ECLI:CZ:NS:2005:22.CDO.97.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 97/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyň: a) L. K., zastoupené advokátem, b) H. P., a c) Z. H., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) A. M., 2) M. P., oběma zastoupeným advokátkou, 3) D. P., a 4) A. F., o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 87/2000, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. dubna 2003, č. j. 20 Co 201/2002-67, ve znění opravného usnesení ze dne 2. června 2003, č. j. 20 Co 201/2002-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalované 1) a 2) jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalobkyním b) a c) na nákladech dovolacího řízení částku 3 150,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. J. H.
III. Ve vztahu žalobkyň a) , b) a c) a žalovanými 3) a 4) nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhaly určení, že J. P. starší, /otec žalobkyně a) a děd žalobkyň b) a c)/, který zemřel 26. 6. 1971, byl ke dni své smrti spoluvlastníkem dále specifikovaných nemovitostí, a to jejich ideální poloviny, kterou nabyl přídělem v roce 1949. Ačkoliv za svého života spoluvlastnický podíl nepřevedl, a to ani na syna J. P. mladšího, byl v roce 1987 v dědickém řízení po tomto synovi spoluvlastnický podíl jako jeho majetek projednán a podle dědické dohody ho nabyla žalovaná 1).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem z 1. 4. 2003, č. j. 20 Co 201/2002-67, ve znění opravného usnesení z 2. 6. 2003, č. j. 20 Co 201/2002-78, potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně (dále „soud prvního stupně“) z 12. 10. 2001, č. j. 39 C 87/2000-47, ve znění opravného usnesení z 30. 9. 2004, č. j. 39 C 87/2000-114, ve výroku, jímž bylo určeno, že „zůstavitel J. P., nar. 31. 3. 1906 byl ke dni své smrti vlastníkem ideální ½ nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. 2691 pro k. ú. T. a označených zde jako dům č. p. 181, se stavební plochou č. 1469 a zahrada parc. č. 1528/9“ (výrok I.). Rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech řízení odvolacího. Žalovanou 4) byla před soudem prvního stupně L. K., který v průběhu odvolacího řízení 15. 4. 2002 zemřela a do řízení vstoupila jako dědička její dcera A. F.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že J. P., nar. 31. 3. 1906 (dále „J. P. st.“) a O. T. (v té době jeho družka, později jeho manželka) nabyli každý podle rozhodnutí o přídělu Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v P. z 19. 9. 1949, č. j. R 27/617/181/Trt, spoluvlastnický podíl v rozsahu jedné ideální poloviny k nemovitostem, zapsaným tehdy ve vložce č. 2154 pozemkové knihy pro k. ú. T., a to stp. 1469 s domem čp. 181 a parc. č. 1528/9 – zahrada, nyní zapsaných na listu vlastnictví č. 2691 pro k. ú. T. J. P. st. odešel v letech 1959-1960 z T. do B. a dne 26. června 1971 zemřel bez zanechání závěti. Dědické řízení, vedené u bývalého Státního notářství B. pod sp. zn. 2 D 669/71, bylo zastaveno, když nepatrný majetek byl vydán pozůstalé manželce J. P. Ta do protokolu o předběžném šetření uvedla, že zemřelý neměl žádný nemovitý majetek. J. P. st. měl kromě dcery - žalobkyně a), jejíž matkou je O. P., roz. T., ještě dva syny: J. P., nar. 11. 7. 1940 (dále „J. P. ml.“), a Z. P., nar. 13. 6. 1933. Tito synové J. P. st. již zemřeli. Dědictví po J. P. ml., zemřelém 28. 6. 1986, bylo projednáno bývalým Státním notářstvím v T. pod sp. zn. D 1045/86 a jeho dědičkami jsou žalovaná 2) jako pozůstalá manželka a jeho dcery - žalovaná 1) a 3). Součástí tohoto spisu je výpis z evidence nemovitostí z 20. 2. 1987, kde je jako spoluvlastník ideální poloviny předmětných nemovitostí zapsán J. P. s datem narození 11. 7. 1940, tedy J. P. ml. Podle dědické dohody ze 4. 9. 1987 nabyla spoluvlastnický podíl k nemovitostem žalovaná 1). Dědictví po Z. P., který zemřel 17. 4. 1983, bylo projednáno bývalým Státním notářstvím v D. pod sp. zn. D 829/83 a jeho dědičkami jsou jeho dcery - žalobkyně b) a c). J. P., manželka J. P. st., zemřela 3. 11. 1993. Její dědičkou byla původně žalovaná A. K., která zemřela 15. 4. 2002. Jak vyplývá ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 59 D 1019/2002, je její dědičkou dcera A. F. - žalovaná 4). O. P., roz. T., převedla darovací smlouvou z 9. 10. 1992, téhož dne registrovanou, ideální polovinu předmětných nemovitostí, nabytou přídělem v roce 1949, na žalobkyni a). Nyní jsou v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 2691 zapsány jako spoluvlastnice předmětných nemovitostí žalobkyně a) a žalovaná 1), a to každá z jedné ideální poloviny. Žalobkyně a) se 16. 6. 1993 obrátila na Městský soud v Brně s návrhem, aby ideální polovina předmětných nemovitostí byla v dědickém řízení po J. P. st. dodatečně projednána. Dědické řízení, vedené pod sp. zn. III D 1549/93, bylo přerušeno a žalobkyni a) bylo uloženo, aby „podala žalobu v občanskoprávním řízení sporném a žaloba byla nadále vedena pod sp. zn. 34 C 220/95.“ Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze 4. 4. 2000, č. j. 20 Co 719/98-82, byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně z 29. 9. 1998, č. j. 34 C 220/95-54, tak, že byla zamítnuta žaloba /podaná žalobkyní a) proti žalovaným 1) - 3) a A. K./ na určení, že J. P., nar. 31. 3. 1906, byl ke dni své smrti spoluvlastníkem předmětných nemovitostí z jedné ideální poloviny. K zamítnutí došlo s odůvodněním, že účastníky řízení nejsou všichni dědicové zamřelého J. P. st., a to dědičky syna Z. P. /v tomto řízení žalobkyně b) a c)/. Soud už tam provedeným dokazování zjistil, že ideální polovina předmětných nemovitostí vlastnicky náležela zemřelému J. P. st. „Pokud došlo k zahrnutí ideální ½ sporných nemovitostí do dědictví po J. P. mladším, stalo se tak nedopatřením.“ Šetřením na katastrálním úřadě nebylo zjištěno, na základě jakého nabývacího titulu byl J. P. ml. jako spoluvlastník nemovitostí zapsán.
Na základě těchto zjištění dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že J. P. st. byl ke dni své smrti, tj. k 26. 6. 1971, vlastníkem ideální poloviny předmětných nemovitostí. Nebylo prokázáno, že by spoluvlastnický podíl za svého života převedl na J. P. ml. Za neopodstatněnou považovaly soudy obou stupňů námitku vydržení spoluvlastnického podílu ve smyslu §134 odst. l ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Oprávněnou držitelkou spoluvlastnického podílu by mohla být na základě dědické dohody z roku 1987 žalovaná 1), její držba však netrvala po dobu deseti let, neboť už v roce 1995 byla podána první žaloba na určení, že podíl byl ke dni smrti ve vlastnictví J. P. st. Započtení držby J. P. ml. nepřipadalo v úvahu, neboť nebylo prokázáno, že šlo o držbu oprávněnou. Podle soudu prvního stupně „co se týče ostatních námitek žalovaných, že zemřelý P. starší odešel po rozvodu manželství v roce 1960 do B., nikdy se o nemovitosti nezajímal, neplatil poplatky, stejně tak druhá manželka zemřelého v rámci projednání dědictví tento dům nepřihlásila a ani v rodině se o případném spoluvlastnictví nikdo s nikým nebavil, k tomu soud uvádí, že tyto námitky jsou podle jeho názoru právně irelevantní a bezvýznamné. Pokud žalované namítaly, že zemřelý zůstavitel P. starší převedl svůj majetek na syna, o tomto nebyl v katastru nemovitostí žádný záznam, týkající se nabývacího titulu, ani žalované nedoložili žádným listinným důkazem, že tomu tak skutečně bylo.“ Odvolací soud dodal, že „v žádném případě se však žalovaným nepodařilo prokázat, že Dr. J. P. držel nemovitosti na základě své dobré víry, kterou opíral o nějakou zásadní skutečnost, která by dobrou víru potvrzovala. Nebylo zjištěno, že by průběhu let 1959-1970, příp. předtím došlo k převodu vlastnického práva z p. J. P. staršího na p. J. P. mladšího“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalované 1) a 2) dovolání, jehož přípustnost uplatňují podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Poukazují především na to, že předmětem sporu bylo určení (spolu) vlastnictví zůstavitele J. P. st. k nemovitostem, tj. osoby, která zemřela před 32 lety. Odvolací soud se nesprávně vypořádal s námitkou vydržení v návaznosti na výklad pojmu „bona fidae“. Setrvávají na tom, že J. P. st. převedl v roce 1959 svůj díl nemovitostí na syna J. P. ml., „který se o nemovitost řádně staral, platil veškeré finanční závazky, zatímco otec J. P. st. se nikdy o nemovitost nezajímal, nikdy neuplatňoval své vlastnické právo, protože si byl vědom toho, že nemovitost přenechal synovi“. Když J. P. st. zemřel, v dědickém řízení nikdo spoluvlastnický podíl k nemovitostem neuplatňoval, „naopak se vědělo a bralo za samozřejmé, že nemovitost patří synovi.“ Nesprávný je závěr odvolacího soudu, že J. P. ml. nemohl opírat svoji dobrou víru o nějakou zásadní skutečnost. Při hodnocení dobré víry nelze vycházet jen ze subjektivního přesvědčení držitele, ale z dalších objektivních skutečností. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 177/95, publikovaného pod č. 155/95 Sbírky nálezů a rozhodnutí Ústavního soudu, byla stěžovatelka „bona fidae“, pokud vycházela ze zápisu na listu vlastnictví, vydaného příslušným orgánem. V daném případě J. P. ml. byl ke dni 8. 6. 1986 řádně zapsán v evidenci nemovitostí na příslušném listu vlastnictví jako spoluvlastník nemovitostí. To, že soud dovodil, že zřejmě žádná listina neexistovala, není podstatné, neboť je věcí příslušných orgánů, aby listiny evidovaly, zaznamenávaly a zapisovaly na listu vlastnickém, a věcí Geodézie, dnes Katastrálního úřadu, aby vysvětlil, proč zápis o vlastnickém právu existoval, jak v roce 1986, tak následně v roce 1995, kdy byl zahájen první spor. Podle §11 zákona č. 265/1992 Sb. ten kdo vychází ze zápisu v katastru učiněného po 1. 1. 1993, je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci, ledaže musel vědět, že stav zápisu v katastru neodpovídá skutečnosti. Tím, že v rámci dědického řízení po zemřelém J. P. ml. bývalé Státní notářství v T. vycházelo z platného výpisu LV, bylo mimo pochybnost, že k 8. 6. 1986 byl spoluvlastníkem sporných nemovitostí J. P. ml. Tato skutečnost nemůže být zpochybňována pouhou domněnkou, že neexistuje žádná listina prokazující nabytí jeho vlastnického práva. V padesátých a šedesátých letech docházelo velmi často ke ztrátám listin, což nemůže znamenat zpochybnění vlastnického práva. Katastrální úřad na otázku soudu, proč k zápisu vlastnického práva J. P. ml. došlo, neodpověděl, ale tato skutečnost nemůže jít k tíži žalovaných 1) a 2). Žalované od svého narození věděly, že dům patří otci a babičce, po úmrtí otce zcela logicky vycházely z toho, že ideální polovina sporných nemovitostí patřila otci a proto také byla projednána v dědictví. Od roku 1959 do roku 1995 nikdo spoluvlastnictví otce nezpochybňoval. Právní předchůdce žalovaných 1) a 2) tak byl v dobré víře, že je spoluvlastníkem sporných nemovitostí, a proto je nutné do vydržecí doby započítat i dobu, po kterou podíl k nemovitostem držel. Žalované 1) a 2) navrhly, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně b) a c) se vyjádřily tak, že v dané věci nepovažují dovolání za přípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu neřeší otázku zásadního právního významu. Navrhly, aby dovolání bylo odmítnuto.
Žalobkyně a) a žalované 3) a 4) se k dovolání nevyjádřily.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde tedy tehdy, je-li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu z 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, publikované pod č. C 23/svazek 1 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor rozhodnutí“). Přípustnost dovolání podle §237odst. l písm. c) může být založena jen pro řešení otázky právní, nikoli skutkové (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí pod C 1164/svazek 16).
Pro daný případ to znamená, že dovolací soud je vázán skutkovým zjištěním, že existence smlouvy, kterou J. P. st. převedl svůj spoluvlastnický podíl k předmětným nemovitostem na syna J. P. ml., nebyla prokázána. Nejvyšší soud uvedl v rozsudku ze dne 8. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1977/2001, publikovaném pod C 1828/svazek 25 Souboru rozhodnutí, že „podle konstantní judikatury se dědic může domáhat určení, že zůstavil byl ke dni úmrtí vlastníkem věci (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1897/98, publikovaný v Soudních rozhledech, 2001, číslo 6). Toto určení se vztahuje ke dni smrti zůstavitele, a okolnosti nastalé později na něj nemohou mít vliv. I když je věc, které se toto určení týká, projednána v dědictví (případně schválena dohoda o vypořádání dědictví nebo je dědické řízení skončeno jinak), neznamená to, že dědic je i nadále vlastníkem věci. Po smrti zůstavitele mohlo totiž dojít k právní skutečnosti, která měla za následek vznik vlastnického práva jiné osoby (např. v důsledku vydržení), pro určení, zda zůstavitel byl ke dni smrti vlastníkem věci jsou však tyto skutečnosti bezvýznamné.“ Jestliže předmětem řízení je určení spoluvlastnického práva J. P. st. k nemovitostem ke dni jeho smrti, tj. ke dni 26. 6. 1971, pak jen k tomuto datu je třeba posuzovat otázku, zda jeho spoluvlastnictví zaniklo, resp. zda je vydržením mohl nabýt jeho syn J. P. ml. Dovolatelky v dovolání dovozují, že J. P. započal s oprávněnou držbou spoluvlastnického podílu k nemovitostem v roce 1959. To znamená za účinnosti zákona č. 150/1950 Sb., občanský zákoník, který v §115 a §116 stanovil, že vydržením nabude vlastnického práva k věci, kdo ji drží oprávněně a nepřetržitě, jde-li o věc nemovitou po dobu deseti let. K 1. 4. 1964 nabyl účinnosti zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, který nabytí vlastnictví vůbec neupravoval; teprve novela provedená zákonem č. 131/1982 Sb. nabytí vlastnictví tímto způsobem umožňovala, a to nejdříve ke dni 1. 4. 1983. Z toho vyplývá, že do 31. 3. 1964 nemohl by J. P. ml. na základě držby spoluvlastnického podílu trvající od roku 1959 spoluvlastnický podíl k nemovitostem vydržením nabýt, neboť by nešlo o držbu trvající po desetiletou vydržecí dobu, a od 1. 4. 1964 až do 26. 6. 1971 vydržení podle tehdy platné úpravy nepřipadalo v úvahu.
Rozsudek odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není ani v rozporu s hmotným právem. Z uvedených důvodů není dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné a bylo proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto na základě skutečnosti, že dovolání žalovaných 1) a 2) bylo odmítnuto /žalované 3) a 4) dovolání nepodaly/, žalobkyni a) náklady nevznikly (vyjádření k dovolání nepodala) a žalobkyním b) a c) náklady vznikly
(§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Tyto náklady představují odměnu za jeden úkon právní služby – podání vyjádření k dovolání právním zástupcem žalobkyň b) a c) podle
§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, a činí podle §5 písm. b) §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 3 000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 150,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem 3 150,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalované 1) a 2) dobrovolně povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, mohou žalobkyně b) a c) podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. srpna 2005
JUDr. Marie Rezková, v.r.
předsedkyně senátu