ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.1802.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 1802/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce V. Č., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému h. m. P., zastoupenému advokátkou, o určení povinnosti uzavřít kupní smlouvu a zaplatit 3.863.300,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. Zn. 11 C 41/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2003, č. j. 11 Co 87/2002-169, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.825,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. I. M.
Odůvodnění:
Žalobce, vlastník níže uvedených pozemkových parcel, se domáhal, aby je soud přikázal za peněžní náhradu žalovanému. Na pozemcích vybudovala VHMP – V. i. s. P. se souhlasem žalobce vodní dílo, přičemž bylo dohodnuto, že po ukončení výstavby stavebník koupí od žalobce pozemky za cenu stanovenou cenovými předpisy; k tomu však nedošlo.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. října 2001, č. j.11 C 41/2001-77, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu „s tím, aby bylo rozhodnuto, že pozemky ve vlastnictví žalobce parcela č. 1465/15 vodní plocha o výměře 67 m², parcela číslo 1465/16 vodní plocha výměra 16 m², parcela čísla 1465/18 vodní plocha výměra 530 m² a parcela číslo 1463/6 vodní plocha o celkové výměře 4906 m², vše katastrální území Š., obec H. m. P., dosud vedené u Katastrálního úřadu P., LV 350 a vyznačené geometrickým plánem ze 4. 11. 1996 číslo 602-208/96 měly být přikázány za náhradu do vlastnictví žalovaného“. Výrokem pod bodem II. zamítl žalobu „s tím, aby žalovaný byl uznán povinným žalobci zaplatit náhradu za výše uvedené pozemky ve výši 3.863.300,- Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že žalobce jako vlastník shora uvedených pozemkových parcel 23. 10. 1991 uzavřel s VHMP – V. i. s. P. (dále „VHMP“) jako investorem „smlouvu o přenechání nemovitosti k dočasnému užívání dle §397 občanského zákoníku, o budoucí smlouvě kupní dle §51 občanského zákoníku, o zřízení věcného břemene dle §135c občanského zákoníku“ pro stavbu „Ú. K. p. P.“. VHMP se zavázala, že po ukončení stavby zajistí vyhotovení oddělovacího geometrického plánu a žalobce se zavázal takto oddělené, zastavěné pozemky prodat státu. Před vyhotovením geometrického plánu uzavřel žalobce s VHMP 30. 11. 1992 kupní smlouvu týkající se předmětných pozemků, vklad vlastnického práva ale katastrální úřad neprovedl. Žalobce původně uplatňoval žalobu na nahrazení projevu vůle – uložení povinnosti žalovanému uzavřít s ním kupní smlouvu ohledně předmětných pozemků za 500.000,- Kč, později žalobní návrh upravil na přikázání nemovitosti do vlastnictví žalovaného za náhradu 3.863.300,- Kč. Svůj nárok opřel o §135c občanského zákoníku (dále „ObčZ“); soud ale dovodil, že nešlo o neoprávněnou stavbu a nebylo proto možno postupovat podle třetího odstavce tohoto ustanovení. Stavba nebyla kolaudována ve prospěch žalovaného, který se jejím vlastníkem nestal a nebyl tak ve sporu pasivně legitimován. Neměl tedy ani povinnost uzavřít s žalobcem smlouvu o odkoupení předmětných pozemků; navíc žaloba byla podána po lhůtě uvedené v §50a odst. 2 ObčZ.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodující k odvolání obou účastníků řízení (žalovaný podal odvolání jen proti výroku o nákladech řízení) rozsudkem ze dne 23. července 2003, č. j. 11 Co 87/2002-169, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že neexistuje zákonný podklad pro přikázání předmětných pozemkových parcel žalovanému. Žalobce k vybudování předmětné stavby dal souhlas, nešlo tedy o stavbu neoprávněnou. Ztotožňuje se s námitkou žalobce, že nebylo důsledně zkoumáno, kdo je vlastníkem stavby. Nebylo ale současně prokázáno, že by jím byl žalovaný. Ten proto nebyl ve sporu pasivně legitimován. Neopodstatněnou shledal odvolací soud i námitku žalobce, že žaloba měla být případně posuzována jako nárok na náhradu škody, neboť skutková tvrzení žalobce nebylo možno takto kvalifikovat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání a tvrdí, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Namítá, že odvolací soud nesprávně zhodnotil možnost žalobu opřít o §135c ObčZ. Skutečnost, že žalobce dal podmíněný souhlas se stavbou na základě smlouvy o smlouvě budoucí subjektu s označením „VHMP – V. i. S. P.“ ještě neodůvodňuje závěr o oprávněnosti stavby. Soud bezdůvodně uzavřel, že právo stavby existovalo a že nebylo zjištěno ani prokázáno, že žalovaná strana je vlastníkem stavby. Měl se prejudiciálně zabývat otázkou zjištění vlastnictví stavby a měl postavit najisto, kdo je jejím vlastníkem. Teprve poté mohl učinit závěr o přípustnosti nebo nepřípustnosti aplikace §135c ObčZ, na základě kterého žalobce navrhoval uspořádání poměrů mezi vlastníkem stavby a pozemku i jinak, než je zpravidla obvyklé, a to proto, že v daném případě stavba „sleduje“ vlastnictví pozemku. Dovolatel se dále neztotožňuje s názorem odvolacího soudu o nemožnosti posouzení tvrzeného nároku jako nároku na náhradu škody. Žalobce měl vyzvat k případnému doplnění žaloby a k možnosti úpravy žalobního petitu. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje dovolání za nepřípustné. Ve vztahu k §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) namítá, že dovolatel nespecifikoval, v čem by mělo mít napadané rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, když se judikatura obdobnými případy již zabývala. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Neoprávněná je taková stavba, ke které stavebník neměl občanskoprávní oprávnění. Musí jít vždy o zbudování neoprávněné stavby od samého počátku vzniku a nedostačuje ani případně dodatečné odpadnutí dřívějšího dovoleného titulu (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 1993, sp. zn. 3 Cdo 45/92, publikovaný v Právních rozhledech 2/1993). Podle rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 1995, sp. zn. 3 Cz 57/92, publikovaného v Právních rozhledech č. 7/1995, „jak z již ustálené judikatury vyplývá, má smyslu o neoprávněné stavbě hovořit pouze tam, kde se důvody neoprávněnosti nesou k počátku, tedy v daném případě k okamžiku vzniku stavby jako věci. Jestliže však stavba jako věc byla na pozemku zřízena z hlediska občanského práva oprávněně, potom již nepřichází úvaha o postupu podle ustanovení §221 ObčZ (ve znění před novelou) v úvahu ani tehdy, jestliže by důvody oprávněnosti (již dokončované) stavby jako věci dodatečně odpadly. Od tohoto okamžiku, kdy již stavba jako věc existuje, jsou dodatečné změny jak v osobě stavebníka, tak v otázce (až následně odpadlého) důvodu k zastavění pozemku právně bezvýznamné“. Na tom, že neoprávněná je jen taková stavba, ke které neměl stavebník právo od samého začátku nic nezměnil ani §135c ObčZ, který nahradil §221 ObčZ ve znění před novelou č. 509/1991 Sb. V dané věci je zřejmé, že stavebník stavěl na základě dohody s vlastníkem pozemku uzavřené s tím, že náhrada bude poskytnuta až po dokončení výstavby; proto nemohlo jít o neoprávněnou stavbu.
Vytýká-li dovolatel soudu, že vlastním šetřením nezjistil, kdo je vlastníkem stavby, mohlo by jít jen o vadu uvedenou v §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, ke které by bylo možno přihlédnout jen v případě přípustného dovolání; o takový případ však navzdory nesprávnému poučení odvolacího soudu nešlo. Jen na okraj lze poznamenat, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadami dispoziční a projednací, podle nichž je věcí žalobce, koho označí za žalovaného a povinností účastníků je tvrdit právně rozhodné skutečnosti (tedy v případě žalobce ty, ze kterých vyplývá mimo jiné vlastnictví žalovaného ke stavbě) a nabídnout k těmto tvrzením důkazy (viz §101 odst. 1 OSŘ). Tuto povinnost nelze přenášet na soud.
Pokud jde o otázku náhrady škody, žalobce neuplatnil skutková tvrzení umožňující nárok takto kvalifikovat. Je ovšem zřejmé, že pokud stavba byla zřízena na základě souhlasu vlastníka pozemku, tedy nikoliv protiprávně, není tu protiprávní úkon jako základní předpoklad subjektivní odpovědnosti za škodu podle §420 ObčZ (srov. např. R 2/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). To, že soudy žalobce nepoučily o povinnosti tvrzení (pokud takovou povinnost ve vztahu k nároku na náhradu škody vůbec měly), by navíc mohlo být jen vadou uvedenou v §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, ke které by bylo možno přihlédnout v případě přípustného dovolání.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §150 OSŘ, neboť s ohledem na výsledek řízení by žalovaný měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení; dovolací soud však považuje skutečnost, že žalovaný s žalobcem jednal jako vlastník díla a že žalobce má nesporně nárok na právní ochranu, avšak zvolil nepřiléhavé právní prostředky, za důvod hodný zvláštního zřetele a snížil náhradu nákladů dovolacího řízení o 50 %, jak to zmíněné ustanovení umožňuje. Náklady představují odměnu advokáta za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif a činí podle §3 odst. 1 bod 6, §10 odst. 3, §15, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., a §150 OSŘ 3.750,- Kč, a dále 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem 3.825,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21.února 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v.r.
předseda senátu