ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.437.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 437/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. R., zastoupeného advokátem, proti žalované Š., H., P., s. r. o., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 23 C 208/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. srpna 2004, č. j. 10 Co 455/2004-294 takto:
I. Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
II. Nařizuje se, aby v dalším řízení u Krajského soudu v Plzni věc projednal a rozhodl senát, jehož členy nebudou soudkyně JUDr. A. P., JUDr. A. K. a JUDr. J. Š.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 29. 6. 1999 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že se žalobce dopustil závažného porušení pracovní kázně tím, že se dne 9. 6. 1999 ve 23,40 hodin odmítl na pracovišti v budově 26 podrobit orientační dechové zkoušce na alkohol.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že výpověď ze dne 29. 6. 1999, kterou žalovaná rozvázala pracovní poměr s žalobcem, je neplatná a že pracovní poměr mezi žalobcem a žalovanou trvá. Žalobu odůvodnil zejména tím, že kázeň hrubě neporušil.
Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 23. 2. 2000, č.j. 23 C 208/99-86, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 2.687,50 Kč a „státu – Okresnímu soudu Plzeň – město“ na nákladech státem zálohovaných 850,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobce se dne 9. 6. 1999 okolo 23,40 hod. odmítl na pracovišti podrobit orientační dechové zkoušce na alkohol, čímž porušil jednu ze základních povinností zaměstnance ve smyslu ustanovení §135 odst. 3 písm. f) zák. práce, a že „v případě prokázaného porušení základní povinnosti zaměstnance stanovené zákonem lze u zaměstnance hovořit o závažném porušení pracovní kázně“. Odmítl obranu žalobce, že s ohledem na probíhající tavbu a pracovní zatížení nebylo možno přímo na pracovišti zkoušku podstoupit.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 23. 6. 2000, č.j. 10 Co 570/2000-105, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla žaloba na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru zamítnuta, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Připomněl soudu prvního stupně, že zákoník práce pojem „závažné porušení pracovní kázně“ a „méně závažné porušení pracovní kázně“ nedefinuje a že je tedy třeba vycházet z konkrétní situace, osoby zaměstnance, funkce, kterou v době porušení pracovní kázně vykonával, z jeho dosavadního postoje k plnění pracovních úkolů, z míry jeho zavinění, z důsledků porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, z toho, jakou způsobil svým jednáním škodu atd. Uvedl, že soud prvního stupně nevzal v úvahu ani to, že výpověď z pracovního poměru byla udělena proto, že se žalobce odmítl podrobit na pracovišti dechové zkoušce na alkohol, a nikoliv pro požití alkoholu, opilost či podobný důvod. Dosavadní úvahy soudu prvního stupně neumožnily odvolacímu soudu přezkoumat správnost jeho rozhodnutí, když přes řadu provedených důkazů se hodnocení těchto důkazů nepromítlo do jeho rozhodnutí právě s ohledem na posouzení stupně intenzity porušení pracovní kázně.
Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 12. 9. 2001, č.j. 23 C 208/99-125, žalobu opět zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 7.525,- Kč a „Českému státu – Okresnímu soudu Plzeň-město“ na nákladech zálohovaných státem 850,- Kč. Po doplnění dokazování znovu dospěl k závěru, že žalobce se dne 9. 6. 1999 okolo 23,40 hod odmítl podrobit dechové zkoušce na alkohol, čímž porušil jednu ze základních povinností zaměstnance ve smyslu ustanovení §135 odst. 3 písm. f) zák. práce, při kterémžto porušení lze u zaměstnance hovořit o závažném porušení pracovní kázně. Vycházeje dále z toho, že žalobce byl řádně proškolen a byl si vědom svých povinností a následně i možných postihů při jejich porušení, a z toho, že jako vedoucí směny měl být všem ostatním příkladem, dovodil, že ve výpovědi označené jednání žalobce lze charakterizovat jako závažné porušení pracovní kázně zakládající výpovědní důvod podle §46 odst. 1 písm. f) zák. práce.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. 1. 2002, č.j. 10 Co 945/2001-145, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že výpověď ze dne 29. 6. 1999, kterou žalovaná rozvázala pracovní poměr s žalobcem, je neplatná a že pracovní poměr mezi žalovanou a žalobcem trvá; zároveň rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně 11.675,- Kč a před soudem druhého stupně 3.150,- Kč, v obou případech k rukám advokáta a že žalovaná je povinna zaplatit Českému státu – Okresnímu soudu Plzeň – město náklady řízení placené státem ve výši 850,- Kč. Vytknul soudu prvního stupně, že se nad rámec potřebného dokazování soustředil zejména na okolnosti, za kterých byla kontrola pracovníky bezpečnostní služby prováděna, a na druhé straně nevzal dostatečným způsobem v úvahu osobnost žalobce a jeho dosavadní pracovní výsledky, důsledky porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele i samotný obsah rozhodnutí generálního ředitele č. 20/1995 o postihu při porušení pracovní kázně. Z textu naposled uvedeného rozhodnutí generálního ředitele lze podle odvolacího soudu dovodit, že i samotný zaměstnavatel měl možnost hodnotit intenzitu porušení pracovní kázně a osobu pracovníka a z toho vyvodit jeho postih. Vycházeje dále z toho, že žalobce jako tavič pracoval v prostředí, kde bylo běžným nápojem při práci osmistupňové pivo, že žalobce nejevil žádné známky opilosti, a proto nebylo přistoupeno k žádným dalším opatřením, z toho, že žalobce byl od svého nástupu u žalované hodnocen jako nadprůměrně dobrý pracovník s další perspektivou, že byl zařazen do bakalářského studia na VŠTS v P., a z toho, že svým porušením pracovní kázně nezpůsobil žalované žádnou újmu, dospěl k závěru, že intenzita žalobcova porušení pracovní kázně nesplňuje předpoklady pro postup podle §46 odst. 1 písm. f) věta první zák. práce, tedy, že porušení pracovní kázně žalobcem nelze posuzovat jako závažné porušení pracovní kázně.
K dovolání žalované Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 21. ledna 2003, č.j. 21 Cdo 1252/2002-174, rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul odvolacímu soudu, že při zkoumání, zda žalobce jednáním, jež bylo uvedeno v dopise ze dne 29. 6. 1999, závažně porušil pracovní kázeň, náležitě nepřihlédl k okolnostem významným pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně. Kromě hledisek, k nimž odvolací soud přihlédl, měl podle dovolacího soudu přihlédnout také k tomu, jaké bylo postavení žalobce na pracovišti („měl být pro ostatní zaměstnance kladným vzorem a nikoliv negativním příkladem“), a k tomu, za jakých okolností žalobce dechovou zkoušku na alkohol odmítl, neboť je podstatný rozdíl, odmítl-li žalobce zkoušku výlučně z důvodů ohrožení plynulosti a bezpečnosti provozu nebo pro jiné, tento původ nemající, důvody (toto hledisko považoval za jedno z nejvýznamnějších pro posouzení míry porušení pracovní kázně žalobcem právě s ohledem na situaci v projednávané věci). Za nesprávný považoval postup odvolacího soudu, který, vycházeje z toho, že okolnosti odmítnutí dechové zkoušky nejsou pro posouzení věci natolik významné, neučinil o těchto okolnostech potřebný skutkový závěr.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. 6. 2003, č.j. 10 Co 255/2003-232, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že výpověď ze dne 29. 6. 1999, kterou žalovaná „udělila“ žalobci, je neplatná a že pracovní poměr mezi žalovanou a žalobcem trvá; zároveň rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně 11.675,- Kč, na nákladech řízení „před soudem druhého stupně“ 8.450,- Kč a na nákladech dovolacího řízení 2.575,- Kč, vše k rukám advokáta a na nákladech řízení placených státem „ČR – Okresnímu soudu Plzeň-město“ 850,- Kč a „ČR – Krajskému soudu v Plzni 1.251,- Kč hrubého, tj. 1.063,- Kč čistého“. Po doplnění dokazování opětovným výslechem žalobce a svědků Z. P., P. D., P. F. a K. N., hlášením o přestupku ze dne 9. 6. 1999 a knihou zápisů ochranné služby, dospěl k závěru, že žalobce se nedopustil závažného porušení pracovní kázně, tak jak vyplývá z ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Vycházel přitom z toho, že žalobce byl od svého nástupu u žalované hodnocen jako nadprůměrně dobrý pracovník s další perspektivou, že byl zařazen do bakalářského studia na VŠTS v P., že nevznikla žádná škoda, že všichni postižení pracovníci byli ponecháni na pracovišti s tím, že u nich nebyla zjištěna podnapilost, a z toho, že „ani žalobcovo postavení taviče předáka neznamená, že by se posouzení problematiky odvíjelo jinak, než že se závažného porušení pracovní kázně nedopustil“. Odmítnutí provádění dalších důkazů k situaci, za které měla být provedena dechová zkouška, tedy k okamžiku tavícího procesu (jak se žalovaná domáhala), odůvodnil tím, že z dosud provedeného důkazního řízení vyplynulo, že se žalobce sice dopustil porušení pracovní kázně, dechové zkoušce se však odmítl podrobit za situace, kdy k ní byl vyzván na základě anonymního udání, tedy bez „sledování strategického cíle udržování pracovní kázně“, a kdy ani pracovníci ostrahy nebyli připraveni provést dechovou zkoušku bez toho, že by eventuálně mohli narušit pracovní proces, neboť se dostavili ve zcela náhodnou dobu, bez znalosti pracovního režimu. Podle odvolacího soudu „nelze abstrahovat“ ani úpravu provedenou v ustanovení §7 odst. 2 zák. práce, podle kterého nikdo nesmí výkonu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů zneužívat na újmu jiného účastníka pracovněprávního vztahu. Tato úvaha „souvisí s postupem žalované, která svými pracovníky v ostraze jednala pouze na základě anonymu, a to s cílem snížit stav pracovníků bez poskytnutí odstupného, bez zjevného a prokázaného sledování strategického cíle dodržování pracovní kázně“.
K dovolání žalované Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 29. 4. 2004, č. j. 21 Cdo 2667/2003-252, rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul odvolacímu soudu, že se v rozporu s názorem vysloveným v rozsudku ze dne 21. 1. 2003, č. j. 21 Cdo 1252/2002-174, nezabýval okolnostmi, za nichž žalobce odmítl provedení dechové zkoušky na alkohol, zejména, zda žalobce tuto zkoušku skutečně odmítl z důvodu ohrožení plynulosti a bezpečnosti provozu nebo pro jiné, tento původ nemající důvody, a že navíc neprovedl dokazování v tom směru, zda z důvodu ohrožení plynulosti a bezpečnosti provozu bylo či nebylo možné, aby se žalobce orientační dechové zkoušce na alkohol podrobil. Uvedl, že povinnost podrobit se dechové zkoušce na alkohol vyplývající z ustanovení §135 odst. 3 písm. f) zák. práce je bezvýhradná a kategorická a že zaměstnanci nepřísluší hodnotit, zda zaměstnavatel při provádění orientační dechové zkoušky na alkohol „sleduje strategický cíl udržování pracovní kázně“.
Krajský soud v Plzni, rozsudkem ze dne 23. 8. 2004, č. j. 10 Co 455/2004-294, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že výpověď ze dne 29. 6. 1999, kterou dala žalovaná společnost žalobci J. R. je neplatná a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu Plzeň-město náklady řízení placené státem ve výši 850,- Kč, České republice – Krajskému soudu v Plzni náklady řízení placené státem ve výši 1.063,- Kč, žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně 11.675,- Kč, „před soudem druhého stupně“ 14.578,50 Kč a před soudem dovolacím 8.128,50 Kč, vše k rukám advokáta. Poté, co doplnil dokazování výslechem svědků Ing. V. N., Ing. K. T., Bc. F. S., R. A. a Bc. J. L., znovu posuzoval intenzitu porušení pracovní kázně, kterého se žalobce dopustil tím, že reagoval odmítnutím na výzvu k provedení dechové zkoušky. Přihlížel k osobě žalobce, který byl vždy „hodnocen jako schopný, inteligentní a dobrý pracovník, který se do dne 9. 6. 1999 nedopustil žádného porušení pracovní kázně“, s tím, že žalobce nepracoval v postavení vedoucího zaměstnance ve smyslu ustanovení §74 zák. práce, neboť „měl jedinou odpovědnost, a to zdárně provést tavbu, ale například v personálních otázkách žádné pravomoci neměl“. Hodnotil také okolnosti, za kterých k porušení pracovní kázně došlo. Vyšel z toho, že šlo o provoz, kde byl vyloučen zákaz požívání alkoholických nápojů a bylo umožněno požívat nízkostupňové pivo, že se žalobce vytýkaného jednání dopustil hodinu po příchodu na pracoviště, přestože již předtím byl příchod těchto pracovníků telefonicky avizován, že odmítnutí dechové zkoušky nebylo spojeno s dalšími důsledky, jako např. přerušením tavícího procesu či úrazem, a že postup žalované byl „účelový, přinejmenším formální“, neboť ostraha neměla připraveny detekční trubičky k akci, ale byly zabalené v pouzdře. Bez významu pro posuzování intenzity porušení pracovní kázně žalobce - míní odvolací soud - není ani postup samotné žalované, neboť žalovaná jednala s žalobcem a uzavřela s ním dohodu o skončení pracovního poměru podle §46 odst. 1 písm. c) „o.s.ř.“ (správně zák. práce) a přes výzvu odvolacího soudu po zahájení odvolacího jednání dne 23. 8. 2004 tuto skutečnost žádný z účastníků neuvedl a žalobce teprve před závěrečným návrhem předložil listiny prokazující dohodu o skončení pracovního poměru. Dospěl proto k závěru, že žalobce se porušení pracovní kázně dopustil, ale nikoli v intenzitě odpovídající možnosti podat výpověď z pracovního poměru podle §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. S ohledem na osobu žalobce, na jeho hodnocení a okolnosti, za jakých k porušení pracovní kázně došlo, nebyly splněny podmínky pro to, „aby bylo spravedlivé na žalované požadovat to, že již není ochotna tolerovat další chování žalobce a jeho setrvání u žalované“. Postup žalované, která dala žalobci za zcela ojedinělé vybočení z pracovní kázně výpověď, když toto vybočení nebylo spojeno s žádnými následky, považuje odvolací soud za diskriminační.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně žalobcem se odvolací soud „vůbec nedržel právního názoru dovolacího soudu“ a „v podstatě jej naprosto ignoroval“. Nesouhlasí s tím, že žalobce byl dobrým a schopným pracovníkem, který se do předmětného dne nedopustil žádného porušení pracovní kázně, a že nepracoval v postavení vedoucího pracovníka. Je sice pravdou, že se žalobce až do uvedeného dne nedopustil žádného závažnějšího porušení pracovní kázně, avšak byl v podstatě „naprosto průměrným pracovníkem“, což je mimo jiné zřejmé i z toho, že po svém odchodu byl bez jakýchkoliv problémů a obtíží nahrazen jiným pracovníkem. Postavení žalobce v konkrétní pracovní směně bylo oproti postavení ostatních zaměstnanců významně jiné, neboť byl „v pozici četaře (jinak označeno jako předáka či vedoucího tavby)“, s čímž byla spojena nejen větší odpovědnost, ale též i lepší finanční ohodnocení žalobce. Měl proto na starosti nejen řádný průběh tavby, ale i to, aby jemu podřízení ostatní zaměstnanci směny dodržovali pracovní předpisy a postupy. Proto měl jít všem pracovníkům pozitivním příkladem a na vyzvání se dechové zkoušce podrobit a dohlédnout i na to, aby stejným způsobem jednali i ostatní, jemu na této směně nepochybně podřízení zaměstnanci směny. Nesouhlasí ani s tím, jak odvolací soud posoudil podíl žalované na vzniklé situaci. Přihlížel-li totiž odvolací soud k tomu, že k provedení dechové zkoušky bylo přistoupeno na základě anonymního oznámení, nerespektuje závazný názor dovolacího soudu. Domnívá se, že „polehčující skutečností“ nemůže být okolnost, že v důsledku jednání žalobce nevznikla žalované škoda. Je přesvědčena, že jednání, kterého se žalobce dopustil, mělo být vyhodnoceno jako závažné porušení pracovní kázně, které je důvodem pro výpověď podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Vytknul též rozsudku odvolacího soudu, že v něm byl nesprávně označen rozsudek soudu prvního stupně, k jehož změně napadeným rozhodnutím mělo dojít, neboť bylo nesprávně uvedeno datum rozhodnutí 28. 1. 2002, ač se správně mělo jednat o den 12. 9. 2001. Odvolací soud navíc nerozhodl o celém petitu žaloby, neboť žalobce se domáhal jednak určení neplatnosti výpovědi a jednak určení, že pracovní poměr mezi žalobcem a žalovanou trvá. O druhém uvedeném výroku odvolací soud nerozhodl. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo v celém rozsahu zamítnuto, neboť nikdy nepopíral, že dechovou zkoušku na alkohol sice odmítl, ale bylo prokázáno, že byla vymáhána v době, která byla nejméně vhodná pro tavbu, a i když „byl zcela neformálně parťákem, vedoucím směny, neměl postavení vedoucího pracovníka a žalovaná nikdy neprokázala, že by existovala funkce vedoucího směny“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., bylo podáno v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení), a po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že žalovaná dala žalobci výpověď z pracovního poměru v červnu 1999 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 30. 9. 1999, tedy přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánu České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zák. práce“.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (skutková zjištění soudu v tomto směru dovolatelka nenapadá), že dne 9. 6. 1999 žalobce jako zaměstnanec žalované se sjednaným druhem práce tavič nastoupil na noční směnu po dohodě s mistrem A. namísto ve 22 hodin ve 23 hodin. V průběhu tavby ve 23:40 hod. se dostavili členové ostrahy s požadavkem na provedení dechové zkoušky na alkohol u pracovníků tavící čety. Žalobce po příchodu ostrahy svolal pracovníky s výzvou, aby si došli do šatny pro průkazky k ověření totožnosti a následnému sepisu hlášení o přestupku a na výzvu k provedení dechové zkoušky reagoval jejím odmítnutím. Odmítnutí podrobit se orientační dechové zkoušce na alkohol posoudila žalovaná jako závažné porušení pracovní kázně a z tohoto důvodu dopisem ze dne 29. 6. 1999 rozvázala s žalobcem pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pouze jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
V dovoláním napadeném rozhodnutí odvolací soud správně vychází z toho, že má-li být porušení pracovní kázně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru, musí být zaměstnancem zaviněno, a to alespoň nedbalostně, a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Závažné porušení pracovní kázně je důvodem k výpovědi z pracovního poměru [§46 odst. 1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce].
Ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu však vyplývá, že uvedeným způsobem odvolací soud důsledně nepostupoval. Uvádí sice, že při posuzování intenzity porušení pracovní kázně žalobcem se zabýval jeho osobou, dosavadním postojem k plnění pracovních úkolů okolnostmi a celkovou situací, za které k porušení pracovní kázně došlo, i důsledky porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, tato, nepochybně správná hlediska, však nehodnotil způsobem, který si projednávaná věc vyžadovala. Žalobce hodnotil jako „schopného, inteligentního a dobrého pracovníka, který se do dne 9. 6. 1999 nedopustil žádného porušení pracovní kázně“, aniž uvedl, z jakých důkazů tento závěr činí (žalovaná v dovolání tvrdí, že žalobce byl pouze „průměrným pracovníkem“). Souhlasit nelze ani s tím, jak odvolací soud posuzoval postavení žalobce v pracovním kolektivu zaměstnanců, s nimiž na noční směně pracoval. Při posuzování intenzity porušení pracovní kázně není totiž rozhodující, zda zaměstnanec měl postavení vedoucího zaměstnance ve smyslu §74 zákoníku práce, podstatné je - jako tomu bylo v případě žalobce – zda postavení zaměstnance je takové, že může ostatním udělovat pokyny, rozhodnout o provedení konkrétních úkolů a zda z této pozice má či nemá být přirozenou autoritou a příkladem při plnění pracovních úkolů a obecně v chování vůči zaměstnavateli. Jestliže byl žalobce – jak sám ve vyjádření k dovolání uvádí – neformálně „parťákem“, vedoucím směny, pak se jednalo právě o takové postavení, kdy je třeba tyto zvýšené požadavky na chování takového zaměstnance vyžadovat. Akceptovat nelze ani to, jak odvolací soud posuzoval okolnosti, za nichž k porušení pracovní kázně žalobcem došlo. Odvolací soud oproti závěru uvedenému v rozsudku dovolacího soudu ze dne 29. 4. 2004, č. j. 21 Cdo 2667/2003-251, relativizoval význam skutečnosti, zda žalobce odmítl zkoušku z důvodu ohrožení plynulosti a bezpečnosti provozu nebo pro jiné, tento původ nemající důvody. Zaměřil se na okolnosti, které bezprostředně s porušením pracovní kázně nesouvisely (povolení pozdějšího nástupu na směnu, skutečnost, že byl příchod zaměstnanců telefonicky avizován a že opilost žalobce nebyla prokázána a bylo-li zde takové podezření, neměl být na pracoviště vůbec připuštěn), aniž by například přihlédl k tomu, co vyplynulo z výpovědi svědků slyšených v odvolacím řízení, totiž, že orientační dechová zkouška na alkohol měla být prováděna v době, kdy na tavící peci došlo k poruše, a že, i kdyby pec byla v provozu, bez ohrožení tavby se mohli jednotliví pracovníci dechové zkoušce na alkohol postupně podrobit. Nekorektně dále činí závěr, že postup žalované byl „účelový, přinejmenším formální“, a skutečnost, že žalovaná dala žalobci výpověď, považuje za diskriminační. Přehlíží přitom, že bylo zcela vyvráceno tvrzení žalobce, které opakuje i ve vyjádření k dovolání, že dechová zkouška byla vymáhána v době, která byla nejméně vhodná pro tavbu. Platí-li, že povinnost podrobit se orientační dechové zkoušce na alkohol stanovená v ustanovení §135 odst. 3 písm. f) zák. práce je za podmínek tam uvedených bezvýhradná a kategorická, nelze v jejím vyžadování spatřovat postup „účelový, přinejmenším formální“. Skutečnost, že zaměstnavatel využije zákonem stanovené možnosti dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru, v žádném případě nemůže být považována za diskriminační jednání, neboť toto právo vyplývá zaměstnavateli přímo ze zákona a z obsahu spisu ani z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu není zřejmé, že by žalovaná při použití tohoto výpovědního důvodu vůči žalobci diskriminačně postupovala. Diskriminační jednání totiž je charakterizováno tím, že s určitým zaměstnancem nebo skupinou zaměstnanců je zacházeno jinak, než s jinými zaměstnanci. Nic takového však žalobce v řízení netvrdil a ani to nevyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Zcela bez souvislosti s posuzováním intenzity porušení pracovní kázně je úvaha odvolacího soudu o postupu žalované v odvolacím řízení. Jestliže na výzvu odvolacího soudu u jednání dne 23. 8. 2004 „obě strany“ neuvedly, že v mezidobí došlo k dohodě o skončení pracovního poměru z důvodu uvedeného v ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, a žalobce listiny o tom předložil až před závěrečným návrhem, nelze z toho usuzovat ani na nekorektní postup žalované a už vůbec k tomu nelze přihlížet při posuzování intenzity porušení pracovní kázně, jehož se žalobce dopustil dne 9. 6. 1999.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl zrušen proto, že nebyl dodržen závazný právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 4. 2004, č. j. 21 Cdo 2667/2003-251, dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §221 odst. 2 o.s.ř. nařídil, aby v dalším řízení u Krajského soudu v Plzni věc projednal a rozhodl jiný senát, než který přijal rozsudek ze dne 23. 8. 2004, č. j. 10 Co 455/2004-294.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. listopadu 2005
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu