ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.1683.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 1683/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobce J., výrobní družstvo, zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) P. k., s. r. o., 2) A., a. s., oběma zastoupeným advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 C 329/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. listopadu 2004, č. j. 8 Co 1696/2004-141, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Písku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 9. 2002, č. j. 5 C 329/2002-33, výrokem pod bodem I. uložil žalovaným 1) a 2), aby vyklidili a žalobci předali vyklizený objekt postavený na stavební parcele č. 4003 v obci a kat. území P., dále stavební parcelu č. 4003 v kat. území P. a parcelu č. 1867/9-ostatní plochu-manipulační plochu v kat. území P. do 15 dnů od právní moci rozsudku, a výrokem pod bodem II. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně posoudil uplatněný nárok na vyklizení hospodářského objektu a pozemků podle §126 odst. 1 ObčZ a shledal, že žalobce je vlastníkem výše uvedených nemovitostí a že žalovaní tím, že nemovitosti užívají, neoprávněně zasahují do jeho vlastnického práva. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce nepozbyl vlastnictví k předmětným nemovitostem smlouvou o úplatném převodu vlastnictví, kterou uzavřel dne 30. října 1990 s kupujícím „firmou K. A., zastoupenou majitelem firmy panem A. K., soukromým podnikatelem registrovaným rozhodnutím ONV P.“. Zmíněnou smlouvu posoudil jako neplatnou, protože tak na ni bylo nahlíženo v řízení o určení vlastnictví, které se vedlo mezi žalobcem a mezi tehdejším žalovaným A. K. před Okresním soudem v Písku pod sp. zn. 5 C 682/2000. V tamním řízení soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 22. 9. 2000, č. j. 5 C 682/2000-13, tak, že se určuje, že nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu v P. v katastru nemovitostí na LV č. 4532, pro obec a k. ú. P., a to objekt postavený na parcele č. 4003 v obci a k. ú. P. a stavební parcela č. 4003 v obci a k. ú. P. a dále pak parc. 1867/9-ostatní plocha –manipulační plocha v obci a k. ú. P. jsou ve vlastnictví žalobce. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 4. 2001, č. j. 7 Co 682/2001-62, byla obě dvě odvolání podaná proti tehdejšímu rozsudku odmítnuta jako odvolání podaná neoprávněnými osobami. Soud prvního stupně dospěl tehdy k závěru, že kupujícím byl neexistující subjekt „firma K. A.“ a že je smlouva o převodu nemovitostí ze dne 30. října 1990 z tohoto důvodu neplatná. Překážkou pro svůj názor neshledal rozhodnutí Krajské státní arbitráže v Českých Budějovicích ze dne 28. 6. 1991, č. j. Arb. 410/1991, kterým bylo rozhodnuto tak, že hospodářská smlouva o převodu vlastnictví k nemovitostem v P. uzavřená dne 30. 10. 1990 mezi shora uvedenými subjekty je platná, neboť rozhodnutím Státní arbitráže České republiky ze dne 14. 11. 1991, č. j. 944/410/1991/KSA České Budějovice/91/II/H bylo rozhodnutí Krajské státní arbitráže v Českých Budějovicích změněno a arbitrážní žádost zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na určovací žalobě. Soud prvního stupně tak dovodil aktivní legitimaci žalobce k uplatňování nároku na ochranu vlastnického práva v soudním řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako odvolací soud usnesením ze dne 10. 2. 2003, č. j. 8 Co 2974/2002-47, k odvolání žalobce zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poukázal na to, že žalovaní nebyli účastníky předchozího řízení o určení vlastnictví a rozsudek ze dne 22. 9. 2000, č. j. 5 C 682/2000-13, že žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí, je nezavazuje. Nelze tedy činit závěry o neplatnosti smlouvy ze dne 30. 10. 1990 jen z tohoto předchozího rozsudku a je zapotřebí provést o tom vlastní dokazování. Odvolací soud tak uložil soudu prvního stupně provést důkazy navrhované žalovanými.
Soud prvního stupně po doplnění řízení znovu rozhodl rozsudkem ze dne 6. 5. 2004, č. j. 5 C 329/2002-117, shodně jako v předchozím řízení. Setrval na závěru, že je smlouva o převodu vlastnictví ze dne 30. 10. 1990 neplatná, neboť ji uzavřel jako kupující subjekt, který neexistoval. Nadto se ještě zabýval výhradami žalovaných, že přestavbou a přístavbou stávajícího objektu vznikla nová věc, která není ve vlastnictví žalobce a že pozemky byly zastavěny kanalizačními jímkami, které jsou samostatnými věcmi a nejsou ve vlastnictví žalobce, a dospěl k závěru, že přestavba a přístavba jsou součástí bývalé provozovny a kanalizační jímky jsou součástí pozemku. Opětovně vyhověl žalobě na vyklizení.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 25. listopadu 2004, č. j. 8 Co 1696/2004-141, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl návrh, aby žalované 1) a 2) vyklidily a žalobci předaly budovu bez čísla popisného postavenou na stavební parcele č. 4003 v obci a k. ú. Písek, stavební parcelu č. 4003 a parcelu č. 1867/9-ostatní plocha-manipulační plocha tedy nemovitosti zapsané u Katastrálního úřadu pro J. k., pracoviště P. na LV č. 3096 pro obec a k. ú. P. a rozhodl o nákladech za řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o převodu nemovitostí ze dne 30. 10. 1990 je platná. Vycházel z obsahu smlouvy, jejíž text připravil sám žalobce, a poukázal na záhlaví, kde je uvedeno, že kupujícím je „firma K. A., zastoupená majitelem firmy panem A. K., soukromým podnikatelem registrovaným rozhodnutím ONV P. č. j. 112690 ze dne 19. 10. 1990 s právní mocí 19. 10. 1990, ženatým, jako kupujícím na straně druhé (dále jen kupující)“. Z textu smlouvy pak vyložil, že předmětné nemovitosti měla nabýt „firma A. K.“, zastoupená A. K., přičemž zmíněná firma je jen obchodním jménem, pod nímž A. K. jako fyzická osoba v rozhodné době podnikal a podstatou firmy je jeho osoba. Z uvedeného dovodil, že nabyvatelem předmětných nemovitostí byl A. K. jako fyzická osoba. Žalobce tak pozbyl vlastnictví k předmětným nemovitostem jejich převodem na A. K. a nesvědčí mu aktivní legitimace k uplatňování nároku z vlastnického práva v soudním řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jako dovolací důvody uvedl, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné právní posouzení věci [§241a odst. 2 písm. a) OSŘ], když učinil jiné skutkové závěry o obsahu smlouvy a změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž sám provedl dokazování. Dále odvolací soud vycházel z nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ], když aplikoval na výklad smlouvy ustanovení §35 odst. 1 ObčZ (ve znění platném do 30. 10. 1990) namísto toho, aby je aplikoval v nyní platném znění a když nesprávně nepřihlížel k vázanosti soudu předchozím rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 22. 9. 2000, č. j. 5 C 682/2000-13. Rozhodnutí odvolacího soudu vychází také ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ), když odvolací soud opomenul skutečnost, že se A. K. označil ve smlouvě ze dne 30. 10. 1990 za zástupce „firmy A. K.“, tedy za osobu odlišnou od kupujícího subjektu, a to vylučuje, že měl vůli zavázat smlouvou sebe, nýbrž chtěl zavázat zastoupeného. O takovém stavu vůle A. K. svědčí i jeho svědecká výpověď. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, řádně zastoupeným účastníkem řízení a že je podle §237 odst. 1 písm a) OSŘ přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolací výtka, že odvolací soud zatížil řízení vadou, když se odchýlil od skutkových závěrů soudu prvního stupně, aniž zopakoval dokazování neobstojí. Nejvyšší soud ČR opakovanně vyslovil závěr, že chce- li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného svědeckého důkazu, právě tehdy, je nutno, aby svědecké důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení svědeckého důkazu (srov. R 64/1966, dále R 92/1968 a dále i rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/2000 uveřejněný v časopisu Soudní judikatura, ročník 2001, sešit 1, pod poř. č. 11). V dané věci byl pro zjištění, kdo byl účastníkem smlouvy o převodu nemovitostí ze dne 30. 10. 1990, rozhodující důkaz listinou. Dovolateli nelze přisvědčit ani v jeho výtkách o nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud se správně necítil být vázán v této projednávané věci předchozím rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 22. 9. 2000, č. j. 5 C 682/2000-13. Z procesněprávní úpravy, jaká tu byla v době předchozího rozhodnutí, vyplývalo, že výrok pravomocného rozhodnutí soudu o osobním stavu je závazný pro každého a že výrok jiného pravomocného rozhodnutí soudu je závazný pro účastníky a pro všechny orgány; pro jiné osoby než účastníky je závazný jen v případech stanovených zákonem a v rozsahu v něm uvedeném (srov. §159 odst. 2 OSŘ ve znění účinném do 31. 12. 2002). Pravomocné rozhodnutí soudu o určení vlastnického práva je tedy závazné jen pro účastníky řízení, v němž bylo vydáno. Vůči tomu, kdo nebyl účastníkem tohoto řízení a kdo není jeho právním nástupcem, nemůže soud, správní úřad nebo jiný orgán při posuzování jeho věci vycházet ze závěru, že o vlastnickém právu bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1724/2003, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura, ročník 2003, sešit 10, pod poř. č. 168). Právní posouzení odvolacím soudem bylo správné i v tom, že odvolací soud použil pro výklad hmotně právního úkonu interpretační pravidlo obsažené v §35 odst. 2 ObčZ ve znění do 31. 12. 1991. Podle §868 ObčZ zařazeného mezi přechodná ustanovení k úpravám účinným od 1. 1. 1992 (v souvislosti s novelou provedenou zák. č. 509/1991 Sb.) pokud není dále uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů. Má-li tedy být vyložen projev vůle, kterým byl založen právní vztah, musí se výklad projevu vůle (včetně použitých interpretačních pravidel) vázat k době, kdy byl projev vůle učiněn. V dané věci nelze přehlížet, že smlouva o převodu nemovitostí ze dne 30. 10. 1990 byla uzavřena v době, kdy podle tehdy platného znění §23 zák. č. 105/1990 Sb. o soukromém podnikání občanů, který nabyl účinnosti od 1. 5. 1990, byl podnikatel při podnikání oprávněn a povinen používat obchodní název (firmu) uvedený v rozhodnutí o registraci. Jestliže tak A. K., který byl fyzickou osobou a který byl podnikatelem registrovaným rozhodnutím ONV P. č. j. 112690 ze dne 19. 9. 1990, za součinnosti s žalobcem učinil, nelze dovozovat, že by účastníci smlouvy měli v úmyslu převést nemovitosti na obchodní jméno fyzické osoby-podnikatele, nýbrž je zřejmé, že jim šlo o převod nemovitostí na subjekt pod tímto jménem podnikající. Nejvyšší soud ČR již v rozsudku ze dne 8. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1465/2000, publikovaném pod C 1130, svazek 16, Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, vyslovil závěr, že pokud je účastník smlouvy označen obchodním jménem fyzické osoby, která smlouvu uzavírá, je účastníkem smlouvy tato fyzická osoba. Právní posouzení věci odvolacím soudem je s tímto rozhodnutím v souladu. K právní argumentaci žalobce lze jen dodat, že pokud je třeba podle §35 odst. 2 ObčZ uvedeného novelizujícím zákonem č. 509/1991 Sb., právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem, došlo jen ke zpřesnění dřívějších výkladových pravidel případně jejich rozšíření ve prospěch autonomie vůle (srov. nálezy Ústavního soudu ČR IV. ÚS 189/98 ze dne 28. 9. 1998 a IV. ÚS 508/98 ze dne 31. 3. 1999, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve svazku 12 a 13). Nicméně ani podle výkladové praxe k ustanovení §35 odst. 2 ObčZ (ve znění po novele zák. č. 509/1991 Sb.), vada v označení osoby, která je účastníkem smlouvy, nezpůsobuje sama o sobě neplatnost této smlouvy, pokud lze z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§35 odst. 2 ObčZ) popřípadě objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, zjistit, kdo byl účastníkem smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96 publikovaný v časopisu Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 6, pod poř. č. 46). Současné tvrzení svědka A. K. ani procesní chování žalobce není způsobilé shora uvedený závěr vyvrátit. Neobstojí tedy ani dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu se zjištěným skutkovým stavem.
Z výše uvedených důvodů dovolací soud dovolání žalobce podle §243b odst. 2 OSŘ zamítl.
Žalovaní měli v dovolacím řízení úspěch a příslušela by jim podle §243b odst. 5, §224 odst. l a §142 odst. l OSŘ náhrada nákladů tohoto řízení. Náklady jim však nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2005
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu