ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2301.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 2301/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) N. S., nar. 28. 12. 1939, a b) A. S., zastoupených JUDr. J. M., proti žalované M. R., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 22 C 204/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. dubna 2004, č. j. 57 Co 463/2003-103, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. dubna 2004, č. j. 57 Co 463/2003-103, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné rozsudkem z 29. 8. 2003, č. j. 22 C 204/2001-78, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že „jsou vlastníky garáže ev. č. 689 postavené na pozemku parc. č. 117/127 - zastavěná plocha a nádvoří, zapsané na LV č. 1287 pro obec Č. T., katastrální území Č. T., u Katastrálního úřadu v K., ve společném jmění manželů,“ a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že rodiče žalované J. a M. S. postavili garáž event. č. 689 na pozemku parc. 117/127 v k. ú. Č. T., k němuž nabyli dohodou z 11. 6. 1974 společné právo osobního užívání. Až do srpna 1974 užívali garáž ke garážování svého osobního automobilu, poté se nastěhovali do rodinného domu své dcery M. S. a jejího manžela P. S. a užívali garáž v tomto domě. Žalobci vlastnili původně garáž vedle garáže ev. č. 689 manželů S. V srpnu 1974 uzavřeli manželé S. a žalobci ústní kupní smlouvu, podle které manželé S. prodali žalobcům svoji garáž ev. č. 689 za sjednanou kupní cenu cenu 20 000 Kč, když tuto částku získali žalobci prodejem svojí garáže. Od srpna 1974 žalobci garáž ev. č. 689 užívají a platí daň z této nemovitosti. V tzv. pomocných knihách, týkajících se evidence garáží, vedených odborem výstavby a životního prostředí Městského úřadu v Č. T., byl původně jako vlastník garáže ev. č. 689 veden J. S. Jeho jméno však bylo přelepeno, resp. přeškrtnuto, a jako vlastník byl zapsán žalobce, aniž byl uveden nabývací titul a datum, kdy k tomu došlo. V roce 1995 žalobce zjistil, že v katastru nemovitostí jsou jako vlastníci garáže ev. č. 689 stále zapsáni manželé S. Na základě jeho sdělení byla garáž téhož roku dodatečně projednána v dědictvích po J. S., zemřelém 24. 4. 1976, a po M. S., zemřelé 4. 5. 1987, přičemž podle dohod o vypořádání dědictví nabyla vlastnictví ke garáži žalovaná. Soud prvního stupně na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že žalobci nejsou vlastníky předmětné garáže. Vlastnictví ke garáži, která je nemovitou věci, nemohli nabýt ústní kupní smlouvou, neboť k platnému převodu bylo třeba písemné formy takové smlouvy. Vlastnictví nemohli nabýt ani vydržením podle §134 odst. l ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., neboť nebyli oprávněnými držiteli (§130 odst. 1 ObčZ) této garáže. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 568/96 soud prvního stupně dovodil, že pokud ohledně garáže uzavřeli jen ústní kupní smlouvu, nemohli být v dobré víře, že jim garáž patří.
K odvolání žalobců po doplnění dokazování Krajský soud v Ostravě rozsudkem z 5. 4. 2004, č. j. 57 Co 463/2003-103, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl. Odvolací soud opakoval důkaz výslechem svědkyně Ing. J. L., vedoucí stavebního odboru Městského úřadu v Č. T., pomocnými sešity tohoto úřadu a potvrzením z 18. 8. 1999. Tak zjistil, že stavební povolení a kolaudační rozhodnutí, vztahující se k předmětné garáži se nedochovala. Sešity obsahují dobové zápisy, ve kterých byly postupně zapisovány nově postavěné garáže, kterým bylo přiděleno evidenční číslo, data vydání stavebních a kolaudačních rozhodnutí a jejich vlastníci. Předmětná garáž je v těchto sešitech zapsána a jako její vlastník je evidován žalobce a). Po takto doplněném dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že žalobci vlastnictví k předmětné garáži vydrželi, neboť byli od roku 1974 jejími oprávněnými držiteli. Kdo je oprávněným držitelem, vyplývá z §129 odst. l ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991, který stanoví, že držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako se svou, a §130 odst. 1 ObčZ téhož znění, v němž je uvedeno, že je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, je držitelem oprávněným, a v pochybnostech se má za to, že je držitelem oprávněným. Žalobci byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim garáž patří. Žalobci nejpozději v srpnu 1974 uzavřeli s manželi Suchánkovými kupní smlouvu, podle které žalobci jako kupující zaplatili manželům Suchánkovým jako prodávajícím za předmětnou garáž sjednanou kupní cenu 20 000 Kč a garáž jako vlastníci žalobci užívali, aniž byli v této držbě někým rušeni. Teprve sám žalobce a) v roce 1995 zjistil, že v katastru nemovitostí nejsou žalobci jako vlastníci v katastru nemovitostí zapsáni, vyvolal jednání se žalovanou a následné projednání garáže v dědickém řízení po rodičích žalované. I když nebyla ohledně garáže doložena písemná kupní smlouva (§46 odst. ObčZ) a nedostatek této formy způsobil její neplatnost (§40 odst. l ObčZ), žalobci odvíjeli od uzavřené smlouvy své přesvědčení, že jim garáž patří, a to i proto, že byla podpořena dobovými záznamy – evidencí tehdejšího státního orgánu. Z těchto záznamů vyplývá, že skutečnost uzavření kupní smlouvy byla státnímu orgánu, do jehož působnosti náleželo vydávání příslušných rozhodnutí (stavebních povolení a kolaudačních rozhodnutí), a v této souvislosti i vedení evidence garáží, doložena a jím akceptována. Tato akceptace se mohla žalobcům jevit jako dostačující k završení úkonu, kterým nabývali vlastnictví ke garáži. Odvolací soud dále poukázal na to, že rodiče žalované držbu žalobců za svého života nerušili a také v dědických řízeních nebyla garáž původně vůbec projednána. Přitom zejména u matky žalované M. S. jako manželky lze důvodně předpokládat, že byla o rozsahu společného majetku informována, a ani ta neoznačila garáž jako majetek, který by se měl v dědickém řízení po jejím manželovi projednávat. To vše činí nevěrohodným tvrzení žalované, že k prodeji garáže nikdy nedošlo, a to i s přihlédnutím k tomu, že ani po smrti matky žalovaná a její sestry projednání garáže v dědickém řízení rovněž nenavrhly. Odvolací soud s připomenutím toho, že v pochybnostech se má za to, že jde o držbu oprávněnou, uzavřel, že žalobci byli od roku 1974 s přihlédnutím ke všem okolnostem v dobré víře, že jim garáž patří, a vlastnictví tak nabyli vydržením podle §135a ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. a §865 ObčZ v srpnu 1984, kdy uplynula desetiletá vydržecí doba.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) OSŘ a namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci /dovolací důvody podle §241 odst. 3 a §241a odst. 2 písm. b) OSŘ/. Za nesprávný považuje závěr odvolacího soudu, že žalobci byli oprávněnými držiteli předmětné garáže. Poukazuje na konstantní judikaturu, podle které oprávněná držba předpokládá, že jsou souběžně splněny dva předpoklady, a to dobré víra držitele, že mu věc patří, a dále že mu patří se zřetelem ke všem okolnostem. Dobrá víra spočívá i v přesvědčení, že jsou dány právní skutečnosti, které mají za následek vznik vykonávaného práva, dobrou víru je třeba hodnotit objektivně a je třeba zkoumat, zda držitel při běžné opatrnosti, kterou lze po něm požadovat, neměl, resp. nemohl mít pochybnosti o tom, že mu věc patří (odkaz na rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1253/99 Nejvyššího soudu). Vzhledem k uvedeným závěrům považuje za chybný závěr odvolacího soudu, že omyl žalobců, že jim garáž patří, byť kupní smlouva, od které žalobci odvíjeli držbu garáže, byla uzavřena jen ústně, je omluvitelný s přihlédnutím k tzv. pomocné evidenci vedené Městským úřadem v Č. T. Odvolací soud pominul obecnou zásadu, že neznalost zákona neomlouvá, stejně jako to, že požadavek na písemnou formu smlouvy o převodu nemovitostí byl již v době, kdy k převodu došlo, formulován natolik jednoznačně, že její nedodržení vylučuje existenci dobré víry s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Vedle toho vyplývá z výpovědi žalobkyně b) u soudu prvního stupně dne 27. 5. 2002 a odpovědi žalobce a) u jednání 1. 8. 2001 na dotaz zástupkyně žalované, že žalobci v předmětné době měli již zkušenosti s převody nemovitostí. Žalobkyně b) uvedla, že „nejdříve koupili garáž od pana Kusnierze a tuto pak prodali učitelce Durčákové.“ Na základě těchto smluv došlo ke změně na listu vlastnictví, jak potvrdil žalobce a), a tudíž je zřejmé, že šlo o smlouvy uzavřené písemně a registrované státním notářstvím. Žalobci tak v době uzavření kupní smlouvy s rodiči žalované museli vědět, že k převodu garáže je nutná písemná forma. Žalovaná dále zpochybňuje skutkové zjištění odvolacího soudu učiněné z tzv. pomocné evidence Městského úřadu v Č. T., a to, že jako vlastník předmětné garáže je v této evidenci veden žalobce a). Správně však zjistil soud prvního stupně, že na str. 11 knihy nazvané „G.“ byl jako vlastník garáže pod č. 689 původně zapsán otec žalované J. S. a po přelepení nadepsán žalobce a). Stejně tak v knize „M. g. v Č. T.“, je jako majitel této garáže zasán původně J. S., jeho jméno přeškrtnuto a uvedeno jméno žalobce a). Přitom není zřejmé na základě čeho a kdy k přelepení, resp. přeškrtnutí původního zápisu došlo. Evidence byla vedena neformálním způsobem, zápisy jsou nepřezkoumatelné a neprůkazné. Žalobci tak nebyli oprávněnými držiteli garáže po zákonem stanovenou vydržecí dobu a vlastnické právo k ní vydržením nenabyli. Žalovaná navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly v řízení najevo, nebo soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo v hodnocení důkazů je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z postupu předepsaným soudu v §133 až §135 OSŘ. Nelze-li však soudu vytýkat žádnou z těchto vad při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - lze usuzovat jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl, pak není možné zpochybňovat ani jeho názory. Znamená to, že hodnocení důkazů a tedy ani jeho výsledek (skutkové zjištění) z jiných než výše uvedených hledisek nelze napadat.
Neobstojí tak námitka žalované, že zjištění odvolacího soudu, že v tzv. pomocných sešitech, vedených Městským úřadem v Č. T., týkajících se evidence garáží, je jako vlastník předmětné garáže č. 689 veden žalobce a), nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalovaná totiž sama v dovolání uvádí, že vlastnictví žalobce a) k předmětné garáži v uvedené evidenci vyznačeno skutečně je. Odvolací soud přitom jinak nezpochybnil skutkové zjištění soudu prvního stupně, že původně byl v této evidenci jako vlastník této garáže zapsán otec žalované J. S., ani způsob, jak v ní byl vyznačen jako vlastník žalobce a).
Správný je závěr odvolacího soudu, že vydržení vlastnického práva žalobci k předmětné garáži je třeba posuzovat podle §135a ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb., který stanovil, že vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví, se stane občan, který má nepřetržitě v držbě (§132a odst. 1) movitou věc po dobu tří let a nemovitou věc po dobu deseti let. I když odvolací soud přehlédl, že oprávněná držba byla upravena v §132a odst. l téhož znění ObčZ tak, že kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, má – pokud není stanoveno jinak, obdobná práva na ochranu věci, jaká má vlastník věci, nemělo by toto přehlédnutí samo o sobě žádný vliv na správnost jeho právního posouzení. Je zřejmé, že §130 odst. l ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., který odvolací soud citoval, totiž vymezuje pojem oprávněného držitele obsahově stejnými znaky. Žalované lze přisvědčit, že dovolací soud k výkladu §132a odst. l ObčZ uvedl v rozsudku z 10. 2. 1999, sp. zn. 22 Cdo 568/96, že „dobrá víra držitele se musí vtahovat ke všem právním skutečnostem, které mají za následek nabytí věci nebo práva, které je předmětem držby, tedy i existenci písemné smlouvy o převodu nemovitosti. Z uvedeného vyplývá, že pokud se někdo chopí držby nemovitosti na základě ústní smlouvy o jejím převodu, nemůže být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem věci, a to ani v případě, že je přesvědčen, že taková smlouva k převodu postačuje.“ Ve věci sp. zn. 22 Cdo 568/96 však nešlo o případ, kdy omyl držitele, že mu věc patří, byl vyvolán zcela, případně z podstatné části, státním orgánem. Omyl držitele, že k převodu nemovitosti došlo na základě ústní kupní smlouvy, je omylem právním. Takový omyl tedy spočívá v neznalosti obecně závazného předpisu a z toho vyplývajících důsledků právních skutečností. I když zásada, že neznalost zákona neomlouvá, stále platí, mohou se výjimečně vyskytnout případy, že držitel bude se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře i v případě, že jeho přesvědčení bude vycházet z právního omylu, spočívajícího v tom, že k převodu vlastnictví postačuje ústní forma převodní smlouvy. Tak tomu bude např. když takový omyl byl vyvolán státním orgánem (např. bývalý národní výbor prodal občanovi nemovitosti, aniž byly dodrženy potřebné náležitosti) a pokud se neprokáže, že držitel musel o vadě vědět. Tak by tomu mohlo být i v případě, že se dobrá víra držitele, že mu nemovitost patří, bude odvíjet od ústní převodní smlouvy, na základě které si státní orgán, do jehož kompetence spadá rozhodování o právních vztazích k nemovitostem (stavební úřad), a o němž může držitel důvodně předpokládat, že „zná zákon“, ve své evidenci vyznačil, že držitel je vlastníkem věci. I to však platí jen za předpokladu, že držitel o vadě nevěděl, resp. vědět nemohl. V dané věci žalobci sami uvedli, že kupní cenu, kterou zaplatili za předmětnou garáž, získali prodejem vedlejší garáže. Pak ovšem bylo třeba, aby soud posuzoval omluvitelnost právního omylu žalobců, že jim věc patří, i s přihlédnutím k této skutečnosti. Jinak řečeno pokud by žalobci uzavřeli o převodu své garáže písemnou kupní smlouvu, přičemž k převodu vlastnictví podle této smlouvy mohlo dojít jen její registrací státním notářstvím, pak s přihlédnutím k běžné opatrnosti, kterou lze po každém požadovat, nemohli být v dobré víře, že vlastnictví k předmětné garáži nabyli na základě kupní smlouvy uzavřené jen ústně.
Odvolací soud tak pochybil při aplikaci §132a ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb., neboť k závěru, že žalobci byli oprávněnými držiteli předmětné garáže, dospěl, aniž se zabýval okolností, zda žalobci měli v době uzavření kupní smlouvy zkušenost s převodem nemovitosti. Toto nesprávné právní posouzení věci mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Rozsudek odvolacího soudu byl z tohoto důvodu, když dovolací soud nezjistil, že by v řízení došlo k vadám, uvedeným v §229 odst. l , §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zrušen a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení (§243b odst. 2 OSŘ).
K nákladům dovolacího řízení přihlédne soud při novém rozhodování o nákladech řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. září 2005
JUDr. Marie Rezková, v. r .
předsedkyně senátu