ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.2625.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 2625/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně D. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) L. B., a 2) M. B., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 12 C 452/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. března 2005, č. j. 24 Co 38/2005-111, takto:
I. Návrh žalobkyně, aby do řízení na místo žalovaných Libora Buchty, nar. 25. 4. 1937, a M. B., nar. 28. 3. 1940, vstoupili L. B., nar. 27. 2. 1965, a E. K., nar. 22. 1. 1965, se zamítá.
II. Dovolání se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení, že je vlastnicí pozemku parc. č. 1445 v k. ú. S., s odůvodněním, že ona i její právní předchůdci pozemek užívali jako vlastníci, v roce 1996 zde zbudovali plynovou přípojku se souhlasem stavebního úřadu. Jako jeho vlastníci jsou však v katastru nemovitostí zapsáni žalovaní. Žalobkyně má zato, že vlastnické právo k tomuto pozemku vydržela.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 24. 3. 2005, č. j. 24 Co 38/2005-111, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Benešově (dále „soud prvního stupně“) z 1. 11. 2004, č. j. 12 C 452/2004-81, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že „vlastníkem pozemkové parcely č. 1445 v obci a k. ú. S., okres B., zapsané na LV č. 684 u Katastrálního úřadu – B. je žalobkyně“, a rozhodnuto o nákladech řízení. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího.
Soudy vyšly ze zjištění, že ke dni podání žaloby 25. 3. 2004 byli jako spoluvlastníci sporného pozemku v katastru nemovitostí zapsáni žalovaní – L. B., nar. 25. 4. 1937, (dále st.) a M. B., nar. 28. 3. 1940, každý s podílem ideální 1/2. Darovací smlouvou, uzavřenou 10. 5. 2004, s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí k 17. 5. 2004, žalovaní převedli spoluvlastnické právo mimo jiné k předmětnému pozemku parc. č. 1445 na L. B., nar. 27. 2. 1965 (dále ml.), a E. K., nar. 22. 5. 1961, a to každému ideální ½. Soudy dospěly k závěru, že žalobkyně má sice naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva, avšak svého práva se může domáhat jen proti tomu, kdo je jako vlastník sporného pozemku zapsán v katastru nemovitostí. Tak tomu není u žalovaných a ve vztahu k nim není proto naléhavý právní zájem na požadovaném určení dán. Na tom nic nemění ani ta skutečnost, že ke změně zápisu vlastnických práv v katastru nemovitostí došlo až v průběhu řízení na základě darovací smlouvy. Takováto okolnost mohla být jen důvodem pro postup podle §107a OSŘ. Předpokladem pro vydání rozhodnutí o procesním nástupnictví podle tohoto ustanovení je však především návrh žalobce, aby nabyvatel práv či povinností vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka řízení. V návrhu musí žalobce jednak označit rozhodnou právní skutečnost a jednak výslovně označit toho, kdo má vstoupit na místo dosavadního účastníka řízení. Je-li žalobce zastoupen advokátem, není třeba ho o této možnosti poučovat (§118a odst. 4 OSŘ). Odvolací soud doplnil, že žalobkyně se dozvěděla o důvodech právního nástupnictví při jednáních dne 20. 9. 2004 a znovu dne 1. 11. 2004, přesto (ačkoli je zastoupena advokátem) na tuto procesní situaci nijak nereagovala. Námitka, že jméno žalovaného – L. B., se shoduje s jedním ze současných vlastníků neobstojí. Ani v odvolacím řízení žalobkyně postup podle §107a OSŘ nenavrhla, přestože se o této možnosti dozvěděla z rozsudku soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání a dovozuje, že napadené rozhodnutí má zásadní význam. Namítá, že žalovaný v průběhu řízení žádným způsobem neoznačil jako nového vlastníka sporného pozemku svého syna. V řízení předložily strany mnoho listin, jejichž „protokolaci soudkyně při jednání prováděla a byl sdělován jejich tzv. podstatný obsah s tím, že fakticky šlo jen o chronologický výčet.“ Žalovaný při jednáních „měl neustálé hlasité projevy týkající se vlastnictví sporné parcely, nikdy se však nezmínil o tom, že již není vlastníkem sporného pozemku a ani při dokazování na to nebyl kladen důraz.“ Pokud by soud prvního stupně splnil svoji poučovací povinnost, vyplývající z §5 OSŘ, žalobkyně by určitě učinila příslušný procesní návrh ve smyslu §92 odst. 2 OSŘ. Nebyla splněna ani poučovací povinnost soudu podle §118a odst. 1, 2 OSŘ. Žalobkyně navrhla, aby do řízení vstoupili namísto žalovaných L. B. ml. a E. K. a aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve svém vyjádření k dovolání zabývají meritem věci, nikoli důvody pro které bylo rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby potvrzeno.
Dovolací soud rozhoduje o dovolání proti rozhodnutím krajských soudů (§10a OSŘ). Řízení u dovolacího soudu je upraveno v §§242 - 243d OSŘ. Podle §243c odst. l OSŘ pro řízení u dovolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného; ustanovení §92 a 95 až 99 a 107a však pro řízení u dovolacího soudu neplatí. To znamená, že §243c odst. l OSŘ vylučuje postup podle §107a OSŘ v dovolacím řízení. Návrh žalobkyně, aby do řízení dovolacího na místo žalovaných L. B., nar. 25. 4. 1937, a M. B., nar. 28. 3. 1940, vstoupili L. B., nar. 27. 2. 1965, a E. K., nar. 22. 1. 1965, byl proto zamítnut.
Nejvyšší soud se dále po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení, zabýval otázkou, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde tedy tehdy, je-li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí (viz rozhodnutí publikované pod č. C 23 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“).
Dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu nepovažuje. Nejvyšší soud uvedl v právní větě usnesení ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1105/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu po C 3056/sešit 31, že „k podání návrhu, aby za podmínek §107a odst. l OSŘ vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka nabyvatel práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, je oprávněn výlučně žalobce.“ V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud také uvedl, že „žalovaný a ani ten, kdo za řízení nabyl (podle tvrzené právní skutečnosti měl nabýt) právo nebo povinnost, o něž v řízení jde, není k tomuto návrhu oprávněn; soud proto jejich případný návrh musí zamítnout. O tom, zda nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupí do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a občanského soudního řádu), soud není oprávněn rozhodnout ani z vlastní iniciativy (i bez návrhu).“.
Neobstojí ani námitka žalobkyně, že měla být poučena o postupu podle §92 odst. 2 OSŘ, který stanoví, že na návrh žalobce může soud se souhlasem žalovaného připustit, aby žalobce nebo žalovaný z řízení vystoupil a aby na jeho místo vstoupil někdo jiný. Má-li být takto zaměněn žalobce, je třeba, aby s tím souhlasil i ten, kdo má na jeho místo vstoupit. V §92 odst. 3 OSŘ je totiž uvedeno, že ustanovení odstavců 1 a 2 nepoužije v případech uvedených v §107a OSŘ., tj. v případech, kdy teprve po zahájení řízení nastala skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu z 20. 12. 2000, sp. zn. 32 Cdo 2306/98, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 4/2001 pod č. 58).
Výtka, že soudy nesplnily svoji poučovací povinnost ve smyslu §5 OSŘ, případně §118a OSŘ, o eventuální nutnosti navrhnout procesní nástupnictví v důsledku singulární sukcese na straně žalované, není opodstatněná. V této souvislosti lze poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 7. září 1995, sp. zn. I. ÚS 11/95, uveřejněný pod č. 46 ve svazku 4, ročník 1995 - II. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky. Obdobně vyznívá i závěr usnesení Ústavního soudu ze dne 12. června 2001, sp. zn. II. ÚS 365/99, v jehož odůvodnění Ústavní soud mimo jiné uvedl, že „poučení žalobce o tom, kdo by podle hmotného práva měl být žalován, však přesahuje poučovací povinnost soudu podle §5 OSŘ a je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků“.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není ani v rozporu s hmotným právem. Z uvedených důvodů není dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné a bylo proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ odmítnuto.
Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaným by proto příslušela podle §243b odst. 5 a §146 odst. 3 OSŘ náhrada nákladů dovolacího řízení. Ty jim však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2005
JUDr. Marie Rezková, v. r. předsedkyně senátu