ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.446.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 446/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce M. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované M. S. O. a.s., o 1.815.216,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 40 C 82/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. října 2004, č.j. 16 Co 202/2004-137, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. května 2004, č.j. 40 C 82/2002-123, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná zaplatila 1.815.216,30 Kč s příslušenstvím, jež vyčíslil. Žalobu odůvodňoval zejména tím, že u žalované pracoval od 1. 8. 1960 (od 1. 11. 1992 ve funkci „vedoucí provozu 2-S. z.“), že mu dne 21. 12. 1998 byla doručena výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce, že mu dne 17. 12. 1998 byla krácena mzda o 3.000,- Kč a že dne 13. 1. 1999 byl převeden na jinou práci do funkce konstruktéra a byl mu snížen základní plat o 9.250,- Kč. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 11. 2001, č.j. 26 C 51/99-81, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2002, č.j. 16 Co 169/2002-109, bylo určeno, že výpověď daná žalobci dopisem žalované ze dne 21. 12. 1998 je neplatná. Přestože žalobce několikrát vyzval žalovanou, aby ho dále zaměstnávala a přidělovala mu práci podle jeho původního zařazení, žalovaná to odmítala. Přísluší mu proto podle ustanovení §61 zák. práce náhrada mzdy od 1. 2. 1999. Vzhledem k tomu, že jeho průměrný výdělek k 1. 2. 1999 činil 42 659,- Kč, domáhá se za každý měsíc, kdy mu žalovaná práci nepřidělovala, této částky s příslušným úrokem z prodlení.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 5. 2004, č.j. 40 C 82/2002-123, rozhodl, že žaloba je co do základu zcela důvodná. Po provedeném dokazování zjistil, že žalovaný byl zaměstnancem žalované, že výpověď z pracovního poměru podle §46 odst. 1 písm. f) zák. práce, která mu byla doručena dne 21. 12. 1998, byla v soudním řízením určena za neplatnou a že žalovaná přípisem ze dne 13. 1. 1999 s účinností od 1. 2. 1999 přeřadila žalobce na jinou, méně placenou, práci. Dopisy ze dne 29. 1. 1999, 25. 2. 1999 a 1. 3. 1999 sdělil žalobce žalované, že považuje výpověď za neplatnou a že trvá na dalším zaměstnávání a na převedení na původní pracovní místo; na tyto výzvy žalovaná reagovala odmítavě. Žalobce byl od 8. 3. 1999 do 13. 6. 2000 evidován jako uchazeč o zaměstnání u Úřadu práce v O. a s účinností od 14. 6. 2000 mu byl k jeho žádosti přiznán „předčasný starobní důchod“, jehož výplata však byla rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 6. 11. 2002 zastavena, a bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce vrátit všechny dosud na tomto důchodu vyplacené částky, neboť žalobce byl po celou dobu zaměstnancem žalované. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce požaduje jednak „náhradu škody na mzdě“, která mu vznikla neplatným rozhodnutím o přeřazení na jinou práci, a jednak náhradu mzdy za dobu, kdy žalovaná žalobci nepřidělovala práci, ač pracovní poměr byl skončen neplatně a žalobce oznámil žalované, že trvá na dalším zaměstnávání. Ve vztahu k náhradě škody z neplatného převedení na jinou práci dovodil, že, jestliže žalovaná k převedení žalobce na jinou práci využila svého oprávnění daného jí §37 odst. 2 písm. a) zák. práce a výpověď byla určena neplatnou, došlo také k neplatnému převedení na jinou práci, žalovaná porušila svou povinnost přidělovat žalobci práci podle pracovní smlouvy a vznikla-li žalobci v důsledku toho škoda, je žalovaná povinna mu ji nahradit podle ustanovení §187 odst. 1 zák. práce. Jako důvodný posoudil soud prvního stupně i nárok žalobce na náhradu mzdy v důsledku neplatného rozvázání pracovního poměru. Žalobci byla dána výpověď, jež byla určena neplatnou, žalobce oznámil zaměstnavateli (žalované), že trvá na dalším zaměstnávání, ale práce mu přidělována nebyla. Tím byly splněny všechny podmínky pro přiznání nároku podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce. Neshledal důvody pro snížení či nepřiznání této náhrady podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce. Přitom přihlédl k tomu, že žalobce nebyl nikde zaměstnán z důvodu situace na trhu práce a požádal-li o starobní důchod, ten mu byl odebrán s odkazem na to, že po celou rozhodnou dobu byl zaměstnancem žalované. Skutečnost, že podání žádosti o starobní důchod je považována za projev toho, že žadatel již nechce být nadále zaměstnán, by měla podle soudu prvního stupně význam jen za podmínky, že by se jednalo o důchod (jakékoli povahy), který by žadatel nebyl povinen vracet. Jestliže však žalobce byl povinen tento důchod vrátit, nelze z jeho žádosti o důchod podobné účinky vyvozovat.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 10. 2004, č.j. 16 Co 202/2004-137, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že byly splněny všechny podmínky pro přiznání nároku na náhradu mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru. Za správný považoval i závěr, že žalobce v žalovaném období (od 1. 3. 1999 do 31. 7. 2002) nebyl nikde zaměstnán, a to především z důvodu situace na trhu práce. Na tom podle názoru odvolacího soudu nic nemění ani skutečnost, že žalobci byl od 14. 6. 2000 přiznán „předčasný starobní důchod“, protože výplata tohoto důchodu byla rozhodnutím „ČSSZ“ ze dne 6. 11. 2002 zastavena a žalobce byl povinen všechny dosud na tomto důchodu vyplacené částky vrátit, neboť po dobu vyplácení důchodu nesplňoval podmínky pro vznik nároku na tento důchod, když jeho pracovní poměr u žalované trval až do 30. 11. 2002.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., žalovaná namítá, že žalobce na základě svého vlastního rozhodnutí požádal o „předčasný starobní důchod“ Okresní správu sociálního zabezpečení O. a na tomto základě mu byl od 14. 6. 2000 skutečně zmíněný důchod přiznán. Učiněný projev vůle žalobce byl zřetelný a srozumitelný „v tom pojetí“, že žalobce na základě svého rozhodnutí dal najevo, že výdělek není a nemá být dalším zdrojem jeho příjmu. Pro posouzení věci podle dovolatelky není rozhodující, že žalobce byl povinen částky vyplácené na důchodu vracet, neboť je „nezávazné a irelevantní“, jak postupoval orgán sociálního zabezpečení. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podáním ze dne 10. 3. 2005 označeným „doplnění dovolání“ žalovaná uvedla další důvody, pro něž podává dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. K těmto dalším důvodům však dovolací soud s ohledem na ustanovení §241b odst. 3 o.s.ř. nemohl při rozhodování o dovolání přihlížet.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť opakovaně sděloval žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, a dne 1. 3. 1999 doručil žalované listinu, ve které uvedl, že je připraven okamžitě nastoupit do práce, kdykoli k tomu bude žalovanou vyzván; takové sdělení žalovaná vůči jeho osobě nikdy neučinila. Jak navíc vyplývá ze zápisu ze dne 9. 8. 2002, žalovaná ani nebyla připravena jej dále zaměstnávat.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř..
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000,- Kč a v obchodních věcech 50 000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř..
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud řešil mimo jiné právní otázku, jaký vliv na právo na náhradu mzdy při neplatném rozvázání poměru podle §61 zák. práce má skutečnost, že výplata starobního důchodu přiznaná zaměstnanci po neplatném rozvázání pracovního poměru byla později zastavena s tím, že mu byla uložena povinnost vrátit částky dosud vyplacené. Uvedená právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo soudy zjištěno (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá – srov. §241a odst. 2 a §242 odst. 3 o.s.ř.), že žalovaná dala žalobci dopisem ze dne 21. 12. 1998 výpověď z pracovního poměru. Na návrh žalobce bylo rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 11. 2001, č.j. 26 C 51/99-81, potvrzeným Krajským soudem v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 6. 2002, č.j. 16 Co 169/2002-109, určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Dopisy ze dne 27. 1. 1999 (doručeným dne 29. 1. 1999), 25. 2. 1999 a 1. 3. 1999 žalobce sdělil žalované, že trvá na tom, aby mu nadále přidělovala práci podle jeho pracovního zařazení předtím, než mu byla dána výpověď z pracovního poměru. Na základě žádosti žalobce mu byl s účinností od 14. 6. 2000 přiznán starobní důchod podle §31 zákona č. 155/1995 Sb., jehož výplata byla rozhodnutím ze dne 6. 11. 2002 zastavena, neboť od 14. 6. 2000 měl být výdělečně činný.
Podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy. Tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce přesahuje-li celková doba, za kterou by měla být zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy, šest měsíců, může soud na žádost zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy za další dobu přiměřeně snížit, popřípadě náhradu mzdy zaměstnanci vůbec nepřiznat; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil.
Rozvázání pracovního poměru výpovědí je neplatné, jen jestliže byla jeho neplatnost určena pravomocným soudním rozhodnutím (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněném pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). I když byla pravomocným rozhodnutím soudu vyslovena neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem, nemusí pracovní poměr dále pokračovat; pracovní poměr účastníků - jak vyplývá z výše citovaných ustanovení - nadále trvá jen tehdy, jestliže zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával. Netrvá-li zaměstnanec na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával (tj. neoznámí-li zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, nebo sdělí-li zaměstnavateli, že na dalším zaměstnávání netrvá), nastává - ačkoliv byla pravomocným rozhodnutím soudu vyslovena neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí - právní fikce rozvázání pracovního poměru dohodou.
Zaměstnanec může oznámit zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, kdykoliv poté, co mu zaměstnavatel dal neplatnou výpověď, nejpozději však do rozhodnutí soudu, jímž bylo řízení o žalobě zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí pravomocně skončeno a kterým byla určena neplatnost rozvázání pracovního poměru. Zaměstnanec může své stanovisko o tom, zda trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, změnit. Z hlediska ustanovení §61 odst. 1 a 3 zák. práce je rozhodné, jaké své stanovisko o tom, zda trvá nebo netrvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, oznámil zaměstnavateli v době vyhlášení (vydání) soudního rozhodnutí o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2905/2000, uveřejněném pod č. 77 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).
Oznámení zaměstnance, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel po neplatném rozvázání pracovního poměru výpovědí dále zaměstnával, je jednostranným právním úkonem zaměstnance, adresovaným zaměstnavateli, který ke své platnosti nevyžaduje písemnou formu; projev vůle zaměstnance tu může být učiněn jednáním nebo opomenutím, může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl zaměstnanec projevit (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 1995, sp. zn. 6 Cdo 63/95, uveřejněném pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1996).
Účelem náhrady mzdy poskytované podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce je reparovat zaměstnanci újmu, kterou utrpěl v důsledku toho, že zaměstnavatel po neplatném rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením nebo zrušením ve zkušební době přestal v rozporu s ustanovením §35 odst. 1 písm. a) zák. práce přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, ačkoliv zaměstnanec trval na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, a byl připraven, ochoten a schopen konat práci podle pracovní smlouvy.
Jestliže se zaměstnanec, u něhož již byly splněny předpoklady pro vznik nároku na starobní důchod, rozhodne o tuto dávku důchodového pojištění požádat a starobní důchod je mu přiznán, je třeba dovodit, že nadále nemá být zdrojem jeho příjmů mzda z dosavadního pracovního poměru, ale přiznaný důchod, a že není připraven a ochoten dále konat pro zaměstnavatele práci podle pracovní smlouvy, i když dříve (před podáním žádosti o důchod nebo před přiznáním starobního důchodu) zaměstnavateli oznámil, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával; důvody, pro které se zaměstnanec rozhodl požádat o starobní důchod, jsou přitom nerozhodné.
Není-li (nemá-li být) podle rozhodnutí zaměstnance, s nímž byl neplatně rozvázán pracovní poměr, nadále zdrojem jeho příjmů zásadně mzda za vykonanou práci u dosavadního zaměstnavatele, ale přiznaný starobní důchod, nemá ode dne, kdy mu byl důchod přiznán, nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce (srov. obdobně bod. II. Stanoviska Občanskoprávního kolegia a Obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. Cpj. 4/2004, ze dne 9. 6. 2004, uveřejněného pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).
Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že výplata starobního důchodu bude později zastavena a bude uloženo vrátit částky dosud na starobním důchodu vyplacené. Jak již bylo výše uvedeno, podmínkou vzniku nároku na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru je mimo jiné skutečnost, že zaměstnanec trvá na dalším zaměstnávání. Protože však v případě, že zaměstnanec požádá o přiznání starobního důchodu (i podle §31 zákona č. 155/1995 Sb., ve znění do 31. 12. 2003), je třeba dovodit, že není připraven a ochoten dále konat pro zaměstnavatel práci podle pracovní smlouvy a že tedy netrvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával; v takovém případě není splněna jedna z podmínek pro vznik nároku na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 zák. práce. Skutečnost, že je případně dodatečně výplata dávek odepřena, nemění nic na tom, že zaměstnanec svou vůli nepracovat nadále pro zaměstnavatele podle pracovní smlouvy nezměnil. Jinak řečeno objektivní skutečnost, zda zaměstnanec nakonec musí předtím vyplacené dávky vrátit či nikoliv, na jeho již projevené vůli ohledně případného dalšího trvání pracovního poměru u zaměstnavatele nic nemění.
V projednávané věci byl žalobci na základě jeho žádosti s účinností od 14. 6. 2000 přiznán starobní důchod podle §31 zákona č. 155/1995 Sb. Tím dal najevo, že nadále nemá být zdrojem jeho příjmů mzda z dosavadního pracovního poměru, ale přiznaný důchod, a že tedy netrvá na tom, aby byl dále zaměstnáván. Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 6. 11. 2002 byla s účinností od ledna 2003 výplata starobního důchodu podle ustanovení §56 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. žalobci zastavena a zároveň mu bylo uloženo vrátit dosud vyplacené částky na starobním důchodu ve výši 167.604,- Kč. Tato skutečnost však nic nemění na tom, že projevil vůli, nebýt dále zaměstnáván; tím přestal splňovat podmínky pro přiznání nároku podle §61 odst. 1 zák. práce. Soudy uvažovaná skutečnost, že vyplacené dávky musel vrátit, by mohla mít význam jen při posuzování nároku podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce. Jestliže však nárok na náhradu mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru zanikl pro odpadnutí jedné z podmínek jeho vzniku a existence, nelze o použití ustanovení §61 odst. 2 zák. práce uvažovat.
Jen pro úplnost je třeba dodat, že výplata starobního důchodu, na který vznikl nárok podle §31 zákona č. 155/1995 Sb., ve znění do 31. 12. 2003, nenáleží do dosažení důchodového věku, jen je-li vykonávána výdělečná činnost nebo je poskytováno hmotné zabezpečení uchazečů o zaměstnání (srov. §37 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., ve znění do 31. 12. 2003), což se však v případě žalobce nestalo. Žalobce totiž výdělečnou činnost nevykonával; pouze v důsledku rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí bylo zpětně určeno, že i poté, co pracovní poměr měl skončit výpovědí, nadále trval. Sama o sobě tato skutečnost však neznamená, že žalobce skutečně výdělečnou činnost vykonával.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud ČR i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. prosince 2005
JUDr. Mojmír Putna, v.r.
předseda senátu