vycházeje dále ze zákonem stanovené týdenní pracovní doby, považoval dobu, kterou žalobci odpracovali nad tento rozsah za práci přesčas. Průměrnou mzdu za jednu odpracovanou hodinu vypočetl na 40,25 Kč, tuto navýšil o 25% podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 1/1992 Sb., a dospěl k závěru, že žalobcům náleželo za jednu hodinu práce přesčas 50,31 Kč; podle rozsahu odpracované práce přesčas u jednotlivých žalobců jim přiznal tomu odpovídající částky.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 5. 2004, č. j. 28 Co 145/2004-96, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalobci b) ve vyhovujícím výroku o zaplacení částky 22.279,70 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce b) je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 20.660,- Kč k rukám advokáta. Skutková zjištění soudu prvního stupně ohledně všech uplatněných nároků považoval za správná, závěr, že práce žalobců, kterou vykonávali v rozhodném období pro žalovaného byla prací přesčas, považoval však za chybný. Vycházeje z toho, že prací přesčas je práce konaná zaměstnancem na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem nad stanovenou týdenní pracovní dobu vyplývající z předem stanoveného rozvržení pracovní doby a konanou mimo rámec rozvrhu pracovních směn, dovodil, že, jestliže žalobci nedoložili (a ani netvrdili), že jim byla práce přesčas nařízena nebo, že se na ni domluvili se žalovaným, který to popírá, nešlo o přesčasové práce, i když přesahovaly zaměstnavatelem stanovenou pracovní dobu, a to přesto, že výpovědí svědků i žalobců bylo prokázáno, že pracovali převážně šestnáct hodin denně, čemuž odpovídají i zápisy v knize odchodů a příchodů. Nešlo-li v případě žalobců o přesčasovou práci, nelze jim nárok na zaplacení mzdy za práci přesčas přiznat.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce b) vytýká odvolacímu soudu, že nezohlednil skutečnost, že při počtu pracovníků obsluhujících čerpací stanici nebylo vůbec možné, aby byly dodržovány vnitřní pracovněprávní předpisy žalovaného. Mezi žalovaným a žalobci existovala dohoda, že práce přesčas jim bude honorována a že následně bude zajištěna obsluha čerpací stanice dalšími zaměstnanci. Podle jeho přesvědčení „lze předpokládat, že žalobci vykonávali práci přesčas se souhlasem žalovaného, ač následně žalovaný tvrdil opak, neboť, kdyby tomu tak nebylo, nemohl by žalovaný čerpací stanice provozovat tak, jak je v rozhodné době provozoval“. Domnívá se proto, že odvolací soud nesprávně věc posoudil po stránce právní a nesprávně aplikoval především ustanovení §83 odst. 6 zák. práce. Odvolací soud navíc zcela pominul posoudit, zda při hodnocení výkonu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů vzniklých mezi žalobcem a žalovaným nedošlo k opomenutí zásady, že tento výkon nesmí odporovat dobrým mravům, což podle názoru dovolatele „nehonorovaná práce vykonávaná zaměstnancem pro zaměstnavatele s jeho plným vědomím a srozuměním s touto skutečností rozhodně je“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že předmětem řízení jsou mzdové nároky žalobce za říjen 2000 až červenec 2001 - podle zákona č. 65/1965 Sb. zák. práce, ve znění do 31. 12. 2000 (tj. do dne, než nabyly účinnosti zákon č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, č. 220/2000 Sb., o změnách některých zákonů v souvislosti s přijetím zákona o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, č. 238/2000 Sb., o Hasičském záchranném sboru České republiky a o změně některých zákonů, č. 257/2000 Sb. a č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů), do 30. 5. 2001 (tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 177/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 227/2000 Sb., a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce , ve znění pozdějších předpisů) a do 31. 3. 2002 (tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 6/2002 Sb. o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §96 odst. 1 zák. práce ve znění do 31. 12. 2000 prací přesčas je práce konaná zaměstnancem na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem nad stanovenou týdenní pracovní dobu vyplývající z předem stanoveného rozvržení pracovní doby a konaná mimo rámec rozvrhu pracovních směn (§84 až 85a a §87 odst. 1). U zaměstnanců s kratší pracovní dobou (§86 odst. 1) je prací přesčas práce přesahující stanovenou týdenní pracovní dobu; těmto zaměstnancům nelze práci přesčas nařídit.
Podle ustanovení §96 odst. 2 zák. práce ve znění do 31. 12. 2000 prací přesčas není, napracovává-li zaměstnanec práci konanou nad stanovenou týdenní pracovní dobu pracovní volno, které mu zaměstnavatel poskytl na jeho žádost, nebo pracovní dobu, která odpadla pro nepříznivé povětrnostní vlivy.
Podle ustanovení §83 odst. 6 zák. práce ve znění od 1. 1. 2001 prací přesčas je práce konaná zaměstnancem na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem nad stanovenou týdenní pracovní dobu vyplývající z předem stanoveného rozvržení pracovní doby a konaná mimo rámec rozvrhu pracovních směn (§84, 85 a §87 odst. 1). U zaměstnanců s kratší pracovní dobou (§86 odst. 1) je prací přesčas práce přesahující stanovenou týdenní pracovní dobu (§83a); těmto zaměstnancům nelze práci přesčas nařídit. Prací přesčas není, napracovává-li zaměstnanec prací konanou nad stanovenou týdenní pracovní dobu pracovní volno, které mu zaměstnavatel poskytl na jeho žádost.
Zaměstnanec v zaměstnaneckém poměru vykonává práci podle pracovní smlouvy především v pracovní době, kterou v souladu s ustanovením §84 zák. práce rozvrhne z týdenní pracovní doby zaměstnavatel. Provozní nebo jiné důvody mohou však vést i k tomu, že některé práce nebo určitý rozsah prací nelze v takto stanovené pracovní době vykonat. Zákoník práce proto umožňuje, aby zaměstnanec konal práci i mimo takto stanovenou pracovní dobu a nazývá ji prací přesčas. Práce přesčas je tedy prací konanou nad stanovenou týdenní pracovní dobu vyplývající z předem stanoveného rozvrhu pracovních směn, která je konána mimo rámec rozvrhu pracovních směn. S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že zaměstnanec se sám nemůže rozhodnout, že bude pracovat přesčas. Z ustanovení nyní platného §83 odst. 6 zák. práce (i dřívějšího ustanovení §96 odst. 1, 2 zák. práce) vyplývá, že prací přesčas je pouze taková práce, která je konána na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem.
V projednávané věci od počátku žalobci tvrdili, že v rozhodném období (říjen 2000 až červenec 2001) pracovali v 16 hodinových směnách a po celou dobu se museli zdržovat na čerpací stanici. Oproti tomu žalovaný tvrdil a dokládal svým vnitřním předpisem, že pracovní směny trvaly 10 hodin a že pouze v tomto rozsahu žalobci pracovali. Pro posouzení důvodnosti žaloby na proplacení práce přesčas bylo proto – jak výše uvedeno – nezbytné objasnit, zda vůbec žalobce nad rámec rozvrhu pracovních směn pracoval a zda taková práce byla konána na příkaz žalovaného nebo s jeho souhlasem. Závěr v uvedeném směru představuje skutkové zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. §132 o.s.ř.).
I když žalobce uvedl, že dovolání je podáno také z důvodu, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že dovolatel podrobuje kritice právě skutkové zjištění odvolacího soudu o tom, že žalobci nekonali práce přesčas ani na příkaz žalovaného, ani po dohodě s ním. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, předkládá vlastní skutkový závěr, na kterém pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci; uplatňuje tedy dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Protože soud každý procesní úkon účastníka (tedy i vymezení dovolacího důvodu) neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník označuje, ale především podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu s ohledem na obsah dovolání jen z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
S odvolacím soudem lze souhlasit, že pracovní doba žalobce byla sjednána v pracovní smlouvě tak, že jde o směnný provoz podle časového harmonogramu žalovaného a že žalovaný rozvrhl pracovní dobu na směny v délce 10 hodin, které rozdělil do dvou, resp. tří částí. Jestliže však žalobci tvrdili a svědky prokazovali, že ve skutečnosti pracovali v 16 hodinových směnách, měl se snažit tento rozpor objasnit především zjištěním, zda skutečně a proč žalobci pracovali v rozsahu výrazně větším, než odpovídalo tomu, jak žalovaný týdenní pracovní dobu rozvrhl. Z hlediska právního posouzení věci je totiž rozdílné, jestli žalobci oproti stanovenému rozvrhu pracovní doby pracovali déle a žalobce tento faktický stav toleroval nebo, zda byla mezi účastníky dohoda o tom, že budou oproti rozvržení pracovní doby pracovat ve větším rozsahu a žalovaný s tím předem souhlasil jako s prací přesčas (jak tvrdí žalobci), případně dohoda o tom, že budou ve skutečnosti pracovat ve větším rozsahu; zda tak ve skutečnosti při vydání rozhodnutí o rozvržení pracovní doby nešlo o simulovaný právní úkon, jímž měl být zastřen jiný (disimulovaný) právní úkon. V takovém případě totiž platí, že simulovaný právní úkon je pro nedostatek vážnosti vůle účastníka (účastníků) právního úkonu neplatný [je zde nedostatek vážnosti vůle - §241 odst. 1 písm. b) zák práce]. Protože však disimulace sama o sobě není protiprávní, je třeba platnost zastřeného úkonu posoudit samostatně a, má-li disimulovaný právní úkon všechny potřebné náležitosti, je třeba uznat jej za platný [platí zastřený (disimulovaný) právní úkon].
K tomu ovšem bylo nezbytné objasnit též, jaké byly provozní podmínky čerpacích stanic (kolik zaměstnanců bylo potřeba pro jejich provoz), zda po celou tvrzenou dobu 16 hodin žalobce pracoval nebo zda část z této doby byl na pracovišti pouze přítomen, aniž by práce podle pracovní smlouvy vykonával, a zda o této praxi žalovaný věděl a jak na ni reagoval. Protože v tomto směru zůstal skutkový stav věci neobjasněn, je skutkový závěr odvolacího soudu, že práce přesčas nebyla nařízena ani dohodnuta, předčasný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném výroku není správný. Nejvyšší soud České republiky (aniž se musel dále zabývat správností závěru odvolacího soudu z hlediska ustanovení §7 odst. 2 zák. práce) jej proto v napadeném výroku, jakož i v akcesorickém výroku o náhradě nákladů řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.), zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. listopadu 2005
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu