ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.1707.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 1707/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) O. W., a b) D. W., zastoupených advokátkou, proti žalovanému statutárnímu městu P., o zdržení se zásahů do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 17 C 186/2002, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 15. března 2005, č. j. 22 Co 106/2005-164, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. října 2004, č. j. 17 C 186/2002-154, zamítl žalobu, aby „žalovanému byla uložena povinnost zajistit bezbariérový přístup na pozemky ve vlastnictví žalobců označené jako stavební parcela č. 3300 a pozemkové parcely č. 2499/34, 2499/35 a 2499/44 zapsané v kat. nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu v P. na listu vlastnictví č. 5743 pro katastrální území a obec P., část obce Z. P., ze směru jízdy od hřbitova do centra P. po ulici S. K. N. všem motorovým vozidlům v šíři 3 metrů v místech vybudovaného dělícího středového ostrůvku“, a rozhodl o nákladech řízení.
Vyšel ze zjištění, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky každý id. ½ domu čp. 1777, postaveného na stavební parc. č. 3300, a pozemků parc. č. 3300, 2499/34, 2499/35 a 2499/44 v k. ú. P.; žalovaný je vlastníkem parcel č. 2499/140 a 2500/4 v témže k. ú., které sousedí s pozemky žalobců a jsou užívány jako místní komunikace (na parc. č. 2499 je ulice S. K. N. a na parc. č. 2500/4 ulice N. S.). Stavebním povolením Magistrátu města P., odbor dopravy, z 28. 5. 2001 byla povolena stavba místní komunikace na parc. č. 2499/140 a 2500/4 včetně středového dělícího ostrůvku na parc. č. 2499 (ulici S. K. N.). Proti tomuto stavebnímu povolení podali žalobci námitky, ve kterých kromě jiného žádali, aby k jejich pozemkům „před stávajícími vstupy byl zajištěn bezbariérový přístup“. Podle zápisů z jednání z 21. 6. 2001 a z 25. 6. 2001 došlo k dohodě stran a žalovaný se jako stavebník zavázal zřídit nový bezbariérový přístup k pozemkům žalobců z ulice N. S. a žalovaní vzali své námitky proti stavebnímu povolení zpět. Na základě této dohody v místě určeném žalobci byla na pozemku parc. č. 2500/4 vybourána podezdívka a zřízen bezbariérový vjezd na pozemek žalobců. V průběhu realizace stavby středového ostrůvku místní komunikace na parc. č. 2499/140 žalobci požadovali jeho přerušení, aby mohli vjíždět do vjezdu k jejich nemovitostem z této komunikace – ulice S. K. N. oboustranně, tj. i ve směru od krematoria. Tento požadavek byl projektanty stavby, Dopravním podnikem města P. a. s., Magistrátem města P. - odbor dopravy, úsek dopravy a pozemních komunikací, s ohledem na bezpečnost silničního provozu zamítnut. Záporné stanovisko se zřízením přejezdu dělícího ostrůvku z hlediska bezpečnosti a plynulosti silničního provozu vydal i dopravní inspektorát Policie ČR Okresní ředitelství v P. Stavba byla zkolaudována kolaudačním rozhodnutím z 25. 10. 2001, přičemž odvolání žalobců proti tomuto rozhodnutí bylo, jako podané osobami neoprávněnými, zamítnuto rozhodnutím Okresního úřadu v P. z 18. 3. 2002. Ze sdělení PČR – dopravního inspektorátu P. z 20. 8. 2001 prvního stupně zjistil, že v místě středového dělícího ostrůvku již není vozovka v jednom směru rozdělena na dva pruhy, auta zde prakticky projíždějí rychlostí vyšší než stanovených 50 km/1 hod. a po celé šíři vozovky, nikoli pouze po jejím pravém okraji. Automobil stojící v levé části vozovky a čekající na odbočení by tak představoval překážku provozu, která by bránila plynulosti, a v případě, že by došlo k nehodě i bezpečnosti silničního provozu. Z tohoto pohledu se tedy prodloužení středového dělícího ostrůvku jeví účelným, neboť zabraňuje této situaci, což potvrzuje nejen stanovisko projektanta, ale i vyjádření Ing. Š. (předložené žalobci), který uvedl, že náhrada dělícího ostrůvku dělícím pásem je opodstatněná, neboť v úseku zužování vozovky je nutno zabránit předjíždění, jež by tam bylo nebezpečné, a je tedy v souladu s čl. 6.10.2. ČSN 736102 (Projektování křižovatek na silničních komunikacích). Soud prvního stupně tak shledal, že prodloužení předmětného dělícího středového ostrůvku, je úpravou provedenou ve veřejném zájmu, neboť snižuje riziko dopravní nehody, tedy riziko újmy na majetku, zdraví a životě lidí. Oproti tomu žalobci sami uvedli, že nevlastní osobní automobil, žalobce si jen občas půjčeným automobilem obstarává nákupy či vyjíždí na rekreační cesty. V případě potřeby mohou žalobci bez problémů využít příjezdu z ulice S. K. N. ve směru od podjezdu či ve směru od krematoria projet podjezdem, za ním se otočit a vrátit, což představuje objížďku cca 500 – 600 metrů a ztrátu času v průměru 5 minut. Ve městech je povolena a běžně používána úprava dopravní situace, spočívající v jednosměrných ulicích, ve kterých je též přístup k přilehlým nemovitostem zajištěn jen z jednoho směru. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že výkon práv žalovaným vyplývajících z občanskoprávních vztahů bez právního důvodu nezasahuje do práv a oprávněných zájmů žalobců a není ani v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 ObčZ.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací usnesením z 15. 3. 2005, č. j. 22 Co 106/2005-164, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil a věc postoupil Magistrátu města P. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud dospěl k závěru, že v dané věci není dána pravomoc soudu. Povolování staveb pozemních komunikací není institutem soukromého práva, ale veřejnoprávním oprávněním, jehož úprava se neopírá o občanskoprávní předpisy, nýbrž o zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZPK“); podle §16 odst. 1 věta první ZPK pro stavbu dálnice, silnice, místní komunikace je speciálním stavebním úřadem příslušný silniční správní úřad a podle odst. 2 pokud v tomto zákoně není stanoveno jinak, platí pro územní a stavební řízení stavby dálnice, silnice nebo místní komunikace zvláštní předpisy o územním plánování a stavebním řádu a nejsou dotčeny předpisy o ochraně životního prostředí. Podle §40 odst. 4 písm. c) ZPK obecní úřady obcí s rozšířenou působností mimo jiné vykonávají působnost speciálního stavebního úřadu ve věcech místních komunikací a veřejně přístupných účelových komunikací v obcích, které nejsou podle zvláštních předpisů pověřeny výkonem působnosti obecného stavebního úřadu. Přičemž podle §44 odst. 1 ZPK, pokud tento zákon nestanoví jinak, postupuje se v řízení upravených tímto zákonem podle obecných předpisů o správním řízení. Povolování staveb pozemních komunikací i jejich změn je pak upraveno veřejnoprávními předpisy – zákonem o pozemních komunikacích, který odkazuje na zákon o územním plánování a stavebním řádu (zákon č. 50/1976 Sb., stavební zákon ve znění pozdějších předpisů - dále „stavební zákon“). Proto podle odvolacího soudu nelze v občanském soudním řízení projednávat a rozhodovat věci upravené zákonem o pozemních komunikacích, které podle posledně citovaného ustanovení mají být projednány ve správním řízení příslušným orgánem. Podstatou žalobní argumentace jsou námitky směřující proti stavbě místní komunikace, které lze řešit pouze v příslušném správním (stavebním) řízení. Těmto námitkám odpovídá i žalobci navrhované řešení – žalobní požadavek, jehož realizace by znamenala nutný zásah do již vybudované stavby místní komunikace, a tím i její změnu. Posoudit a zjistit důsledky navrhované změny a provést stavební řízení v rozsahu navrhované změny je příslušný stavební úřad. Jestliže k takovému řízení není příslušný soud, nemůže být návrh zamítnut, nýbrž je třeba řízení zastavit a věc postoupit orgánu, do jehož pravomoci rozhodování náleží.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítají, že se v předmětném řízení domáhají ochrany svého vlastnického práva, když žalovaný jim realizovanou stavbou středního dělícího ostrůvku brání v přístupu na pozemky v jejich vlastnictví, aniž by to nutně vyžadoval veřejný zájem. Jednáním žalovaného došlo k nepřiměřenému zásahu do jejich vlastnického práva, jehož ochrana jim přísluší podle §126 odst. 1 ObčZ, a proto projednání a rozhodnutí této věci náleží do pravomoci soudu. Poukazují na to, že koncipovali svůj původní návrh jako negatorní žalobu, kterou k výzvě soudu prvního stupně změnili, neboť podle jeho poučení a prezentovaného názoru nebyla tato žaloba namístě. Žalobci nikdy neusilovali o konkrétní způsob, kterým lze požadovaného stavu docílit, nýbrž se domáhali, aby soud žalovanému uložil zdržet se jednání, které je omezuje ve výkonu jejich vlastnického práva. V případě, že by tak bylo rozhodnuto, je nesporné, že konkrétní technické provedení by spadalo do kompetence příslušných správních orgánů, nicméně rozhodnutí o nároku žalobců, tak jak byl uplatněn spadá do pravomoci soudu. Veškeré námitky, se kterými jsou žalobci odkazováni odvolacím soudem na správní orgány, již byly v rámci stavebního a kolaudačního řízení uplatněny. Využili tedy veškerých práv stanovených právními předpisy, včetně postupu podle ustanovení §5 ObčZ. Navrhli, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými a řádně zastoupenými osobami včas a že je přípustné /§239 odst. l písm. a) OSŘ/, přezkoumal napadené usnesení podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací soud plně odkazuje na vyčerpávající odůvodnění usnesení odvolacího soudu, se kterým se ztotožňuje. Vlastníci staveb musí respektovat vlastnická práva vlastníků sousedních pozemků a staveb. Tyto vzájemné vztahy jsou upraveny jak normami práva veřejného, tak i soukromého. Právo povolit zřízení stavby a její užívání, stejně jako změnu stavby a změnu jejího užívání, je regulováno předpisy veřejného stavebního práva, zejména stavebním zákonem, jde-li o změnu stavby místní komunikace, i ZPK. V daném případě tak nejde o věc občanskoprávní, náležející do pravomoci soudu podle §7 odst. 1 OSŘ, a zároveň nejde ani o případ, kdy zákon svěřuje soudu pravomoc k rozhodování jiné věci než občanskoprávní (§7 odst. 3 OSŘ).
Pokud tedy odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení pro nedostatek pravomoci soudu zastavil, neboť tato věc nespadá do pravomoci soudů, nýbrž do pravomoci silničních správních orgánů a věc postoupil orgánu, jehož pravomoc je dána (§104 odst. 1 OSŘ), je jeho rozhodnutí správné. Proto bylo dovolání podle §243b odst. 2 OSŘ zamítnuto.
Na tom nemění nic ani argumentace žalobců, že již vyčerpali ochranu poskytovanou jim ve správním řízení. Je věcí příslušného správního úřadu, aby se s jejich návrhem způsobem vyplývajícím ze správního řádu vypořádal.
Žalovaný byl v dovolacím řízení úspěšný a příslušela by mu proto vůči podle §243b odst. 5 a §224 odst. l a 142 odst. l OSŘ náhrada nákladů tohoto řízení; ty však žalovanému nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2005
JUDr. Marie Rezková, v.r.
předsedkyně senátu