ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2038.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 2038/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce J. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému D. s., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 5 C 192/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2004, č. j. 18 Co 553/2003-244, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5 075,- Kč k rukám JUDr. I. S.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby soud určil, že je vlastníkem níže uvedeného pozemku, který zdědil po svých rodičích; přesto je jako jeho vlastník v příslušném katastru nemovitostí uveden žalovaný. Žalobce je občan České republiky trvale žijící od roku 1967 ve Š.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. července 2003, č. j. 5 C 192/98-213, určil, „že pozemek č. parcelní 156 v katastrálním území B., obec P., je ve vlastnictví žalobce“; dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobce nabyl předmětný pozemek děděním po rodičích na základě odevzdací listiny Okresního soudu civilního pro vnitřní Prahu z 20. 7. 1946, sp. zn. D VI 232/46, a jeho vlastnictví trvalo bez ohledu na to, že v operátu příslušného katastru nemovitostí byl jako jeho vlastník veden Český stát – Diplomatický servis. Výměrem bývalého finančního odboru ONV v P. z 9. 11. 1959, č. j. 16.968/59-Bart. (dále jen „výměr“), vydaným podle §5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, byl do vlastnictví státu převeden z jeho vlastnictví jen dům čp. 279 se stavební parcelou p. č. 154 a zahradou p. č. 155, nikoliv však sporný pozemek. Byl-li tento pozemek veden v dřívější evidenci nemovitostí jako majetek žalovaného, šlo o chybný údaj, a stejná chyba se pak promítla v operátu současného katastru nemovitostí pro P. Zápis v katastru nemovitostí ohledně sporného pozemku má toliko deklaratorní charakter a žalobce prokázal naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Žalobce vlastnické právo k pozemku nepozbyl; není významné, že žalobce ostatní nemovitosti, které přešly na stát shora uvedeným výměrem, úspěšně restituoval. Soud prvního stupně uzavřel, že stát nemovitost převzal bez právního důvodu, a proto se žalobce právem domáhal určení svého vlastnického práva podle obecných předpisů, když věc nespadala do režimu restitučních zákonů.
Městský soud v Praze jako soud odvolací, rozhodující k odvolání žalovaného, rozsudkem ze dne 20. února 2004, č. j. 18 Co 553/2003-244, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Dále změnil rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně zjistil správně skutkový stav, neztotožnil se však s jeho právním závěrem. Uvedl, že soud prvního stupně věc neposoudil v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Ze zjištění soudu prvního stupně vyplynulo, že sporný pozemek přešel na stát bez právního důvodu. Stalo se tak na základě výměru, v němž však tento pozemek uveden nebyl. Na takový případ ale dopadal §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích; žalobce byl oprávněnou osobou podle §3 tohoto zákona a svůj nárok neuplatnil jako nárok restituční. Uzavřel, že výklad vztahu restitučních předpisů k předpisům obecným vychází z principu právní jistoty a zákonodárce vázal uplatnění restitučních nároků na zákonné lhůty.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Jeho přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a odůvodňuje je odkazem na §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ, neboť napadený rozsudek podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení věci a v odvolacím řízení došlo k vadám, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu, vycházejícími z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Tento rozsudek dovolatel nepovažuje za správný, neboť je podle jeho názoru v rozporu s ústavněprávními principy vyplývajícími z čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. V podrobnostech pak odkazuje na nález Ústavního soudu, publikovaný pod č. 142/1994 Sb. Upozorňuje i na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 650/99 a na opačný právní názor v něm uvedený. Připomíná dále právní názor Ústavního soudu, uvedený v nálezu sp. zn. I. ÚS 539/98, a klade otázku, zda hlediska, uvedená v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, jsou aplikovatelná na všechny případy převzetí věci státem bez právního důvodu. Tvrdí, že z hlediska restitučních zákonů je třeba rozlišovat dva případy převzetí věci státem, a to případ, kdy stát v rozhodné době na základě aplikace tehdy platných norem, tedy v rámci „zákonnosti“, převzal věc, ač podle platných právních předpisů platných v rozhodném období k tomu neměl ve skutečnosti právní důvod, tedy zneužil právo, a případ, kdy se stát stal vlastníkem, resp. držitelem věci její pouhou okupací. Z provedených důkazů plyne, že sporná nemovitost nebyla ve výměru uvedena. Stát tak neučinil právní úkon k jejímu převzetí, došlo k faktické okupaci bez právního důvodu podle §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.; stát tak jednal omisivně v hrubé nevědomé nedbalosti v domnění, že výměr předmětný pozemek zahrnuje a právní důvod pro jeho znárodnění existuje. Proto na danou věc nelze názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 vztáhnout. Dovolatel dále připomíná, že jako vlastník sporného pozemku byl v katastru nemovitostí zapsán stát, který objektivně nemohl být v dobré víře, že se stal vlastníkem pozemku. Vlastnictví pozemku nemohl ani vydržet, takže v daném případě musí princip právní jistoty ustoupit principu nepromlčitelnosti vlastnického práva. Stát jednal nezákonně a ochrana jeho neoprávněné držby a výklad vedoucí k následnému nabytí vlastnického práva státem by tak byly v hrubém rozporu se základními principy občanského práva. Dovolatel se neztotožňuje ani s hodnocením skutkového stavu, zjištěného soudem prvního stupně, odvolacím soudem. Ten vzal totiž v úvahu rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 z 11. 9. 2003 plošně a rozhodné skutečnosti plynoucí z provedených důkazů pominul. To vyplývá z jeho výtky soudu prvního stupně, že nevzal v úvahu zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu, který mu ale nemohl být při vynesení jeho rozsudku ve věci 1. 7. 2003 znám. Soud prvního stupně byl navíc vázán právním názorem odvolacího soudu plynoucím z jeho rozsudku č. j. 18 Co 18/2002-123 ze 7. 6. 2002, že se lze domoci ochrany vlastnického práva určovací žalobou dle obecných občanskoprávních předpisů. Odvolací soud tak rozhodl nesprávně podle §220 odst. 1 OSŘ. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaný polemizuje s dovolatelem, který se podle jeho názoru podrobným rozborem judikatury k věci se vztahující snaží dospět k závěrům pro něho výhodným. Konstatuje, že žalobce skutečně přišel o svůj majetek v důsledku postupu státu a tento postup zakládal důvody pro provedení restituce podle příslušných zákonů. Žalobce ale svůj restituční nárok ohledně sporného pozemku podle příslušného zákona neuplatnil a možnost obnovy jeho vlastnického práva tak zanikla. Proto žalovaný pokládá dovolání za nedůvodné a navrhuje, aby je dovolací soud zamítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Rozsudek odvolacího soudu je v souladu s rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001; velký senát v této věci rozhodoval s ohledem na do té doby nejednotnou judikaturu podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Toto rozhodnutí, publikované pod č. C 2187 ve svazku 27 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, konstatuje: „Oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva“. Pávní názor vyslovený v tomto rozhodnutí akceptuje i judikatura Ústavního soudu (věci sp. zn. II. ÚS 114/04, sp. zn. III. ÚS 50/04). Vztah vlastnické žaloby a restitučního důvodu podle §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, řeší rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 649/2004, publikovaný v Právních rozhledech č. 20/2004, jehož odůvodnění vychází z rozsudku sp. zn. 31 Cdo 1222/2001.
K argumentaci dovolatele lze uvést, že dovolací soud je si vědom toho, že text právních předpisů vztahujících se k dané problematice je nejednoznačný, že při řešení otázky vztahu vlastnických žalob a restitučních předpisů dochází ke konfliktu řady oprávněných zájmů a že lze s jistou mírou přesvědčivosti hájit i opačný názor, než jaký zastává jeho rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 1222/2001; výrazem této skutečnosti je ostatně i dříve rozporná judikatura samotného dovolacího soudu, kterou právě toto rozhodnutí sjednotilo. Základní myšlenka postupu dovolacího soudu je, že již na podzim roku 1938, poté po letech 1945, 1948 a také v důsledku nápravy křivd po roce 1990 nastaly na území dnešní České republiky zásadní majetkové změny a že předpokladem právní jistoty a stability vlastnických vztahů je po ukončení restitucí odmítnutí těch nároků, které mohly být uplatněny v restitučním řízení, uplatněny však nebyly anebo byly uplatněny neúspěšně. Pokud je v rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 uvedeno srovnání tohoto přístupu s vydržením, nemá to znamenat, že by vlastnická žaloba byla vyloučena jen tam, kde stát byl při převzetí majetku bez právního důvodu v dobré víře; šlo jen o upozornění na skutečnost, že jde obdobně jako u vydržení o zánik vlastnického práva v důsledku toho, že nebylo uplatněno v určité lhůtě. Státu též nelze v této souvislosti přiznat jiné (horší) postavení, než fyzickým osobám, a to s ohledem na rovnoprávné postavení vlastníků (viz např. §124 ObčZ).
Neobstojí ani námitka, že v případě převzetí věci bez právního důvodu jde o restituční důvod jen tehdy, šlo-li o převzetí věci na základě tehdy platných právních předpisů (byť i v rozporu s těmito předpisy), a že tento důvod nelze vztáhnout na případy tzv. okupace věci. I když se judikatura v tomto směru vyvíjí, tuto otázku posuzuje trvale jinak než dovolatel. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 28. ledna 1997, sp. zn. 3 Cdon 503/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 9/1998, vyslovil, že o převzetí věci státem bez právního důvodu jde tehdy, jestliže stát převzal věc, aniž k tomu existoval právní důvod, tedy došlo-li k faktickému zmocnění se věci, které nebylo právně podloženo (okupaci nemovitosti). Také v této otázce je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s judikaturou.
Za vadu řízení, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nelze považovat skutečnost, že odvolací soud uplatnil právní názor vycházející z rozhodnutí Nejvyššího soudu, které bylo vyneseno až v průběhu řízení; postup odvolacího soudu byl v souladu s §220 odst. 1 OSŘ. Námitkou, že odvolací soud pominul provedené důkazy se nebylo možno zabývat, neboť dovolatel neuvedl, o které důkazy mělo jít.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ tedy v posuzované věci nejsou dány. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 OSŘ).
Podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ je žalobce povinen žalovanému uhradit náklady dovolacího řízení, které představují odměnu advokáta za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. 5 000,-Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem 5 075,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto usnesení, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 3. srpna 2005
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu