ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.387.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 387/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. P., proti žalované L. S., příspěvkové organizaci, zastoupené advokátkou, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 8 C 144/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. října 2004 č.j. 23 Co 427/2004-121, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 19.9.2003 žalovaná (její ředitel) sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Naplnění výpovědního důvodu spatřovala v tom, že ředitel žalované „při běžné kontrole dne 14.9.2003 zjistil, že žalobce nezabezpečil na svém úseku přednostní zpracování a likvidaci kůrovcové hmoty v porostu 133 B11/0a, čímž porušil zák. č. 289/95 o lesích v §32 – 33 a vyhl. 101/96 Sb. o ochraně lesa v §1 – 4“. Uvedené jednání žalovaná považuje za závažné porušení pracovní kázně s tím, že žalobce „byl v uplynulé době šesti měsíců upozorněn na porušení pracovní kázně (dopisem ze dne 3.4.2003 resp. dopisem ze 17.4.2003)“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že se vytčeného porušení pracovní kázně nedopustil, že neporušil žádný právní předpis a že příslušný odborový orgán neudělil souhlas s rozvázáním jeho pracovního poměru. Žalobce má zato, že šlo o „likvidační záměr“ ředitele žalované zaměřený vůči jeho osobě.
Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 19.5.2004 č.j. 8 C 144/2004-94 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 6.100,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že žalobce (který pracoval u žalované od roku 1980, naposledy od 1.7.2002 jako „lesní“, a podle obsahu pracovní smlouvy byl povinen k plnění úkolů vyplývajících z ustanovení §§32 – 33 zákona č. 289/1995 Sb. a §§1 – 4 vyhlášky č. 101/1996 Sb., souvisejících s ochranou lesa před napadením kůrovcem) „závažným způsobem porušil svoje pracovní povinnosti“ tím, že, „ačkoli dne 11.8.2003 označil a zapsal do služebního deníku výskyt proschlého stromu, další úkony směřující ke zjištění, zda jde o strom napadený kůrovcem, případně přímo vytěžení dřevní hmoty, neučinil, přestože nebylo možné vyloučit, že proschlé stromy jsou skutečně napadeny kůrovcem, což se posléze potvrdilo, čímž umožnil napadení kůrovcem dalších okolních stromů“. Žalované tak podle názoru soudu prvního stupně „v příčinné souvislosti s uvedeným pochybením žalobce vznikla jednak škoda na porostech“ (na základě opatření přijatého na poradě ředitele žalované ze dne 15.9.2003 pak „byly vytěženy nejen dva původně napadené, resp. proschlé stromy“, nýbrž „celkem třináct zasažených stromů“) a „jednak – a to zejména – škola ekologická, o to závažnější, že jde o lokalitu v Chráněné oblasti K.“. Protože za stavu, kdy na místo dlouhodobě práce neschopného žalobce byl přijat jiný zaměstnanec a žalovaná nedisponuje jiným volným pracovním místem, „nelze po žalované požadovat, aby žalobce nadále zaměstnávala“ (§59 odst. 4 zák. práce), soud prvního stupně uzavřel, že přes nesouhlas odborového orgánu byla výpověď z pracovního poměru splňující rovněž všechny formální náležitosti vyžadované zákoníkem práce dána žalobci platně.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26.10.2004 č.j. 23 Co 427/2004-121 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně 3.510,- Kč a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zdůraznil, že „v daném případě nebylo prokázáno“, že by žalobce jednal s vědomím, že jeho postup je nesprávný a nedostatečný, a že by byl srozuměn s případnými nepříznivými důsledky tohoto postupu pro další stromy v okolí nalezené souše. Dále poukázal na skutečnost, že „nebylo s určitostí prokázáno, že by souš nalezená žalobcem dne 11.8.2003 vykazovala v tu dobu známky napadení kůrovcem“, a že „rovněž nebylo prokázáno a žalovaná to ani netvrdila“, že k uvedenému datu existoval interní či jiný předpis, který by lesníkům konkrétně ukládal, jak postupovat v případě zjištění jednotlivě uschlého stromu bez viditelných známek napadení kůrovcem. Konkrétní postup v těchto situacích podle názoru odvolacího soudu nevymezují ani ustanovení zákona č. 289/1995 Sb. a vyhlášky č. 101/1996 Sb., na které žalovaná poukazovala ve výpovědi, a proto „záleží do značné míry na odborných znalostech a zkušenostech zaměstnanců, kteří jsou péčí o les pověřeni“. Jednal-li tedy žalobce v přesvědčení, že jeho postup je s ohledem na jeho zjištění a vyhodnocení situace správný a přiměřený okolnostem (což nebylo provedeným dokazováním vyvráceno), „nelze, neporušil-li tím konkrétní nařízení či právní předpis, v jeho jednání spatřovat porušení pracovní kázně“, nýbrž toliko „profesionální selhání“. Odvolací soud proto na rozdíl od soudu prvního stupně (který se podle jeho názoru dostatečně nevypořádal ani s otázkou, zda bylo možno po žalované spravedlivě požadoval, aby žalobce dále zaměstnávala přes výslovný nesouhlas s předmětnou výpovědí ze strany odborového orgánu) dospěl k závěru, že „žaloba na určení neplatnosti výpovědi byla podána důvodně, když ve výpovědi vytýkaném jednání nelze spatřovat porušení pracovní kázně“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o.s.ř. Namítala, že „z provedených důkazů nesporně vyplynulo“, že strom označený dne 11.8.2003 žalobcem jako souše „byl již téhož dne zjevným kůrovcovým ohniskem a vykazoval již dne 11.8.2003 zjevné známky napadení kůrovcem“. Z výpovědí svědků Š. S., J. T. a ředitele žalované Ing. J. J. i z fotografií pořízených z předmětného místa dne 15.9.2003 se podle jejího názoru podává, že „dne 15.9.2003 bylo zjištěno kůrovcové kolo sestávající se z jednoho kůrovcem opuštěného stromu, z něhož brouk zalétl do sedmi okolních stromů, na nichž již bylo vidět usychající koruny“, a „všechny tyto stromy jevily známky napadení kůrovcem“. Z toho dovozovala, že, pokud dne 15.9.2003 z ohniskového stromu již kůrovec vyletěl a znaky napadení kůrovcem vykazovaly i další stromy v okolí stromu ohniskového, „pak vzhledem k délce vývojového cyklu kůrovce byly typické znaky napadení kůrovcem zřejmé nejen ve dnech 25.8.2003 a 5.9.2003, kdy žalobce podle svého tvrzení i podle záznamů v svém služebním deníku uvedené místo kontroloval, ale již i dne 11.8.2003“. Dále vytkla odvolacímu soudu, že závěr o tom, že u žalobce šlo o pouhé profesionální selhání, neučinil „v kontextu daných okolností případu“, neboť nepřihlédl ke kvalifikaci žalobce (jeho vzdělání a dlouholeté praxi v lesním hospodářství) a k jeho primárnímu úkolu podle pracovní smlouvy a příslušných právních předpisů, jímž je péče o les a jeho ochrana před škůdci, z nichž k nejnebezpečnějším patří právě kůrovec. Ochrana před tímto škůdcem – jak dovolatelka zdůraznila - spočívá v aktivním vyhledávání, označování, likvidaci a sanaci kůrovcem napadené dřevní hmoty, přičemž „s ohledem na danou situaci, kdy bylo v roce 2003 extrémně suché a teplé počasí umožňující zvýšený výskyt a množení kůrovce, bylo plnění těchto úkolů dále zvýrazněno“, neboť přemnožení kůrovce v dané lokalitě, která se nachází v chráněné krajinné oblasti, by znamenalo rozsáhlé škody na lesních porostech, „a to nejen materiální, ale v daném případě i ekologické“. Za těchto okolností si tedy žalobce „musel být při své kvalifikaci a zkušenostech vědom toho, že jeho postup při zjištění kůrovcového ohniska je zcela jednoznačně nedostatečný“, když navíc nelze pominout, že žalobce byl několikráte v průběhu šesti měsíců před výpovědí ústně i písemně žalovanou upozorněn na nedostatky při plnění jeho pracovních úkolů, z čehož „lze dovozovat, že za této situace měl být při plnění pracovních úkolů ještě zvlášť obezřetný“. Dovolatelka rovněž vyslovila nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že nebylo prokázáno porušení konkrétního nařízení či právního předpisu ze strany žalobce. Připustila, že ustanovení právních předpisů, na něž je poukazováno ve výpovědi, „vykazují určitou míru obecnosti“, avšak žalobce - vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem – „musí být schopen i povinen vyhodnotit, jak podle dotčených zákonných ustanovení konkrétně a kvalifikovaně postupovat v každém jednotlivém případě“. Podle jejího názoru je proto třeba vytčené jednání žalobce hodnotit jako „zaviněné porušení pracovních povinností“, dosahující - vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem - intenzity závažného porušení pracovní kázně, a protože „na straně dovolatelky důvodně došlo ke ztrátě důvěry v žalobce“, má žalovaná za to, že je rovněž odůvodněn závěr, že po ní nelze spravedlivě požadovat, aby žalobce dále zaměstnávala. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že žalovaná dala žalobci výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 19.9.2003, který žalobce převzal dne 3.10.2003 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 29.2.2004 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 46/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§53 odst.1 písm. b), §46 odst.1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce], závažné porušení pracovní kázně je pak důvodem k výpovědi z pracovního poměru [§46 odst.1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce].
Žalovaná v dovolání mimo jiné zpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu, který byl významný pro posouzení, zda se žalobce dopustil porušení pracovní kázně. Dovolatelka namítá, že „z provedených důkazů nesporně vyplynulo“, že „strom označený dne 11.8.2003 žalobcem jako souše byl již téhož dne zjevným kůrovcovým ohniskem a vykazoval již dne 11.8.2003 zjevné známky napadení kůrovcem“.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst.1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkový závěr o tom, že „nebylo s určitostí prokázáno, že by souš nalezená žalobcem dne 11.8.2003 vykazovala v tu dobu známky napadení kůrovcem“, odvolací soud učinil z výsledků dokazování [zejména z výpovědi žalobce a svědků K. K., Š. S., J. T. a ředitele žalované J. J., kteří vesměs udávají popis daného místa ve stavu, v jakém se nacházelo nejméně o několik týdnů později], které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. Úvahy a dohady žalované obsažené v dovolání, na nichž dovolatelka buduje opačný skutkový závěr, nemohou ničeho změnit na skutečnosti, že z výpovědi zmíněných svědků vyplývá pouze to, že nejdříve „někdy v září, resp. asi 14 dní nebo 3 týdny“ před datem 15.9.2003 bylo možno na daném místě vidět „1 kůrovcový strom s požerky a zhruba 7 – 10 dalších stromů v okolí, které zasychaly z důvodu napadení kůrovcem“, a že ani z ostatních provedených důkazů nelze dovodit, v jakém stavu se dané místo nacházelo dne 11.8.2003. Uvedené skutkové zjištění odvolacího soudu má proto oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že soud vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, logický rozpor.
Pro posouzení věci bylo - kromě jiného - dále podstatné, zda žalobce jednáním, které mu bylo ze strany žalované vytčeno v předmětné výpovědi z pracovního poměru ze dne 19.9.2003, tj. tím, že „nezabezpečil na svém úseku přednostní zpracování a likvidaci kůrovcové hmoty v porostu 133 B11/0a“, za daného skutkového stavu porušil pracovní kázeň. S názorem dovolatelky, že „v kontextu daných okolností“ je třeba vytýkané jednání žalobce „hodnotit jako zaviněné porušení pracovních povinností“ , dovolací soud nesouhlasí.
Porušením pracovní kázně - jak již bylo uvedeno výše - se rozumí zaviněné porušení pracovních povinností, které jsou zaměstnanci stanoveny právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího zaměstnance. Jednotícím kritériem pro všechny druhy těchto povinností, jejichž porušení může být důvodem k rozvázání pracovního poměru, však je, že vyplývají z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli; závadné chování zaměstnance, jímž nebyly porušeny povinnosti z pracovněprávního vztahu, nemůže být posouzeno jako porušení pracovní kázně.
Právními předpisy, v jejichž rámci jsou zaměstnavatelé (nadřízení) oprávněni ukládat zaměstnancům pokyny a které jsou zaměstnanci (vztahují-li se k práci jimi vykonávané) povinni dodržovat, se v první řadě rozumí obecně závazné právní předpisy (srov. §272 odst.1 zák. práce), tj. právní předpisy, které byly vyhlášeny ve Sbírce zákonů uveřejněním jejich plného znění - ústavní zákony, zákony, zákonná opatření Senátu, nařízení vlády, právní předpisy (vyhlášky) vydávané ministerstvy, jinými ústředními správními úřady a Č. n. b. (srov. §1 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv). Za právní předpisy ve smyslu ustanovení §73 odst. 1 písm. a) a c) zák. práce, resp. §35 odst. 1 písm. a) zák. práce, se rovněž považují pracovní řády vydané na základě zmocnění uvedeného v ustanovení §82 odst. 1 zák. práce zaměstnavatelem, neboť rovněž tyto vnitřní předpisy, které blíže rozvádí v souladu s právními předpisy ustanovení zákoníku práce (srov. §82 odst. 2 zák. práce), jsou závazné jak pro zaměstnavatele, tak i pro všechny jeho zaměstnance (srov. §82 odst. 4 zák. práce). Ostatní předpisy vydané v rámci obecně závazných předpisů a na jejich podkladě (např. interní předpisy zaměstnavatele), vztahující se k druhu práce vykonávané podle pracovní smlouvy, jsou pak zaměstnanci povinni dodržovat jen tehdy, jestliže s nimi byli řádně seznámeni. Jednotícím kritériem pro všechny druhy pracovních povinností vyplývajících z pracovněprávního vztahu, jejichž porušení může být důvodem k rozvázání pracovního poměru, tedy je, že může jít jen o povinnosti stanovené právními předpisy nebo o právní povinnosti stanovené v jejich rámci.
Právní předpis je formalizovaným vyjádřením obecně závazného pravidla chování - právní normy - adresovaného blíže neurčenému počtu subjektů. Obecností právní normy se rozumí jednak obecnost co do předmětu právní úpravy, jednak obecnost co do subjektu právní normy. Vzhledem k tomu je nepochybné, že právní norma (navenek formálně vyjádřená v právním předpise) nemůže nikdy řešit určitý konkrétní případ. Kdyby totiž právní předpis nevykazoval určitou míru obecnosti a nevymezoval tedy skutkovou podstatu právní normy v obecné poloze, nebylo by ustanovení řešící konkrétní případ ve vztahu k určitému subjektu právní normou, nýbrž pouze individuálním aktem srovnatelným s konkrétním pokynem daným zaměstnanci jeho nadřízenými (§9 odst. 3 zák. práce). Protože - jak dovolatelka zdůrazňuje - pojmovým znakem právní normy (právního předpisu) je její „obecnost“, je třeba mít uvedené na zřeteli i při úvaze o tom, jaké právní předpisy jsou způsobilé být důvodem pro závěr o porušení pracovní kázně ze strany zaměstnance ve smyslu ustanovení §73 odst. 1 písm. a) a c) zák. práce z hlediska míry své konkrétnosti v případě, jestliže dojde k porušení v nich stanoveného pravidla chování.
V posuzované věci žalovaná spatřuje porušení pracovní kázně v tom, že žalobce, který byl u ní zaměstnán jako lesní, a „tedy osoba kvalifikovaná k péči o les a jeho ochranu“, „porušil zák. č. 289/95 o lesích v §32 – 33 a vyhl. 101/96 Sb. o ochraně lesa v §1 – 4“.
Uvedená ustanovení zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), a vyhlášky č. 101/1996 Sb., kterou se stanoví podrobnosti o opatřeních k ochraně lesa a vzor služebního odznaku a vzor průkazu lesní stráže, především ukládají vlastníku lesa povinnost provádět taková opatření, aby se předcházelo a zabránilo působení škodlivých činitelů, mj. zajišťovat a evidovat výskyt a rozsah škodlivých činitelů a preventivně bránit vývoji, šíření a přemnožení škodlivých organismů (srov. §32 odst. 1 cit. zákona). Ustanovení §4 odst. 1 cit. vyhlášky pak stanoví, že vzniku zvýšeného stavu hmyzích škůdců [mimo jiné i lýkožrouta smrkového (kůrovce), který patří mezi tzv. kalamitní hmyzí škůdce – srov. §3 cit. vyhlášky] se předchází zejména odstraňováním materiálu vhodného pro rozmnožování hmyzích škůdců a soustavným vyhledáváním a včasným zpracováváním všech napadených stromů, ošetřováním lesních porostů, zjišťováním výskytu a hubením škůdců.
Z demonstrativního výčtu opatření, které zákon č. 289/1995 Sb. a v jeho mezích vyhláška č. 101/1996 Sb. ukládá vlastníku lesa k ochraně lesa, je patrné, že dotčená ustanovení citovaných právních předpisů nestanoví podrobně (kazuisticky) pravidla, jak má vlastník lesa (respektive jeho zaměstnanci vykonávající pro něj práce v oblasti ochrany lesa) přesně postupovat v případě zjištění jednotlivě uschlého stromu (souše), který „v tu dobu nevykazuje známky napadení kůrovcem“, tak, „aby se předcházelo a zabránilo působení škodlivých činitelů“. Dovolatelce lze přisvědčit potud, že to, že zmíněné předpisy ponechávají na vlastníku lesa (jeho zaměstnancích), aby sám s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem posoudil (vyhodnotil), jaká opatření jsou v dané situaci z hlediska ochrany lesa vhodná a potřebná, neznamená, že by se jednalo o ničím neomezenou libovůli dotyčného subjektu. Na druhé straně však nelze přehlédnout, že úsudek vlastníka lesa (jeho zaměstnance) - i kdyby šlo o „osobu kvalifikovanou k péči o les a jeho ochranu“ - není těmito předpisy usměrněn natolik, aby bylo možno dospět k jednoznačnému závěru, že žalobce v tomto konkrétním případě, kdy „nebylo s určitostí prokázáno, že by jím nalezená souš dne 11.8.2003 vykazovala v tu dobu známky napadení kůrovcem“, porušil pravidlo chování stanovené těmito předpisy a postupoval v rozporu s nimi.
Na uvedeném závěru nic nemění - jak správně uvádí odvolací soud - ani to, že „zpětně, se znalostí dalšího vývoje, lze jistě postup žalobce považovat za nedostatečný“. Je-li totiž zaměstnanci dána možnost situaci vyhodnotit a rozhodnout se pro jedno z více řešení (respektive není-li pro zaměstnance stanoven jednoznačný postup pro určitou činnost), nelze nesprávnost jednání zaměstnance (jeho rozhodnutí pro jedno z více možných řešení dané situace) hodnotit s přihlédnutím ke skutečnostem, které nastanou později a nemohou být v době jeho rozhodování známy. Odvolací soud proto v souladu se zákonem dovodil, že „jednal-li žalobce v přesvědčení, že jeho postup je s ohledem na jeho zjištění a vyhodnocení situace správný a přiměřený okolnostem (což nebylo provedeným dokazováním vyvráceno), nelze, neporušil-li tím konkrétní nařízení či právní předpis, v jeho jednání spatřovat porušení pracovní kázně“, nýbrž toliko „profesionální selhání“.
Protože závěr odvolacího soudu o tom, že v jednání žalobce popsaném v dopise žalované ze dne 19.9.2003 „nelze spatřovat porušení pracovní kázně“, zůstal nezpochybněn, a protože předmětná výpověď z pracovního poměru je již z tohoto důvodu neplatná, nezabýval se dovolací soud námitkami dovolatelky vztahujícími se k hodnocení intenzity porušení pracovní kázně a k otázce, zda lze přes nesouhlas příslušného odborového orgánu s předmětnou výpovědí po žalované spravedlivě požadovat, aby žalobce dále zaměstnávala (§59 odst. 4 zák. práce), neboť posouzení těchto otázek nemá na celkové rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé žádný vliv.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný .
V Brně dne 29. listopadu 2005
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r. předseda senátu