ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.2906.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 2906/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce M. G., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému E. P., spol. s r.o., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.zn. 5 C 320/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12.listopadu 2003, č.j. 5 C 320/99-350, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. června 2004, č.j. 29 Co 235/2004-380, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. listopadu 2003, č.j. 5 C 320/99-350, se zastavuje.
II. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. června 2004, č.j. 29 Co 235/2004-380, se odmítá.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 17.9.1999 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle „§46 odst.1 písm. f) z důvodu závažného porušení pracovní kázně“. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobce „v měsících červen až září 1999 neoprávněně vstupoval do databáze zákazníků“, a dále v tom, že „dle zjištění interního auditu z 8.9.1999 neoprávněně aktivoval SIM karty“.
Žalobce se domáhal (žalobou ze dne 15.11.1999, jejíž změna byla připuštěna usnesením soudu prvního stupně vyhlášeným při jednání dne 31.5.2000, dále změněnou podáním ze dne 27.10.2000, doručeným soudu prvního stupně dne 6.11.2000), aby bylo určeno, že „zrušení pracovního poměru žalobce u žalovaného výpovědí žalovaného ze dne 17.9.1999, na základě níž měl pracovní poměr žalobce u žalovaného skončit ke dni 30.11.1999“, je neplatné, a aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit mu náhradu mzdy, kterou vyčíslil naposled v podání ze dne 31.5.2000 za dobu od 1.12.1999 do 31.5.2000 částkou 386.029,20 Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že pracovní kázeň žádným svým jednáním neporušil, že důvody výpovědi z pracovního poměru jsou účelové a že uvedená výpověď z pracovního poměru je „možnou reakcí na nepohodlnost jeho osoby“. Výpovědní důvod je „koncipován obecně a neurčitě, a to jak co do obsahu, tak určení časových termínů“, a „chybí jakákoliv přímá dedukce žalovaného, v čem spatřuje a na základě čeho hodnotí uvedené jednání žalobce jako závažné porušení pracovní kázně“. Vstupoval-li do databáze zákazníků či aktualizoval SIM karty, činil tak vždy a pouze v rámci plnění povinností vyplývajících pro něj z pracovního poměru, neboť u žalovaného byl zaměstnán od roku 1991 v různých funkcích a měl vždy oprávnění vstupovat do databáze zákazníků (měl vlastní přístupové heslo).
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 28.12.2000, č.j. 5 C 320/99-163, žalobě na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 17.9.1999 vyhověl, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 18.200,- Kč. Rozsudkem ze dne 18.4.2001, č.j. 5 C 320/99-215, doplnil předchozí rozsudek tak, že určil, že „základ nároku navrhovatele na náhradu mzdy z titulu neplatného skončení pracovního poměru výpovědí ze dne 17.9.1999 je opodstatněn“. Soud prvního stupně vycházel z toho, že posuzovaná výpověď z pracovního poměru byla žalobci dána pro dvojí porušení pracovní kázně. Ohledně „druhé skutkové podstaty“ spočívající v neoprávněné aktivaci SIM karet dospěl k závěru, že „jde o text zcela neurčitý a nepřezkoumatelný“, neboť „skutková podstata porušení pracovní kázně není vymezena tak, aby byla nezaměnitelná s jednáním jiným či obdobným“; proto výpověď v této části považoval za neplatnou pro neurčitost a nesrozumitelnost. Vedle tohoto závěru však dovodil, že „nelze akceptovat množné číslo při vylíčení druhé skutkové podstaty porušení pracovní kázně žalobcem“, neboť „pouze aktivace ze dne 30.9.1998 spadá do (jednoroční) lhůty vyplývající z ustanovení §46 odst. 3 zák. práce“, a že „k ostatním aktivacím přihlížeti nelze“. Zároveň se však soud prvního stupně uvedeným porušením pracovní kázně zabýval i z hlediska věcného a dovodil, že toto porušení pracovní kázně žalovaný neprokázal. Rovněž ohledně „první skutkové podstaty“ spočívající v neoprávněném vstupu žalobce do databáze zákazníků dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaný neprokázal, že by žalobce neoprávněně vstupoval do databáze zákazníků (naopak ze všech důkazů vyplynulo, že žalobce měl přístupová práva i heslo do databáze zákazníků), a že žalobce prokázal listinnými důkazy, že „do databáze zákazníků zjevně vstupovat potřeboval“. Z uvedených důvodů uzavřel – a to ohledně obou vytýkaných porušení pracovní kázně – že „žalovaný jednak neprokázal, že skutečnosti v textu výpovědi tvrzené vůbec nastaly, a že již vůbec neprokázal, že by v případě předmětné výpovědi došlo ze strany žalobce k závažnému porušení pracovní kázně ve smyslu ust. §46 odst. 1 písm. f) zák. práce“. Vydání rozsudku ze dne 18.4.2001, č.j. 5 C 320/99-215, odůvodnil soud prvního stupně tím, že „nezbývá než vyčerpat předmět řízení doplňujícím, leč mezitímním rozsudkem“; uvedl, že za situace, kdy žalobcem předložený výpočet náhrady mzdy je v rozporu s obsahem pracovní smlouvy ze dne 27.8.1992 a kdy rozsudek ve věci určení neplatnosti skončení pracovního poměru, bude k odvolání žalovaného projednáván v odvolacím řízení, je neúčelné doplňovat dokazování mzdovými podklady pro výpočet náhrady mzdy.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 17.10.2001, č.j. 62 Co 271, 272/01-236, rozsudek soudu prvního stupně (doplněný rozsudkem ze dne 18.4.2001, č.j. 5 C 320/99-215) zrušil [§212 odst. 1 písm. a) a c), o.s.ř.] a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Námitky žalovaného zpochybňující správnost postupu soudu prvního stupně z hlediska procesních předpisů neshledal opodstatněnými. Soudu prvního stupně však vytknul, že při výkladu projevu vůle žalovaného v posuzované výpovědi z pracovního poměru nepostupoval u výpovědního důvodu spočívajícího v neoprávněné aktivaci SIM karet (tedy u jednoho ze dvou výpovědních důvodů) podle ustanovení §240 odst. 3 zák. práce, a na rozdíl od soudu prvního stupně - poté, co provedl výklad projevu vůle žalovaného ve vztahu k tomuto výpovědnímu důvodu - dovodil, že „projev vůle žalovaného (výpověď z pracovního poměru) v obou jeho důvodech je určitý a srozumitelný a tudíž platný“; zároveň však poukázal na nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně v této jeho části [protože se soud prvního stupně „za situace, kdy shledal tento výpovědní důvod neplatným pro neurčitost a nesrozumitelnost (tedy neschopným jakéhokoli přezkumu) současně zabýval jeho naplněním, tedy zkoumáním, zda se žalobce vytýkaného závažného porušení pracovní kázně dopustil či nikoli“]. Za nepřezkoumatelný - pro nedostatek důvodů, které jej k tomu vedly - považoval odvolací soud rozsudek soudu prvního i v jeho závěrech, že žalobce se nedopustil vytýkaných závažných porušení pracovní kázně; přitom zdůraznil, že „při úvaze o tom, zda se zaměstnanec vytýkaným jednáním dopustil závažného porušení pracovní kázně, je nutno vycházet z konkrétní doby a situace, osoby zaměstnance a funkce, kterou v době porušení pracovní kázně zastával, přičemž tomu odpovídající tvrzení a k nim nabídnuté důkazy nelze považovat – jak uvádí soud prvního stupně - za tendenci rozšiřovat skutkové podstaty závažného porušení pracovní kázně“.
Obvodní soud pro Prahu 9 - poté, co usnesením ze dne 7.6.2002, č.j. 5 C 320/99-275, připustil další změnu žaloby ze dne 3.5.2002 - rozsudkem ze dne 12.11.2003, č.j. 5 C 320/99-350, žalobu na určení, že „ukončení pracovního poměru žalobce u žalovaného výpovědí z pracovního poměru učiněné žalovaným dne 17.9.1999, na základě níž měl pracovní poměr žalobce u žalovaného skončit ke dni 30.11.1999, je neplatné“, zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 18.200,- Kč k rukám advokáta JUDr. P. D., LL.M, PhD. Soud prvního stupně po provedení dalších důkazů a jejich zhodnocení dovodil, že žalovaný prokázal, že žalobce v období od června do září 1999 neoprávněně vstupoval do databáze zákazníků, přestože byl dne 22.1.1999 žalovaným informován o tom, že je třeba věnovat zvýšenou ochranu důvěrných údajů o zákaznících, a že dne 1.2.1998 (2x), 16.4.1998, 30.9.1998 a 11.1.1999 v rozporu s interním právním předpisem žalovaného (směrnicí č. 4/1996) neoprávněně aktivoval SIM karty zaměstnanců žalovaného; u v pořadí druhého žalobci vytýkaného porušení pracovní kázně vycházel z toho, že s ohledem na datum výpovědi z pracovního poměru (17.9.1999) z celkem pěti neoprávněných aktivací „pouze 2 neoprávněné aktivace 30.9.1998 a 11.1.1999 spadají do roční objektivní lhůty“ a že „k ostatním třem z února a dubna 1998 nelze přihlížet“ (§46 odst. 3 o.s.ř.). Dospěl k závěru, že jednání žalobce vytýkaná mu v posuzované výpovědi z pracovního poměru, a to „v kontextu obou skutkových podstat porušení pracovní kázně“ (tj. neoprávněného vstupu do databáze zákazníků i neoprávněné aktivace SIM karet) a „v jejich vzájemné souvislosti“ je nutno posuzovat jako závažné porušení pracovní kázně ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce; posuzovanou výpověď z pracovního poměru posoudil jako platný právní úkon. Při hodnocení míry intenzity porušení pracovní kázně přihlédl zejména k tomu, že žalobce působil u žalovaného jako vedoucí zaměstnanec v manažerské pozici („kdy měl důrazně dbát na dodržování předpisů a být ostatním, zejména podřízeným pracovníkům, příkladem“), že vstupoval do databáze zákazníků a tiskl detailní účty zákazníků, ačkoliv to pro výkon své funkce nepotřeboval, a to – jak později vyšlo najevo - za účelem předání vytištěných dokumentů třetí osobě (v důsledku čehož se „citlivé doklady E.“ dostaly k I. K., který byl pravomocně odsouzen pro trestnou činnost proti žalovanému), čímž porušil povinnost mlčenlivosti vyplývající z ustanovení §73 odst. 2 písm. d) zák. práce, z pracovní smlouvy a Etického kodexu žalovaného.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3.6.2004, č.j. 29 Co 235/2004-380, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení jen tak, že výše této náhrady činí 21.550,- Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku a ve výroku o věci samé (tj. ve výroku o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 17.9.1999) potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.425,- Kč „na účet“ advokáta JUDr. P. D. Odvolací soud ve věci samé dospěl k závěru, že soud prvního stupně – poté, co v dalším řízení vycházel ze závěru vysloveného ve zrušovacím usnesení ze dne 17.10.2001, č.j. 62 Co 271, 272/2001-236, že výpověď z pracovního poměru ze dne 17.9.1999 není z formálních důvodů neplatná, a poté, co „řízení v potřebných směrech doplnil“ – správně dovodil, že žalobce závažným způsobem porušil pracovní kázeň ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce; proto se ve věci samé zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně i s odůvodněním jeho rozsudku, na něž odkázal.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu „ve spojení s rozsudkem předcházejícím“ (podle názoru žalobce „není možné napadat samotné rozhodnutí odvolacího soudu, které je prakticky nepřezkoumatelné“, neboť „pouze deklaruje, že OS pro Prahu 9 řízení v potřebných směrech doplnil a na podkladě zjištěného skutkového stavu dovodil, že žaloba není důvodná“, přičemž „odvolací soud v napadeném rozhodnutí v celém rozsahu odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně“) podal žalobce z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Má zato, že jeho jednání uvedené v dopise ze dne 17.9.1990 lze hodnotit maximálně jako porušení pracovní kázně, ale nikoliv takové intenzity, aby mohlo být postižitelné jako důvod rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Pro platnost učiněné výpovědi z pracovního poměru bylo podle názoru žalobce zásadní posoudit: 1) „zda měl žalobce právo vstupovat do databáze zákazníků neoprávněně a co takovým případným vstupem žalovaný myslí“, 2) „zda se žalobce měl dopustit neoprávněného jednání s razancí závažného porušení pracovní kázně (tj. neoprávněné aktivace SIM karet)“, přičemž není uvedeno, v jaké době a případně z jakých důvodů (tyto skutečnosti je nutno posoudit zejména ve vztahu k postupu žalovaného k ostatním zaměstnancům, kteří aktivovali karty jako žalobce a navíc v podstatně větším množství), 3) „zda učiněná jednání žalobce (v případě, že by se jich žalobce dopustil neoprávněně) jsou vůbec závažným porušením pracovní kázně, pro které je možné ukončit pracovní poměr zaměstnance ze strany zaměstnavatele výpovědí podle §46 odst. 1 písm. f) zák. práce“, a 4) „zda výpovědní důvody ad a) a b) byly ze strany žalovaného skutečnými důvody, pro které s ním fakticky ukončil pracovní poměr předmětnou výpovědí, resp. z jakých faktických důvodů neměl žalovaný nadále zájem žalobce zaměstnávat“. Žalobce, který trvá na svém stanovisku, že „do databáze zákazníků vstupoval a že se tak nedělo neoprávněně“, považuje za prokázané (výpovědí svědků M. a L.), že žalovaný o jeho možnosti vstupovat do databáze zákazníků věděl (řádně mu přidělil přístupové heslo), že věděl, že v rámci řádného výkonu své práce do databáze zákazníků vstupovat potřebuje, a že, kdyby došlo k odejmutí přístupového hesla, nemohl by pro žalovaného řádně vykonávat práci vyplývající pro něj z pracovního poměru. Naopak - podle žalobce - v řízení před soudy obou stupňů nebylo žádným způsobem prokázáno, že by „informace za účelem zneužití z databáze tiskl a postoupil je za tím účelem třetí osobě“. Soudům obou stupňů dále vytýká, že „zcela nepochopily technickou stránku věci, tj. neoprávněnou aktivaci SIM karet“, a proto vysvětluje rozdíl mezi pojmem „1. aktivace SIM karet“ a za „2. přidělení mobilního telefonu“ a dovozuje, že „žádný telefon nikomu nepřiděloval, pouze aktivoval SIM kartu vydanou ze skladu někým jiným“, a že jako pracovník v manažerské pozici „aktivací SIM karet pouze sledoval zrychlení práce a kontakt se zaměstnanci žalovaného“. S poukazem na výpověď svědkyně Ing. Ř. považuje za prokázané, že „ostatní pracovníci, kterým byla přičítána neoprávněná aktivace SIM karet, nebyli nikterak pracovněprávně ze strany žalovaného řešeni, natož aby s nimi byl z tohoto důvodu zrušen pracovní poměr“. Konečně s poukazem na ustanovení §46 odst. 3 zák. práce namítá, že, ačkoliv podle zprávy interního auditu bylo zjištěno více než sto tzv. neoprávněných aktivací, jeho osoby se týkaly pouze čtyři (ze září, z února, z dubna 1998 a poslední měla být z ledna 1999), a dovozuje, že „jde maximálně o dvě aktivace SIM karet, a to pro zaměstnance žalovaného aktivované v lednu 1999“. Navrhl, aby dovolací soud „v návaznosti na zrušení rozsudku Městského soudu v Praze zároveň zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení“.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl, neboť je přesvědčen, že žalobce se dopustil dvojího závažného porušení pracovní kázně, přičemž již každé z těchto nežádoucích jednání samo o sobě je důvodem pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Upozorňuje zejména na to, že k porušení pracovní kázně ze strany žalobce došlo za situace, kdy zaměstnanci žalovaného byli v lednu 1999 informováni o nutnosti věnovat zvýšenou pozornost ochraně důvěrných údajů o zákaznících, a v době, kdy žalovaný v souvislosti s údaji o zákaznících byl vystaven trestné činnosti třetích osob, že žalobce, který v té době zastával manažerskou funkci (v pozici vedoucího zaměstnance) manipuloval s důvěrnými údaji o zákaznících přes výslovné upozornění a v rozporu s vnitřními předpisy žalovaného (tzv. Etickým kodexem), že využíval toho, že znal přístupové heslo do databáze zákazníků, které mu bylo přiděleno v době, kdy pracoval u žalovaného v nižších pozicích, a že i v případě aktivace SIM karet jednal v rozporu s vnitropodnikovými předpisy žalovaného (směrnicí č. 4/1996).
Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §236 odst. 1 o.s.ř.).
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12.11.2003, č.j. 5 C 320/99-350, v této věci není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. §10a o.s.ř.).
Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12.11.2003, č.j. 5 C 320/99-350, zastavil (§104 odst. 1 věta první o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), zabývaje se dále dovoláním žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Soud prvního stupně přitom v tomto rozsudku ze dne 12.11.2003, č.j. 5 C 320/99-350, rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku ze dne 28.12.2000, č.j. 5 C 320/99-163, doplněném rozsudkem ze dne 18.4.2001, č.j. 5 C 320/99-215, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 17.10.2001, č.j. 62 Co 271, 272/01-236, zrušen.
Ze znění ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nejsou pokyny odvolacího soudu k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, pokyny k odstranění procesních vad, popřípadě jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce, byť jsou pro soud prvního stupně ve smyslu ustanovení §226 odst. 1 o.s.ř. závazné; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku posoudit pro skutkové a právní stránce a jak ji má rozhodnout.
Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne 12.11.2003, č.j. 5 C 320/99-350, se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho usnesení ze dne 17.10.2001, č.j. 62 Co 271, 272/01-236, vyplývá, že názor odvolacího soudu nebyl pro nové rozhodnutí soudu prvního stupně určující. Odvolací soud totiž usnesením ze dne 17.10.2001, č.j. 62 Co 271, 272/01-236, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28.12.2000, č.j. 5 C 320/99-163, doplněný rozsudkem ze dne 18.4.2001, č.j. 5 C 320/99-215, proto, že ke zjištění skutkového stavu věci je třeba provést další důkazy, které nemohly být provedeny v odvolacím řízení [§212 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], a proto, že považoval závěry soudu prvního stupně o tom, že žalobce se nedopustil vytýkaného závažného porušení pracovní kázně, pro nedostatek důvodů, které jej k tomu vedly, za nepřezkoumatelné [§212 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Dílčí právní závěr odvolacího soudu v jeho zrušovacím usnesení, že „projev vůle žalovaného (výpověď z pracovního poměru) v obou jeho důvodech je určitý a srozumitelný“, jímž zavázal soud prvního stupně (§226 odst. 1 o.s.ř.), byl odlišný od závěru soudu prvního stupně o splnění formálních náležitostí výpovědi z pracovního poměru jen ve vztahu k jednomu ze dvou důvodů uvedených ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 17.9.1999, z nichž však každý sám o sobě byl způsobilým k závěru o porušení pracovní kázně ve smyslu §46 odst. 1 písm. f) zák. práce; přitom jen jeden z důvodů výpovědi z pracovního poměru (spočívající v neoprávněné aktivaci SIM karet) považoval soud prvního stupně za neurčitý a nesrozumitelný, zatímco o určitosti a srozumitelnosti dalšího porušení pracovní kázně vytýkaného žalobci (spočívajícího v tom, že žalobce neoprávněně vstupoval do databáze zákazníků) pochybnosti neměl. Navíc nelze přehlédnout, že i v této části odvolací soud vytkl soudu prvního stupně nepřezkoumatelnost rozsudku (neboť se „za situace, kdy shledal výpovědní důvod pro neoprávněnou aktivaci SIM karet neplatným pro neurčitost a nesrozumitelnost, tedy neschopným jakéhokoli přezkumu, současně zabýval jeho naplněním“). Při novém rozhodování věci tedy právní názor odvolacího soudu neměl a ani nemohl mít určující vliv na právní posouzení věci (pro objasnění toho, zda žalobce jednáními uvedenými ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 17.9.199 porušil pracovní kázeň) soudem prvního stupně. Závěr soudu prvního stupně učiněný v rozsudku ze dne 12.11.2003, č.j. 5 C 320/99-350, že posuzovaná výpověď z pracovního poměru je platným právním úkonem, neboť žalobce jednáními uvedenými v dopise ze dne 17.9.1999 (spočívajícími v tom, že v měsících červnu až září 1999 neoprávněně vstupoval do databáze zákazníků, a v tom, že dle zjištění interního auditu z 8.9.1999 neoprávněně aktivoval SIM karty) porušil závažným způsobem pracovní kázeň, nevyplynul z toho, že by jeho právní posouzení věci bylo usměrněno zrušovacím usnesením odvolacího soudu; k odlišnému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů a jejich nového zhodnocení.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tedy nemůže být přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., ale jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že výpověď z pracovního poměru byla žalobci dána dopisem ze dne 17.9.1999, který mu byl doručen téhož dne - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb.,č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb. a č. 138/1996 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 1999 (dále jen „zák. práce“).
Žalobce v dovolání - mimo jiné - namítá, že „jeho jednání uvedené v dopise ze dne 17.9.1990 lze hodnotit maximálně jako porušení pracovní kázně, ale nikoliv takové intenzity, aby mohlo být postižitelné jako důvod rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce“.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§53 odst.1 písm. b), §46 odst.1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce], závažné porušení pracovní kázně je pak důvodem k výpovědi z pracovního poměru [§46 odst.1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce].
Ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996). Při hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně přitom není soud vázán tím, jak zaměstnavatel ve svém pracovním řádu (nebo jiném interním předpise) hodnotí určité jednání zaměstnance (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.1.2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001).
V posuzovaném případě odvolací soud (který ve svém rozsudku převzal závěry soudu prvního stupně) dospěl k závěru, že jednání žalobce uvedené v dopise žalovaného ze dne 17.9.1999 (spočívající v tom, že v měsících červnu až září 1999 neoprávněně vstupoval do databáze zákazníků, a v tom, že neoprávněně aktivoval SIM karty) dosáhlo intenzity závažného porušení pracovní kázně a že byly splněny podmínky pro dání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce, když přihlédl - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - k tomu, že žalobce působil u žalovaného jako vedoucí zaměstnanec v manažerské pozici, že vstupoval do databáze zákazníků a tiskl detailní účty zákazníků, ačkoliv to pro výkon své funkce nepotřeboval, a to za účelem předání vytištěných dokumentů třetí osobě (v důsledku čehož se „citlivé doklady E.“ dostaly k I. K., který byl pravomocně odsouzen pro trestnou činnost proti žalovanému), čímž porušil povinnost mlčenlivosti vyplývající z ustanovení §73 odst. 2 písm. d) zák. práce, z pracovní smlouvy a Etického kodexu žalovaného. S tímto vymezením hypotézy právní normy obsažené v ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce lze souhlasit, neboť odvolacím soudem uvažované skutečnosti jsou vzhledem k okolnostem případu úplné a poskytují náležitý podklad pro posouzení, jakou intenzitou žalobce pracovní kázeň porušil.
Odvolací soud tedy věc - z hlediska výkladu ustanovení §46 odst. 1 písm f) zák. práce a otázky intenzity porušení pracovní kázně - posoudil v souladu s hmotným právem a s ustálenou judikaturou soudů.
Žalobce však ve svém dovolání právní názor odvolacího soudu [aplikaci ustanovení §46 odst.1 písm.f) zák. práce na soudem zjištěný skutkový stav ani jeho výklad z hlediska otázky intenzity porušení pracovní kázně a způsobu posuzování míry této intenzity] nezpochybňuje. I když uvedl, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání – srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) a z toho, jak vytyčuje zásadní právní otázky [„zda měl žalobce právo vstupovat do databáze zákazníků neoprávněně a co takovým případným vstupem žalovaný myslí“, „zda se žalobce měl dopustit neoprávněného jednání s razancí závažného porušení pracovní kázně, tj. neoprávněné aktivace SIM karet“, přičemž „není uvedeno, v jaké době a případně z jakých důvodů“, „zda učiněná jednání žalobce- v případě, že by se jich žalobce dopustil neoprávněně - jsou vůbec závažným porušením pracovní kázně, pro které je možné ukončit pracovní poměr zaměstnance ze strany zaměstnavatele výpovědí podle §46 odst. 1 písm. f) zák. práce“, a „zda výpovědní důvody byly ze strany žalovaného skutečnými důvody, pro které s ním fakticky ukončil pracovní poměr předmětnou výpovědí, resp. z jakých faktických důvodů neměl žalovaný nadále zájem žalobce zaměstnávat“], je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází. Podstatou všech jeho námitek v tomto směru je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Dovolatel na rozdíl od skutkového zjištění soudů obou stupňů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry [zejména, že „sice do databáze zákazníků vstupoval, ale že se tak nedělo neoprávněně“, že „žalovaný o jeho možnosti vstupovat do databáze zákazníků věděl“, že „věděl, že v rámci řádného výkonu své práce do databáze zákazníků vstupovat potřebuje“, že „kdyby došlo k odejmutí přístupového hesla, nemohl by pro žalovaného řádně vykonávat práci“, že „nebylo žádným způsobem prokázáno, že by informace za účelem zneužití z databáze tiskl a postoupil je za tím účelem třetí osobě“, že „žádný telefon nikomu nepřiděloval, pouze aktivoval SIM kartu vydanou ze skladu někým jiným“, že „jako pracovník v manažerské pozici aktivací SIM karet pouze sledoval zrychlení práce a kontakt se zaměstnanci žalovaného“, že „ostatní pracovníci, kterým byla přičítána neoprávněná aktivace SIM karet, nebyli nikterak pracovněprávně ze strany žalovaného řešeni, natož aby s nimi byl z tohoto důvodu zrušen pracovní poměr“, že, ačkoliv podle zprávy interního auditu bylo zjištěno více než sto tzv. neoprávněných aktivací, jeho osoby se týkaly pouze čtyři“ a že do lhůty vymezené ustanovením §46 odst. 3 zák. práce spadají „maximálně dvě aktivace SIM karet, a to jím pro zaměstnance žalovaného aktivované v lednu 1999“], z nichž pak buduje svoje vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že závažně neporušil pracovní kázeň). Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalobce v tomto směru tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud (který převzal závěry soudu prvního stupně) - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - při právním posouzení věci vycházel z ustálené judikatury soudů a že kritika rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být - jak již uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce, je nepochybné, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Protože dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky jeho dovolání - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Protože se tímto rozhodnutím řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto až v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. listopadu 2005
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu