ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2608.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2608/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému O., a.s., o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 17 C 45/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. května 2004 č.j. 16 Co 46/2004-51, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1.2.2000 do 30.11.2002 73.186,- Kč s 8,5% úrokem z částky 50.666,- Kč od 6.2.2002 do zaplacení a s 3% úrokem z částky 22.520,- Kč od 5.5.2003 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že u žalovaného pracoval jako horník v podzemí dolu, že v roce 1993 u něj byla zjištěna nemoc z povolání a že od 1.3.1993 byl pro následky povolání převeden \"na nerizikové pracoviště\"; došlo proto u něj k poklesu na výdělku, který mu žalovaný dobrovolně odškodňoval. Dnem 25.10.1996 byl mezi účastníky rozvázán pracovní poměr a žalovaný mu od té doby poskytuje tzv. fixní rentu ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody, který po \"valorizacích\" činil v období od 1.2. do 30.11.2000 22.270,- Kč měsíčně, v období od 1.12.2000 do 30.11.2001 23.606,- Kč měsíčně a v období od 1.12.2001 do 30.11.2002 24.692,- Kč měsíčně, a \"fixovaným průměrným výdělkem\" za období od 1.2. do 30.11.2000 ve výši 15.592,- Kč měsíčně, za období od 1.12.2000 do 30.11.2001 ve výši 16.527,- Kč měsíčně a za období od 1.12.2001 do 30.11.2002 ve výši 17.287,- Kč měsíčně. Žalobce má za to, že výše \"fixovaného průměrného výdělku\" byla stanovena chybně, neboť byla zvýšena již od 1.12.1996; bez \"valorizace\" provedené ke dni 1.12.1996 činí \"fixovaný průměrný výdělek\" za období od 1.2. do 30.11.2000 13.560,- Kč měsíčně, za období od 1.12.2000 do 30.11.2001 14.374,- Kč měsíčně a za období od 1.12.2001 do 30.11.2002 15.035,- Kč měsíčně. V důsledku toho, že vychází z nesprávně stanoveného \"fixního průměrného výdělku\", žalovaný vyplatil žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1.2.2000 do 30.11.2002 nižší o 73.186,- Kč.
Žalovaný namítal, že pro určení tzv. fixní renty je rozhodný \"nejen průměrný výdělek zjištěný před vznikem škody, ale i průměrný výdělek zjištěný ke dni, kdy zaměstnanec, kterému náležela náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, přestal vykonávat dosavadní práci nikoli v příčinné souvislosti s následky pracovního úrazu nebo nemoci z povolání\", přičemž podle \"valorizačních předpisů\" je třeba vždy zvýšit oba tyto \"rozhodné výdělky\". Žalobci vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti dnem 29.3.1993, jeho průměrný výdělek před vznikem škody činil 10.988,- Kč a průměrný výdělek žalobce ke dni rozvázání pracovního poměru (25.10.1996) činil 10.424,- Kč. Oba tyto průměrné výdělky bylo potřebné od 1.12.1996 valorizovat podle ustanovení §2 nařízení vlády č. 298/1996 Sb. o 15% (na částky 17.118,- Kč a 11.988,- Kč) a tímto způsobem upravené průměrné výdělky jsou základem také pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku za žalobcem požadované období.
Okresní soud ve Frýdku - Místku rozsudkem ze dne 5.11.2003 č.j. 17 C 45/2002-31 řízení o zaplacení částky 140,- Kč s 8,5% úrokem od 6.2.2002 do zaplacení z důvodu částečného zpětvzetí žaloby zastavil, žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 73.046,- Kč s 8,5% úrokem z částky 50.526,- Kč od 6.2.2002 do zaplacení a s 3% úrokem z částky 22.520,- Kč od 5.5.2003 do zaplacení, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit \"státu na účet Okresního soudu ve Frýdku - Místku\" na soudním poplatku 2.920,- Kč a že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 15.760,- Kč k rukám advokáta. Soud prvního stupně dovodil, že žalobci náleží ode dne 25.10.1996, kdy skončil pracovní poměr u žalovaného z důvodu, který \"netkví v nemoci z povolání\", na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti tzv. fixní renta jako \"rozdíl mezi PMV žalobce dosahovaným před převedením na jinou práci pro onemocnění nemocí z povolání a PMV dosahovaným žalobcem za práci, na níž byl převeden, ke dni ukončení pracovního poměru s tím, že oba tyto výdělky jsou podle příslušných nařízení vlády valorizovány\". Žalobci sice vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti dnem 29.3.1993, kdy byl převeden na jinou práci, avšak ke dni 25.10.1996, k němuž skončil pracovní poměr u žalovaného má \"nárok na jiný druh NZZV, tzv. fixní rentu\". Na posuzovaný případ proto dopadá ustanovení §3 odst.1 nařízení vlády č. 298/1996 Sb. a průměrný výdělek žalobce \"dosahovaný ke dni skončení pracovního poměru\" neměl být zvyšován podle ustanovení §2 odst.2 tohoto nařízení vlády. Žalobce má proto na požadované plnění nárok.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24.5.2004 č.j. 16 Co 46/2004-51 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení 73.046,- Kč \"s příslušenstvím\" zamítl a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 2.920,- Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že podle ustálené judikatury soudů je třeba při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v době po skončení pracovního poměru z důvodu nesouvisejících s nemocí z povolání zvyšovat průměrný výdělek před vznikem škody a průměrný výdělek po zjištění nemocí z povolání podle nařízení vlády vydaných na základě zmocnění obsaženého v ustanovení §202 odst.2 zákoníku práce. Tzv. valorizační předpisy předpokládají, že úprava náhrady za ztrátu na výdělku příslušející podle zákoníku práce po skončení pracovní neschopnosti se provede tak, že se zvýší výdělek rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku, popřípadě zvýšený podle dosavadních předpisů; protože v projednávané věci jsou pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku rozhodné \"jak průměrný výdělek před vznikem škody, tak i průměrný výdělek zjištěný ke dni 25.10.1996\", musí být podle tzv. valorizačních předpisů vždy zvýšeny oba průměrné výdělky a žalovaný tedy postupoval správně, když podle nařízení vlády č. 298/1996 Sb. oba tyto průměrné výdělky při určení výše náhrady za ztrátu na výdělku zvýšil. Názor soudu prvního stupně, podle kterého mělo být postupováno podle ustanovení §3 odst.1 nařízení vlády č. 298/1996 Sb., odvolací soud odmítl s odůvodněním, že žalobcův nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vznikl již v roce 1993 a že není významné, zda od 25.10.1996 \"je postupováno při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti u žalobce jinak než v době předcházející, neboť žalobce od té doby pobírá tzv. fixní rentu\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že průměrný výdělek žalobce po nemoci z povolání byl zjištěn ke dni rozvázání pracovního poměru účastníků (ke dni 25.10.1996) a byl by shodně zjištěn ve stejné výši také ke dni 1.12.1996, neboť rozhodným obdobím pro zjištění tohoto průměrného výdělku by bylo rovněž třetí čtvrtletí roku 1996; je proto proti \"smyslu právní úpravy\" průměrný výdělek tímto způsobem zjištěný zvyšovat již ode dne 1.12.1996. \"Fixní\" průměrný výdělek žalobce zjištěný ke dni 25.10.1996 tedy měl být poprvé \"valorizován\" až podle nařízení vlády č. 317/1997 Sb. ke dni 1.12.1997. Uvedené závěry nejsou podle názoru žalobce v rozporu s ustálenou judikaturou soudů, která dovodila, že je potřebné \"valorizovat oba průměrné výdělky\", neboť \"způsob této valorizace\" dosud nenaznačila. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl, neboť rozsudek odvolacího soudu je správný.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §195 odst.1 zákoníku práce náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invalidity se poskytne zaměstnanci v takové výši, aby spolu s jeho výdělkem po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního nebo částečného invalidního důchodu poskytovaného z téhož důvodu se rovnala jeho průměrnému výdělku před vznikem škody; přitom se nepřihlíží ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním zabezpečení, ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím.
Podle ustanovení §202 odst.2 zákoníku práce (ve znění účinném do 29.2.2004) vláda může vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně, upravit podmínky, výši a způsob náhrady za ztrátu na výdělku příslušející zaměstnancům po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání.
Podle ustálené judikatury soudů - jak správně dovodily soudy obou stupňů - se výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání ve smyslu ustanovení §195 odst. 1 zákoníku práce u zaměstnanců, kteří přestali práci, již původně vykonávali po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání, konat z důvodů nesouvisejících s pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a na práci nově vykonávané dosahují nižší výdělky než dosud nebo nemají žádný výdělek, stanoví ode dne následujícího po skončení výkonu této práce ve výši jejich průměrného výdělku, zjištěného k tomuto dni. Zvýšení průměrného výdělku, popřípadě upraveného průměrného výdělku podle nařízení vlády, vydaného na základě zmocnění obsaženého v ustanovení §202 odst.2 zákoníku práce, se vztahuje nejen na průměrný výdělek před vznikem škody, ale i na průměrný výdělek po pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, který je rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.8.1999 sp. zn. 21 Cdo 786/98, který byl uveřejněn pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000].
Podmínky, výši a způsob náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání může vláda upravit - jak vyplývá ze znění ustanovení §202 odst.2 zákoníku práce - \"vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně\". Smyslem (účelem) úpravy náhrady za ztrátu na výdělku podle ustanovení §202 odst.2 zákoníku práce tedy je, aby v zájmu zachování reálné hodnoty pobírané náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti byl při dalším určení výše této náhrady zohledněn obecný vývoj mezd v národním hospodářství (nominální růst mezd), k němuž po vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku (v době pobírání náhrady) došlo ve srovnání s úrovní mezd, která tu byla [a byla tedy významná (rozhodující)] v době vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku.
I když zvýšení průměrného výdělku, popřípadě upraveného průměrného výdělku podle nařízení vlády, vydaného na základě zmocnění obsaženého v ustanovení §202 odst.2 zákoníku práce, se - obecně vzato - vztahuje jak na průměrný výdělek před vznikem škody, tak i na průměrný výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání, lze zvýšení druhého v pořadí z uvedených průměrných výdělků provést v konkrétním případě samozřejmě jen tehdy, stanoví-li to příslušné nařízení vlády.
V projednávané věci bylo mezi účastníky sporné, zda má být při úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti prováděné s účinností od 1.12.1996 podle nařízení vlády č. 298/1996 Sb., o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě (úprava náhrady za ztrátu na výdělku), zvýšen nejen průměrný výdělek žalobce před vznikem škody, ale i průměrný výdělek žalobce zjištěný ke dni skončení výkonu práce, kterou žalobce vykonával po zjištění nemoci z povolání a kterou přestal konat z důvodů nesouvisejících s nemocí z povolání, i když byl stanoven ke dni 25.10.1996. Okolnost, že podle nařízení vlády č. 298/1996 Sb. má (musí) být zvýšen průměrný výdělek před vznikem škody, sama o sobě ještě - jak vyplývá z výše uvedeného - neznamená, že musí být zvýšen také průměrný výdělek žalobce po zjištění nemoci z povolání.
Z nařízení vlády č. 298/1996 Sb. vyplývá, že ke zvýšení průměrného výdělku rozhodného pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku, popřípadě již zvýšeného podle pracovněprávních předpisů, dochází (může dojít) v závislosti na tom, kdy vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Při výkladu ustanovení §1, §2 a §3 tohoto nařízení vlády je třeba mít současně na zřeteli, že uvažují především se zvýšením průměrného výdělku zaměstnance před vznikem škody, který je zjišťován - jak je ostatně zřejmé z povahy věci - z rozhodného období, jež muselo proběhnout ještě před vznikem nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Jde-li však o zvýšení průměrného výdělku zaměstnance po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání, nelze pominout účel, který je nařízením vlády vydávaným na základě zmocnění uvedeného v ustanovení §202 odst.2 zákoníku práce sledován; má-li být zvýšením průměrného výdělku zohledněn vývoj mezd v národním hospodářství, bylo by proti smyslu (účelu) právní úpravy, kdyby měl být zvýšen i tehdy, jestliže k nárůstu mzdové úrovně - s ohledem na rozhodné období, z něhož byl průměrný výdělek zjišťován - vůbec nemohlo dojít.
Právní předpis je třeba vykládat nejen podle jeho jazykového vyjádření, ale také
(a především) systematickým a logickým výkladem. I když jsou splněny podmínky pro úpravu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle nařízení vlády č. 298/1996 Sb. vydaného na základě zmocnění obsaženého v ustanovení §202 odst.2 zákoníku práce a i když je pro její výpočet rozhodný průměrný výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání, nelze provést zvýšení tohoto průměrného výdělku, je-li nepochybné, že se ve vztahu k němu nemohla změnit obecná úroveň mezd, která tu byla v období rozhodném pro jeho zjištění.
V nařízení vlády č. 298/1996 Sb. je vývoj mzdové úrovně vyjádřen v ustanovení §3 odst.1, z něhož vyplývá, že průměrný výdělek se nezvyšuje, vznikl-li nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po 30.6.1996. Vyplývá-li z tohoto ustanovení, že od 1.7.1996 nedošlo k takovému růstu nominálních mezd, který by odůvodňoval úpravu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, pak není ani důvod k tomu, aby byl zvyšován průměrný výdělek zaměstnance po pracovním úrazu nebo zjištění nemoci z povolání, který byl stanoven z rozhodného období po 1.7.1996.
Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že průměrný výdělek zaměstnance po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání, který je rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, se nezvyšuje podle nařízení vlády, vydaného na základě zmocnění obsaženého v ustanovení §202 odst.2 zákoníku práce, tehdy, byl-li průměrný výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání zjištěn z rozhodného období, které proběhlo v době, o níž nařízení vlády stanoví, že za ni úprava náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nenáleží.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení
§243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. listopadu 2005
JUDr. Ljubomír Drápal, v.r.
předseda senátu