ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.383.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 383/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně PhDr. E. K., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) muzeu v P., příspěvkové organizaci, zastoupenému advokátkou, 2) České republice – Ministerstvu kultury se sídlem v Praze 6, M. Horákové č. 220/139, IČ 00023671, a 3) Magistrátu města P., za účasti Č. p., a.s., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaných, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 344/93, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. června 2004 č.j. 62 Co 67, 68/2004-335, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby jí žalovaní 1) až 3) a „S. galerie, H. 19-21, P.“ zaplatili společně a nerozdílně na odškodnění pracovního úrazu částku 645.302,- Kč s 3% úrokem od 4.11.1993 do 14.7.1994 a 16% úrokem od 15.7.1994 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že jako zaměstnankyně žalovaného 1) a „S. galerie, H. 19-21, P.“ utrpěla při dopravní nehodě dne 7.11.1991 „bez spoluzavinění“ pracovní úraz „s vážnými trvalými následky“, když služební automobil (ve kterém seděla na místě spolujezdce) dostal při nepřiměřeně rychlé jízdě smyk a narazil do protijedoucího vozidla. Protože „dosud zůstala nevyjasněna otázka právní subjektivity, je žalobkyně nucena s ohledem na promlčecí lhůty uplatnit nárok vůči všem žalovaným“ (včetně „S. galerie“). Požadovala po nich náhradu za bolest ve výši 1.001,- Kč, náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 115.500,- Kč, náhradu nákladů spojených s léčením „a ostatní výlohy“ ve výši 21.328,- Kč, „vyrovnání výdělku“ po dobu pracovní neschopnosti ve výši 10.124,- Kč a „vyrovnání výdělku“ po skončení pracovní neschopnosti ve výši 497.349,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 30.4.2003 č.j. 6 C 344/93-281, ve znění opravných usnesení ze dne 30.4.2003 č.j. 6 C 344/93-285 a ze dne 29.1.2004 č.j. 6 C 244/93-315, žalobu vůči žalovanému 2) „v celém rozsahu“ zamítl, řízení ve vztahu k žalovaném 3) zastavil, žalovanému 1) uložil, aby žalobkyni zaplatil „na ztížení společenského uplatnění“ 2.100,- Kč a „na ostatních výlohách“ 442,- Kč, vše s 3% úrokem od 4.11.1993 do 14.7.1994 a 16% úrokem od 15.7.1994 do zaplacení, co do částek 1.001,- Kč, 113.410,- Kč, 20.886,- Kč, 10.124,- Kč a 497.349,- Kč se specifikovaným příslušenstvím žalobu vůči žalovanému 1) zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na nákladech řízení 72.150,- Kč „na účet právní zástupkyně žalovaného 1)“ a že žalobkyně a žalovaní 2) a 3) nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že „z provedeného dokazování nemá pochybnost o tom“, že k úrazu žalobkyně, který utrpěla dne 7.11.1991 při dopravní nehodě vozidla žalovaného 1), „došlo v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů a že se tedy jedná o úraz pracovní“, za jehož odškodnění odpovídá žalovaný 1) jako její zaměstnavatel. Protože „předmětem sporu se stala podmínka příčinné souvislosti“ mezi pracovním úrazem a tvrzenou škodou, a protože „soud si je vědom složitosti dokazování příčinné souvislosti a toho, že pracovní úraz nemusí být jedinou (výlučnou) příčinou vzniku škody, ale že stačí, že jde o jednu z příčin, avšak příčinu důležitou, podstatnou, značnou“, ustanovil znalce z oborů neurologie, chirurgie a psychiatrie a na základě jejich posudků zkoumal otázkou příčinné souvislosti ve vztahu ke každému z jednotlivých uplatněných nároků zvlášť. Vycházeje z celkového ohodnocení bolestného ve výši 138,75 bodů za všechna „znalci diagnostikovaná zranění“, která „byla v příčinné souvislosti s dopravní nehodou“, a z toho, že „bolestné již bylo žalobkyni před podáním žaloby poskytnuto ve výši, která přesahuje výši, kterou by jí soud přiznal“, požadavku žalobkyně na bolestné nevyhověl. Nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění „zakládající se na zraněních, která jsou v příčinné souvislosti s dopravní nehodou“, soud prvního stupně shledal důvodným pouze do výše 2.100,- Kč, když „se ztotožnil se závěrem znalkyně Dr. J., že předmětný úraz se projevuje na zdravotním stavu žalobkyně pouze z 20%“ (součet 700 bodů byl proto poměrně krácen na 140 bodů). Na „ostatních výdajích“ přiznal žalobkyni 20% z celkových nákladů 2.210,- Kč za znalecké posudky, „což odpovídá poměru, jakým se pracovní úraz podílí na zdravotním stavu žalobkyně“. Uplatněný nárok na náhradu za ztrátu na výdělku je pak podle jeho názoru zcela neopodstatněný, protože ztráta na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od 7.11.1991 do 14.2.1992 „byla plně kompenzována zaměstnavatelem“ a „následné pracovní neschopnosti nejsou dle závěru znalce Dr. J. v příčinné souvislosti s pracovním úrazem“, a protože „soud vzal za prokázané, že úraz neovlivňuje pracovní schopnost žalobkyně“. O žalobě ve vztahu ke „S. galerii“ soud prvního stupně „nerozhodoval, neboť se jednalo o subjekt totožný se žalovaným 1)“ (pouze došlo ke změně názvu právnické osoby v důsledku změny statutu zřizovatelem), vůči žalovanému 2) žalobu z důvodu nedostatku jeho pasivní věcné legitimace zamítl a ve vztahu k žalovanému 3) řízení z důvodu zpětvzetí žaloby zastavil.
Soud prvního stupně poté usnesením ze dne 4.12.2003 č.j. 6 C 344/93-306 žalobkyni uložil, aby zaplatila České republice „na účet zdejšího soudu“ náklady znalečného ve výši 25.047,50 Kč.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30.6.2004 č.j. 62 Co 67,68/2004-335 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil „ve výrocích I., III.“ [jimiž byla žaloba ve vztahu k žalovanému 2) „v celém rozsahu“ zamítnuta a ve vztahu k žalovanému 1) zamítnuta ohledně požadavku bolestného ve výši 1.001,- Kč s příslušenstvím], „v zamítavých částech výroků IV. a V.“ [jimiž byla žaloba ohledně uplatněných nároků na náhradu za ztížení společenského uplatnění a „ostatních výloh“ co do částek 113.710,- Kč a 20.886,- Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalovanému 1) zamítnuta], „dále ve výrocích VI. – IX.“ [jimiž byla žaloba ohledně požadavku „na vyrovnání výdělku“ po dobu pracovní neschopnosti ve výši 10.124,- Kč s příslušenstvím a „na vyrovnání výdělku“ po skončení pracovní neschopnosti ve výši 497.349,- Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalovanému 1) zamítnuta, a bylo rozhodnuto o nákladech státu a nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovaným 1)], „a ve výroku X., pokud jde o náklady řízení mezi žalobkyní a žalovaným 3)“; současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na nákladech odvolacího řízení 41.385,- Kč na účet advokátky a že ve vztahu mezi žalobkyní, žalovaným 3) a vedlejším účastníkem nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zdůraznil, že si soud prvního stupně opatřil důkazy ke všem rozhodným skutečnostem, „provedl všechny standardní důkazy, jež odpovídající tomuto druhu řízení“, že „důkazní řízení bylo provedeno velmi pečlivě a podrobně“ (včetně „řady“ znaleckých posudků), kdy soud hodnotil tyto důkazy podle zásad zakotvených v ustanovení §132 o.s.ř., tedy každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a že „v žádném případě neshledal důvody pro doplnění důkazního řízení“. K odvolací námitce, že soud neprovedl žalobkyní opakovaně navrhovaný důkaz spisem vedeným u Městského soudu v Praze ve věci invalidního důchodu žalobkyně (kde - jak žalobkyně zdůrazňovala - byl podrobně zkoumán její zdravotní stav a byla opakovaně vyšetřována znalci), odvolací soud uvedl, že „je ve shodě se soudem prvního stupně toho názoru“, že řízení, v nichž bylo rozhodováno o přiznání (a následném odnětí) částečného invalidního důchodu žalobkyně, rozhodnutí vydaná v těchto řízení, ani důkazy provedené v těchto řízeních „nejsou právně významná pro posouzení důvodnosti nároku žalobkyně v tomto řízení“; „správnost napadeného rozhodnutí není v žádném případě schopno zvrátit řízení“, v němž soud rozhodoval o přiznání a odnětí invalidního důchodu žalobkyně. Protože podle názoru odvolacího soudu provedené důkazy „jednoznačně svědčily o tom, jaká je příčinná souvislost mezi vznikem škody žalobkyně a dopravní nehodou, jež byla kvalifikována jako pracovní úraz“, a jak se následky pracovního úrazu podílí na celkovém zdravotním stavu žalobkyně, ztotožnil se i s právními závěry soudu prvního stupně a shledal jeho rozhodnutí v rozsahu, v jakém bylo odvoláním žalobkyně napadeno, „věcně správným“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť „otázka provádění důkazů ve smyslu ust. §122 a násl. o.s.ř., otázka hodnocení důkazů ve smyslu ust. §132 a násl. a posouzení případného odpočtu předchozího zdravotního poškození při výpočtu platových nároků podle ust. §195 zák. práce“, je podle jejího názoru „věcí zásadního právního významu“. Namítala, že soudy „zcela nesprávně dovodily“, že předmětný pracovní úraz „nemá závažný charakter“, když přihlédly k výpovědím svědků dopravní nehody, kteří „vypovídali protikladně“, zranění žalobkyně „zlehčili a lhali“ o jejím zdravotním stavu po úraze, a dále vycházely pouze z dodatku ke znaleckému posudku MUDr. Janouškové, podle kterého zdravotní problémy žalobkyně byly způsobeny předchozím poškozením zdraví asi rok před předmětným pracovním úrazem, ačkoli – jak dovolatelka zdůraznila – toto poškození zdraví „bylo beze zbytku vyléčeno“. Podle jejího názoru „lze pochybovat o objektivitě jmenované znalkyně“ a nelze pominout, že „všechny ostatní znalecké posudky se o žádném krácení z důvodu předchozího úrazu nezmiňují“. Soudy tak podle jejího mínění „jednaly v rozporu s ust. §132 o.s.ř.“ a „postupovaly v rozporu s ustálenou judikaturou, podle které nemá být jeden jediný posudek – a ještě navíc doplněk - vzat za základ pro rozhodnutí soudu, a to tím spíše, když ostatní důkazy jsou v rozporu s tímto doplňkem znaleckého posudku“. Dovolatelka dále vytkla odvolacímu soudu, že nepovažoval pro posouzení dané věci za významné řízení, v němž soud rozhodoval o přiznání (a následném odnětí) invalidního důchodu žalobkyně, ani důkazy, které byly v rámci tohoto řízení provedeny. Dovozovala, že, pokud byla uznána až do roku 1997 částečně invalidní v důsledku pracovního úrazu – dopravní nehody, „pak bylo povinností soudu k tomuto přihlížet a nikoli uvést, že se jedná o jiné řízení bez vlivu na daný spor“. Protože přes opakované návrhy žalobkyně si soudy důchodové spisy nevyžádaly, ačkoli „v důchodovém řízení se podrobně zkoumal zdravotní stav žalobkyně“, dovolatelka navrhla, aby řízení v tomto směru doplnil dovolací soud. Kromě toho namítala, že „soud jednal v rozporu s ust. §150 o.s.ř. ve vztahu k přisouzeným nákladům řízení vůči žalované straně“, neboť měl přihlédnout ke skutečnosti, že spory o náhradu škody na zdraví jsou ze zákona osvobozeny od soudních poplatků a záloh. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť žádnou z námitek žalobkyně nelze podle jeho názoru považovat za opodstatněnou.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Odvolací soud v projednávané věci řešil mimo jiné právní otázku, jaký význam z hlediska vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení §195 odst. 1 zák. práce má skutečnost, že žalobkyni byl přiznán (a následně odejmut) částečný invalidní důchod. Touto právní otázkou se dovolací soud již v minulosti zabýval a dospěl k závěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.3.2004 sp. zn. 21 Cdo 1478/2003), že z hlediska vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti není rozhodující okolnost, že zaměstnanec v důsledku onemocnění nemocí z povolání (pracovního úrazu) splnil předpoklady pro vyměření dávky důchodového zabezpečení (pojištění) - invalidního důchodu; podstatné je, zda nemoc z povolání (pracovní úraz) byla příčinou jeho nezpůsobilosti k soustavné výdělečné činnosti. V posuzovaném případě soudy – jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků – z uvedeného právního názoru vycházely. Dovodil-li proto odvolací soud, že „řízení, jež bylo vedeno u Městského soudu v Praze, jímž tento soud rozhodoval o přiznání a odnětí invalidního důchodu žalobkyně“, ani důkazy, které byly v tomto řízení provedeny, „nejsou pro posouzení dané věci významné“, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s hmotným právem a s ustálenou judikaturou soudů a dovolací soud neshledal žádné důvody k její změně.
Dovolatelka rovněž namítá, že soudy postupovaly „v rozporu s ust. §132 o.s.ř.“, neboť vzaly „za základ“ pro své rozhodnutí „jeden jediný posudek – a ještě navíc jeho doplněk“, za situace, kdy „ostatní důkazy jsou v rozporu s tímto doplňkem znaleckého posudku“, nepřihlédly k výsledkům „důchodového řízení“ a naopak vzaly v úvahu výpovědi svědků „protistrany“, kteří „vypovídali protikladně“, zranění žalobkyně „zlehčili a lhali“ o jejím zdravotním stavu po úraze.
Uvedenými výtkami však žalobkyně nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění (že „předmětný úraz se projevuje na zdravotním stavu žalobkyně pouze z 20%“, že pracovní neschopnosti žalobkyně po 14.2.1992 „nejsou v příčinné souvislosti s pracovním úrazem“ a že „úraz neovlivňuje pracovní schopnost žalobkyně“), z nichž rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) vychází, a se způsobem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou těchto námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a dále skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelky pro posouzení věci významné. Protože zmíněné výtky žalobkyně nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Žalobkyně podává dovolání – jak vyplývá z jeho obsahu - rovněž proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura ročník 2002 pod pořadovým č. 88).
Protože dovolání i v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému 1) v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 7.500,- Kč (srov. §3 odst. 1 bod 6, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb. a č. 110/2004 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb. a č. 68/2003 Sb.), celkem ve výši 7.575,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalovanému 1) tyto náklady nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného 1) v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. prosince 2005
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu