ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.276.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 276/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně J. Ch., zastoupené advokátem, proti žalované M. R., zastoupené advokátkou, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 819/94, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. května 2004, č. j. 8 Co 2147/2003-673, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 11 085,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Původní žalobci se jako spoluvlastníci nemovitostí dále specifikovaných, a to žalobce Jaroslav Beran ideálních 2/10, H. F. a J. Ch. každá ideálních 3/10, domáhali vůči žalované jako spoluvlastnici ideálních 2/10 nemovitostí, aby soud podílové spoluvlastnictví těchto účastníků k nemovitostem zrušil a vypořádal tak, že nemovitosti přikáže do podílového spoluvlastnictví žalobců každému ideální 1/3 za přiměřenou náhradu, kterou zaplatí žalované.
Okresní soud v Českém Krumlově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 24. 7. 1996, č. j. 7 C 819/94-77, zrušil podílové spoluvlastnictví uvedených žalobců a žalované k nemovitostem zapsaným na LV č. 1130 u Katastrálního úřadu v Č. K. pro obec V. a k. ú. P. S. – H., a to domu čp. 1 na stavební parcele č. 41 a dalším 23 specifikovaným pozemkovým parcelám, nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalované, uložil jí, aby zaplatila jako přiměřenou náhradu jejich podílů J. Ch. a H. F. každé 810 000 Kč, J. B. 540 000 Kč, a to tak, že všem žalobcům uhradí do 30. 9. 1996 po 100 000 Kč, a zbylé částky do 31. 12. 1997, a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usnesením z 13. 11. 1998, č. j. 8 Co 2282/96-92, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že odhadní cena nemovitostí nebyla stanovena podle cenového předpisu platného ke dni rozhodování, neboť vyhl. č. 178/1994 Sb. byla s účinností od 1. 1. 1996 novelizována vyhl. č. 292/1995 Sb. Od takto stanovené ceny se odvíjí cena obecná, tj. cena v místě obvyklá podle stavu nabídky a poptávky.
Soud prvního stupně rozsudkem z 7. 1. 1999, č. j. 7 C 819/94-185, rozhodl stejně jako v předchozím rozsudku jen s tím rozdílem, že uložil žalované, aby zaplatila J. Ch. a H. F. každé částku 660 000 Kč, J. B. 440 000 Kč, a to 200 000 Kč každému z nich do 6 měsíců od první moci rozsudku a zbývající částky do jednoho roku od právní moci rozsudku.
K odvolání žalobců odvolací soud usnesením z 30. 6. 1999, č. j. 8 Co 819/99-308, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V průběhu odvolacího řízení dne 3. dubna 1999 zemřel žalobce J. B. Odvolací soud uvedl, že teprve po skončení dědického řízení bude zřejmé, kdo ze tří jeho dědiců nabyl spoluvlastnický podíl a vstoupil na jeho místo do řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Uložil soudu prvního stupně, aby se vzhledem k této nové situaci věcí znovu zabýval.
Podle rozhodnutí Okresního soudu v Táboře z 6. 12. 1999, sp. zn. D 452/99-100, které nabylo právní moci 28. 12. 1999, jímž byla schválena dohoda o vypořádání dědictví, spoluvlastnický podíl ideální 2/10 k předmětným nemovitostem nabyli dědictvím po Janu Beranovi rovným dílem B. B., J. B. a I. B. Ti prodali své spoluvlastnické podíly k nemovitostem, stejně jako H. F. svůj podíl ideální 3/10, žalobkyni J. Ch. (kupní smlouva z 16. 5. 2000 s účinky vkladu do katastru nemovitostí 1. 6. 2000 a kupní smlouva z 5. 9. 2000 s účinky vkladu do katastru nemovitostí 8. 9. 2000). Spoluvlastnický podíl žalobkyně J. Ch. k nemovitostem se tak zvýšil na ideální 4/5.
Podáním ze dne 9. 11. 2000 (čl. 231) tato žalobkyně navrhla, aby podílové spoluvlastnictví účastnic k nemovitostem, které již byly předmětem řízení, tj. nemovitostem zapsaným na LV č. 1130 u Katastrálního úřadu v Č. K., bylo zrušeno a nemovitosti přikázány do jejího výlučného vlastnictví za přiměřenou náhradu. Současně rozšířila žalobu tak, že navrhovala, aby bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví účastnic (podíl žalobkyně J. Ch. ideálních 11/15 a podíl žalované ideální 4/15) k lesním pozemkům vedeným ve zjednodušené evidenci, zapsaným na LV č. 1143 u Katastrálního úřadu v Č. K., pro obec V. a k. ú. P. S., a tyto nemovitosti rovněž přikázány do jejího výlučného vlastnictví za přiměřenou náhradu.
Soud prvního stupně unesením z 25. 1. 2000 rozhodl, že připouští „změnu návrhu“ podle podání žalobkyně z 9. 11. 2000, včetně toho, aby z řízení vystoupily na základě převodů svých spoluvlastnických podílů žalobci H. F., J. B., B. B. a I. B. s tím, že na jejich místo vstupuje žalobkyně J. Ch. Dále rozhodl rozsudkem z 18. 6. 2001, č. j. 4 C 819/94-308 tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví účastnic ke specifikovaným nemovitostem, zapsaným na LV č. 1130 a LV č. 1143 pro obec V. a k. ú. P. S., nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalované a uložil jí, aby zaplatila žalobkyni jako přiměřenou náhradu jejích spoluvlastnických podílů částku 2 063 619 Kč ve splátkách, a to 600 000 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku a 1 463 619 Kč do 31. 12. 2001 Kč.
K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením z 29. 11. 2001, č. j. 8 Co 2014/2001-341, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že pro posouzení otázky reálného dělení nemovitostí jako přednostního způsobu vypořádání podle §142 ObčZ neučinil potřebná skutková zjištění. Dosavadní znalecký posudek se týkal jen reálného dělení domu čp. 1 se st. parcelou č. 41, a to ještě s přihlédnutím ke spoluvlastnickým podílům původních žalobců, když k procesnímu nástupnictví žalobkyně na jejich místo došlo uplatněním singulární sukcese podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. Odvolací soud přisvědčil námitce žalobkyně, že pro vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem dalším způsobem, vyplývajícím z §142 ObčZ, tj. jejich přikázáním jednomu ze spoluvlastníků za přiměřenou náhradu, je významné nejen hledisko účelného využití, ale také velikost spoluvlastnického podílu. Odvolací soud také uvedl, že se nemůže ztotožnit se závěrem soudu prvního stupně o schopnosti žalované zaplatit přiměřenou náhradu, přičemž i solventnost spoluvlastníka označil jako hledisko významné pro rozhodování soudu o tom, kterému ze spoluvlastníků má být věc přikázána.
Soud prvního stupně po doplnění dokazování rozhodl znovu rozsudkem ze 28. 3. 2003, č. j. 4 C 819/94-562, tak, že zrušil podílové spoluvlastnictví účastnic k domu čp. 1, ke stavební parcele č. 41 a dalším specifikovaným pozemkům, jak jsou zapsány na LV č. 1130 a lesním pozemkům zapsaným na LV č. 1143, vše v obci V. a k. ú. P. S. – H., tyto nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně, které uložil, aby zaplatila žalované na náhradu spoluvlastnických podílů částku 769 829,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že od vydání nemovitostí zapsaných na LV č. 1130 a č. 1143 původním žalobcům a žalované v restitučním řízení v roce 1992 docházelo mezi nimi (šlo o sourozence) k neshodám, když nemovitosti - jde o zemědělskou usedlost a zemědělské a lesní pozemky - užívala výlučně a bezplatně žalovaná. Poté, co žalobce J. B. zemřel a jeho dědicové stejně jako žalobce J. B. prodali v roce 2000 své spoluvlastnické podíly žalobkyni J. Ch., činil spoluvlastnický podíl žalobkyně k nemovitostem zapsaným na LV č. 1130 ideální 4/5 a podíl žalované ideální 1/5, podíl žalobkyně k nemovitostem zapsaným na LV č. 1143 ideální 11/15 a podíl žalované ideální 4/15. Protože reálné rozdělení nemovitostí zapsaných na LV č. 1130 nebylo u objektů zemědělské usedlosti stavebně technicky možné a u zemědělských pozemků by připadalo v úvahu jen za předpokladu zřízení řady věcných břemen, a rozdělení lesních pozemků by bylo obtížné (žádná kombinace součtu hodnot parcel podle výše podílů není možná a rozdělení geometrickým plánem by bylo finančně náročné) rozhodl soud prvního stupně ve smyslu §142 ObčZ o zrušení podílového spoluvlastnictví k nemovitostem a přikázal je do výlučného vlastnictví žalobkyně. Vycházel přitom z toho, že obě účastnice splňují předpoklad účelného využití nemovitostí. Žalobkyně podniká společně se svým manželem, který je soukromě hospodařícím zemědělcem, stejně jako soukromě hospodaří i žalovaná. Rovněž z hlediska schopnosti zaplatit vypořádací podíl shledal soud prvního stupně pozice účastnic rovnocenné. Pokud žalovaná tvrdila, že do společných nemovitostí investovala značné prostředky (šlo podle znaleckého posudku o 235 860 Kč na zhodnocení usedlosti, které nemá vliv na určení obecné ceny, práce na pozemcích lze považovat za standardní agrotechnická opatření, která nemají vliv na jejich zhodnocení a ani rozsah provedených oprav nemá zásadní vliv na stanovení ceny usedlosti), pak na druhé straně nemovitosti užívala jako menšinová spoluvlastnice od roku 1992 výlučně sama, aniž žalobkyni a jejím právním předchůdcům za užívání platila. Protože ve prospěch žalobkyně svědčilo hledisko velikosti spoluvlastnického podílu k nemovitostem, přikázal nemovitosti právě do jejího výlučného vlastnictví a uložil jí, aby zaplatila žalované jako přiměřenou náhradu za její spoluvlastnické podíly částku 769 829, 60 Kč. Ta je dána 1/5 z částky 3. 300 000 Kč (obecná cena nemovitostí na LV č. 1130 a 4/15 z částky 411 860 Kč (obecná cena nemovitostí na LV č. 1143). Náhradu nákladů řízení žádné z účastnic soud prvního stupně nepřiznal.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podaly obě účastnice odvolání. Žalobkyně napadla výrok o nákladech řízení a žalovaná se domáhala změny rozsudku soudu prvního stupně tak, aby do jejího vlastnictví byly přikázány dům čp. 1 se stavební parcelou č. 41 a lesní pozemky parc. č. 886/1 a č. 887/1, nebo alespoň tyto lesní pozemky, zbývající nemovitosti přikázány do vlastnictví žalované. Odvolací soud rozsudkem z 20. května 2004, č. j. 8 Co 2147/2003-673, rozhodl, že „rozsudek soudu prvního stupně se v části výroku v odstavci prvním o zrušení podílového spoluvlastnictví účastnic k určeným nemovitostem a o přikázání veškerých těchto nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobkyně potvrzuje s upřesněním označení v pořadí na čtrnáctém řádku tohoto výroku druhého pozemku správným č. parc. 887/1 díl 2, ve zbytku se mění takto: Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 833 709 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.“. Dále odvolací soud rozhodl o povinnosti účastnic nahradit náklady státu, povinnosti žalobkyně zaplatit doplatek soudního poplatku a uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 267 730 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Po doplnění dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, pokud podle §142 odst. l ObčZ zrušil podílové spoluvlastnictví účastnic k předmětným nemovitostem a přikázal je do výlučného vlastnictví žalobkyně. Ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že rozdělení zemědělské usedlosti není stavebnětechnicky možné a rozdělení souvisejících zemědělských pozemků by připadalo sice teoreticky v úvahu, avšak za cenu ztráty účelného využití věci – zemědělského usedlosti jako funkčního celku. Ohledně lesních pozemků odvolací soud poukázal na to, že znalec uvažoval o pozemcích parc. č. 886/1 díl 2 a 887 díl 2 při kombinaci majetkového a finančního vypořádání a výši podílu žalované ideální 4/15, když i tak by žalovaná musela ještě na vypořádání obdržet finanční doplatek. Současně však znalec zdůraznil, že kvalita lesních pozemků je variabilní, nadto nevede k nim odvozní cesta, takže by bylo třeba využívat přilehlé zemědělské pozemky, což by znamenalo další náklady. Specifikované pozemky, které žalovaná pro sebe nárokovala, nesousedí se žádnými pozemky v jejím výlučném vlastnictví a navíc hranice těchto lesních pozemků na LV č. 1143 přiléhají k zemědělským pozemkům usedlosti čp. 1. Odvolací soud ještě dodal, že ani uvedené dva lesní pozemky nemají společnou hranici. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně zdůraznil, že pro přikázání nemovitostí žalobkyni svědčí velikost jejích spoluvlastnických podílů, když splňuje i předpoklad účelného využití nemovitostí. Ve prospěch žalované nelze přičítat dlouhodobou faktickou okupaci společných nemovitostí nad rámec jejího podílu, když nebyla prokázána jakákoliv dohoda spoluvlastníků o takovém hospodaření. Za této situace nemůže žalovaná spravedlivě argumentovat investicemi do oprav a údržby a tzv. širší vypořádání nebylo předmětem řízení. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku o výši náhrady tak, že uložil žalobkyni, aby zaplatila žalované částku 833 709 Kč. Po doplnění dokazování znaleckým posudkem ing. J. P., a to písemným posudkem ze dne 2. 3. 2004 a ústně doplněným při jednání odvolacího soudu 13. 5. 2004, vycházel z ceny nemovitostí na LV č. 1130 ve výši 3 619 401 Kč jako ceny obvyklé. Znalec stanovil nejprve tzv. administrativní cenu nemovitostí podle vyhl. č. 540/2002 Sb. a č. 452/2003 Sb. Tu využil pro určení obvyklé ceny metodikou váženého průměru, která vychází z věcné a výnosové hodnoty. Tato metoda je způsobilá pro stanovení obvyklé ceny za stavu, kdy komparativní metodu nebylo možné aplikovat, neboť srovnatelné prodeje obdobných nemovitostí nebyly v daném místě a čase realizovány. Z ceny 3 619 401 Kč odpovídá podílu žalované 1/5 částka 723 880,20 Kč. Obvyklá cena lesních pozemků činila 411 860, 60 Kč, z toho podílu žalované 4/15 odpovídá částka 109 829,50 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Považuje za nesprávné, že k ceně nemovitostí dospěl odvolací soud z doplněného znaleckého posudku ing. J. P. Ten „se dopustil řady chyb, používal pro své výpočty neplatné vyhlášky, krátil koeficienty, které nebylo možné pro dané výpočty použít, stáří nemovitosti určil cca na sto let, ačkoliv se jedná o nemovitost starší 600 let, a použil proto pro výpočet nesprávnou metodu…“ Návrhu žalované na vypracování revizního znaleckého posudku odvolací soud nevyhověl a spokojil se jen s ústním doplněním posudku. Dále žalovaná uvádí, že jednoznačně nesouhlasí s výrokem rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení. Poukazuje na to, že soud prvního stupně rozhodoval ve věci čtyřikrát, a z toho třikrát byly nemovitosti přikázány do jejího vlastnictví. Proto rozhodl správně soud prvního stupně, když náhradu nákladů řízení žádné z účastnic nepřiznal. I když je žalobkyně majoritním spoluvlastníkem nemovitostí, získala většinový podíl v rozporu s §140 ObčZ, což soud nevzal na vědomí. Hovořit o plné úspěšnosti žalobkyně ve sporu pak je podle žalované je ve smyslu §3 ObčZ v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná vytýká soudům obou stupňů nesprávné právní posouzení věci, pokud argumetovaly tím, že prvotním hlediskem pro vypořádání je velikost spoluvlastnického podílu. Podle žalované soudy pominuly hlediska další, jak jsou v „§420 ObčZ“ (správně 142 ObčZ) stanoveny. Žalovaná zdůrazňuje, že výklad práva nesmí být v rozporu s dobrými mravy, odkazuje na čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, který stanoví, že každý má právo na to, aby jeho věc byla spravedlivě projednána a navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřila tak, že není opodstatněné. Ohledně ceny nemovitostí odvolací soud dokazování doplnil písemným a ústním znaleckým posudkem, a to i na základě dotazů žalované. Z tohoto doplnění vyvodil relevantní právní závěry. Podle žalobkyně soudy obou stupňů správně posuzovaly kriteria významná pro přikázání nemovitostí jednomu ze spoluvlastníků včetně účelného využití nemovitostí. Neobstojí ani poukaz žalované na §3 ObčZ o použití zákona v souladu s dobrými mravy. Byla to především žalovaná, která po celou dobu trvání spoluvlastnického vztahu užívala nemovitosti výlučně sama bez náhrady. Nepodrobila se dobrovolně ani rozsudku, kterým jí bylo uloženo vyklizení nemovitostí a vyklidila je až 20. 8. 2004 cestou soudního výkonu rozhodnutí. Žalobkyně poukazuje na to, že žalovaná nebyla přístupná dohodě o vypořádání, tím také způsobila pokračování řízení a správně jí proto byla uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení. Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení dále zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. l OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jen pokud to zákon připouští.
Podle §242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Tímto právním předpisem je rovněž §142 ObčZ.
Dovolací soud však není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soud proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d) OSŘ jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje §242 odst. 2 OSŘ (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 6. 1998 sp. zn. 3 Cdon 117/96, publikovaný pod R 27/199 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V dané věci soudy obou stupňů dospěly shodně k závěru, že účastnice jsou spoluvlastnicemi předmětných nemovitostí, a to tak, že žalobkyni náleží podíl ideální 4/5 nemovitostí zapsaných na LV č. 1130 a podíl žalované činí ideální 1/5, u nemovitostí na LV č. 1143 činí podíl žalobkyně ideálních 11/15 a žalované ideální 4/15. Vycházely z toho, že kupní smlouvy, kterými žalobkyně v roce 2000 nabyla spoluvlastnické podíly k nemovitostem od H. F., B. B., J. B. a I. B., jsou platnými nabývacími tituly, a že žalovaná se účinně nedovolala jejich relativní neplatnosti podle §40a a §140 ObčZ. V posouzení této otázky je rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím potvrzujícím a dovolání proti němu by mohlo být přípustné jen podle §237 odst. l písm. c) OSŘ. Přípustnost dovolání podle §237 odst. l písm. b) OSŘ nepřipadá pro posouzení této otázky v úvahu, neboť soud prvního stupně ve svých rozsudcích z 18. 6. 2001, č. j. 4 C 819/94-308, a z 28. 3. 2003, č. j. 4 C 819/94-562, rozhodl vždy shodně tak, že podílové spoluvlastnictví účastnic k nemovitostem zrušil. Dovolání by proto mohlo být přípustné jen podle §237 odst. l písm. c) OSŘ, který stanoví, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
To znamená, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 OSŘ může být založena jen pro řešení otázek právních (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, uveřejněné pod C 1164 ve Svazku 16 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Dovolací soud však rozsudek odvolacího soudu pro posouzení této otázky za rozhodnutí zásadního významu nepovažuje. K otázce relativní neplatnosti převodu spoluvlastnického podílu ve smyslu §40a a §140 ObčZ Nejvyšší soud uvedl již v rozsudku z 10. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 778/2002, publikovaném pod R 11/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že „právní účinky dovolání se neplatnosti převodu spoluvlastnického podílu pro nedodržení předkupního práva podílového spoluvlastníka nastávají okamžikem, kdy projev vůle dotčeného spoluvlastníka, jímž se dovolání tohoto důvodu, dojde převodci i nabyvateli převedeného podílu“. Od uvedeného rozhodnutí se soudy neodchýlily, neboť v daném případě se žalovaná dovolala neplatnosti kupních smluv, kterými B. B., J. B. a I. B. převedli své dědictvím nabyté spoluvlastnické podíly na žalobkyni, při jednání soudu prvního stupně dne 4. 6. 2001 jen vůči žalobkyni, a nikdy ani netvrdila, že tak učinila i ve vztahu k B. B., J. B. a I. B. Neplatnosti převodu spoluvlastnických podílů mezi H. F. a žalobkyní se v nalézacím řízení nedovolala vůbec. V posouzení platnosti převodů spoluvlastnických podílů není proto rozsudek odvolacího soudu ani v rozporu s hmotným právem.
Rozsudkem odvolacího soudu byl sice potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým byly nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví žalobkyně. Soud prvního stupně tak rozhodl jinak, než ve svém rozsudku předchozím z 18. 6. 2001, č. j. 4 C 814/94-308, když byl vázán závazným právním názorem odvolacího soudu, vysloveným ve zrušujícím usnesení z 29. 11. 2001, č. j. 8 Co 2014/2001-341, že při úvaze, kterému z účastníků přikázat věc do výlučného vlastnictví, musí přihlížet kromě účelného využití věci také k velikosti spoluvlastnického podílu účastníka. Dovolání je proto přípustné podle §237 odst. l písm. b) OSŘ.
Podle §142 odst. l ObčZ nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a k účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.
Soudy obou stupňů se poté, co dospěly k závěru, že reálné rozdělení nemovitostí není možné (uvedený závěr nebyl dovoláním napaden), zabývaly otázkou účelného využití nemovitostí. Neobstojí námitka žalované, že soudy braly v úvahu jen hledisko velikosti spoluvlastnických podílů. Soudy obou stupňů uvedly, že obě účastnice jsou osoby podnikající v zemědělství a mají z tohoto pohledu rovnocenné předpoklady zajistit účelné využití nemovitostí. Vzaly také v úvahu, že žalovaná sice dosud sama nemovitosti obhospodařovala, ale bez souhlasu žalobkyně (i dřívějších spoluvlastníků) a rovněž bez poskytnutí náhrady za užití nemovitostí nad rámec jejího podílu. Při solventnosti obou účastnic logicky vyšly z toho, že ve prospěch žalobkyně svědčí velikost spoluvlastnických podílů. Takové aplikaci §142 ObčZ nelze nic vytknout a právní posouzení věci je správné.
Dovolání je podle §237 odst. l písm. a) OSŘ přípustné proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně výše náhrady, kterou je povinna žalobkyně zaplatit žalované, když žalovaná zpochybnila v dovolání správnost závěru odvolacího soudu ohledně obecné ceny nemovitostí zapsaných na LV č. 1130. Odvolací soud ve svém rozhodnutí podrobně rozvedl, že k závěru o obvyklé ceně těchto nemovitostí dospěl na základě doplňujícího písemného a ústního znaleckého posudku Ing. J. P., který použil k jejímu zjištění metodu váženého průměru. Znalec použil tuto metodu jako náhradní namísto metody srovnávací z toho důvodu, že realizované prodeje a koupě obdobných nemovitostí nebyly zjištěny. S námitkami žalované k písemnému znaleckému posudku se znalec vypořádal: při ústním znaleckém posudku opravil výpočet výnosové hodnoty, ze které vedle hodnoty věcné vycházel při určení obvyklé ceny metodou váženého průměru a setrval na použití lineární metody jako metody výpočtu opotřebení staveb, uvedené v bodu 1. přílohy č. 14 vyhl. č. 540/2002 Sb. Podle tohoto bodu cena stavby se přiměřeně sníží o opotřebení vzhledem k jejímu stáří, stavu a předpokládané další životnosti. Podle znalce nešlo o případ, že by výpočet opotřebení stavby lineární metodou byl nevýstižný a nenastaly ani další okolnosti vyjmenované v bodě 4 písm. a) – e) přílohy č. 14, vyhlášky č. 540/2002 Sb., za kterých je nutno použít pro výpočet opotřebení analytickou metodu. Stáří zemědělské usedlosti určil znalec odhadem, což je způsob odpovídající §2 písm. c) vyhl. č. 540/2002 Sb. Konečně je třeba uvést, že žalovaná již revizní znalecký posudek ohledně ceny nemovitostí zapsaných na LV č. 1130 po ústním doplnění znaleckého posudku znalcem Ing. J. P. nenavrhovala, když v závěrečném návrhu při jednání odvolacího soudu 13. 5. 2004 navrhla, aby soud provedl vypořádání s přihlédnutím „k novým částkám stanoveným znalcem při dnešním jednání“. Závěr odvolacího soudu o obecně ceně nemovitostí zapsaných na LV č. 1130, je tedy správný.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvody, podle kterých dovolací soud rozsudek odvolacího soudu věcně přezkoumal, nejsou opodstatněné. Protože dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 OSŘ nezjistil, že by v řízení došlo k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i k jiným vadám, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, bylo dovolání podle §243b odst. 2 OSŘ zamítnuto.
Dovolací soud ještě podotýká, že pokud žalovaná dovoláním napadla také výrok rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, pak jde o výrok, který nemůže dovolací soud přezkoumávat, neboť nejde o rozhodnutí ve věci samé nebo o případy uvedené v §238, §238a a §239 OSŘ. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalobkyně byla v dovolacím řízení úspěšná, přísluší jí proto vůči žalované podle §243b odst. 5, §224 odst. l, §142 odst. l náhrada nákladů tohoto řízení. Ty jsou dány odměnou advokáta, který v dovolacím řízení učinil podáním vyjádření jeden úkon, částkou 11 010,- Kč /§3 odst. l, §4 odst. 2 písm. a), §14 odst. l, §15, §16 odst. 2 a §18 odst. l vyhl. č. 484/2000 Sb./. Dále advokátovi náleží paušální náhrada hotových výdajů 75 Kč podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. Celkem činí náklady částku 11 085,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost uloženou jí tímto rozsudkem, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. listopadu 2005
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu