ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.444.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 444/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně L. V., zastoupené advokátkou, proti žalované Z. T., zastoupené advokátem, o 26.576,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp.zn. 5 C 78/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. října 2004, č.j. 10 Co 643/2004-92, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila na odstupném poskytovaném při skončení pracovního poměru 26.576,- Kč se 4% úrokem z prodlení od 31.7.2002 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 4.1.1994 byla u žalované zaměstnána jako dělnice ve výrobě plyšových hraček a že její pracovní poměr u žalované skončil dohodou ze dne 7.6.2002 z důvodu „zrušení části dosavadního pracoviště“ ke dni 7.6.2002. Přestože žalobkyni s ohledem na důvod ukončení pracovního poměru vznikl podle ustanovení §60a zák. práce nárok na odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku, který za I. čtvrtletí roku 2002 činil 13.288,- Kč, žalovaná jí odmítá odstupné vyplatit.
Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 3.3.2004, č.j. 5 C 78/2003-62, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 6.360,- Kč k rukám advokátky Mgr. J. F. a „státu“ 108,- Kč. Soud prvního stupně dospěl po provedeném řízení k závěru, že důvody obsažené v dohodě o rozvázání pracovního poměru ze dne 7.6.2002 („ruší se část dosavadního pracoviště“) naplňují předpoklady ustanovení §46 odst.1 písm.a) zák. práce, a proto žalobkyně má nárok na odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku, včetně úroku z prodlení. Vysvětlil, proč neuvěřil tvrzení žalované, že „zrušení výrobní fáze na kožešnických strojích je jen určitou pracovní operací, která nebrání pracovnímu výkonu žalobkyně při zařazení do funkce dělnice ve výrobě plyšových hraček“ (vzal za prokázáno, že žalovaná zrušila celou výrobu a se všemi zaměstnanci jednala o rozvázání pracovního poměru) a proč považoval za nelogické tvrzení žalované, že žalobkyni nabízela jiné pracovní zařazení - funkci dělnice ve výrobě plyšových hraček („šlo by pouze o dokončovací práce výroby vedoucí v každém případě k zániku pracovního poměru“).
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25.10.2004, č.j. 10 Co 643/2004-92, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 4.993,- Kč k rukám „zástupkyně žalobkyně“. Vycházeje ze zjištění soudu prvního stupně, že pracovní poměr žalobkyně u žalované byl ukončen dohodou podle ustanovení §43 zák. práce ke dni 7.6.2002, v níž je jako důvod uvedeno „ruší se část dosavadního pracoviště – konkrétně šití na kožešnických strojích – v důsledku neohlášené změny a nedodržení kooperativní smlouvy“, rovněž dospěl k závěru, že k dohodě o rozvázání pracovního poměru uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 7.6.2002 došlo z důvodu uvedeného v ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce a že žalobkyni vznikl nárok na výplatu odstupného podle ustanovení §60a odst. 1 zák. práce; uvedl dále, že „tato organizační změna by mohla výpovědním důvodem podle ustanovení §46 odst.1 písm. a) zákoníku práce, případně zrušení části pracoviště i jinou organizační změnou ve smyslu ustanovení §46 odst.1 písm. c) zákoníku práce“, a že „v každém případě při ukončení pracovního poměru dohodou z těchto důvodů by vznikl zaměstnanci nárok na odstupné podle ustanovení §60a zákoníku práce“. Protože v dohodě o skončení pracovního poměru byly organizační změny výslovně citovány jako důvod vedoucí k ukončení pracovního poměru (§43 odst. 2 zák. práce), je „zcela jednoznačné“ - uvedl odvolací soud - „že mezi organizační změnou a rozvázáním pracovního poměru dohodou existuje příčinná souvislost“. V rámci hodnocení důkazů přihlédl též k tomu, že sama žalovaná v návrhu na uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 4.6.2002 - byť tento návrh není žalobkyní podepsán - uvedla jako důvod ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce. Tvrzení žalované, že žalobkyně „odmítla nadále setrvávat v pracovním poměru z toho důvodu, že v zaměstnání končily i její kolegyně a že proto ukončila pracovní poměr podle své vůle dohodou bez nároku na odstupné“, považoval za neprokázané. Za správnou považoval i výši přiznaného odstupného, která byla stanovena v souladu s ustanovením §60a odst. 2 zák. práce jako dvojnásobek průměrného výdělku, kterého dosahovala žalobkyně v rozhodném období, tj. v prvním čtvrtletí roku 2002 (§17 zákona č. 1/1992 Sb., v platném znění).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř., neboť „předmět sporu byl v rámci odvolacího řízení řešen v rozporu s hmotným právem“. Vytýká odvolacímu soudu, že svůj závěr o vzniku nároku na odstupné opírá o nepodepsaný text dohody o ukončení pracovního poměru (datované dnem 4.6.2002) a o svědectví některých bývalých zaměstnankyň žalované, ačkoliv v žádné ze svědeckých výpovědí se neobjevují jakékoliv bezprostřední poznatky o okolnostech rozvázání pracovního poměru se žalobkyní. Vyslovuje přesvědčení, že je výlučně v její pravomoci jako zaměstnavatele rozhodnout, se kterými zaměstnanci bude ukončen pracovní poměr, a že „ani rozhodnutí o ukončení pracovního poměru 99 pracovníků ze 100 nezakládá zbývajícímu pracovníkovi automaticky právo na uzavření dohody o ukončení pracovního poměru s nárokem na odstupné v situaci, kdy zaměstnavatel pro něj samotného pracovní uplatnění má a nabízí mu jej“. Provedenému dokazování neodpovídá podle žalované závěr odvolacího soudu, že nebylo prokázáno, že se žalobkyně o své vůli rozhodla ukončit pracovní poměr, neboť odvolací soud (i soud prvního stupně) „zcela pominul, resp. nikterak se nevypořádal s důkazy, z nichž vyplývá, že to byla právě žalobkyně, kdo inicioval ukončení pracovního poměru u žalované“, zejména s účastnickou výpovědí samotné žalované. Dovozuje, že „důvodem ukončení pracovního poměru nebylo zrušení pracovního místa žalobkyně, ale pouze její rozhodnutí, že nebude u žalované žádnou další práci vykonávat“, že „žalobkyně již měla předjednané zaměstnání u jiného zaměstnavatele“, a proto „nechtěla nadále setrvávat u žalované a účelově odmítla přijmout práci nabízenou žalovanou“, že z textu plné moci, kterou žalobkyně udělila svému manželovi dne 6.6.2002, a ze zápisu o jednání ze dne 7.6.2002 vyplývá, že „žalobkyně byla již předem rozhodnuta ukončit pracovní poměr u žalované za jakékoliv situace“ a že „žalobkyni byla nabídnuta práce odpovídající pracovní smlouvě a žalobkyně odmítla tuto práci vykonávat“. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že „nesprávně posoudil změnu výrobní technologie jako rušení části zaměstnavatele“, a zdůrazňuje, že stávající judikatura označuje důvody podle §46 odst. 1 písm. a) zák. práce jako „důvody spočívající v zásadních okolnostech týkajících se zaměstnavatele (např. zaměstnavatel mění své sídlo, jeho část - dílna nebo provoz přechází na jiného zaměstnavatele)“; proto se domnívá, že „za zrušení části zaměstnavatele nemůže být považováno rozhodnutí, kterým zaměstnavatel pověří zaměstnance - v rámci sjednaného druhu práce - prací na jiném druhu šicího stroje“. Proto má žalovaná zato, že nebyla splněna ani jedna z podmínek pro realizaci výpovědního důvodu podle §46 odst. 1 písm. a) a §46 odst. 2 zák. práce a že – bez ohledu na to, jakým způsobem došlo k rozvázání pracovního poměru - žalobkyni nemohl vzniknout nárok na odstupné podle „§60a písm. 1“ zákoníku práce. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm. b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Odvolací soud při právním posouzení věci řešil otázku, zda nárok na odstupné, poskytované zaměstnancům při rozvázaní (skončení) pracovního poměru podle ustanovení
§60a a násl. zák. práce, má zaměstnanec, který ukončil pracovní poměr se zaměstnavatelem dohodou podle ustanovení §43 zák. práce, v níž byl uveden důvod rozvázání pracovního poměru („ruší se část dosavadního pracoviště – konkrétně šití na kožešnických strojích – v důsledku neohlášené změny a nedodržení kooperativní smlouvy“).
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že dohoda o rozvázání pracovního poměru, z níž žalobkyně dovozuje nárok na odstupné, byla mezi účastnicemi uzavřena dne 7.6.2002 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.6.2002 [tj. přede dnem, než nabyl účinnosti zákon č. 202/2002 Sb., kterým se mění (též) zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů] - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §60a odst.1 věty první zák. práce zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v §46 odst. 1 písm. a) až c) nebo dohodou z týchž důvodů, náleží při skončení pracovního poměru odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku.
Podle ustálené judikatury soudů nárok na odstupné má (nejde-li o zaměstnance, o nichž zákon stanoví, že jim odstupné nenáleží - srov. §60c a §65 odst. 3 část třetí věty za středníkem zák. práce) každý zaměstnanec, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v §46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce nebo dohodou z týchž důvodů. Byl-li pracovní poměr rozvázán dohodou, není pro posouzení, zda má zaměstnanec nárok na odstupné, samo o sobě rozhodující, zda byly v dohodě uvedeny důvody rozvázání pracovního poměru, popřípadě jaké důvody rozvázání pracovního poměru se v dohodě uvádí. Ustanovení §60a zák. práce nespojuje, byl-li pracovní poměr rozvázán dohodou, vznik nároku na odstupné s tím, co bylo v dohodě uvedeno o důvodech skončení pracovního poměru, ale se zjištěním, proč (z jakého skutečného důvodu) byl pracovní poměr opravdu rozvázán; byl-li pracovní poměr rozvázán dohodou z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst.1 písm. a) až c) zák. práce, má uvolněný zaměstnanec (budou-li splněny také další zákonem stanovené předpoklady) nárok na odstupné bez ohledu na to, zda dohoda obsahovala vylíčení důvodu skončení pracovního poměru, popřípadě co bylo v dohodě o těchto důvodech uvedeno. Procesní povinnost tvrdit a prokázat [§101 odst. 1 písm. a) a b) a §120 odst. 1 věta první o.s.ř.], že k dohodě o rozvázání pracovního poměru došlo z některého z důvodů uvedených v ustanoveních §46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce, má v řízení o zaplacení odstupného zaměstnanec (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2002 sp. zn. 21 Cdo 1667/2001, uveřejněném pod č. 108 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
Povinnost prokázat své tvrzení, že k dohodě o rozvázání pracovního poměru došlo z některého z důvodů uvedených v ustanoveních §46 odst.1 písm.a) až c) zák. práce, může zaměstnanec splnit mimo jiné pomocí dohody o rozvázání pracovního poměru, v níž je uveden jím tvrzený důvod skončení pracovního poměru.
V dohodě o rozvázání pracovního poměru musí být uvedeny důvody, pro které se pracovní poměr končí, požaduje-li to zaměstnanec (srov. §43 odst.2 věta druhá zák. práce). Zákoník práce vychází z presumpce platnosti, správnosti a pravdivosti právního úkonu; předpokládá proto, že v dohodě vylíčené důvody rozvázání pracovního poměru odpovídají skutečnosti, tedy že účastníci dohody (zaměstnavatel na žádost zaměstnance) v ní v souladu se skutečností uvedli, proč přistoupili ke skončení svého pracovního poměru. Uvádí-li dohoda v rozporu se skutečností takové důvody rozvázání pracovního poměru, s nimiž zákon spojuje poskytnutí odstupného zaměstnanci, je na zaměstnavateli, aby tvrdil a prokázal, že k dohodě o rozvázání pracovního poměru došlo z jiného důvodu, než který je uveden v ustanoveních §46 odst.1 písm. a) až c) zák. práce. Prokazuje-li tedy v řízení o zaplacení odstupného (§60a zák. práce) zaměstnanec skutečnost (zaměstnavatelem popřené tvrzení zaměstnance), že pracovní poměr byl rozvázán dohodou z důvodů uvedených v ustanoveních §46 odst.1 písm. a) až c) zák. práce, obsahem dohody o rozvázání pracovního poměru (v ní uvedeným důvodem skončení pracovního poměru), nemá zaměstnanec nárok na odstupné, jestliže zaměstnavatel prokáže, že dohoda o rozvázání pracovního poměru byla ve skutečnosti uzavřena z jiného důvodu, tj. z důvodu, s nímž ustanovení §60a odst.1 zák. práce nárok na poskytnutí odstupného nespojuje (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9.4.2003 sp. zn. 21 Cdo 1599/2002, uveřejněném pod č. 77 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003).
Dovolatelka odvolacímu soudu - mimo jiné - vytýká, že „nesprávně posoudil změnu výrobní technologie jako rušení části zaměstnavatele“ a zdůrazňuje, že stávající judikatura označuje důvody podle §46 odst. 1 písm. a) zák. práce jako „důvody spočívající v zásadních okolnostech týkajících se zaměstnavatele (např. zaměstnavatel mění své sídlo, jeho část - dílna nebo provoz přechází na jiného zaměstnavatele)“; z toho dovozuje, že „za zrušení části zaměstnavatele nemůže být považováno rozhodnutí, kterým zaměstnavatel pověří zaměstnance - v rámci sjednaného druhu práce - prací na jiném druhu šicího stroje“.
V ustanoveních §46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce jsou vymezeny výpovědní důvody, pro které zaměstnavatel může se zaměstnancem rozvázat pracovní poměr, spočívající v tom, že zaměstnavatel v důsledku organizačních změn v těchto ustanoveních uvedených nemůže zaměstnanci nadále přidělovat práci, kterou pro ni dosud konal, buď vůbec [u důvodů podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) a b) zák. práce], nebo proto, že se zaměstnanec v důsledku takové změny stal nadbytečným [u důvodu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce]. Důvody k rozvázání pracovního poměru uvedené v ustanoveních §46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce mají společné to, že se vztahují k organizačním změnám nastalým u zaměstnavatele, avšak tyto výpovědní důvody je třeba současně důsledně rozlišovat podle toho, jaká organizační změna u zaměstnavatele nastala. Jestliže se zaměstnavatel nebo jeho část přemísťuje (tj. zaměstnavatel nebo jeho část mění místo, kde dosud působil), jde o výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst.1 písm. b) zák. práce. Jestliže se však zaměstnavatel nebo jeho část ruší a v oblasti pracovněprávních vztahů nemá právního nástupce, na kterého přecházejí práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů (srov. §251 zák. práce), jedná se o výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst.1 písm. a) zák. práce. Organizační změny podle ustanovení §46 odst.1 písm.c) zák. práce pak spočívají v tom, že bylo rozhodnuto o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách; tento výpovědní důvod lze použít i v případě, kdy z organizačních důvodů odpadne část pracovní náplně zaměstnance například proto, že se činnost jím vykonávaná redukuje v důsledku zastavení části výroby pro nedostatek zakázek. Částí zaměstnavatele se ve smyslu ustanovení §46 odst.1 písm.a) zák. práce rozumí organizační jednotka, útvar nebo jiná složka zaměstnavatele, která vyvíjí v rámci zaměstnavatele relativně samostatnou činnost, jíž se podílí na plnění úkolů (na předmětu činnosti) zaměstnavatele samotného. Takováto složka zaměstnavatele má vyčleněny určité prostředky (například budovy, stroje, nářadí, zařízení apod.) a prostory k provozování této činnosti, zpravidla je uvedena ve vnitřním organizačním předpisu zaměstnavatele (např. v organizačním řádu) a v jejím čele zpravidla stojí vedoucí zaměstnanec zaměstnavatele (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6.5.1997 sp. zn. 2 Cdon 1053/96, uveřejněný pod č. 1 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998).
Z výše uvedeného - mimo jiné - vyplývá, že o výpovědní důvod zrušení části zaměstnavatele podle ustanovení §46 odst.1 písm. a) zák. práce se může jednat jen tehdy, spočívá-li organizační změna ve zrušení organizační jednotky, útvaru nebo jiné složky zaměstnavatele, která představuje část zaměstnavatele; k tomu však v posuzované věci – a v tom lze žalované přisvědčit – podle výsledků dokazování nedošlo. Spočívá-li organizační změna v jiném organizačním opatření – například, jako tomu bylo v projednávaném případě, ve „zrušení šití na kožešnických strojích v důsledku neohlášené změny a nedodržení kooperativní smlouvy“ - jedná se (za předpokladu, že se zaměstnanec stal v jeho důsledku nadbytečným) o výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst.1 písm. c) zák. práce.
I když odvolací soud (i soud prvního stupně) v posuzované věci nesprávně dovodil, že k dohodě o rozvázání pracovního poměru ze dne 7.6.2002 došlo z důvodu uvedeného v ustanovení §46 odst.1 písm.a) zák. práce, nemohl mít tento závěr vliv na správnost jeho konečného úsudku o tom, že uplatněný nárok na odstupné je důvodný, neboť – jak vyplývá z ustanovení §60a odst. 1 zák. práce – odstupné při skončení pracovního poměru náleží zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v §46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce nebo dohodou z týchž důvodů.
V projednávané věci žalobkyně tvrdila, že dohodou ze dne 7.6.2002 rozvázala pracovní poměr se žalovanou z důvodu zrušení části dosavadního pracoviště a své tvrzení prokazovala uvedenou dohodou, v níž bylo „na základě požadavku zaměstnance“ ohledně důvodu rozvázání pracovního poměru uvedeno, že se „ruší část dosavadního pracoviště – konkrétně šití na kožešnických strojích – v důsledku neohlášené změny a nedodržení kooperativní smlouvy“. Protože v dohodě ze dne 7.6.2002 byl uveden důvod rozvázání pracovního poměru, s nímž zákon spojuje poskytnutí odstupného, bylo na žalované, tvrdila-li, že k žádné organizační změně (ke zrušení pracoviště ani jeho části nedošlo) nedošlo, aby tvrdila a také prokázala, že k dohodě o rozvázání pracovního poměru došlo z jiného důvodu.
Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, že žalobkyni vznikl nárok na požadované odstupné, a že - vzhledem k tomu, že žalobkyně své tvrzení o důvodu rozvázání pracovního poměru prokazovala obsahem této dohody - žalovaná neprokázala, že k dohodě o skončení pracovního poměru došlo z jiného důvodu, posoudil věc v tomto směru v souladu s hmotným právem a s ustálenou judikaturou soudů z něj vycházející a ani dovolací soud neshledal žádné důvody k její změně.
Za tohoto stavu nemají námitky dovolatelky týkající se hodnocení provedených důkazů soudy a její tvrzení, že „důvodem ukončení pracovního poměru nebylo zrušení pracovního místa žalobkyně, ale pouze její rozhodnutí, že nebude u žalované žádnou další práci vykonávat“, že „žalobkyně již měla předjednané zaměstnání u jiného zaměstnavatele“, a proto „nechtěla nadále setrvávat u žalované a účelově odmítla přijmout práci nabízenou žalovanou“, že „žalobkyně byla již předem rozhodnuta ukončit pracovní poměr u žalované za jakékoliv situace“ a že „žalobkyni byla nabídnuta práce odpovídající pracovní smlouvě a žalobkyně odmítla tuto práci vykonávat“, z hlediska posouzení vzniku nároku na odstupné podle ustanovení §60a odst. 1 zák. práce žádný význam; rozhodující pro vznik nároku je totiž to, zda k rozvázání pracovního poměru došlo výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v §46 odst. 1 písm. a) až c) nebo dohodou z týchž důvodů. Uvedená tvrzení dovolatelky tak nemohou zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tedy ani přípustnost dovolání vyvolat.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud při právním posouzení věci (při aplikaci ustanovení §60a odst. 1 zák. práce a jeho výkladu) vycházel z ustálené judikatury soudů, je nepochybné, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. prosince 2005
JUDr. Mojmír Putna, v.r.
předseda senátu