ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2133.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 2133/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J. P., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) I. M., a 2) E. M., obou zastoupených advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 10 C 257/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 29. dubna 2004, č. j. 23 Co 591/2003-137, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. P. Č.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení jejího vlastnického práva k pozemku označenému jako parcela č. 210/8 v k. ú. C. Tvrdila, že je vlastnicí pozemku z titulu vydržení, neboť ho nerušeně užívala (a její právní předchůdci od roku 1968) jako součást sousedního pozemku parc. č. 209/1, který nabyla kromě dalších nemovitostí do vlastnictví darovací smlouvou v roce 1990, až do dubna 2002. V katastru nemovitosti jsou však jako vlastníci pozemku parc. č. 210/8 vyznačeni žalovaní.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací rozsudkem z 29. 4. 2004, č. j. 23 Co 591/2003-137, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Chrudimi (dále „soud prvního stupně“) z 25. 4. 2003, č. j. 10 C 257/2002-88, jímž bylo určeno, že „vlastníkem pozemku v katastrálním území C., okres Ch., parcela č. 210/8, jak byl vymezen geometrickým plánem pro rozdělení pozemku č. 252 – 207/2002, zhotoveným V. g. v. o. s., ověřeným zeměměřičským inženýrem Ing. M. dne 16. 10. 2002 pod č. 139/c/2002, který tvoří přílohu rozsudku, je žalobkyně“, a rozhodnuto o nákladech řízení. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně darovací smlouvou z 12. 1. 1990, registrovanou státním notářstvím 9. 2. 1990, nabyla darem od rodičů F. a J. Š. nemovitosti, zapsané na LV č. 57 v k. ú. K. u Katastrálního úřadu pro P. k., Katastrální pracoviště Ch., mimo jiné parc. č. 209/1. Jako součást parcely č. 209/1 nerušeně užívali rodiče žalobkyně od roku 1968, a žalobkyně od roku 1990, i spornou parcelu, která je k parcele č. 209/1 připlocena - sekali na ní trávu, pěstovali ovoce, vysázeli keře. Oplocení postavili se souhlasem tehdejšího MNV C. rodiče žalobkyně v roce 1968, kdy se stali vlastníky nemovitostí zapsaných na LV č. 57. Bývalý starosta obce C. V. N. se o vlastnictví obce ke spornému pozemku - tehdy šlo ještě o část pozemku parc. č. 210/6, který obec nabyla podle zákona č. 172/1991 Sb. - dozvěděl až v roce 1996 v souvislosti se zaměřením pozemků v obci. Nikdy však nejednal o nájemním vztahu k pozemku a nikoho neupozorňoval na právní stav věci. Sporný pozemek ve tvaru klínu se nachází mezi pozemkem žalobkyně parc. č. 209/1 a pozemkem parc. č. 139, který je spolu s domem čp. 41 na tomto pozemku a pozemky parc. č. 208/11, 208/15 a 210/7 ve vlastnictví žalovaných. Teprve v dubnu 2002 na základě sousedských sporů sdělil žalobkyni starosta obce C., že část parcely č. 210/6 ve vlastnictví obce je součástí oplocené zahrady žalobkyně a že o odkoupení této části pozemku požádali žalovaní. Námitku žalobkyně, že vlastnictví k připlocené části pozemku obce parc. č. 210/6 nabyla vydržením, obec nevzala v úvahu. Kupní smlouvou sepsanou formou notářského zápisu 3. 9. 2002 a 5. 9. 2002 obec C. jako prodávající prodala žalovaným část pozemku parc. č. 210/6, která byla oddělena geometrickým plánem č. 244-526/2002 z 15. 8. 2002 společnosti G. a L. a. s. Ch. a označena jako parcela č. 210/7 o výměře 16 m2. Žalobkyně nechala poté spornou část pozemku zaměřit geometrickým plánem č. 252-207/2002 z 24. 10. 2002, V. g. v. o. s. P., čímž byla z pozemku parc. č. 210/7 v k. ú. C. oddělena část parcely nyní označená jako parc. č. 210/8.
Na základě těchto zjištění dospěly soudy obou stupňů k závěru, že žalobkyně na základě oprávněné držby sporného pozemku trvající od ledna 1990 po dobu deseti let nabyla vlastnictví k tomuto pozemku vydržením podle §134 odst. l ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., který stanoví, že oprávněný držitel se stane vlastníkem věci, jestliže ji má v držbě nepřetržitě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Odvolací soud s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1134/96, publikované pod R 50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zdůraznil, že do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba započíst i držbu vykonávanou před 1. 1. 1992. Při posouzení dobré víry žalobkyně bylo přihlédnuto i k tomu, že plošná výměra pozemku parc. č. 210/8 činí 15 m2 a je tak jen nepatrnou částí výměry pozemků, které žalobkyně darovací smlouvou z 12. 1. 1990 do svého vlastnictví nabyla, když tloušťka hraniční čáry, jak byla tehdy hranice pozemků v mapě vyznačována, činila 50 cm. Považoval za omluvitelné, že žalobkyně nezjistila z údajů v katastrální mapě, že mezi jejím pozemkem a pozemkem žalovaných je vklíněn cíp pozemkové parcely obce. Žalobkyně neměla důvod k pochybnostem o vlastnictví sporného pozemku, a tedy ani důvod k detailnímu studiu katastrální mapy. To, že žalovaní vstupovali na sporný pozemek za účelem oprav svého domku a že jim v tom nikdo nebránil, je vysvětlitelné zákonnou povinností sousedícího vlastníka umožnit vstup na svůj pozemek za účelem údržby stavby souseda. Ani vedení telefonního kabelu na sporném pozemku oprávněnost držby nepotvrzuje ani nevyvrací. I kdyby žalobkyni vlastní oprávněná držba sporného pozemku nestačila, má právo započíst si i oprávněnou držbu svých právních předchůdců, J. a F. Š., kteří sporný pozemek drželi od roku 1968 až do roku 1990.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 OSŘ a uplatňují dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Namítají, že žalobkyní nebyla splněna základní podmínka vydržení - oprávněná držba. V daném případě nešlo u žalobkyně o omluvitelný omyl, neboť při normální opatrnosti, kterou lze na žalobkyni požadovat, měla a mohla mít při uchopení držby pochybnosti o skutečnosti, zda jí sporný pozemek patří. Žalobkyně totiž nemohla oprávněně držet část pozemku parc. č. 210/6, který byl ve státním vlastnictví až do 24. 5. 1991, kdy nabyl účinnosti zákon č. 172/1991 Sb. Pokud odvolací soud k takovému závěru dospěl, je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR z 5. 10. 2002, sp zn. 22 Cdo 306/2001. Původní pozemek parc. č. 210/6 byl do účinnosti zák. č. 172/1991 Sb., tj. od 24. 5. 1991, předmětem státního vlastnictví, jehož oprávněným držitelem byl MNV C. a poté obec C. Pokud žalobkyně a její právní předchůdci část tohoto pozemku užívali, mohli tak činit pouze jako detentoři, nikoliv však jako oprávnění držitelé. Žalovaní dále namítají, že zjištění odvolacího soudu, že původní část pozemku má výměru pouze 15 m2, a že v porovnání s výměrou převzatých pozemků žalobkyní na základě darovací smlouvy je výměrou zcela nepatrná, nemá oporu v provedené dokazování, a dosavadní judikatura je nepoužitelná. V dané věci nejde totiž o hraniční spor, neboť je zcela zřejmé, že parcela žalobkyně č. 209/1 a stavební parcela žalovaných č. 139 nemají společnou hranici a odděluje je právě původní část parcely č. 210/6. Proto také je nesprávný závěr soudu prvního stupně „že hranice jednotlivých pozemků, jak jsou zapsány v geometrických plánech, činí 50 cm (tloušťka hraniční čáry) a je tedy i pro znalce obtížné s naprostou přesností hranice pozemku stanovit“. Vychází sice ze stávající judikatury Nejvyššího soudu, avšak řeší rovněž problematiku sousedících pozemků, o který v dané věci nejde. Žalovaní zpochybňují i zjištění, že obec C. dotčenou část svého pozemku parc. č. 210/6 neobdělávala, když z výpovědi starosty obce vyplývá, že si byla vědoma svého vlastnického práva již od roku 1996 a jako vlastník též o ní jednala. Ani zjištění, že pozemek, nyní označovaný jako parcela č. 210/8, není od parcely žalobkyně č. 209/1 nijak fakticky oddělen neodpovídá skutečnosti. Naopak na hranici zahrady jsou vysazeny ovocné stromy a dřeviny, a z tohoto důvodu žalovaní již v průběhu řízení před soudem prvního stupně navrhovali provedení místného ohledání. Také když v roce 1997 společnost T. a. s. provedla na dotčené části pozemku ve vlastnictví obce C. podzemní telefonní přípojku, nevznesla k tomu žalobkyně žádné námitky. Odvolací soud neprovedl výslech navrhované svědkyně M. K., jehož obsahem měla být zpochybněna hodnověrnost svědkyně Š. Žalovaní navrhli, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se vyjádřila tak, že považuje rozhodnutí soudů obou stupňů za správná a že napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší. Navrhla, aby bylo dovolání žalovaných jako nedůvodné odmítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky řízení, se dále zabýval otázkou, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Jak vyplývá z těchto ustanovení je dovolání přípustné jen pro řešení otázek právních (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, uveřejněné pod C 1164 ve Svazku 16 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck - dále „Soubor rozhodnutí“). Dovolací soud není proto oprávněn přezkoumávat, zda skutková zjištění, že žalobkyně na základě darovací smlouvy z 12. 1. 1990 začala spolu s darovanými nemovitostmi, mj. s pozemkem parc. č. 210/9, a její právní předchůdci od roku 1968, užívat jako součást pozemku parc. č. 210/9 i sousední připlocený pozemek nyní označený jako parc. č. 210/8 a že teprve v roce 2002 starosta obce C. informoval žalobkyni, že připlocený pozemek považuje obec za své vlastnictví. Rovněž je vázán zjištěním, že ani způsob užívání (jeho osázení apod.) nenasvědčoval tomu, že jde o dva samostatné pozemky.
Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou postavena na právním závěru, že žalobkyně své vlastnické právo ke spornému pozemku nabyla vydržením. Nejvyšší soud v rozsudku z 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí pod C 1067, sv. 15, dovodil, že „dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. Od závěrů vyslovených v tomto rozhodnutí se rozsudky soudů obou stupňů neodchylují, když vychází z toho, že žalobkyně se o domnělé tituly při uchopení držby pozemku parc. č. 210/8 opírala a se zřetelem ke všem dalším zjištěným okolnostem byla objektivně v dobré víře, že ji sporný pozemek patří, a to i s přihlédnutím k jeho výměře (15 m2) a poloze (je připlocen k pozemku ve vlastnictví žalobkyně). Dále dovolací soud odkazuje na usnesení z 27. 2. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné pod C 1068 sv. 15, v němž uvedl, že „dovolací soud přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené.“ Tak tomu v daném případě nebylo. To platí i pro posouzení dobré víry žalobkyně z hlediska poměru plochy darovaných pozemků a pozemků skutečně držených, kdy plocha sporného pozemku činila 15 m2 (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98, publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 7/2000). Bez významu je námitka žalovaných, že uvedené rozhodnutí není v dané věci použitelné, neboť pozemek žalobkyně parc. č. 210/9 nesousedí s pozemkem žalovaných parc. č. 139. Nešlo totiž o posouzení toho, zda žalobkyně vydržela část tohoto pozemku žalovaných parc. č. 139, ale část pozemku původně parc. č. 210/6, nyní parc. č. 210/8, a ten s pozemkem žalobkyně parc. č. 210/9 sousedí.
Nemůže obstát ani tvrzení žalovaných, že rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím zásadního významu, když se v otázce posouzení oprávněné držby státního vlastnictví před 1. 1. 1992 odchyluje od judikatury dovolacího soudu. Žalovaní namítají, že sporný pozemek byl v období od roku 1950 do roku 1991 v socialistickém vlastnictví, jeho držba žalobkyní a jejími právními předchůdci byla až do 24. 5. 1991 vyloučena, neboť tak šlo jen o detenci, a nelze proto uvažovat o zápočtu držby před 1. 1. 1992 do desetileté vydržecí doby ve smyslu §134 odst. 1 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. V prvé řadě je třeba uvést, že právní předchůdci žalobkyně i žalobkyně užívali sporný pozemek nyní parc. č. 210/8 jako vlastní, tedy jako jeho držitelé, nikoli jako detentoři - neodvozovali právo užívat pozemek od jiného vlastníka. Už odvolací soud odkázal také na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2273/98 z 8. 12. 1998, publikovaným pod R 50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí uvedl, že „neobstojí ani názor o tom, že by před l. lednem 1992 nebyl pozemek ve státním vlastnictví způsobilým předmětem držby. Ustanovení §135a odst. 3 ObčZ ve znění platném do l. ledna 1992 sice takový pozemek vylučovalo z vydržení, jeho oprávněná držba však nebyla ani §132a odst. l ObčZ ani jiným ustanovením omezena. Pozemek ve státním vlastnictví byl tedy před nabytím účinnosti novely občanského zákoníku, provedené zákonem. č. 509/1991 Sb. způsobilým předmětem oprávněné držby, tato držba však vzhledem k ustanovení v §135a odst. l odst. 3 ObčZ, které vylučovalo z vydržení pozemky v tzv. socialistickém vlastnictví, nemohla vyústit v nabytí vlastnického práva vydržením. Jakmile uvedené omezení odpadlo, uplatnily se právní důsledky oprávněné držby, které zákon vylučoval.“ Nepřípadná je argumentace žalovaných, že v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 306/2001 z 3. 10. 2002 dospěl Nejvyšší soud k odlišnému závěru ohledně držby věci náležející před 1. 1. 1992 do státního vlastnictví. V uvedené věci šlo o posouzení otázky jiné, a to státu jako držitele pozemku občana před 1. 1. 1992 a započtení této držby do vydržecí doby.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu se neodchyluje od judikatury dovolacího soudu a není ani v rozporu s hmotným právem. Proto není dovolání proti tomuto rozsudku podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné. Dovolací soud proto, aniž se zabýval namítanou vadou řízení [dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ], dovolání odmítl (§243b odst. 5, §218 odst. 1 písm. c/ OSŘ). Touto vadou by se dovolací soud mohl zabývat jen tehdy, pokud by šlo o dovolání přípustné (k tomu srovnej právní věty rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 4. 11. 2003, sp. zn. 22 Cdo 510/2003, a z 27. 8. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1080/2003, publikované pod C 2117 a C 2237 ve svazku 27 Souboru civilních rozhodnutí).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ), které představují odměnu advokáta za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 2 500,- Kč a dále náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně co jim ukládá toto usnesení, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. srpna 2005
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu