ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.1244.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 1244/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Marie Vokřínkové ve věci žalobce M. K. , nar. 3. 9. 1947, zastoupeného advokátem, proti žalovanému K. J. , nar. 16. 8. 1950, zastoupenému advokátem, o vyklizení pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 303/1995, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2004, č. j. 14 Co 551/2003-183, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Z. J.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost odstranit skleník, který je zčásti postaven na jeho pozemku parc. č. 55 v k. ú. S. a brání mu v postavení oplocení a v přístupu k ohradní zdi za účelem oprav. Žalovaný se bránil tím, že část tohoto pozemku, na které se skleník nachází, nabyl do vlastnictví vydržením.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 29. 6. 1999, č. j. 7 C 303/95-41, žalovanému uložil, aby skleník z pozemku parc. č. 55 v k. ú. S. odstranil do 30 dnů od právní moci rozsudku. Dospěl k závěru, že skleník žalovaného se nachází zčásti na uvedeném pozemku žalobce a vydržením k němu vlastnictví žalovaný nabýt nemohl, neboť vydržení jen části věci (pozemku) zákon neumožňuje.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením z 26. 1. 2000, č. j. 19 Co 769/99-56, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Uvedl, že závěr soudu prvního stupně o nemožnosti vydržení jen části parcely byl judikaturou překonán (odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1231/96). Uložil soudu prvního stupně, aby doplnil dokazování znaleckým posudkem ohledně skutečnosti, zda se skleník nachází na předmětném pozemku žalobce.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl znovu rozsudkem z 24. 9. 2001, č.j. 7 C 303/95-108, tak, že „žaloba se žádostí, že žalovaný je povinen odstranit z pozemku č. 55 v k. ú. S., a to na části, která je vymezena body č. 1, 4, 42 a 43 tak, jak je zakreslen v příloze č. 1 znaleckého posudku č. 305 Ing. K., který je zapsán v na LV pro k. ú. S., se zamítá.“ I když soud prvního stupně zjistil, že skleník byl „řádově před 25 lety“ zčásti postaven na pozemku žalobce parc. č. 55, který byl až do roku 1992 ve vlastnictví státu, dovodil, že žalovaný nabyl vlastnictví k tomuto pozemku vydržením.
Městský soud v Praze usnesením z 27. 11. 2000, č.j. 58 Co 270/2002-143, rozsudek soudu prvního stupně znovu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu zdůraznil že předpokladem vydržení je podle §134 ObčZ dobrá víra držitele, že mu věc skutečně patří se zřetelem ke všem okolnostem, které je třeba hodnotit z objektivního hlediska. Musí se vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vlastnické právo k věci vzniknout. Uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval posouzením dobré víry žalovaného také s přihlédnutím k obsahu nabývacího titulu, případně dalších listin, které měl žalovaný k dispozici, resp. zda z těchto listin byla seznatelná faktická hranice mezi pozemky účastníků.
Soud prvního stupně dalším rozsudkem ze 27. 6. 2003, č. j. 7 C 303/1995-166, uložil žalovanému povinnost „odstranit skleník z pozemku č. 55 v k. ú. S., zapsaném na LV č. 4 pro k. ú. S. v Katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P., a to na části, která je vymezena body č. 1, 4, 42 a 43, jak je zakresleno v příloze č. 1 znaleckého posudku č. 305-00 ze dne 31. 12. 2000 Ing. S. K., který je přílohou tohoto rozsudku, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku“, a rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem z 16. 1. 2004, č. j. 14 Co 551/2003-183, rozsudek soudu prvního stupně ze 27. 6. 2003, č. j. 7 C 303/1995-166, potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy vyšly ze zjištění, že žalobce je vlastníkem pozemkové parcely č. 55 a domu čp. 2783 na tomto pozemku v katastrálním území S., když tyto nemovitosti byly až do roku 1992 ve vlastnictví státu. Vlastníkem sousedního pozemku parc. č. 49/2 je žalovaný, který nabyl vlastnické právo k tomuto pozemku v roce 1974 dědictvím po svém dědečkovi A. J. Ten se stal vlastníkem pozemku parc. č. 49/2 na základě kupní smlouvy z 16. 10. 1958, jejíž součástí byl i geometrický plán s vyznačením hranic obou pozemků a budovy na pozemku žalobce. Pozemky nejsou odděleny plotem. Skleník žalovaného se nachází zčásti na pozemku žalovaného parc. č. 49/2 (v rozloze 5 m2) a zčásti na pozemku parc. č. 55 ve vlastnictví žalobce (v rozloze 3 m2). Byl postaven před více jak 25 lety bez stavebního povolení a proti jeho stavbě neměl tehdy nikdo námitky. Skleník byl přistavěn až k ohradní zdi budovy žalobce, nacházející se ve vzdálenosti necelého metru od hranice pozemků parc. č. 55 a pozemku parc. č. 49/2. Soudy dospěly shodně k závěru, že už právnímu předchůdci žalovaného muselo být zřejmé, jak hranice mezi pozemky probíhá, když součástí kupní smlouvy z roku 1958, kterou dědeček žalovaného získal vlastnické právo k pozemku parc. č. 49/2, byl geometrický plán, kde byla tato hranice jasně vymezena. Ani žalovaný nemohl být v dobré víře, že skleník postavený po roce 1974, kdy nabyl vlastnictví k pozemku parc. č. 49/2, se nachází jen na jeho pozemku, kdyby s náležitou péčí zjišťoval z nabývacích listin po dědečkovi, kudy vede hranice mezi pozemky. Kdyby navíc stavebník požádal stavební úřad o souhlas s drobnou stavbou, jak vyplývala jeho povinnost z tehdejších předpisů, musela by být hranice pozemků rovněž zřejmá. Protože dobrá víra na straně žalovaného ani jeho právního předchůdce ve vlastnictví pozemku parc. č. 49/2, že mu patří i pruh sousedního pozemku žalobce č. 55 tvořený hranicí a ohradní zdí domu na tomto pozemku, nebyla prokázána, žalovaný tudíž nemohl vlastnické právo k části tohoto sousedního pozemku žalobce ve smyslu §130 a 134 ObčZ vydržet.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) OSŘ a uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, neboť rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru. Za nesprávný považuje závěr soudů obou stupňů, že nenabyl vlastnictví k předmětné části pozemku žalobce, neboť nebyl jejím oprávněným držitelem. Souhlasí s tím, že součástí kupní smlouvy, kterou nabyl jeho právní předchůdce vlastnické právo k pozemku parc. č. 49/2, byl i geometrický plán, ve kterém byla hranice tohoto pozemku zakreslena, avšak vlastnická hranice mezi pozemky parc. č. 49/2 a parc. č. 55 není v terénu znatelná. Nemůže být proto k jeho tíži, že on, resp. jeho otec, před více než 25 lety při stavbě skleníku o rozměrech cca 2x4 m, nenechal provést nové geometrické zaměření hranic mezi předmětnými pozemky. Za tohoto stavu by totiž v podstatě nebylo možné vydržet žádný pozemek, neboť vždy by byla na místě námitka, že si osoba namítající vydržení měla nechat provést nové geometrické zaměření sporných pozemků. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání odkázal na argumentaci odvolacího soudu, s níž se ztotožnil, a navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §134 odst. l ObčZ se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, a jde-li o movitost, po dobu deseti let.
Podle §130 odst. 1 ObčZ je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
Dobrá víra je přesvědčením nabyvatele, že nejedná bezprávně, když si přisvojuje určitou věc. Jde o psychický stav, o vnitřní přesvědčení subjektu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 13. 9. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1493/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, /dále „Soubor rozhodnutí“/ pod C 739, svazek 10). Dobrá víra držitele se musí vztahovat ke všem právním skutečnostem, které mají za následek nabytí věci nebo práva, jež je předmětem držby, tedy i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod C 1067, svazek 15). Je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Při hodnocení dobré víry je třeba vycházet z toho, jak by věc byla posouzena při zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém požadovat (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí pod C 1176, svazek 21).
V řízení bylo zjištěno, že žalovaný v roce 1974 nabyl dědictvím vlastnictví k pozemku parc. č. 49/2 v k. ú. S. a že žalovaný užíval poté sousední pozemek žalobce parc. č. 55 jako vlastní tak, že na něm zčásti postavil svůj skleník. Z geometrického plánu, který byl součástí kupní smlouvy z 16. 10. 1958, a kterou právní předchůdce žalovaného nabyl vlastnictví k pozemku parc. č. 49/2, je zřejmé, že hranice tohoto pozemku se sousedním pozemkem parc. č. 55, není totožná s ohradní zdí domu žalobce na tomto pozemku, a že tato zeď se nachází v odstupu od této hranice. Žalovaný měl tuto kupní smlouvu i s geometrickým plánem k dispozici - v řízení ji předložil. S přihlédnutím k takto zjištěným okolnostem mohl při zachování běžné opatrnosti vědět, resp. vědět měl, že hranice mezi pozemky v terénu není dána ohradní zdí domu na pozemku parc. č. 55. Jestliže byl skleník přistavěn až k této ohradní zdi domu, nemohl být v dobré víře, že se skleník nachází jen na pozemku v jeho vlastnictví, tj. na parc. č. 49/2. Žalovanému lze přisvědčit, že sama skutečnost, že držitel nenechal vytyčit hranice jím držených pozemků a nejistil tak, že drží i část pozemku, jehož vlastníkem není, by nevylučovala, že je držitelem oprávněným. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud už v rozsudku z 22. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, publikovaném pod C 1181, svazek 16 Souboru rozhodnutí). To však platí jen v případech, kdy bez tohoto zaměření není hranice pozemků podle geometrického plánu v terénu seznatelná. V dané věci však i bez zaměření tato hranice pozemků v terénu seznatelná z geometrického plánu byla, a to v tom smyslu, že není totožná s ohradní zdí domu žalobce. Žalovaný tak nemohl držet sporný pruh pozemku parc. č. 55, v omluvitelném omylu, že mu patří, neboť si nepočínal s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze po každém zřetelem ke zjištěným okolnostem požadovat (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, publikovaný pod C 1304, svazek 18 Souboru rozhodnutí). Nelze tedy nic vytýkat závěru odvolacího soudu, že žalovaný nebyl oprávněným držitelem části pozemku žalobce parc. č. 55 ve smyslu §130 odst. l ObčZ a proto ani nenabyl k němu vlastnictví vydržením podle §134 odst. l ObčZ.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod, upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Dovolání bylo proto zamítnuto (§243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalovaný nebyl úspěšný a žalobci vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ). Náklady vzniklé žalobci představují odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření zástupce k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 5 000,- Kč, a dále paušál náhrady hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 4. srpna 2005
JUDr. Marie Rezková
předsedkyně senátu