ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2148.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 2148/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. ve věci žalobců: a) Z. B., a b) B. B., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) J. B., a 2) M. B., zastoupeným advokátem, o strpění odbourání části opěrné zídky, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 5 C 401/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 15. 4. 2004, č. j. 15 Co 133/2004-235, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1 500,- Kč k rukám advokáta V. D. do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pelhřimově rozsudkem z 13. 12. 2000, č. j. 5 C 619/97-129, uložil žalovaným jako podílovým spoluvlastníkům stavební parcely č. 192/1, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v P. na LV č. 145 pro obec V., k. ú. S. u Č., aby strpěli odbourání opěrné zídky stojící na pozemku st. p. č. 192/1 a to v délce 240 cm od hranice pozemku parc. č. 320/4 v S., a vybudování zpevněné šikmé plochy v šíři 160 cm, a to podle zpracované dokumentace s názvem „terénní úprava pro zpřístupnění pozemků parc. č. 320/2 a č. 320/3“ zpracované pro účely stavebního řízení autorizovaným technikem pro pozemní stavby J. K. v dubnu a prosinci 2000“, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky stavební parcely č. 192/1 a domu čp. 27 na tomto pozemku v kat. území S. u Č., a to žalobce a) a žalovaný 1) každý v rozsahu 1/6 a žalobci stejně jako žalovaní mají ve společném jmění manželů spoluvlastnický podíl v rozsahu 2/6. Ve prospěch vlastníků těchto nemovitostí vázne na pozemku parc. č. 320/3, jehož výlučným vlastníkem je žalobce, a na pozemcích parc. č. 320/6 a č. 320/5, jejichž výlučným vlastníkem byl žalovaný (nyní ve vlastnictví jeho syna P. B.), právo odpovídající věcnému břemeni, zřízené smlouvou uzavřenou účastníky v roce 1995, spočívající v právu chůze a jízdy všemi dopravními prostředky po cestě vymezené geometrickým plánem. Na tuto cestu navazuje na společném pozemku parc. č. 192/1 příjezd ke garáži, nacházející se v domě účastníků čp. 27, kterou užívají žalovaní. Nad příjezdem ke garáží je opěrná zídka, která vede od domu čp. 27 ještě po pozemku parc. č. 340 ve vlastnictví syna žalovaných P. B. Žalobci jsou ještě spoluvlastníky pozemku parc. č. 119/2, nacházejícího se v sousedství pozemku parc. č. 191/2. Podle znaleckých posudků není opěrná zídka významná pro statiku domu čp. 27 ani pro zachycení vod v případě povodně. Žalovaní nesouhlasí s tím, aby žalobci opěrnou zídku zbořili a upravili terén na pozemku parc. č. 192/1 tak, aby po něm mohli kolem domu v místě původní zídky procházet a projíždět stavebním kolečkem k cestě, vytyčené věcným břemenem, tj. až na pozemek parc. č. 320/3, který je ve vlastnictví žalobce. Dospěl k závěru, že mezi účastníky jako spoluvlastníky domu čp. 27, jehož je opěrná zídka součástí, došlo k neshodě o hospodaření se společnou věcí ve smyslu §139 odst. 2 ObčZ. Žalobě vyhověl s odůvodněním, že odstranění zídky by vedlo k podstatně ekonomičtějšímu přístupu žalobců z pozemku parc. č. 119/2 přes společný pozemek parc. č. 192/1 dále cestou vymezenou věcným břemenem až na pozemek žalobce parc. č. 230/3, přičemž odstranění zídky nebude žalované jako spoluvlastníky v jejich spoluvlastnických právech nijak omezovat.
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře jako soud odvolací rozsudkem z 15. 3. 2001, č. j. 15 Co 130/2001-149, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že v dané věci nejde o řešení neshody mezi rovnodílnými spoluvlastníky věci ve smyslu §139 odst. 2 ObčZ.
K dovolání žalovaných Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 27. 3. 2003, č. j. 22 Cdo 1300/2001-171, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že neshoda o další existenci předmětné zídky je neshodou spoluvlastníků ve smyslu ustanovení §139 odst. 2 ObčZ, s tím, že účel zamýšlené úpravy je třeba posuzovat až při vlastním rozhodování o této neshodě.
Odvolací soud usnesením z 19. 6. 2003, č. j. 15 Co 237/2003-179, zrušil i rozsudek soudu prvního stupně z 13. 12. 2000, č. j. 5 C 619/97-129, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s tím, aby se zabýval otázkou jakým způsobem jsou společné nemovitosti včetně zahrádky nad spornou zdí fakticky využívány.
Soud prvního stupně rozsudkem z 18. 12. 2003, č. j. 5 C 401/2003-209, rozhodl stejně jako ve svém předchozím rozsudku a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud rozsudkem z 15. 4. 2004, č. j. 15 Co 133/2004-235, rozsudek soudu prvního změnil pouze ve výroku o nákladech řízení, jinak rozsudek potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, který k tvrzení žalovaných, že opěrná zeď nevede pouze po pozemku st. p. č. 192/1, ale že zasahuje i do pozemku parc. č. 320/4, ve vlastnictví syna žalovaných, doplnil dokazování geometrickým náčrtem ohledně polohy sporné zídky. Z tohoto náčrtu vyplývá, že zídka svým průběhem zasahuje do pozemku parc. č. 320/4. Soudy shodně dospěly k závěru, že opěrná zídka tvoří součást budovy č. p. 27 ve smyslu §120 odst. 1 ObčZ. Pokud šlo o faktické užívání nemovitostí, odvolací soud považuje za správná zjištění soudu prvního stupně, že prostor nad opěrnou zdí k žalovanými tvrzeným aktivitám a činnostem neslouží, není zde již zahrádka - pokud je případně využíván k sušení prádla, může jít o využití oboustranné. Vybudováním stavební úpravy se využití nejen nezhorší, ale bude zachován i přístup žalovaných ke sklepnímu okénku. Provedení stavební úpravy nemůže přinést žádné zásadní změny z hlediska využití a prospěchu z předmětné nemovitosti ani pro žalované. Pokud jde o funkci opěrné zdi z hlediska přívalových vod, toto tvrzení bylo vyvráceno závěry znaleckého posudku znalce Ing. Randy. Nelze přijmout ani tvrzení o zhoršené bezpečnosti domu. Žalobci navrhovaná úprava opěrné zdi jim umožní ekonomičtější přístup k jejich pozemku parc. č. 320/3, tak ke spodní části budovy čp. 27 a spodní části pozemku parc. č. 192/1, na jehož užívání mají jako podíloví spoluvlastníci právo. Odvolací soud považuje za správnou i úvahu soudu prvního stupně o možných komplikacích pro žalované, pokud jde o přístup ke garáži v budoucnu, došlo-li by ke změně vlastnických vztahů u pozemků parc. č. 320/5 a 320/6, případně k rozepřím mezi nimi a rodinou syna. V řízení tak bylo prokázáno, že zamýšlená úprava zídky bude ve prospěch žalobců, ale tento jejich prospěch nebude provázen poklesem užitku pro žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost uplatňují podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, neboť rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Otázku zásadního právního významu spatřují ve výkladu pojmu hospodaření se společnou věcí ve smyslu §139 odst. 2 ObčZ. Namítají, že pojem hospodaření se společnou věcí má podstatně širší význam než pouhé nakládání s věcí, jejím udržováním a opravami. Pod tímto pojmem je však třeba chápat zejména realizaci užitné hodnoty věci, a to způsobem, který tuto užitnou hodnotu věci nesnižuje, nýbrž ji zachovává nebo dokonce zvyšuje. V případě spoluvlastnictví by nemělo docházet k tomu, že jeden ze spoluvlastníků získává vyšší prospěch za cenu snížení užitku ze společné věci u druhých spoluvlastníků. Rozhodnutí odvolacího soudu však z takovéhoto výkladu nevychází. V řízení před soudy obou stupňů došlo navíc k nesprávnému hodnocení důkazů z nichž soudy vycházely při zjišťování dosavadního užívání společných nemovitostí. Soudy vyšly ze zjištění, že prostor nad opěrnou zdí, která má být předmětem žalobci prosazované stavební úpravy již neslouží jako malá zahrádka, případně jako prostor ke hře dětí. Žalovaní však v řízení poukazovali na to, že uvedený prostor byl jimi užíván ke shora uvedeným účelům a dále jako prostor bezpečnostní, který zabraňuje přímému průchodu pod okny nemovitosti jimi užívané. Žalobci ze společně vlastněných nemovitostí užívají větší díl a rozhodnutím v jejich prospěch bude ještě zmenšen rozsah užívání společných nemovitostí žalovanými. Názor soudů, že zamýšlená stavební úprava bude i ve prospěch žalovaných, vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Žalovaní navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení
Žalobci považují dovolání žalovaných za nedůvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Žalovaní namítají zejména nesprávnost posouzení zjištěného skutkového stavu. Navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky řízení, dále zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolaní proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu v dané věci by mohlo být přípustné jen podle §237 odst. l písm. c) a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále „OSŘ“). Přípustnost podle §237 odst. l písm. b ) OSŘ nepřipadá v úvahu, neboť první rozsudek soudu prvního stupně z 13. 12. 2001, č. j. 5 C 619/97-129, byl sice odvolacím soudem zrušen, ale dalším rozsudkem z 18. 12. 2003, č. j. 5 C 401/2003-209, soud prvního stupně rozhodl stejně, a to tak, že žalobě vyhověl.
Podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (viz rozhodnutí publikované pod č. C 23 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor rozhodnutí“).
Jak vyplývá z §237 odst. písm. c) OSŘ je dovolání přípustné jen pro řešení otázek právních (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, uveřejněné pod č. C 1164 ve Svazku 16 Souboru rozhodnutí NS vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Žalovaní však podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 OSŘ), namítají, že skutkové zjištění o užívání pozemku, na kterém se nachází sporná zídka, nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. S tímto podle nich nesprávným zjištěním spojují i nesprávnost rozhodnutí o odstranění sporné zídky.
Vzhledem k tomu není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné a bylo odmítnuto /§243b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ/.
Žalovaní, jejichž dovolání bylo odmítnuto, jsou podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a
§146 odst. 3 OSŘ povinni nahradit žalobcům společně a nerozdílně náklady, které jim v tomto řízení vznikly. Tyto náklady představuje odměna advokáta za jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle §8 písm. a), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §17 odst. 2, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 1 350,- Kč, a dále paušální náhrada hotových výdajů 150,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, to je celkem 1 500,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2005
JUDr. Marie Rezková, v.r.
předsedkyně senátu