ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2337.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 2337/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně H. J., zastoupené K. J., jako obecným zmocněncem, proti žalovanému J. I., zastoupenému advokátem, o vyklizení pozemků a určení věcného břemene, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 850/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. dubna 2005, č. j. 17 Co 398/2003-257, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby žalovanému bylo uloženo vyklidit pozemky parc. č. 155 - zahrada a č. 16/65 – zahrada v k. ú. V., oba zapsané na LV č. 759 u Katastrálního úřadu ve Z. Tvrdila, že jde o pozemky v jejím vlastnictví, které žalovaný, jemuž náleží sousední pozemek parc. č. 154/1 s domem čp. 128 na tomto pozemku, neoprávněně ohradil a užívá je jako výběh pro různá domácí zvířata a skladuje na nich šrot.
Okresní soud ve Znojmě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. července 2000, č. j. 4 C 850/98-130, uložil žalovanému povinnost „vyklidit pozemky parcela č. 16/65 a parcela č. 155 v k. ú. V., zapsané na LV č. 759 pro obec a k. ú. V., ve lhůtě do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku“, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je na základě kupní smlouvy z 29. 11. 1996, uzavřené s L. K., vlastnicí pozemků parc. č. 16/65 a 155 v k. ú. V., zapsaných na LV č. 759 pro obec a k. ú. V. S pozemkem parc. č. 155 sousedí pozemek parc. č. 154/1 s domem čp. 128, které vlastní žalovaný podle kupní smlouvy o prodeji podniku z 15. 10. 1996, když jde o nemovitosti zapsané na LV č. 777 pro obec a k. ú. V. Ohledáním na místě samém soud zjistil, že pozemky parc. č. 16/65 a 155 užívá žalovaný, má na nich uloženy své věci, pozemky jsou částečně osázeny a užívá je také jako příjezdovou cestu ke svému pozemku parc. č. 155. Dům čp. 128 žalovaný původně užíval na základě nájemní smlouvy z 28. 6. 1963, uzavřené se Státním statkem ve Z. Z této smlouvy ani z protokolu o převzetí bytu nevyplývá, že by předmětem nájmu byly také sporné pozemky. Žalovaný také neprokázal, že mu k předmětným pozemkům vzniklo právo osobního užívání nebo právo dočasného užívání na základě předpisů platných do 1. 1. 1992 nebo nájemní právo k pozemkům po tomto datu. Žalovaný tak užíval sporné pozemky pouze na základě souhlasu původního vlastníka, který však žalobkyně jako nynější vlastnice odvolala, a žalovaný je nyní užívá bez právního důvodu. Soud prvního stupně také uvedl, že „otázkou vydržení práva věcného břemene se nezabýval, neboť ze strany žalovaného nebyl učiněn řádný protinávrh.“
Usnesením Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího ze dne 14. března 2003, č. j. 17 Co 529/2000, byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný v odvolání dne 23. 9. 2000 navrhl, aby bylo určeno, že „vydržel právo věcného břemene užívání pozemků parc. č. 155, 156, 16/64 a 16/65 jako přístupové cesty k domu čp. 128.“ Odvolací soud uvedl, že posoudit otázku, zda žalovanému nevzniklo právo užívat předmětné pozemky z titulu práva odpovídajícímu věcnému břemeni, měl soud prvního stupně jako otázku předběžnou, k níž nebylo třeba vznesení žádného protinávrhu. Uložil proto soudu prvního stupně, aby se zabýval otázkou, zda žalovanému náleží jako vlastníku domu čp. 128 předmětné právo odpovídajícího věcnému břemeni k pozemkům ve vlastnictví žalobkyně.
Soud prvního stupně znovu rozsudkem z 25. 8. 2003, č. j. 4 C 850/98-199, rozhodl tak, že uložil žalovanému povinnost „vyklidit pozemky parcela č. 16/65 a parcela č. 155 v k. ú. V., zapsané na LV č. 759 pro obec a k. ú. V., ve lhůtě do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku“, dále zamítl „návrh na určení, že žalovaný vydržel právo věcného břemene užívání pozemku parc. č. 155, 156, 16/64, 16/65, jako přístupové cesty k domu čp. 128“, a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 11. dubna 2005, č. j. 17 Co 398/2003-257, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o nákladech řízení odvolacího.
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že původní přídělci pozemků parc. č. 155, 156, 16/64 a 16/65 L. a A. K. odešli z přídělu v důsledku odsouzení přídělce a zákazu jeho pobytu v obci. V roce 1951 došlo k předání usedlosti, ke které pozemky náležely, jednak místnímu JZD a jednak státnímu statku. Do vlastnictví Státního statku ve Z. však předmětné pozemky přešly až výměrem o zrušení přídělu v roce 1961. Na základě rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu ve Z. z 13. 2. 1996, č. j. PÚ 6543/92/2-Nd, vydaného v restitučním řízení, se stal vlastníkem předmětných pozemků M. K., který je převedl darovací smlouvou z 23. 9. 1996 na L. K. a ten je prodal kupní smlouvou z 29. 11. 1996 žalobkyni. Žalovaný sice dne 18. 8. 2003 vypověděl, že dům čp. 128 spolu s pozemky parc. č. 155 a 16/65 mu byl přidělen jako dosídlenci v roce 1955, kdy začal užívat i sousední pozemky parc. č. 156 a 16/64, ale žádnou listinu k tomu nepředložil. Nejpozději v roce 1963 byl dům čp. 128 rozdělen na dvě samostatné bytové jednotky a žalovaný se spolu s manželkou stali nájemci bytové jednotky č. 1, a to na základě nájemní smlouvy, kterou uzavřeli se státním statkem 28. 6. 1963. Ohledně pozemků parc. č. 155 a 16/65 žádnou smlouvu o užívání neuzavírali. Předmětné pozemky užíval žalovaný k pěstování brambor a chovu drůbeže, nikoliv jako přístupovou cestu k domu čp. 128, která byla do roku 1963 z návsi. Až po roce 1963 vytvořil žalovaný příjezdovou cestu k domu čp. 128 i na pozemcích parc. č. 156 a 16/64.
Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalovaný nepředložil žádný důkaz o tom, že byl přídělcem usedlosti čp. 128, a že mu vzniklo právo osobního užívání či právo dočasného užívání sporných pozemků podle tehdy platných předpisů. Žalovaný užíval od roku 1963 spolu s domem, který měl v nájmu, i vyklizované pozemky pouze na základě souhlasu státního statku. S ohledem na shora uvedené žalovaný nemohl být v dobré víře, že pozemky užívá jako vlastník, nemohl proto nabýt vlastnické právo k pozemkům ani vydržením. Podle §116 odst. l a §145 odst. l a 2 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, jakož i podle §132c a §132a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále „ObčZ“) ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. s účinností od 1. 4. 1983, právní úprava vyžadovala k vydržení vlastnického práva, aby šlo o držbu oprávněnou, tj. aby držbu vykonávala osoba, která je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí věc nebo právo náleží. U žalovaného však podmínka dobré víry nebyla splněna. Žalovaný sice mohl být zpočátku užívání vyklizovaných pozemků v domnění, že mu pozemky včetně domu čp. 128 byly přiděleny v rámci dosídlení, nejpozději však v roce 1963, kdy byl dům čp. 128 rozdělen na dvě samostatné bytové jednotky a žalovaný se stal spolu s manželkou nájemcem bytu č. 1 v tomto domě na základě nájemní smlouvy z 28. 6. 1963, muselo být žalovanému zřejmé, že k řádnému přídělu domu ani pozemků, nedošlo. Pouze z toho, že žalovaný pozemky užíval, platil daň a že obdržel bezplatně finanční podporu a nábytek, nelze dovodit, že by byl v dobré víře, že je vlastníkem těchto nemovitostí. Tyto závěry pak platí i ohledně úpravy vydržení vlastnického práva účinné od 1. 1. 1992, tj. podle §134 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Žalovaný nevydržel ani právo odpovídající věcnému břemeni užívání předmětných pozemků. Podle §135c odst. 1 a §132a ObčZ ve znění novely č. 131/1982 Sb. mohlo sice být právo odpovídající věcnému břemeni nabyto také výkonem práva, ale nemohlo vzniknout k pozemku ve společenském socialistickém vlastnictví nebo ke kterému má socialistická organizace právo užívání podle zvláštních předpisů. V daném případě byly pozemky ve vlastnictví státního statku, jak vyplývá z rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu ve Znojmě ze 13. 2. 1996, takže vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni vylučovaly. Navíc i v případě vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni se vyžadovala dobrá víra, avšak ze žádné skutečnosti nevyplývá, že by žalovaný mohl být posuzován jako oprávněný držitel tohoto práva. Požadavek dobré víry pro vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni vyžadoval i §151o ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Oprávněná držba žalovaného je zpochybněna také tím, že ten chtěl pozemky od žalobkyně odkoupit a za tímto účelem dokonce pozměnil znalecký posudek, aby pozemky obdržel za nižší cenu. Vzhledem k tomu, že dobrá víra v případě žalovaného nebyla naplněna, nemohl nabýt žalovaný právo odpovídajícího věcnému břemeni ani podle této právní úpravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) OSŘ a uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a §241a odst. 3 OSŘ. Podle žalovaného nemá oporu v provedeném dokazování skutkové zjištění, že spolu s manželkou začal předmětné pozemky užívat k příjezdu k domu čp. 128 až od roku 1963, neboť tomu tak bylo už od roku 1955, resp. jako příjezdová cesta sloužily již dříve. Namítá dále, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem v otázce vydržení vlastnického práva k pozemkům nebo alespoň vydržení věcného břemene. Žalovaný poukazuje na to, že pracovník Okresního národního výboru ve Z. G., který měl na starosti osídlování pohraničí a vydávání příslušných listin, jemu a manželce v roce 1955 tvrdil, že na dům č. 128 a předmětné pozemky byla již pro ně vystavena přídělová listina, a že je někde uložena u okresního národního výboru. Žalovaný a jeho manžela se tedy domnívali, že se stali vlastníky předmětných pozemků. V dobré víře byli i proto, že obdrželi od ONV finanční podporu na opravu domu č. 128 a bezplatně i bytové zařízení. Pozemky tak užívali jako vlastníci od roku 1955 až do doby, než žalobkyně začala uplatňovat své domnělé nároky. Žalovaný má za to, že spolu s manželkou vydrželi vlastnické právo k předmětným pozemkům, případně získali alespoň věcné břemeno spočívající v právu užívání předmětných pozemků jako přístupové cesty, neboť předmětné pozemky, náležející nyní žalobkyni, vždy jako přístupová cesta k domu čp. 128 sloužily. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Protože rozsudek odvolacího soudu byl vydán po řízení provedeném podle dosavadních předpisů před účinností zákona č. 59/2005 Sb., kterým byl změněn občanský soudní řád, Nejvyšší soud jako soud dovolací podle čl. II odst. 3 tohoto zákona projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před uvedenou novelou (dále jen „OSŘ“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde tedy tehdy, je-li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí (viz rozhodnutí publikované pod C 23/svazek 1 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck - dále jen „Soubor rozhodnutí“).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. l písm. c) OSŘ může být založena jen pro řešení otázky právní, nikoli skutkové (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí pod C 1164/svazek 16). Pro daný případ to znamená, že dovolací soud je vázán skutkovým zjištěním, že až do roku 1963 byl příjezd do domu čp. 128 zajištěn z návsi a teprve po v roce 1963, kdy byly v domě vytvořeny dvě bytové jednotky, žalovaný začal používat k příjezdu pozemky náležející nyní žalobkyni.
Soudy obou stupňů konstatovaly, že žalovaný neprokázal naplnění jednoho ze základních předpokladů, za nichž mohl vlastnické právo k vyklizovaným pozemkům nabýt, a to existenci dobré víry (§116 odst. l zákona č. 141/1950 občanského zákoníku, §132a „ObčZ“ ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. a §129 ve znění novely č. 509/1991 Sb.), když neprokázal okolnosti týkající se právního důvodu nabytí tohoto práva.
Podle konstantní judikatury dovolacího soudu vydržet vlastnické právo může jen oprávněný držitel, tj. ten kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi. Pouhá detence k vydržení nepostačuje – srov. Sborník IV Nejvyšších soudů ČSSR o občanském soudním řízení a řízení před státním notářstvím, SEVT Praha 1986, str. 428. Oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem; uvedené podmínky musí být splněny současně. Dobrá víra spočívá v přesvědčení držitele, že je vlastníkem věci, kterou drží, anebo subjektem práva, které vykonává, popřípadě že jsou dány právní skutečnosti, které mají za následek vznik vykonávaného práva. Dobrá víra je vnitřní, psychický stav držitele. Ze zákona vyplývá, že držitel musí být v dobré víře „se zřetelem ke všem okolnostem“. Posouzení, je-li držitel v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, a je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Na tom nic nemění skutečnost, že držitel může v tomto případě být nadále subjektivně v dobré víře (např. rozsudek publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazek 21, pod C 1481).
V souladu s touto judikaturou posoudily soudy obou stupňů otázku vydržení vlastnického práva žalovaného k předmětným pozemkům. Žalovaný nemohl být od uzavření nájemní smlouvy z 28. 6. 1963 v dobré víře, že je vlastníkem domu čp. 128 ani sporných pozemků. Žalovanému a jeho manželce byl touto smlouvou dán byt č. 1 v domě čp. 128 do nájmu a muselo jím být tak zřejmé, že k řádnému přídělu tohoto domu, jakož i sporných pozemků, nedošlo.
Také závěr odvolací soudu, že nebylo vydrženo právo odpovídající věcnému břemeni spočívající v žalovaného jako vlastníka domu čp. 128 užívat pozemky žalobkyně jako přístupové cesty k tomuto domu, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu, když i v tomto případě je podmínkou vydržení oprávněná držba práva.
Kromě toho byl podle §135a odst. 3 ObčZ ve znění novely, provedené zák. č. 131/1982 Sb., z vydržení vyloučen pozemek v socialistickém vlastnictví nebo ke kterému měla socialistická organizace zřízené právo užívání podle zvláštních předpisů. V dané věci skutečnost, že pozemky byly ve vlastnictví státu vyplývá z rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu ve Z. ze 13. 2. 1996, č. j. PÚ 6543/92/2-Nd. Žalovaný a jeho manželka užívali dům č. 128 na základě nájemní smlouvy uzavřené se státním statkem. Jak v případě pozemků, tak uvedeného domu, šlo tedy o majetek státu.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není ani v rozporu s hmotným právem. Proto není dovolání proti tomuto rozsudku podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné a bylo podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ odmítnuto.
Vzhledem k výsledku dovolacího řízení by žalobkyni podle §243b odst. 5 a §146 odst. 3 OSŘ náležela náhrada nákladů tohoto řízení, ty jí však nevznikly. Proto nebyla náhrada nákladů dovolacího řízení žádnému z účastníků přiznána.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2005
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu