ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2547.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2547/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobců a) Mgr. L. F. a b) Mgr. V. S., obou zastoupených advokátem, proti žalované České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 5 se sídlem v Praze 5, nám. Kinských č. 5, o 89.200,- Kč s příslušenstvím, za účasti České republiky - Ministerstva spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 16, zastoupené advokátem, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 307/2003, o dovolání žalované a vedlejšího účastníka proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2004 č.j. 54 Co 579/2003-94, takto:
I. Dovolání vedlejšího účastníka se odmítá.
II. Rozsudek městského soudu se (s výjimkou výroku, kterým byl rozsudek obvodního soudu změněn) zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby žalovaná zaplatila žalobkyni a) 47.000,- Kč s 5,5% úrokem od 11.7.2002 do zaplacení a žalobci b) 42.200,- Kč s 5,5% úrokem od 11.7.2002 do zaplacení. Žalobu zdůvodnili zejména tím, že oba byli přiděleni k výkonu soudcovské činnosti k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 [žalobkyně a) ode dne 9.11.1993 a žalobce b) ode dne 30.3.1994] a vykonávají funkci předsedů senátu, že \"platovým výměrem Spr. 684/2002\" ze dne 11.6.2002 byl žalobkyni a) stanoven měsíční \"pracovní příjem\" ve výši 52.500,- Kč a víceúčelová paušální náhrada výdajů ve výši 2.600,- Kč, že žalobci b) byl \"platovým výměrem Spr. 208/2002\" ze dne 2.3.2002 stanoven měsíční \"pracovní příjem\" ve výši 48.800,- Kč a víceúčelová paušální náhrada výdajů ve výši 2.600,- Kč a že plat za měsíc červen 2002 byl žalobkyni a) vyplacen v celkové výši 55.100,- Kč a žalobci b) v celkové výši 51.400,- Kč, ačkoliv při výpočtu platu soudce je třeba po dni 28.5.2002, kdy nabyl účinnosti zákon č. 218/2002 Sb., vycházet z platové základny, která se stanoví na základě nejvyššího platového tarifu určeného podle ustanovení §135 tohoto zákona (\"za použití\" ustanovení §254 tohoto zákona), který je třeba zvýšit podle ustanovení §1 odst.2 písm.a) a §6 odst.2 nařízení vlády č. 253/1992 Sb. o 25%, a k výsledné částce pak přičíst maximální výši osobního příplatku podle ustanovení §7 odst.2 nařízení vlády č. 253/1992 Sb.; z takto určené platové základny se stanoví podle ustanovení §28 zákona č. 236/1995 Sb. plat soudce a víceúčelová paušální náhrada výdajů. Na základě provedených výpočtů žalobci dovozují, že platová základna činí 84.640,- Kč (sestávající z částky 33.850,- Kč jako nejvyššího platového tarifu pro zaměstnance ministerstev, ze zvýšení této částky o 25% představující \"maximální výši osobního příplatku\" a z částky 42.320,- Kč jako \"maximální výše osobního příplatku\"), že plat žalobkyně a) činí 97.400,- Kč (určený z platové základny platovým koeficientem 1,15) a její víceúčelová paušální náhrada výdajů činí 4.700,- Kč (ve výši 5,5% platové základny) a že plat žalobce b) činí 88.900,- Kč (určený z platové základny platovým koeficientem 1,05) a jeho víceúčelová paušální náhrada výdajů činí 4.700,- Kč (ve výši 5,5% platové základny). Protože žalovaná za měsíc červen 2002 vyplatila žalobkyni a) pouze částku 55.100,- Kč, ačkoliv jí náleží 102.100,- Kč, a žalobci b) vyplatila pouze částku 51.400,- Kč, ačkoliv mu náleží 93.600,-Kč, požadují žalobkyně a) zaplacení \"rozdílu\" ve výši 47.000,- Kč a žalobce b) zaplacení \"rozdílu\" ve výši 42.200,- Kč.
Žalovaná namítla, že platová základna pro výpočet platu soudce je stanovena podle ustanovení §3 odst.3 zákona č. 236/1995 Sb. jako souhrn nejvyššího platového tarifu a maximální výše osobního příplatku stanovených zvláštním právním předpisem pro zaměstnance ministerstev \"s odkazem\" na ustanovení §6 odst. 2 a §7 odst. 2 nařízení vlády č. 253/1992 Sb., přičemž tento právní předpis platí \"i po datu 28.5.2002\" a jeho \"platnost nebyla zákonem č. 218/2002 Sb. dotčena, neboť byl vydán na základě stále platného zákona č. 143/1992 Sb.\". Platová základna se tedy nemůže vypočítávat \"z tarifů stanovených zákonem č. 218/2002 Sb.\"; opačný výklad by představoval \"neplatnost uplatněného nároku\" ve smyslu ustanovení §242 odst.1 zákoníku práce, neboť by se \"svým účelem příčil zájmům společnosti\", když \"zákonodárce zák. č. 218/2002 Sb. bezesporu nezamýšlel zvýšit platy ústavních činitelů a dalších představitelů státní moci o několik desítek procent, ale upravit nově postavení vybraných státních úředníků v rámci dokončení profesionalizace a depolitizace státní správy\". Žalovaná současně poukázala na to, že dosud \"nebyla splněna povinnost podle ustanovení §135 odst.3 zákona č. 218/2002 Sb.\" o vyhlášení stupnice platových tarifů ve Sbírce zákonů a že tedy určení platu je pouze \"v rovině teoretických matematických výpočtů\".
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 2.10.2003 č.j. 25 C 307/2003-25 žalované uložil, aby zaplatila žalobkyni a) 46.300,- Kč s 5,5% úrokem od 11.7.2002 do zaplacení, aby zaplatila žalobci b) 41.600,- Kč s 5,5% úrokem od 11.7.2002 do zaplacení, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně a) domáhala zaplacení dalších 2.400,- Kč a žalobce b) dalších 600,- Kč, oba s 5,5% úrokem ode dne 11.7.2002 do zaplacení, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobkyni a) 1.880,- Kč a žalobci b) 1.690,- Kč. Poté, co dovodil, že předseda senátu Mgr. M. Š. ani oba přísedící nejsou vyloučeni z projednání a rozhodnutí této věci, neboť \"neexistuje objektivní důvod pochybovat o jejich podjatosti\" (a ani žádný z účastníků námitku podjatosti nevznesl), a že není ani důvod, pro který by měla být věc přikázána jinému soudu z důvodu vhodnosti (a účastníci ani takový postup nenavrhli), dospěl k závěru, že účastnici jsou věcně legitimováni, neboť žalobkyně a) byla jmenována soudcem dne 9.11.1993 a poté přidělena k výkonu soudcovské funkce k Obvodnímu soudu pro Prahu 5, žalobce b) byl k výkonu soudcovské funkce k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 přidělen dnem 30.3.1994 a žalovaná je \"druhou stranou takovýmto způsobem vzniklého pracovního vztahu\". Při úvaze, zda má být platová základna pro určení platu, dalšího platu a náhrady výdajů soudce stanovena ve smyslu zákona č. 236/1995 Sb. (ve znění zákonů č. 138/1996 Sb., č. 287/1997 Sb., č. 155/2000 Sb. a č. 231/2001 Sb.) podle nařízení vlády č. 253/1992 Sb., vydaného \"na základě stále účinného zákona č. 143/1992 Sb.\", nebo na základě ustanovení zákona č. 218/2002 Sb., která nabyla účinnosti dnem 28.5.2002 (ačkoliv jako celek má tento zákon nabýt účinnosti až dnem 1.1.2004), soud prvního stupně nejprve dovodil, že tu \"došlo ke střetu dvou právních úprav\" a že je třeba proto vycházet zásadně z právní normy vyšší právní síly (tedy z již účinných ustanovení zákona č. 218/2002 Sb.) a \"jen zcela podpůrně (tam, kde si navzájem neodporují)\" z nařízení vlády č. 253/1992 Sb., a uzavřel, že platová základna, z níž se odvozuje plat soudce, vychází z ustanovení §135 zákona č. 218/2002 Sb. (ohledně platového tarifu) a z nařízení vlády č. 253/1992 Sb. ve znění účinném do 31.12.2002 (ohledně osobního příplatku). Námitky žalované odmítl s odůvodněním, že poznámka pod čarou u ustanovení §3 odst.3 zákona č. 236/1995 Sb., která odkazuje na ustanovení §6 odst. 2 a §7 odst. 2 nařízení vlády č. 253/1992 Sb., nemá \"normativní charakter\" a \"navíc neodkazuje na způsob určení samotného tarifu, ale pouze na způsob jeho zvýšení o osobní příplatek, což je až další složka tvořící plat soudce\", že nesplnění \"povinnosti podle ustanovení §135 odst.3 zákona č. 218/2002 Sb. je \"naprosto irelevantní, neboť tvorba stupnice platových tarifů je zákonným způsobem popsána v ustanovení §135 zákona č. 218/2002 Sb. a tento matematický výpočet je pouze technickou součástí zákona\", a že nárok žalobců nemůže být podle ustanovení §242 odst.1 zákoníku práce \"neplatný\", neboť \"se nejedná o nárok z právního úkonu, ale o nárok vyplývající přímo ze zákona\". Z uvedených důvodů soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobcům vznikl dnem 28.5.2002 \"nárok na plat, vypočítávaný podle zásad ustanovení §135 zákona č. 218/2002 Sb. ve spojení s ustanovením §6 a násl. nařízení vlády č. 253/1992 Sb.\". Na základě provedených výpočtů stanovil platovou základnu žalobců ve výši 84.040,- Kč, plat žalobkyně a) ve výši 95.000,- Kč měsíčně a víceúčelovou paušální náhradu žalobkyně a) ve výši 4.700,- Kč měsíčně, plat žalobce b) ve výši 88.300,- Kč měsíčně a víceúčelovou paušální náhradu žalobce b) ve výši 4.700,- Kč měsíčně; za měsíc červen 2002 tedy zbývá k doplacení žalobkyni a) částka 44.600,- Kč a žalobci b) částka 41.600,- Kč.
K odvolání žalované Městský soud v Praze - po té, co usnesením ze dne 27.4.2004 č.j. 54 Co 579/2003-61 připustil vstup České republiky - Ministerstva spravedlnosti se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, do řízení jako vedlejšího účastníka na straně žalované - rozsudkem ze dne 25.6.2004 č.j. 54 Co 579/2003-94 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu žalobkyně a) o zaplacení 1.700,- Kč s 5,5% úrokem od 11.7.2002 zamítl; jinak ve výrocích, kterými bylo žalobě vyhověno, a ve výroku o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že \"žalobci, žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované nemají vzájemně\" právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Po té, co dovodil, že vedlejší účastník nebyl oprávněn uplatnit námitku podjatosti vůči předsedovi senátu soudu prvního stupně a že předseda senátu soudu prvního stupně Mgr. M. Š. nebyl z projednání a rozhodování věci vyloučen, se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, jakým způsobem má být stanovena platová základna ve smyslu ustanovení §3 odst.3 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění pozdějších předpisů v rozhodném období, že \"poznámka pod čarou nemá normativní charakter\" a že \"pokud je odkazováno na konkrétní předpis, který byl následně novelizován nebo nahrazen jiným, je třeba vždy vycházet z předpisu pozdějšího\"; \"vzhledem k námitkám žalované a vedlejšího účastníka\" zdůraznil, že \"různé právní normy mají různou právní sílu, přičemž zákon požívá vyšší právní síly než nařízení vlády\", a že \"tento právní princip, teorií ani praxí jinak nezpochybňovaný, se pak uplatní při kolizi dvou právních předpisů, neboť, jsou-li stejné otázky upraveny odlišně, vychází se z té úpravy, která je obsažena v normě vyšší právní síly\". Oproti názoru soudu prvního stupně nelze úspěšně argumentovat \"účelem a smyslem\" zákona č. 218/2002 Sb. \"zejména s odkazem na důvodovou zprávu k němu\", neboť jeho \"smysl a účel\" je třeba \"odvozovat především z toho, že zákonodárce projevil v ustanovení §254 uvedeného zákona vůli, aby některá vyjmenovaná ustanovení, tedy i §135, nabyla účinnosti již dnem vyhlášení zákona\" a \"v zákoně je tedy jasně uvedeno, od kdy má toto ustanovení platit a ani v důvodové zprávě se nic neuvádí o tom, že by po 28.5.2002 byla v některých případech vyloučena aplikace těch ustanovení, která nabyla účinnosti\", a ani tím, že zaměstnanci ministerstev nejsou \"odměňováni\" podle zákona č. 218/2002 Sb., neboť \"předmětem sporu\" není plat zaměstnanců ministerstev, ale \"nárok na plat soudců\", a soudců se ze zákona č. 218/2002 Sb. \"dotýká pouze to ustanovení, které nabylo účinnosti dnem vyhlášení, tedy dnem 28.5.2002\". Podle názoru odvolacího soudu nemůže být pro věc rozhodné, že nebyla vydána stupnice platových tarifů podle §135 odst. 3 zákona č. 218/2002 Sb., neboť je podstatné, že způsob výpočtu je v zákoně uveden, a nelze odmítnout zákon, na němž se usnesl parlament, s poukazem na to, že \"to tak zákonodárce nemyslel, neboť nejvyšší hodnotou a vůdčí idejí právního státu je dodržování platných zákonů a vymožitelnost práva\". Správný je názor soudu prvního stupně rovněž v tom, že \"se nelze dovolávat neplatnosti právního úkonu podle §242 zákoníku práce\". Odvolací soud dospěl k závěru, že správně byl proveden i matematický výpočet, chyba však vznikla ve výroku rozsudku, kterým byla přiznána žalobkyni a) částka 46.300,- Kč namísto částky 44.600,-Kč, jež představuje rozdíl mezi \"vyplaceným platem\" ve výši 52.500,- Kč a víceúčelovou náhradou ve výši 2.600,- Kč a platem, \"který jí náleží\", ve výši 95.000,- Kč a víceúčelovou náhradou ve výši 4.700,- Kč. Proto rozsudek soudu prvního stupně \"ve výroku I.\" změnil a žalobu žalobkyně a) co do částky 1.700,- Kč zamítl; ohledně částky 44.600,- Kč s příslušenstvím, částky přisouzené žalobci b) a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení pak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti potvrzujícímu výroku (žalobě vyhovující části) rozsudku odvolacího soudu podali žalovaná a vedlejší účastník dovolání.
Žalovaná ve svém dovolání namítá, že při stanovení platové základny pro výpočet platu soudce je třeba i v době po dni 28.5.2002 vycházet z nařízení vlády č. 253/1992 Sb. I když \"právní řád rozeznává právní normy různé právní síly\", i když poznámka pod čarou u ustanovení §3 odst.3 zákona č. 236/1995 Sb. \"nemá normativní charakter\" a i když se na zaměstnance ministerstev \"vztahuje pro odměňování jak zák. č. 218/2002 Sb., tak i nař. vl. č. 253/1992 Sb.\", je třeba při výpočtu platu soudce použít \"tu právní normu, která odpovídá nikoli jen liteře zákona, ale i jeho koncepci a vyjádření určitých mravních idejí a hodnot\"; zákonodárce \"zák. č. 218/2002 Sb. bezesporu nezamýšlel zvýšit platy ústavních činitelů a dalších představitelů státní moci o několik desítek procent, ale upravit nově postavení vybraných státních úředníků v rámci dokončení profesionalizace a depolitizace státní správy\". Ministerstvo práce a sociálních věcí navíc \"nesplnilo do dnešního dne svoji povinnost podle ust. §135 odst. 3 zák. č. 218/2002 Sb.\", konkrétní výše vypočítané stupnice platových tarifů tak nebyla vyhlášena ve Sbírce zákonů a nejsou podle něj zaměstnanci ministerstev vypláceni, tzn. že tento zákon nezačal být výkonnou mocí doposud aplikován ohledně zaměstnanců státu, na které se vztahuje (kdyby se tito zaměstnanci domáhali zvýšení platů podle tohoto zákona, znamenalo by to zatížení státního rozpočtu v řádu miliard korun ročně, s těmito výdaji však vláda při návrhu státního rozpočtu pro roky 2002, 2003 ani 2004 nepočítala). I když je zákon č. 218/2002 Sb. \"novější a vyšší právní síly\" než vládní nařízení č. 253/1992 Sb., nelze jej podle názoru žalované použít k výpočtu mzdové základny podle ustanovení §3 odst. 3 zák. č. 236/1995 Sb. Žalovaná dále namítá, že \"pojem zaměstnanec\" užitý v ustanovení §3 odst.3 zákona č. 236/1995 Sb. je třeba vykládat tak, že \"jde o osoby, které vykonávají pro zaměstnavatele práci za mzdu v některém z pracovněprávních vztahů upravených zákoníkem práce\"; nemůže se týkat osob, které \"teprve v budoucnu budou případně vykonávat činnost v poměru služebním\" a nelze tedy \"pojem zaměstnanci ministerstva\" ztotožňovat s pojmem \"státní zaměstnanci\" v tom smyslu, jak jej užívá zákon č. 218/2002 Sb. Žalovaná dovozuje, že \"výklady soudů obou stupňů jsou ryze účelové a neobstojí v rámci výkladových pravidel zákonů\". Soud sice není \"absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, smí a musí se od něj odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jenž mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu, přičemž je nutno vyvarovat se libovůle a rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci\", avšak \"v případě konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem je důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým\"; soudy uvedená pravidla porušily, když dovodily, že \"pojem zaměstnanci ministerstva je totožný, popř. v sobě zahrnuje i pojem státní zaměstnanci tak, jak jej užívá v legislativní zkratce zákon č. 218/2002 Sb.\". Podle názoru žalované se právní názor soudů též příčí zájmům společnosti, neboť \"zákonodárná moc svou činností jednoznačně deklarovala a deklaruje zájem dalších složek státní moci na systematickém nominálním i reálném snižování platu soudců od počátku roku 2002 do minimálně konce roku 2006\" a nikoliv \"zájem opačný, který deklaroval právní výklad provedený soudy obou stupňů\" tuto \"zákonodárnou činnost nelze obcházet účelovým výkladem zákonů\". Přípustnost dovolání žalovaná dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů (ve vyhovujících výrocích ohledně žalobkyně a) co do částky 44.600,- Kč s příslušenstvím a ohledně žalobce b) co do částky 41.600,- Kč s příslušenstvím a ve výrocích o nákladech řízení) zrušil.
Vedlejší účastník ve svém dovolání v první řadě namítá, že ustanovení §135 zákona č. 218/2002 Sb. nelze \"vůbec z právnětechnického hlediska aplikovat\". Soudy totiž uvedené ustanovení s tzv. předsunutou účinností (oproti dalším ustanovením zákona č. 218/2002 Sb.) \"uměle vyčlenily ze služebního zákona a pružně zkombinovaly se stávající komplexní právní úpravou za situace, kdy služební zákon jako celek nenabyl účinnosti\", ačkoliv \"účinnosti nenabyly ani ustanovení o působnosti služebního zákona, především o věcné a osobní působnosti, o definici pojmů obsažených v ustanovení §135 služebního zákona\", v důsledku čehož nelze ani \"stanovit hypotézu právní normy\" podle ustanovení §135 zákona č. 218/2002 Sb. Protože ustanovení §135 zákona č. 218/2002 Sb. je \"z právně technického hlediska\" neaplikovatelné, nemůže odůvodnit užití \"současné platné a účinné komplexní úpravy odměňování soudců\". Vedlejší účastník dále soudům vytýká, že \"ztotožnily pojem zaměstnanci ministerstev ve smyslu ustanovení §3 odst.3 zákona č. 236/1995 Sb. a legislativní zkratku státní zaměstnanci použitou v ustanovení §135 zákona č. 218/2002 Sb.\". Zaměstnancem ministerstva je třeba rozumět \"osobu v pracovněprávním vztahu (především pracovním poměru) podle zákoníku práce\", zatímco pojem státní zaměstnanec představuje \"nyní neexistující a teprve v budoucnu pravděpodobně vzniklou kategorii osob, jež budou vykonávat činnost ve služebním poměru\". Protože ustanovení §1 zákona č. 218/2002 Sb. vymezují \"legislativní zkratku státní zaměstnanec\" a zákon č. 218/2002 Sb. jako celek dosud nenabyly účinnosti, je třeba i po účinnosti ustanovení §135 zákona č. 218/2002 Sb. postupovat tak, že platová základna se bude určovat \"ve vztahu k platovým náležitostem podle ustanovení §3 odst.3 zákona č. 236/1995 Sb. náležejícím zaměstnancům České republiky - ministerstev jakožto organizačním složkám státu, kteří podle stávající právní úpravy vykonávají práci v pracovním poměru podle zákoníku práce a kteří jsou za tuto práci odměňováni příslušným právním předpisem, tedy nařízením vlády č. 253/1992 Sb.\". Vedlejší účastník dále namítá, že se soudy nezabývaly \"zásadní vazbou ustanovení §135 na ustanovení §133\" zákona č. 218/2002 Sb. a že nárok odvolacím soudem odvozený z ustanovení §135 zákona č. 218/2002 Sb. z tohoto ustanovení (do nabytí účinnosti ustanovení §133 zákona č. 218/2002 Sb.) vůbec nevyplývá; ustanovení §133 tohoto zákona totiž zakládá (by po své účinnosti zakládalo) nárok na platový tarif a ustanovení §135 zákona č. 218/2002 Sb. jen stanoví pravidla pro výpočet platového tarifu. Podle názoru vedlejšího účastníka ve věci v prvním stupni rozhodoval vyloučený soudce (předseda senátu Mgr. M. Š.), neboť \"sám v obdobné věci podal žalobu a při rozhodování tak posuzoval otázky totožné s jím podanou žalobou\" a \"žalobci jsou jeho kolegové z téhož soudu\"; je tu tedy dán důvod pochybovat o jeho nepodjatosti. Vedlejší účastník přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm c) a §237 odst. 3 o.s.ř., svou legitimaci podat dovolání \"ze znění pouze rámcové úpravy dovolání v ustanovení §236 a násl. o.s.ř., která výslovně nevylučují vedlejšího účastníka z okruhu osob oprávněných podat dovolání\", a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů (ve vyhovujících výrocích ohledně žalobkyně a) co do částky 44.600,- Kč s příslušenstvím a ohledně žalobce b) co do částky 41.600,- Kč s příslušenstvím a ve výrocích o nákladech řízení) zrušil.
Žalobci navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl. Uvedli, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. a že se soudy řádně vypořádaly se všemi námitkami, které byly za řízení proti jejich nárokům vzneseny.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou subjektivní a objektivní přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §240 odst.1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Podle ustanovení §93 odst.3 o.s.ř. v řízení má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností.
Pravidlo uvedené v ustanovení §93 odst.3 o.s.ř., že vedlejší účastník má v řízení stejná práva a povinnosti jako účastník, kterého v řízení podporuje, se uplatní v průběhu (během) občanského soudního řízení. Na oprávnění vedlejšího účastníka podat opravné prostředky ustanovení §93 odst.3 o.s.ř. nedopadá; možnost vedlejšího účastníka podat odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně proto upravuje ustanovení §203 odst.1 o.s.ř. a podat žalobu na obnovu řízení nebo žalobu pro zmatečnost řeší ustanovení §231 odst.1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že zákon nestanoví, že by vedlejší účastník mohl podat též dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, byl v soudní praxi přijat (za pomoci argumentu e silentio legis) a nadále je přijímán jako správný závěr (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.5.2003 sp. zn. 25 Cdo 162/2003, které bylo uveřejněno pod č. 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004), podle kterého vedlejší účastník není (podle právní úpravy účinné od 1.1.2001) osobou oprávněnou k podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu.
Protože k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není vedlejší účastník oprávněn (subjektivně legitimován), Nejvyšší soud České republiky proto jeho dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o.s.ř. odmítl a k argumentům v něm obsaženým nadále přihlížel stejně, jako kdyby byly uplatněny ve vyjádření k dovolání, které ve věci podala žalovaná.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalovaná subjektivně přípustným dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku potvrzen. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud mimo jiné řešil právní otázku, jakým způsobem se stanoví platová základna pro určení platu a jiných náležitostí spojených s výkonem funkce soudce poté, co dnem 28.5.2002 nabyla účinnosti ustanovení §5 odst.3, §6 odst.2, §9 odst.3 písm.d) a e) a odst.4, §11 až 13, §32 až 34, §135, §136 odst.2, §171, §172 odst.2, §235, §236 odst.1 a 2, §237 odst.1, 3 a 4, §242, §243 odst.1 až 3, §252 a přílohy č. 1 a 3 zákona č. 218/2002 Sb., o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon). Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobci požadují plat a víceúčelovou paušální náhradu výdajů za měsíc červen 2002 - podle zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců, ve znění zákonů č. 138/1996 Sb., č. 287/1997 Sb., č. 155/2000 Sb. a č. 231/2001 Sb., tedy podle zákona o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců ve znění účinném do 31.12.2002 (dále jen \"zákona o platu představitelů státní moci\").
Podle ustanovení §3 odst.3 zákona o platu představitelů státní moci platovou základnou je souhrn nejvyššího platového tarifu a maximální výše osobního příplatku stanovených zvláštním předpisem1) pro zaměstnance ministerstev. Podle poznámky pod čarou č. 1 se tímto \"zvláštním předpisem\" rozumí ustanovení \"§6 odst.2 a §7 odst.2 nařízení vlády ČR č. 253/1992 Sb., o platových poměrech zaměstnanců orgánů státní správy, některých dalších orgánů a obcí, ve znění pozdějších předpisů\".
V době přijetí zákona o platu představitelů státní moci byla ministerstva nejen ústředními orgány státní správy České republiky, ale také právnickými osobami (srov. právní názor uvedený v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21.9.1993 sp. zn. 7 Cmo 33/92, který byl uveřejněn pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995) a byla tedy rovněž způsobilými zaměstnavateli (srov. §8 odst.1 zákoníku práce). Zaměstnanci ministerstev se za tohoto právního stavu rozuměly fyzické osoby, které byly s ministerstvem v pracovním poměru nebo v jiném pracovněprávním vztahu.
Dnem 1.1.2001 nabyl účinnosti zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, podle kterého se ministerstva stala organizačními složkami státu (srov. §3 odst.1 tohoto zákona) a podle kterého jako organizační složky státu nebyla právnickými osobami (srov. §3 odst.2 větu první tohoto zákona). Ode dne 1.1.2001 tedy nebylo možné považovat ministerstva za právnické osoby ani tehdy, vystupovala-li v jiných právních vztazích než které vznikají při výkonu státní správy. V pracovněprávních vztazích to mimo jiné znamenalo, že fyzické osoby u nich působící v pracovním poměru nebo v jiném pracovněprávním vztahu se staly zaměstnanci státu (České republiky) a že ministerstva jednala v těchto pracovněprávních vztazích za stát (Českou republiku) jako jeho příslušná organizační složka (srov. též §8a zákoníku práce).
Uvedené mělo mimo jiné za následek, že ode dne 1.1.2001 bylo třeba považovat za \"zaměstnance ministerstev\" ve smyslu ustanovení §3 odst.3 zákona o platu představitelů státní moci - i když se nezměnilo jeho znění - zaměstnance státu (České republiky), kteří pracují v těchto organizačních složkách státu, tedy, řečeno jinak, fyzické osoby, které jsou v pracovním poměru nebo v jiném pracovněprávním vztahu ke státu (České republice) a které vykonávají svou práci na ministerstvech jako organizačních složkách státu.
Dne 26.4.2002 byl přijat zákon č. 218/2002 Sb., o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon) [dále též jen \"služební zákon\"], který mimo jiné stanovil, že některé činnosti (státní službu, vyjmenovanou zejména v ustanovení §6 odst.2 služebního zákona) budou nadále místo zaměstnanců státu, kteří pracují na ministerstvech v pracovním poměru nebo jiném pracovněprávním vztahu, konat tzv. státní zaměstnanci (zaměstnanci vykonávající ve správních úřadech státní správu jako službu, kterou Česká republika poskytuje veřejnosti) ve služebním poměru. Služební zákon současně předpokládá, že vedle státních zaměstnanců budou na ministerstvech a jiných správních úřadech nadále působit (mimo výkon státní služby) zaměstnanci státu v pracovním poměru nebo jiném pracovněprávním vztahu, a upravuje rovněž odměňování za práci nejen u státních zaměstnanců, ale i ostatních zaměstnanců vykonávajících ve správních úřadech práci v pracovním poměru nebo jiném pracovněprávním vztahu. Zákon č. 218/2002 Sb. měl nabýt účinnosti dnem 1.1.2004 (k tomu ovšem nedošlo, neboť zákony č. 281/2003 Sb. a č. 626/2004 Sb. byla jeho účinnost posunuta až na 1.1.2007) s výjimkou ustanovení §5 odst.3, §6 odst.2, §9 odst.3 písm.d) a e) a odst.4, §11 až 13, §32 až 34, §135, §136 odst.2, §171, §172 odst.2, §235, §236 odst.1 a 2, §237 odst.1, 3 a 4, §242, §243 odst.1 až 3, §252 a příloh č. 1 a 3, která nabyla účinnosti dnem vyhlášení (tj. dnem 28.5.2002).
Z uvedeného je v první řadě zřejmé, že nelze ztotožňovat zaměstnance státu, kteří konají (a po účinnosti služebního zákona nadále budou konat) na ministerstvech a jiných správních úřadech práci v pracovním poměru nebo jiném pracovněprávním vztahu, se státními zaměstnanci, kteří budou (poté, co služební zákon nabyde účinnosti) na ministerstvech a jiných správních úřadech vykonávat státní službu ve služebním poměru, neboť konají (budou konat) zcela odlišné práce a v naprosto jiném právním vztahu. Za \"zaměstnance ministerstev\" ve smyslu ustanovení §3 odst.3 zákona o platu představitelů státní moci proto nelze považovat státní zaměstnance (zaměstnance mající vykonávat podle zákona č. 218/2002 Sb. ve správních úřadech státní správu jako službu, kterou Česká republika poskytuje veřejnosti), a to ani od 28.5.2002, kdy nabyla účinnosti některá ustanovení služebního zákona, ani ode dne, kdy služební zákon vstoupí v účinnost jako celek. Uvedené by mohlo platit jen tehdy, kdyby došlo v tomto směru ke změně právní úpravy. Takováto změna právní úpravy však přijata nebyla; naopak, zákonem č. 309/2002 Sb. o změně zákonů souvisejících s přijetím zákona o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon) byl změněn zákon č. 236/1995 Sb. tak (srov. Část třicátoutřetí, Čl. XXXIII tohoto zákona), že platová základna pro určení platu a jiných náležitostí spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců se nadále má odvíjet nikoliv od odměňování \"zaměstnanců ministerstev\", ale od násobků \"průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok\".
Platová základna pro určení platu a jiných náležitostí spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců se stanoví - jak vyplývá ze znění ustanovení §3 odst.3 zákona o platu představitelů státní moci - podle právních předpisů, kterými se řídí odměňování za práci \"zaměstnanců ministerstev\" (tj. zaměstnanců státu, kteří pracují u ministerstva jako organizační složky státu v pracovním poměru nebo jiném pracovněprávním vztahu), a to ve výši součtu nejvyššího platového tarifu a maximálního osobního příplatku, které podle nich přísluší (lze poskytnout) těmto zaměstnancům státu.
Platový tarif a osobní ohodnocení příslušelo v červnu 2002 zaměstnancům státu, pracujícím u ministerstva jako organizační složky státu, za podmínek a ve výši stanovených v nařízení vlády č. 253/1992 Sb., o platových poměrech zaměstnanců orgánů státní správy, některých dalších orgánů a obcí, ve znění nařízení vlády č. 43/1993 Sb., č. 288/1993, č. 78/1994 Sb., č. 142/1995 Sb., č. 71/1996 Sb., č. 326/1996 Sb., č. 163/1997 Sb., č. 353/1997 Sb., č. 248/1998 Sb., č. 126/2000 Sb., č. 454/2000 Sb. a č. 67/2002 Sb. (srov. jeho §1 odst.2). I když lze souhlasit s odvolacím soudem v tom, že poznámka pod čarou uvedená v zákoně nebo jiném právním předpise \"nemá normativní charakter\", že právní předpis \"vyšší právní síly\" má přednost před právním předpisem nižším a že pozdější právní úprava nahrazuje dřívější, bylo v projednávané věci rozhodující, že právní úprava odměňování státních zaměstnanců, uvedená zejména v §133 až 158 služebního zákona, a ani zaměstnanců státu působících u ministerstev nebo jiných správních úřadů v pracovním poměru nebo jiném pracovněprávním vztahu, obsažená zejména v §169 až 191 služebního zákona, neměla v červnu 2002 (a ani později) pro určení platového tarifu či osobního hodnocení zaměstnanců státu, pracujících u ministerstva jako organizační složky státu, jakýkoliv právní význam. Právní úprava odměňování státních zaměstnanců je tu nerozhodná už proto, že - jak uvedeno výše - státní zaměstnance nelze považovat za \"zaměstnance ministerstev\" ve smyslu ustanovení §3 odst.3 zákona o platu představitelů státní moci. Právní úprava odměňování zaměstnanců státu působících u ministerstev nebo jiných správních úřadů v pracovním poměru nebo jiném pracovněprávním vztahu, obsažená zejména v §169 až 191 služebního zákona, nemůže být použita proto, že z těchto ustanovení nabyla dnem 28.5.2002 účinnosti toliko ustanovení §171 a §172 odst.2, a to, jak se uvádí v důvodové zprávě ke služebnímu zákonu, z důvodu, aby \"s ohledem na navrhované přechodné období došlo k plynulému a efektivnímu přechodu z pracovněprávních vztahů na vztahy služební\", a že jen jejich \"předsunutá účinnost\" nemůže postačovat k tomu, aby se touto právní úpravou řídilo odměňování zaměstnanců státu, aby nahradila dosavadní právní úpravu (obsaženou v rozhodné době zejména v nařízení vlády č. 253/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a aby tedy byla významná rovněž z hlediska ustanovení §3 odst.3 zákona o platu představitelů státní moci.
Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že ustanovení §171 služebního zákona upravuje (obdobně jako soudy uvažované ustanovení §135 služebního zákona, rovněž účinné od 28.5.2002) stupnici platových tarifů. Tímto způsobem stanovená stupnice platových tarifů by mohla mít pro určení platové základny podle ustanovení §3 odst.3 zákona o platu představitelů státní moci právní význam, jen kdyby se jí řídilo v rozhodném období (tj. v červnu 2002) také odměňování zaměstnanců státu působících u ministerstev nebo jiných správních úřadů v pracovním poměru nebo jiném pracovněprávním vztahu; tak tomu ovšem nebylo a ani být nemohlo, a to zejména proto, že dosud nenabylo účinnosti ani ustanovení §169 služebního zákona o poskytování platu těmto zaměstnancům, ani §170 služebního zákona o platovém tarifu, a ustanovení §171 služebního zákona upravující toliko stupnici platových tarifů neposkytuje (samo o sobě nemůže poskytovat) právní podklad pro nárok na plat u těchto zaměstnanců státu. Přihlédnutí toliko k ustanovení §171 služebního zákona (obdobně jako k soudy uvažovanému ustanovení §135 služebního zákona) v \"kombinaci\" s ustanoveními §6 odst. 2 a §7 odst.2 nařízení vlády č. 253/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) tedy nepředstavuje za uvedené situace jazykový, logický, systematický a ani historický výklad právních předpisů, ale jen účelové a nepřípustné propojení navzájem samostatných a podle právních předpisů zcela oddělených právních úprav odměňování za práci.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že platová základna pro určení platu a jiných náležitostí spojených s výkonem funkce soudce se ve smyslu ustanovení §3 odst.3 zákona o platu představitelů státní moci stanovila podle nařízení vlády č. 253/1992 Sb., o platových poměrech zaměstnanců orgánů státní správy, některých dalších orgánů a obcí, ve znění pozdějších předpisů i po dni 28.5.2002, kterým nabyla účinnosti ustanovení §5 odst.3, §6 odst.2, §9 odst.3 písm.d) a e) a odst.4, §11 až 13, §32 až 34, §135, §136 odst.2, §171, §172 odst.2, §235, §236 odst.1 a 2, §237 odst.1, 3 a 4, §242, §243 odst.1 až 3, §252 a přílohy č. 1 a 3 služebního zákona, a to až do dne 1.1.2004, kterým nabyla účinnosti Část třicátátřetí, Čl. XXXIII zákona č. 309/2002 Sb.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej v napadeném potvrzujícím výroku a v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2005
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu