ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.1378.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 1378/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce T. I. C. C. R., a. s., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1/ R. D., a 2) M. Z., o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 6 C 1462/2002, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. února 2005, č. j. 14 Co 401/2004-72, takto:
I. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. února 2005, č. j. 14 Co 401/2004-72, pokud jím bylo zrušeno usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 7. září 2004, č. j. 6 C 1462/2002-63, ve výroku I. o zrušení ustanovení L. M., provdané K., opatrovnicí druhé žalované, se odmítá.
II. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. února 2005, č. j. 14 Co 401/2004-72, pokud jím bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 7. září 2004, č. j. 6 C 1462/2002-63, ve výroku II. o odmítnutí žaloby ve vztahu k druhé žalované a ve výroku III. o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou, a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení a usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 7. září 2004, č. j. 6 C 1462/2002-63, ve výrocích II. a III. o odmítnutí žaloby ve vztahu k žalované 2) a náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2), se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Břeclavi k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Břeclavi (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 7. září 2004, č. j. 6 C 1462/2002-63, pod bodem I. výroku zrušil ustanovení L. M., provdané K., vyšší soudní úřednice Okresního soudu v Břeclavi, opatrovnicí žalované 2) provedené usnesením téhož soudu z 11. 3. 2003, č. j. 6 C 1462/2002-51. Pod bodem II. odmítl žalobu ve vztahu k žalované 2) a pod bodem III. rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2). Soud prvního stupně poté, co žalované 2) ustanovil opatrovnici z důvodu neznámého pobytu, se pokusil získat údaje potřebné k identifikaci žalované 2) z nabývací listiny, na základě níž byl proveden vklad jejího vlastnického práva k předmětnému pozemku v pozemkové knize. Ze zprávy Katastrálního úřadu pro J. kraj zjistil, že nabývací listina k příslušné knihovní vložce není založena. Podle výpisu z pozemkové knihy byla nabývací listina předložena již v roce 1929. Kromě jména žalované 2) z výpisu z pozemkové knihy nelze nic bližšího o žalované 2) zjistit. Bez uvedení data narození žalované 2) nelze žádné údaje zjistit ani z evidence obyvatel. Žalobce, který byl soudem vyzván, aby odstranil nedostatek označení žalované 2), soudu sdělil, že mu pobyt žalované 2) není znám. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se v současné době nedá předpokládat, že by žalovaná 2) měla v době podání žaloby způsobilost být účastníkem řízení, aby jí mohl být z důvodu neznámého pobytu ustanoven opatrovník. Protože v řízení proti žalované 2) nelze pokračovat, zrušil ustanovení opatrovníka žalované 2) a žalobu ve vztahu k ní odmítl.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce usnesením ze dne 10. února 2005, č. j. 14 Co 401/2004-72, usnesení soudu prvního stupně zrušil ve výroku o zrušení ustanovení L. K. opatrovnicí žalované 2) a potvrdil je ve výroku o odmítnutí žaloby ve vztahu k žalované 2) a ve výroku o nákladech řízení. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že za stavu, kdy žalobce na výzvu soudu neodstranil nedostatek řádného označení žalované 2) uvedením údajů, které by dostatečně identifikovaly žalovanou 2), a kdy i pátrání po žalované 2) soudem prvního stupně z vlastní iniciativy zůstalo bezvýsledné, nelze v řízení pokračovat a proto soud prvního stupně správně žalobu odmítl. Na tom nic nemění, že soud prvního stupně dříve chybně ustanovil žalované 2) podle §29 odst. 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) opatrovníka, kdy takový postup přichází v úvahu v případě, že účastník řízení ke dni zahájení řízení měl způsobilost být účastníkem řízení, ale jeho pobyt není znám. O takový případ v dané věci nejde s ohledem na to, že je pochybná samotná existence žalované 2) ke dni zahájení řízení. Nepřisvědčil námitce žalobce, že existence žalované 2) je prokázána jejím zápisem v katastru nemovitostí, který je veřejnou listinou, neboť zápis v katastru nemovitostí osvědčuje jen to, že žalovaná 2) je zapsána jako vlastník blíže označeného pozemku a že v době zápisu bydlela v P., ale nevyplývá z něj údaj o tom, že se dožila 11. 10. 2002, tj. dne zahájení řízení v této věci, ani jiné údaje ji blíže identifikující. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně pochybil, pokud zrušil dřívější ustanovení opatrovnice žalované 2) zjevně proto, že k ustanovení opatrovníka nemělo dojít, poněvadž pro takový postup soudu není v občanském soudním řádu opora. Nešlo o případ, kdy by pominuly důvody, pro které byl opatrovník ustanoven.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, podle jeho obsahu z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Napadené usnesení považuje za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, „jelikož daná konkrétní věc nebyla dosud judikaturou řešena a je velmi aktuální v celé řadě případů, kdy vlastníci nemovitostí, ač jsou jejich jména známa z katastru nemovitostí, tak jejich pobyt není znám a lze předpokládat, že zemřeli“. Namítá, že soudy obou stupňů se odklonily od právních názorů vyslovených v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 23. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 653/2004. Pokud by se akceptovaly závěry obou soudů, nastala by neřešitelná situace. Poukázal také na to, „že v oblasti práv k pozemkům je zřízení opatrovníka vlastníku pozemku – účastníků řízení, který není znám nebo jehož pobyt není znám, součástí našeho právního řádu s ohledem na zmíněna specifika, jak vyplývá z §5 odst. 5 zákona o pozemkových úpravách č. 139/2002 Sb.,“ a není proto důvod pro takový výklad §29 odst. 3 OSŘ, jaký učinil odvolací soud. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda, případně v jakém rozsahu jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují §237 odst. 1 a 3, §238, §238a a §239 OSŘ. Proti usnesení odvolacího soudu, které není rozhodnutím ve věci samé, je pak dovolání přípustné jen tehdy, patří-li taková usnesení mezi ta, která jsou taxativně vyjmenovaná v ustanoveních §238, §238a a §239 OSŘ. V těchto paragrafech není uvedeno usnesení, jímž bylo zrušeno usnesení soudu prvního stupně o zrušení ustanovení opatrovníka účastníku řízení. Dovolací soud proto dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu, pokud jím bylo zrušeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. o zrušení ustanovení L. M., provdané K., opatrovnicí druhé žalované, jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5, §218 písm. c) OSŘ].
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu v jeho zbývající části vyplývá z §239 odst. 3 OSŘ.
Dovolací soud přezkoumal napadené usnesení v části, proti níž je dovolání přípustné, podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle §79 odst. 1 věta první a druhá OSŘ řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá.
Z citovaného ustanovení §79 odst. 1 OSŘ v porovnání se žalobou v této věci nevyplývá, že žalobce neuvedl údaje, které by dostatečně identifikovaly žalovanou 2), neboť uvedl i její jméno a příjmení. Nejvyšší soud ČR již v usnesení ze 17. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 149/2005, zaujal právní názor, že „z tohoto ustanovení nelze také dovodit povinnost žalobce, aby uvedl další identifikační znaky žalované fyzické osoby (např. datum narození), jestliže na jím uvedené adrese žalované se žádná z osob, s nimiž by mohla být žalovaná zaměněna, nezdržuje. Jestliže žalobce za bydliště žalované neoznačil smyšlené či nikdy neexistující adresu, ale posledně (nejenom) jemu známou adresu podloženou úřední listinou, pak nelze mít za to, že by jím podaná žaloba měla být odmítnuta jen pro to, že se žalovaná na této adrese dlouhodobě nezdržuje. Takovýto přístup by ve svých důsledcích představoval denegatio iustitiae (odepření práv) ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Protože předmětná žaloba měla náležitosti požadované zákonem pro vymezení osoby žalované 2), nebylo důvodu, aby ji žalobce na výzvu soudu v tomto směru opravoval nebo doplňoval. Překážkou pro pokračování v řízení nemůže být samotná skutečnost, že se žalovaná na žalobcem udané posledně známé adrese nezdržuje, resp. je neznámého pobytu.
Z těchto důvodů dovolací soud dospěl k závěru, že odmítnutí žaloby z důvodu nedostatečného označení žalované 2) nebylo v dané věci správné. Proto napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a protože důvody tohoto zrušení platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Závěrem dovolací soud pro úplnost poznamenává, že otázky existence podmínek řízení ve smyslu §103 a násl. OSŘ (jejichž nedostatek vede k zastavení řízení a nikoli k odmítnutí řízení) či otázky, týkající se opatrovníka pro řízení žalované 2) podle §29 odst. 4 OSŘ, dovolacímu soudu v tomto dovolacím řízení řešit nepříslušelo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. září 2005
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu