ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.1085.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 1085/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. Z., zastoupeného advokátem, proti žalované H. H., o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 C 590/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2004, č. j. 25 Co 451/2004-192, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. června 2004, č. j. 10 C 590/2001-169, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 21. července 2004, č. j. 10 C 590/2001-175, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemkům parcelních čísel 205/2, 209, 290, 213/1 a 213/2 a k pozemkům ve zjednodušené evidenci – parcelám původního pozemkového katastru (PK) čísel 162 o výměře 281 m2, 165 o výměře 352 m2 a 214 o výměře 370 m2, zapsaným u Katastrálního úřadu v B. na LV č. 15 pro obec D. a kat. území K. Do výlučného vlastnictví žalobce přikázal pozemky parcelních čísel 209, 210 a 213/1 a pozemky ve zjednodušené evidenci – parcely původního pozemkového katastru čísel 162, 165 a 214. Do výlučného vlastnictví žalované přikázal pozemky parcelních čísel 205/2 a 213/2. Žalobci uložil, aby žalované zaplatil částku 17 760,- Kč a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, a to žalobce v rozsahu 2/3 a žalovaná 1/3. K dohodě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví mezi účastníky nedošlo. Žádný z účastníků pozemky nevyužívá; jsou v neudržovaném stavu. Uzavření dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví bránil návrh žalované na přikázání konkrétních pozemků do jejího vlastnictví, jímž se snažila zajistit přístup k nemovitostem ve vlastnictví manželů Š., kteří nemovitosti nabyli od žalovaného a jejího zemřelého manžela, neboť vztahy mezi manžely Š. a žalobcem nejsou dobré. Soud prvního stupně neshledal důvody hodné zvláštního zřetele, které by bránily zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Proto s ohledem na shodné návrhy účastníků, aby jejich podílové spoluvlastnictví bylo zrušeno, podílové spoluvlastnictví zrušil a předmětné pozemky přikázal tomu kterému účastníku, přičemž u pozemků parcelních čísel 205/2 a 213/2 vzal v úvahu snahu žalované využít těchto pozemků k zajištění složitého přístupu k domu č. p. 13, který prodala s příslibem vyřešení dostupnosti objektu. Ostatní pozemky, které „tvoří funkční celek“, jsou přístupné z veřejné komunikace a lze zajistit jejich využití, přikázal žalobci. Soud prvního stupně při rozhodování dal přednost rozdělení jednotlivých pozemků jako celků mezi účastníky před jejich dělením podle výše spoluvlastnických podílů. Při výpočtu náhrady, kterou je povinen žalobce zaplatit žalované na vypořádání podílového spoluvlastnictví, soud vycházel ze znaleckého posudku Ing. M. K., který stanovil ceny jednotlivých pozemků.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 8. 12. 2004, č. j. 25 Co 451/2004-192, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Uvedl, že bylo-li předmětem podílového spoluvlastnictví více pozemků, bylo správné jejich rozdělení mezi účastníky s přihlédnutím k velikosti jejich podílů. Žalovaná by tak měla právo na pozemky přibližně o výměře 6 000 m2, projevila však zájem o přikázání pouze dvou pozemků o výměře 1 218 m2. Pokud soud tyto pozemky přikázal žalované a zbývající žalobci, dostalo se žalobci dokonce více pozemků, než by mu podle velikosti spoluvlastnického podílu náleželo. Přikázání všech pozemků žalobci nepřicházelo v úvahu, pokud bylo možné jejich rozdělení. Nepřisvědčil námitce žalobce, že pozemky přikázané žalované nejsou přístupné. Pokud by žalovaná pozemky prodala manželům Š., byl by i pozemek parc. č. 213/2 přístupný z obecní cesty a předešlo by se tak dalším sporům, k nimž by došlo, pokud by i tyto dva pozemky byly přikázány žalobci. Žalobce má možnost dostat se na své pozemky buď přímo z veřejné komunikace nebo přes své pozemky. Pro rozhodnutí, kdy přichází v úvahu reálné rozdělení věci, není významná skutečnost, že žalovaná má v úmyslu pozemky přikázané do jejího vlastnictví prodat manželům Š. S ohledem na okolnosti případu odvolací soud toto rozhodnutí žalované hodnotil jako slušné a v souladu s dobrými mravy. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně rovněž správně stanovil částku, kterou je žalobce povinen zaplatit žalované na vypořádání podílů.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, podle jeho obsahu z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Zásadní význam po právní stránce rozhodnutí odvolacího soudu žalobce spatřuje v tom, že „napadený rozsudek řeší otázku v rozporu s hmotným právem a … nebyla tato otázka dosud řešena v rozhodování dovolacího soudu“. Namítá, že soud se řádně nezabýval otázkou, zda jím zvolené rozdělení pozemků mezi účastníky je účelné a dobře možné. Pozemky přikázané žalované nejsou přístupné z veřejné komunikace a samotné jejich sousedství s pozemky ve vlastnictví obce nezajišťuje na ně přístup. Pozemek parc. č. 205/2 má být přístupný z lesní cesty na pozemku parc. č. 379 ve vlastnictví obce, na němž se nachází trvalý lesní porost, který nemá zajištěný přístup z veřejné komunikace. Přístup na pozemek parc. č. 213/2 má být přístupný po přemostění T. potoka z pozemku parc. č. 376, který je rovněž ve vlastnictví obce. Soud nezjišťoval, zda lze most přes uvedený potok vybudovat a zda obec umožní vstup na své pozemky, které nejsou veřejnými komunikacemi. Podle názoru žalobce převod pozemků přikázaných žalované do vlastnictví manželů Š. bude vyvolávat další spory mezi sousedy a ti i nadále budou bez dohody s žalobcem užívat jeho pozemky. Přikázáním dvou označených pozemků do vlastnictví žalované bude přerušena návaznost pozemků, které bývaly ve vlastnictví jeho právních předchůdců, přístup na jiné své pozemky bude mít pouze přes dotčené pozemky, což bude zdrojem dalších sporů. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná k dovolání uvedla, pozemek parc. č. 213/2 o výměře 408 m2 (zahrádka) těsně obklopuje nemovitost č. p. 13. Žalobce tento pozemek požaduje zřejmě proto, aby mohl vlastníku nemovitosti jako dosud bránit v opravách nemovitosti a zejména ve vstupu do ní. Pokud by tento pozemek byl přikázán žalobci, stala by se nemovitost nepřístupná a prodejná pouze žalobci „za velmi levný peníz“. Nemovitost koupili od žalobce v roce 1970 a v roce 1997 ji prodali manželům Š., neboť se domnívali, že s novým majitelem bude žalobce lépe vycházet, což se ale nestalo. Není pravda, že bude přerušena návaznost pozemků žalobce. Za jí přikázanými pozemky žalobce nic nemá.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť právní otázka přikázání nemovitostí tomu kterému z účastníků z hlediska jejich účelného využití, nebyla řešena v rozporu s hmotným právem a v dané věci není nic, co by ji činilo významnější z hlediska obecného – nic podstatného, co by přesahovalo konkrétní jedinečné zájmy účastníků řízení. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 8. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1421/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 297, Svazek 3. Právní otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, žalobce ostatně ani neformuloval. Pokud dovolatel zpochybňuje otázku přístupu na pozemky žalované, jde o otázku skutkovou, kterou by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 13. prosince 2005
JUDr. František Balák, v.r.
předseda senátu