ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2633.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2633/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně I. O., zastoupené advokátem, proti žalované Č. t., o určení trvání pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 228/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2004 č.j. 28 Co 3/2004-63, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku městského soudu ve výroku, kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. září 2003 č.j. 15 C 228/2002-54 změněn tak, že se zamítá žaloba na určení, že pracovní poměr mezi účastníky původně uzavřený na dobu určitou se změnil na pracovní poměr na dobu neurčitou, se zamítá; v dalším se dovolání žalobkyně odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že „pracovní poměr původně uzavřený mezi účastníky dne 11.12.1998 na dobu určitou se změnil na pracovní poměr na dobu neurčitou“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že u žalované pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 11.12.1998, naposledy jako „redaktor-dramaturg“ a že „původní doba určitá (do 31.5.1999) byla následně formou dohody o změně pracovní smlouvy více než pětkrát (naposledy do 30.9.2002) prodloužena“, aniž by došlo „k faktickému přerušení pracovního poměru, byť jen na jeden den“. Dne 1.10.2002 sice žalobkyni na vrátnici nefungovala její personální karta pro vstup (spolu se zaměstnanci recepce to však považovali za technickou chybu a žalobkyně nadále procházela branou k žalované) a žalovaná jí v průběhu měsíce října 2002 několikrát písemnou formou deklarovala, že její pracovní poměr již skončil, pracovna žalobkyně však byla až do prvého listopadového týdne 2002 označena její jmenovkou, k počítačové síti byla připojena její intranetová adresa a žalobkyně i v průběhu měsíce listopadu 2002 vykonávala „a i nadále vykonává práci pro žalovanou, a to základě pokynů zaměstnanců žalované“. Protože žalobkyně po uplynutí sjednané doby určité pokračovala s vědomím žalované dále v práci, je zřejmé, že „je nyní zaměstnána v pracovním poměru na dobu neurčitou“, což podle jejího názoru podporuje i znění článku 35 Kolektivní smlouvy z roku 2002, kterým se žalovaná výslovně zavázala „neuzavírat smlouvy o pracovním poměru na dobu určitou opakovaně více než třikrát“.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 24.9.2003 č.j. 15 C 228/2002-45 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 6.225,- Kč k rukám advokáta. Soud prvního stupně vycházeje ze zjištění, že žalobkyně po uplynutí sjednané doby „s vědomím přímého nejbližšího nadřízeného“ pana A. T. „i nadále chodila do střižny, účastnila se natáčení, schvalovacích projekcí apod.“, a tedy „pokračovala v práci dramaturga“, dospěl k závěru, že pracovní poměr účastníků (uzavřený na dobu určitou do 30.9.2002) se za tohoto stavu změnil na pracovní poměr uzavřený na dobu neurčitou (§56 odst. 2 zák. práce).
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16.2.2004 č.j. 28 Co 3/2004-63 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud (poté, co ve shodě se soudem prvního stupně dovodil naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení) zdůraznil, že ke změně pracovního poměru uzavřeného na dobu určitou na pracovní poměr uzavřený na dobu neurčitou dojde podle ustanovení §56 odst. 2 zák. práce tehdy, pokračuje-li zaměstnanec po uplynutí sjednané doby s vědomím zaměstnavatele dále v konání prací. Pro naplnění pojmu „s vědomím zaměstnavatele“ stačí, je-li práce konána i jen s vědomím nejbližšího nadřízeného zaměstnance. Zároveň však nepostačuje, že se zaměstnavateli pouze dostane informace, že pro něj někdo pracuje, nýbrž „citované ustanovení předpokládá, že je s touto informací (vědomostí) také srozuměn, tedy že s ní souhlasí“. Protože v daném případě bylo prokázáno, že „zaměstnavatel jednoznačně ve vztahu k zaměstnankyni projevil vůli ve sjednaném pracovním poměru nepokračovat (dopis ze 15.8.2002, výzva k vyřízení výstupních formalit, zablokování vstupní legitimace dne 1.10.2002)“, tedy nebyl srozuměn s pokračováním v konání prací žalobkyní, a protože „z provedených důkazů nevyplývá, že nejbližším nadřízeným pracovníkem žalobkyně byl A. T.“, dospěl odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že nebyly splněny předpoklady obsažené v ustanovení §56 odst. 2 zák. práce a že proto není žaloba důvodná. Na uvedeném závěru nic nemění ani argumentace žalobkyně o zákazu opakovaného sjednávání pracovních smluv („nejvýše třikrát“) na dobu určitou podle čl. 53 Kolektivní smlouvy žalované na období let 2001 až 2002, neboť „toto ustanovení dopadá na nově uzavírané pracovní poměry, přičemž pracovní poměr žalobkyně vzniknul v roce 1998“.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítala, že „v řízení nebylo prokázáno, že by nepracovala pro žalovanou v průběhu měsíce září bez aktivního vědomí zaměstnavatele“. Naopak bylo prokázáno, že žalobkyně počínaje dnem 1.10.2002 pokračovala v práci dramaturga na pořadu R., „a to stejným způsobem, jak ji vykonávala do 30.9.2002, tedy s vědomím a souhlasem vedoucího dramaturgické skupiny, do které pořad R. spadal, pana A. T.“, mj. chodila do střižny, komunikovala osobně či e-mailem o pracovních záležitostech s ostatními zaměstnanci spolupracujícími na pořadu R., účastnila se tzv. schvalovacích projekcí pořadu R., kde podepisovala protokoly jako dramaturg tohoto pořadu, nikdy nebyla vyzvána k předání tohoto pořadu a o předání nebyl uvědomen ani pan T., který z pozice vedoucího dramaturgické skupiny pro kulturní a duchovní dialog byl „profesně nejbližším nadřízeným žalobkyně“. Žalovaná podle názoru dovolatelky „nedoložila hodnověrně své tvrzení, že nepředání pořadů jiné osobě bylo chybou žalobkyně“, naopak žalobkyně prokázala, že žalovaná organizačně nijak nezajistila jejich předání a „pracovního výkonu žalobkyně využívala zejména začátkem října 2002 i později“, z čehož vyplývá, že pracovněprávní vztah účastníků trval i nadále, tedy i po dni 30.9.2002, kdy podle tvrzení žalované mělo dojít ke skončení pracovního poměru. Kromě toho dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že „provedl ničím neopodstatněný svůj výklad kolektivní smlouvy tak, že při jeho přijetí by nikdy nemohl nastat normou presumovaný stav opakovaného uzavření pracovního poměru na dobu určitou“, a pominul přitom, že „smyslem a účelem čl. 35 kolektivní smlouvy bylo to, co posléze učinil i novelou zák. práce (dodnes platnou) zákonodárce obecně, totiž zabránit účelovému prodlužování takových pracovních poměrů na úkor oprávněně požadované právní jistoty zaměstnanců“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žalobkyně v dovolání mimo jiné vytýká odvolacímu soudu, že v rámci posuzování opodstatněnosti uplatněného nároku (na požadované určení) náležitě nevzal v úvahu znění článku 35 Kolektivní smlouvy uzavřené mezi žalovanou a jejími odborovými organizacemi na období let 2001 až 2002, jehož „smyslem a účelem bylo zabránit účelovému prodlužování pracovních poměrů na dobu určitou na úkor oprávněně požadované právní jistoty zaměstnanců“.
Vzhledem k tomu, že jde o posouzení dalšího trvání pracovního poměru, který byl byl mezi žalobkyní a žalovanou opakovaně uzavírán a prodlužován v období od 11.12.1998 do 30.9.2002, je třeba projednávanou věc posuzovat podle ustanovení §30 zák. práce ve znění účinném v době od 1.6.1994 (tj. ode dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 74/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) do 29.2.2004 (tj. do dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 46/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů).
Podle ustanovení §30 odst. 1 zák. práce pracovní poměr je sjednán na dobu neurčitou, pokud nebyla v pracovní smlouvě výslovně určena doba jeho trvání.
Podle ustanovení §30 odst. 2 zák. práce pracovní poměr na dobu určitou nelze sjednat s
a) absolventy středních a vysokých škol, odborných učilišť a učilišť vstupujícími do pracovního poměru na práci odpovídající jejich kvalifikaci; absolventem se rozumí zaměstnanec, jehož celková doba zaměstnání v pracovním nebo obdobném poměru nedosáhla po úspěšném ukončení studia (přípravy) dvou let, přičemž se do této doby nezapočítává doba vojenské základní (náhradní) služby a civilní služby nahrazující tuto službu, doba mateřské a další mateřské dovolené a doba, po kterou zaměstnavatel podle §127 odst. 2 omluvil nepřítomnost muže v práci, protože mu příslušel rodičovský příspěvek,
b) mladistvými,
c) zaměstnanci, o nichž to stanoví kolektivní smlouva,
d) fyzickými osobami se ZPS a ZPS s TZP
[ustanovení uvedené pod písm. d) platilo do 1. 10. 1999]
Podle ustanovení §30 odst. 3 zák. práce zákaz podle odstavce 2 neplatí v případech, kdy fyzická osoba písemně požádá zaměstnavatele o sjednání pracovního poměru na dobu určitou.
Z citovaných ustanovení je zřejmé, že s účinností od 1.6.1994 (do 29.2.2004) nebyla zákonem - na rozdíl od předchozí právní úpravy - nijak omezena ani doba trvání pracovního poměru na dobu určitou ani možnost opětovného uzavírání pracovního poměru na dobu určitou nebo jeho prodlužování. V uvedeném období tedy právní předpisy upravující pracovněprávní vztahy účastníkům umožňovaly, aby si sjednali pracovní poměr na dobu určitou nebo prodloužili již sjednaný pracovní poměr v takovém trvání, v jakém se na tom dohodnou, a že pracovní poměr na dobu určitou mohou uzavřít (uzavírat) opětovně. Smlouva (dohoda) účastníků v tomto směru tedy nemohla být neplatná podle ustanovení §242 odst. 1 písm. a) zák. práce, neboť se svým obsahem nebo účelem nepříčila zákonu, neobcházela jej a ani jinak se nepříčila zájmům společnosti. Jestliže účastníci využili této možnosti a uzavřeli (prodloužili) pracovní poměr na dobu určitou nebo jej sjednali opětovně, nelze jednomu z nich důvodně vytýkat, že by tím zneužil svého práva na úkor druhého. Neplatné bylo jen ujednání o době trvání pracovního poměru (a pracovní poměr byl ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 zák. práce sjednán na dobu neurčitou) tehdy, jestliže zaměstnavatel sjednal pracovní poměr na dobu určitou s osobami uvedenými v ustanovení §30 odst. 2 zák. práce, aniž by tyto osoby písemně požádaly zaměstnavatele o sjednání pracovního poměru na dobu určitou, nebo kdyby tu byl jiný důvod jeho neplatnosti ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 písm. a) zák. práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1.8.2002 sp. zn. 21 Cdo 1874/2001 uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, pod poř. č. 181). Tento výklad je v právní praxi jako správný přijímán, odvolací soud z něj vycházel a ani dovolací soud nemá důvodu na těchto právních závěrech cokoliv měnit.
Poukazuje-li dovolatelka v této souvislosti na ustanovení článku 35 Kolektivní smlouvy uzavřené mezi žalovanou a jejími odborovými organizacemi pro období let 2001 až 2002, ze kterého podle jejího názoru „nelze dovodit nic jiného než, že pracovní poměr na dobu určitou nebylo možno se žalobkyní znovu platně prodloužit do 30.9.2002“, pak nepřihlíží náležitě k tomu, že v otázce možného (dovoleného) rozsahu úpravy pracovněprávních nároků v kolektivních smlouvách vychází ustálená soudní praxe (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22.11.1994, sp. zn. 6 Cdo 94/94, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 50, ročník 1995) z názoru, že kolektivní smlouva uzavřená mezi odborovou organizací a zaměstnavatelem (popřípadě organizací zaměstnavatelů) může obsahovat jakékoli závazky, jejichž obsah není v rozporu s právními předpisy. Jde-li však o závazky upravující mzdové nebo ostatní pracovněprávní nároky, jsou tu závazky možné jen v rámci daném pracovněprávními předpisy (§20 odst. 2 zák. práce). Protože ze znění ustanovení §30 zák. práce (účinného od 1.6.1994 do 29.2.2004) vyplývá, že jde o kogentní ustanovení, které neumožňuje upravit otázku doby trvání pracovního poměru odlišně v kolektivní smlouvě a či sjednat v kolektivní smlouvě jakákoliv omezení pro použití tohoto ustanovení, odvolací soud - byť z ne zcela přiléhavých důvodů - správně dovodil, že „argumentace žalobkyně o zákazu opakovaného sjednávání pracovních smluv (nejvýše třikrát) na dobu určitou dle čl. 53 Kolektivní smlouvy žalované na období let 2001 až 2002“ nemá na posouzení dané věci žádný vliv.
Dovolatelka dále namítá, že „napadené rozhodnutí posuzuje skončení pracovního poměru žalobkyně v rozporu s hmotným právem“, neboť podle jejího názoru „byly v daném případě naplněny zákonné znaky“ uvedené v ustanovení §56 odst. 2 zák. práce.
Podle ustanovení §56 odst. 2 zák. práce (i ve znění účinném k 30.9.2002) pokračuje-li zaměstnanec po uplynutí sjednané doby s vědomím zaměstnavatele dále v konání prací, platí, že se tento pracovní poměr změnil v pracovní poměr uzavřený na dobu neurčitou, pokud se zaměstnavatel nedohodne se zaměstnancem jinak.
Vědomí zaměstnavatele (zde vědomost) je objektivní stav, který odráží, že se zaměstnavateli dostalo informace o určité skutečnosti (o tom, že zaměstnanec po uplynutí sjednané doby pokračuje dále v konání prací). Jde tedy o zjištění, zda se taková informace skutečně k zaměstnavateli dostala (zda se zaměstnatel dozvěděl) či nikoli. Okolnost, zda s obsahem této informace zaměstnavatel souhlasí či nesouhlasí, je pro vědomost jako takovou nepodstatná. Taková okolnost by vypovídala jen o tom, jaký je vnitřní (subjektivní) vztah zaměstnavatele ke skutečnosti, o níž informaci získal (dozvěděl se). Nemá však žádného vlivu na to, zda zde vědomost je nebo není (dozvěděl se nebo se nedozvěděl).
Ustanovení §56 odst. 2 zák. práce však ale klade ještě další požadavek. Z jeho obsahu totiž vyplývá, jak správně uvádí odvolací soud, že pro naplnění tam uvedené skutkové podstaty nestačí, že se zaměstnavateli pouze dostane informace (dozví se), že někdo pro něj koná práce. Citované ustanovení předpokládá, že je s touho informací (vědomostí) zaměstnavatel také srozuměn, že s ní souhlasí (srov. slova „Pokračuje-li ……s vědomím zaměstnavatele“). Opačný výklad by znamenal, že by zaměstnavatel nemohl důsledkům předpokládaným v ustanovení §56 odst. 2 zák. práce zabránit (jakákoli práce bývalého zaměstnance by znamenala změnu délky trvání pracovního poměru již v okamžiku, kdy se o ní zaměstnavatel dozví).
Na vztah zaměstnavatele k informaci (vědomosti) o tom, že zaměstnanec pokračuje v práci, lze usuzovat zejména z jeho vnějších projevů. Přitom z logiky věci vyplývá, že nestačí, aby zaměstnavatel postoj k další práci zaměstnance zaujal jen ve svém vědomí, podstatné je, aby případný nesouhlas projevil i navenek. Nedá-li zaměstnavatel nijak navenek najevo, že s další prací zaměstnance nesouhlasí, nutno uzavřít, že zaměstnanec pracuje „s vědomím zaměstnavatele“. Z ustanovení §9 odst. 1 až 3 zák. práce přitom vyplývá, že pro naplnění pojmu „s vědomím zaměstnavatele“ stačí, je-li práce konána i jen s vědomím nejbližšího nadřízeného zaměstnance (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 2002 sp. zn. 21 Cdo 2080/2001 uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2003, pod poř. č. 8), ze kterého vycházel i odvolací soud v posuzované věci a na který odkazuje i sama dovolatelka). Přitom je však třeba mít na zřeteli, že pro posouzení, zda se jedná o vedoucího zaměstnance není podstatné (určující), jakým způsobem je jeho funkce (pracovní místo) formálně označena, nýbrž, zda jsou mu podřízeni zaměstnanci, jimž je oprávněn vydávat závazné pokyny. Pro posouzení postavení zaměstnance z tohoto hlediska je tedy rozhodující, zda stav nadřízenosti funkce zastávané zaměstnancem vůči jiným funkcím je konstituován právním předpisem anebo vnitřním organizačním předpisem upravujícím organizační strukturu zaměstnavatele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. února 2004 sp. zn. 1863/2003); okolnost, jaké představy mají zaměstnanci o postavení svém vlastním a o postavení svých spoluzaměstnanců v organizační struktuře zaměstnavatele, není významná.
Závěr o tom, zda žalobkyně v daném případě pracovala i po 30.9.2002 ve smyslu ustanovení §56 odst. 2 zák. práce „s vědomím zaměstnavatele“, odvolací soud učinil zejména na základě skutkových zjištění, že „zaměstnavatel (žalovaná) jednoznačně ve vztahu k zaměstnankyni (žalobkyni) projevil vůli ve sjednaném pracovním poměru nepokračovat“ a že „skutečnost, že nejbližším nadřízeným pracovníkem žalobkyně byl A. T., nevyplývá z provedených důkazů“. Podle názoru dovolatelky uvedené skutkové závěry odvolacího soudu „nemají oporu v provedeném dokazování“ a „z provedených důkazů nevyplývají“; žalobkyně tak uplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst.1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění o tom, že „zaměstnavatel (žalovaná) jednoznačně ve vztahu k zaměstnankyni (žalobkyni) projevil vůli ve sjednaném pracovním poměru nepokračovat“ a tedy že nebyl „srozuměn s pokračováním v konání prací žalobkyní“ odvolací soud učinil - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - z výsledků dokazování (zejména z výpovědi svědka R., obsahu dopisu ze dne 15.8.2002, výpovědi svědkyň Č. a J., ze skutečnosti, že žalobkyni byl zablokováním vstupní legitimace dne 1.10.2002 odepřen vstup), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. S přihlédnutím k tomu, co v řízení vyšlo najevo a bylo prokázáno o změně organizační struktury žalované (zejména o zřízení C. p., d. a v. na základě rozhodnutí generálního ředitele č. 18 ze dne 30.4.2002, zrušení tvůrčích skupin od 1.7.2002 opatřením šéfproducenta K. a šéfdramaturga R., „převedení“ zaměstnanců „PCPD do CPDV“ – kromě jiných i žalobkyně a A. T. – od 1.8.2002) náležitě zdůvodnil, proč nelze sdílet závěr, že A. T. byl nadřízeným žalobkyně jen v důsledku toho, že pořad R. zůstal neobsazen novým dramaturgem a měl přejít do jím vedené skupiny. Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky, má uvedené skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, logický rozpor. Namítá-li dovolatelka ve prospěch opačného skutkového závěru, jak žalobkyně vnitřně hodnotila odepření vstupu na pracoviště od 1.10.2002, jaké úkony žalobkyně po 1.10.2002 fakticky činila, napadá tak – nepřihlížejíc k nově utvořené organizační struktuře žalované - hodnocení důkazů soudem (a předestírá tím vlastní hodnocení důkazů), které samo o sobě - jak uvedeno výše - není způsobilým dovolacím důvodem.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku o věci samé je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Z vyjádření dovolatelky, že rozsudek odvolacího soudu „napadá v celém rozsahu“, vyplývá, že žalobkyně podává dovolání rovněž proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proti výroku o nákladech řízení - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (srov. §142 odst. 1, věta první o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný .
V Brně dne 3. srpna 2005
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu