ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.89.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 89/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce JUDr. Z. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované K. b., a.s., zastoupené advokátem, o 916.482,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 150/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2004 č.j. 14 Co 223/2004-68, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.015,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 916.482,- Kč s 8% úrokem od 6.4.2001 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval ve vedoucích funkcích od července roku 1998 a že podle „třetí manažerské smlouvy“ ze dne 1.7.2000 pro výkon funkce ředitele divize 5800 (jejího dodatku č. 1/2000 z téhož dne) mu byly s účinností od 1.7.2000 stanoveny měsíční splátky platu ve výši 100.000,- Kč a dále část platu – bonus na kalendářní rok 2000 v rozpětí 0 – 5,000.000 Kč. Poté, co byl žalobce ke dni 14.8.2000 odvolán z funkce a začátkem září podepsal dohodu o rozvázání pracovního poměru zpětně ke dni 31.8.2000, mu žalovaná v rozporu s příslibem představenstva nevyplatila „adekvátní část bonusu“ ve výši 3,125.000 Kč „hrubého“. Žalobce však po žalované požaduje vyplacení bonusu za rok 2000 toliko v částce odpovídající sedminásobku jeho průměrného platu, neboť „je (snad) nesporné“, že, kdyby mu od 1.7.2000 nebylo nabídnuto podstatně vyšší platové ohodnocení (než měl podle předchozích manažerských smluv) a nebyl tak motivován v setrvání ve funkci, dobrovolně by – tak jako přibližně dva a půl tisíce jiných zaměstnanců žalované - ukončil pracovní poměr v době, kdy by měl na vyplacení této částky nárok.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 7.4.2004 č.j. 19 C 150/2003-38 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 45.475,- Kč k rukám advokáta. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že tzv. „bonus pro rok 2000“ sjednaný mezi účastníky v dodatku č. 1 k manažerské smlouvě ze dne 1.7.2000 v rozpětí ve výši 0 – 5,000.000 Kč je nenárokovou složku mzdy žalobce, neboť ze znění čl. III odst. 3 a čl. IV odst. 2 manažerské smlouvy ze dne 1.7.2000 a čl. 3 odst.1 a čl. 5 vnitřního mzdového předpisu žalované vyplývá, že bez ohledu na splnění předpokladů pro jeho poskytnutí „konečné rozhodnutí o tom, zda a v jaké výši bude bonus vyplacen, bylo zcela v kompetenci žalované, tj. představenstva“. Jestliže tedy představenstvo žalované rozhodlo přiznat žalobci pouze mimořádnou odměnu ve výši 600.000,- Kč v souvislosti s odchodem z jeho funkce, „byly tím nároky z předmětné manažerské smlouvy mezi účastníky vypořádány“. Žalobcem uváděné důvody, proč neukončil pracovní poměr ke dni 30.6.2000 a nadále setrval u žalované, nejsou podle názoru soudu prvního stupně z tohoto hlediska relevantní, „podstatná je skutečnost, že žalobce a žalovaná zcela svobodně projevili svou vůli a uzavřeli 1.7.2000 další manažerskou smlouvu“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27.8.2004 č.j. 14 Co 223/2004-68 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že „žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení“. Odvolací soud dovodil, že mezi účastníky byla mzda od 1.7.2000 „sjednána dvojím způsobem“, a to jednak jako tzv. nároková složka ve výši 100.000,- Kč měsíčně (článek III odst. 2 manažerské smlouvy) a jednak jako tzv. nenároková složka v podobě přiznaného bonusu v rozmezí 0 – 5,000.000 Kč za kalendářní rok (článek III odst. 3 manažerské smlouvy). Z ujednání ohledně této části odměny - bonusu je podle jeho názoru „zcela zřejmé“, že její vyplacení přísluší manažerovi (žalobci) až po současném splnění dvou podmínek, tj. 1. v závislosti na plnění hlavních úkolů stanovených na příslušný kalendářní rok (které ovšem pro žalobce po dobu platnosti manažerské smlouvy stanoveny nebyly) a 2. v závislosti na vývoji zisku banky. O splnění těchto podmínek a o konečné výši této odměny přitom může rozhodnout pouze představenstvo žalované, neboť výše bonusu – jak zdůraznil – není v manažerské smlouvě nijak sjednána, dodatek pouze upravuje rozmezí 0 – 5,000.000 Kč, „z čehož je zřejmé, že se připouští, že odměna nebude vyplacena vůbec“. Odvolací soud proto ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že za stavu, kdy žalovaná o přiznání bonusu žalobci nerozhodla a vyplatila mu pouze mimořádnou odměnu v souvislosti s jeho odvoláním z funkce, byly nároky plynoucí z manažerské smlouvy ze dne 1.7.2000 mezi účastníky vypořádány. K odvolacím námitkám uvedl, že právním důvodem pro vznik uplatněného nároku není jenom samotný příslib členů představenstva, případně skutečnost, že některým manažerům bonus vyplacen byl, nýbrž významné pro posouzení dané věci je pouze ujednání účastníků obsažené v manažerské smlouvě.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho potvrzujícího výroku o věci samé) podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítal, že „klíčovou problematikou“ daného sporu není otázka, zda požadovaný bonus je nárokovou či nenárokovou složkou mzdy, nýbrž „jádro sporu podle žalobce leží v tom, že někdo (žalovaná) někomu (žalobci) něco (finanční odměnu) za něco (dočasné setrvání ve funkci aj.) přislíbil a nedodržel to, čímž způsobil určitou ztátu“. Podle jeho názoru „se jedná o porušení inominátní dohody, chceme-li smlouvy (ve smyslu §51 obč. zák.), která byla ústně sjednána mezi žalobcem a žalovanou“ koncem června 2000 a která se „záhy promítla“ v uzavření nové manažerské smlouvy dne 1.7.2000. Jako účastníky této dohody dovolatel označil žalobce a žalovanou, jejímž jménem v tomto případě jednali členové představenstva Ing. J. H. a Ing. P. P. a manažer Ing. P. B., za předmět dohody považoval požadavek, aby žalobce setrval ve funkci (ředitel právní divize), alespoň do doby, než žalovaná dosadí na tento post jiného manažera, začež žalovaná přislíbila žalobci finanční odměnu ve formě bonusu, jejíž výše měla záviset na délce setrvání ve stávající funkci; pokud by tento stav trval až do konce roku 2000, dosáhla by její výše 5,000.000 Kč, v opačném případě měla být rovnoměrně rozpočtena na „odsloužené“ dny ve funkci pro rok 2000. Nešlo tedy – jak žalobce zdůraznil – o požadavek či úkol, který by byl mohl zaměstnavatel (žalovaná) uložit svému zaměstnanci (žalobci) v rámci náplně jeho pracovní činnosti, ale „o ryze soukromé ujednání ve smyslu zmíněného §51 obč. zák.“. Ztrátu, která žalobci vznikla v důsledku uzavření zmíněné inominátní dohody, tj. tím, že neukončil pracovní poměr v době, kdy měl nárok na vyplacení sedminásobku svého průměrného platu, činí – po odečtení příslušných dávek – právě žalovanou sumu 916.482,- Kč, která podle zmíněné dohody stran měla být „kompenzována vyplacením zmíněné odměny ve formě bonusu“. Žalobce tedy po žalované nepožaduje vyplacení bonusu („toto označení bylo zvoleno poněkud nešťastně a způsobilo tak možná mylné chápání situace ze strany soudu“), nýbrž „vyplacení alespoň té části jemu slíbené odměny, jejíž výše odpovídá ztrátě vzniklé jejím uzavřením“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně zamítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soud je podle jejího názoru věcně správné. Zdůraznila, že posuzovaná právní otázka „je vyřešena konstantní judikaturou bez známek rozdílnosti“ a že nová argumentace žalobce existencí nepojmenované dohody podle ustanovení §51 obč. zák. „je ryze účelová a zavádějící, neboť mezi žalobcem a žalovanou byl pracovněprávní vztah, jehož podmínky byly zcela jednoznačně vymezeny manažerskou smlouvou, platovým řádem apod.“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst. 2 a §242 odst. 3 o.s.ř.), že žalobce byl zaměstnán u žalované od července roku 1998, nejprve jako náměstek ředitele úseku, později jako „ředitel odboru 2330 – právní“ a s účinností od 1.7.2000 byl představenstvem žalované jmenován do funkce (pozice) „ředitel divize 5800 – Právní“. Pro výkon této funkce uzavřeli účastníci dne 1.7.2000 smlouvu označenou jako „manažerská smlouva č.j.: 529/2000“, ve které (v části III odst. 1 až 3) se smluvní strany dohodly, že „plat manažera (žalobce) bude stanoven podle vnitřního předpisu banky (žalované) na období jednoho roku“, že „část platu manažera bude vyplácena v pravidelných měsíčních splátkách“ a že „část platu manažera (bonus) bude vyplacena v závislosti na plnění hlavních úkolů stanovených na příslušný kalendářní rok a vývoji zisku banky“ s tím, že „tuto část platu lze zvýšit, snížit nebo odejmout, a to po celkovém zhodnocení činnosti manažera“. Podle „Dodatku č. 1/2000 k manažerské smlouvě ze dne 1. července 2000, č.j. 529/2000“ (který tvoří nedílnou součást této smlouvy – srov. čl. III odst. 1 manažerské smlouvy) se účastníci dohodli „na měsíční splátce platu manažera s účinností ode dne 1. července ve výši 100.000,- Kč“ a dále na tom, že „část platu manažera (bonus) ve smyslu ustanovení části III. odst. 3 manažerské smlouvy se stanoví v rozpětí 0 – 5,000.000,- Kč“ a že „je vázána na plnění hlavních úkolů stanovených v příloze k tomuto dodatku“; pro rok 2000 žalobci žádné hlavní úkoly („bonusová kriteria“) stanoveny nebyly. Podle článku 3 vnitřního mzdového předpisu žalované účinného od 1.7.2000, označeného jako „Zvláštní ustanovení Platového řádu zaměstnanců Komerční banky, a.s. pro odměňování manažerských pozic“, pravomoc ke stanovení bonusových kritérií a pravomoc k rozhodování mj. o bonusu byla dána ve vztahu k ředitelům divizí představenstvu žalované. S účinností od 14.8.2000 byl žalobce představenstvem žalované z funkce „ředitel divize 5800 – Právní“ odvolán a usnesením představenstva žalované ze dne 29.8.2000 mu byla „v souvislosti s odchodem z manažerské pozice“ přiznána mimořádná odměna ve výši 600.000,- Kč s tím, že „pokud jde o vypořádání bonusu za rok 2000, bude provedeno po zhodnocení výsledků za tento rok jako u ostatních manažerů“. Pracovní poměr účastníků skončil základě dohody o rozvázání pracovní poměru ke dni 31.8.2000; představenstvo žalované o přiznání bonusu za rok 2000 žalobci nerozhodlo.
Dovolatel namítá, že touto žalobou „nežádá vyplacení bonusu“, nýbrž že jím uplatněný nárok vyplývá z „inominátní dohody – smlouvy ve smyslu §51 obč. zák., která byla ústně sjednána mezi žalobcem a žalovanou“ (za niž jednali dva členové představenstva a manažer), jejímž „předmětem byl požadavek, aby žalobce setrval ve funkci ředitele právní divize, začež žalovaná přislíbila žalobci finanční odměnu (ve formě bonusu), jejíž výše měla záviset na délce setrvání ve stávající funkci“.
K problematice právního režimu pracovněprávních vztahů dovolací soud zaujal již dříve stanovisko (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18.12.2001 sp. zn. 21 Cdo 615/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 60, ročník 2002, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.8.2000 sp. zn. 21 Cdo 498/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 30, ročník 2001), že za individuální pracovněprávní vztahy ve smyslu ustanovení §1 zák. práce, které se řídí zákoníkem práce a jinými pracovněprávními předpisy, je třeba považovat všechny vztahy vzniklé v příčinné souvislosti s výkonem nesamostatné (závislé) práce zaměstnance pro zaměstnavatele bez ohledu na to, zda účastníkem vztahu je vedle zaměstnavatele zaměstnanec nebo (na jeho místě) jiná osoba anebo zda výkon nesamostatné (závislé) práce pro zaměstnavatele trvá nebo byl již ukončen. Za pracovněprávní nelze považovat jen takové vztahy, které postrádají časový, místní a zejména věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu nesamostatné (závislé) práce (např. nájem služebního bytu zaměstnavatele zaměstnancem, půjčku poskytnutou zaměstnavatelem zaměstnanci apod.).
Z uvedeného vyplývá, že v rámci pracovního poměru nelze jakýkoliv dílčí vztah vzniklý v příčinné souvislosti s výkonem práce posoudit podle jiného - než pracovněprávního – předpisu, protože zákoník práce ani ostatní pracovněprávní předpisy – vzhledem ke své kogentní povaze (srov. závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu I. ÚS 27/96, uveřejněném pod č. 59 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997) - použití jiného právního režimu v pracovněprávních vztazích neumožňují.
V posuzovaném případě se žalobce domáhá po žalované peněžitého plnění, které nepochybně – přes jeho názory obsažené v dovolání - má časový, místní a především věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu jeho práce (funkce ředitele právní divize). Protože jde o vztah vzniklý v příčinné souvislosti s výkonem nesamostatné (závislé) práce žalobce jako zaměstnance pro žalovanou jako zaměstnavatele, je zřejmé, že má povahu pracovněprávního vztahu, který se řídí především zákoníkem práce. Odvolací soud (i soud prvního stupně) tudíž v souladu s konstantní judikaturou posoudil žalobcem uplatněný nárok na zaplacení 916.482,- Kč s příslušenstvím podle příslušných ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších změn a doplňků, popřípadě zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších změn a doplňků, jako mzdový nárok (jestliže dovodil, že právním důvodem pro jeho vznik je ujednání účastníků obsažené v manažerské smlouvě), a nelze mu důvodně vytýkat, že „neaplikoval adekvátní právní normu“.
V rámci rozhodování o opodstatněnosti uplatněného nároku pak soudy obou stupňů - jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků - důsledně vycházely z obecně přijímaných právních názorů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8.11.2004 sp. zn. 21 Cdo 537/2004, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28, ročník 2005, a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24.8.2000 sp.zn. 21 Cdo 1882/99, na který soudy obou stupňů v posuzované věci výslovně poukazují. Dovolací soud zde především zdůraznil, že pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku ve sporu o zaplacení mzdy (její části), bez ohledu na to, zda právním podkladem poskytované mzdy (složky mzdy) má být mzdový předpis či kolektivní smlouva anebo jestli je mzda platně sjednána v pracovní či v jiné smlouvě (jinou smlouvou je ve smyslu ustanovení §4 odst. 3 zákona č. 1/1992 Sb. i tzv. manažerská smlouva), je rozhodující, zda byly naplněny předpoklady pro vznik nároku na mzdu anebo, zda tato hlediska vyznačující zákonem stanovenou či smluvenou skutkovou podstatu pro vznik mzdového nároku splněna nebyla. Z tohoto pohledu je především významné rozlišení, zda požadované plnění představuje mzdový nárok, který je zaměstnavatel povinen poskytnout, jestliže zaměstnanec splní sjednané předpoklady a podmínky (zda jde o tzv. nárokovou složkou mzdy), nebo zda jde o takovou složku mzdy, na kterou vzniká nárok - bez ohledu na splnění dalších sjednaných předpokladů a podmínek pro její poskytnutí - až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání (zda se jedná o tzv. nenárokovou složku mzdy). Tato, na druhém místě zmíněná (nenároková), složka mzdy, je tedy charakteristická tím, že bez rozhodnutí zaměstnavatele má tato složka mzdy povahu nároku pouze fakultativního. Tuto povahu však ztrácí v okamžiku, kdy zaměstnavatel rozhodne o přiznání tohoto nároku zaměstnanci. Po takovém rozhodnutí (kdy a zda je učiní záleží jen na úvaze zaměstnavatele) se povaha tohoto nároku mění, neboť jsou splněny všechny podmínky pro poskytnutí této složky mzdy a zaměstnavatel je povinen takovýto nárok (složku mzdy) zaměstnanci poskytnout.
Zabývaje se otázkou právní povahy (charakteru) uplatněného mzdového nároku a předpokladů pro jeho vznik odvolací soud (i soud prvního stupně) důvodně akcentoval, že podle vnitřního mzdového předpisu žalované a podle ujednání obsaženého v manažerské smlouvě ze dne 1.7.2000 a jejím dodatku č. 1/2000 z téhož dne byla část mzdy (bonus) žalobce sjednána „jako tzv. nenároková složka mzdy“, jejíž „vyplacení přísluší manažerovi (žalobci) až po současném splnění dvou podmínek“, přičemž o její výši (která byla sjednána v rozmezí 0 – 5,000.000 Kč, „z čehož je zřejmé, že se připouští, že nebude vyplacena vůbec“) „může rozhodnout pouze představenstvo žalované“. Dovodil-li proto odvolací soud, že za situace, kdy „žalovaná o přiznání bonusu žalobci nerozhodla a vyplatila žalobci pouze mimořádnou odměnu ve výši 600.000,- Kč v souvislosti s jeho odchodem z funkce, byly nároky z manažerské smlouvy mezi účastníky vypořádány“, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s hmotným právem a s již ustálenou judikaturou a dovolací soud neshledal žádné důvody k její změně.
Z uvedeného vyplývá, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 7.500,- Kč (srov. §3 odst. 1 bod 7, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb. a č. 617/2004 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.). Vzhledem k tomu, že zástupce žalované advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalované v dovolacím řízení vznikly (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, ročník 2005), vedle paušální odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů, rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu (srov. §137 odst. 3 o.s.ř. ve znění zákona č. 237/2004 Sb.), tedy částka (po zaokrouhlení) 1.440,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §§146 odst. 3 věty první o.s.ř. uložil, aby žalované tyto náklady nahradil. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 9.015,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst.1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 25. srpna 2005
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu