ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.1159.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 1159/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce J. R., zastoupeného advokátkou, proti žalované J. A., zastoupené advokátem, o 501.854,67 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 122/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2003, č. j. 19 Co 510/2003 - 45, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody, kterou mu měla způsobit žalovaná (jeho sestra) tím, že v řízení o dědictví po zemřelém otci účastníků, v němž jej zastupovala na základě plné moci, uzavřela jménem žalobce dědickou dohodu, podle níž polovinu nemovitého majetku zůstavitele v ceně 1,866.215,- Kč nabývají pozůstalí vnuci rovným dílem, tj. každý čtvrtinou vzhledem k celku, a žalobce a pozůstalá manželka z dědictví ničeho nežádají. Protože plná moc, kterou jí žalobce udělil „za účelem jednání o pozůstalosti“, nezakládala právo uzavřít dohodu jménem žalobce v jeho neprospěch, vznikla mu škoda ve výši žalované částky, odpovídající jeho zákonnému podílu, který by jinak žalobci po právu náležel (po odečtení částky 120.220,- Kč, jež mu byla dne 22. 9. 2000 vyplacena).
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 14. 4. 2003, č. j. 10 C 122/2002 - 24, žalobu na zaplacení částky 501.851,67 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že otec účastníků J. R., jenž zemřel dne 21. 3. 2000 bez zanechání závěti, vlastnil ke dni své smrti polovinu domu čp. 233 na st. parc. 180 a ovocného sadu č. parc. 478 v kat. území S., přičemž hodnota těchto nemovitostí ke dni jeho smrti činila podle znaleckého posudku částku 1.866.215,- Kč. Zákonnými dědici zůstavitele byla pozůstalá manželka, pozůstalý syn (žalobce) a pozůstalá dcera (žalovaná). Dne 6. 6. 2000 žalobce a matka účastníků v řízení o projednání dědictví po zemřelém, které bylo vedeno u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. D 449/2000, udělili žalované plnou moc “za účelem jednání o pozůstalosti po J. R.”. Žalovaná dědictví odmítla, takže do jejího dědického podílu nastoupily rovným dílem její děti – J. a V. Č. V průběhu řízení navrhli pozůstalí vnuci a žalovaná v zastoupení žalobce ke schválení dohodu o vypořádání dědictví, podle níž předmětné nemovitosti nabývají pozůstalí vnuci J. Č. a V. Č. rovným dílem, tedy každý jednu čtvrtinu vzhledem k celku, a pozůstalá manželka a žalobce nežádali z dědictví ničeho. Pravomocným usnesením Okresního soudu Praha - západ ze dne 30. 6. 2000, sp. zn. D 449/2000, byla tato dědická dohoda schválena. Dne 22. 9. 2000 uzavřeli účastníci, J. Č. a V. Č. „dohodu o vyrovnání pozůstalosti po J. R.”, na základě které vyplatí žalobci částku 390.220,- Kč tak, že dne 22. 9. 2000 mu byla vyplacena částka 120.220,- Kč a zbylá částka mu bude splacena ve dvou splátkách do prosince 2003. Soud prvního stupně dovodil, že v řízení nebylo prokázáno protiprávní jednání žalované, jímž by žalobci způsobila škodu, “ani její zavinění”. Pokud žalobce tvrdil, že žalovanou nezmocnil k tomu, “aby se jeho jménem vzdala dědictví”, je toto jeho tvrzení vyvráceno dohodou, kterou po skončení dědického řízení s žalovanou a jejími dětmi dne 22. 9. 2000 uzavřel, na základě níž byl z dědictví vyplacen, neboť “neměl-li by v úmyslu se dědictví vzdát”, bylo by nelogické, aby se “tímto způsobem účastníci a dědici vyrovnávali”. Vzal za prokázané, že mezi účastníky bylo „domluveno”, že žalovaná se „vzdá dědictví” po otci, spoluvlastníky nemovitostí se stanou její děti, že žalobce nebude z dědictví žádat ničeho a po skončení řízení o projednání dědictví bude vyplacen, což také bylo písemně stvrzeno, a že žalovaná jednala “s plným vědomím žalobce, když za něj nepožadovala z dědictví ničeho. Protože předpoklady odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák. nebyly v daném případě splněny, soud žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 12. 2003, č. j. 19 Co 510/2003 - 45, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění obvodního soudu, která považoval za dostatečná, a ztotožnil se i s jeho závěry právními, přičemž shodně s ním za podstatné pro posouzení uplatněného nároku považoval hodnocení obsahu listiny, tj. plné moci, kterou žalobce dne 6. 6. 2000 žalované udělil (§31 a násl obč. zák.). Dovodil, že zmocnil-li žalobce žalovanou touto plnou mocí “k jednání o pozůstalosti po jejich zemřelém otci Josefu Ryzákovi”, jednalo se o plnou moc neomezenou, tedy o takovou, která nevylučovala uzavření dědické dohody, podle níž žalobce z dědictví nežádá ničeho; překročení plné moci žalovanou tedy dovodit nelze, navíc za situace, kdy uzavření dohody o vypořádání dědictví a její schválení soudem je běžným způsobem ukončení dědického řízení (§175q odst. 1, §492 obč. zák.). Tvrzení žalobce uplatněné v odvolání, že obecnou cenu dědictví zjistil až rok a půl po skončení dědického řízení, považoval odvolací soud za nepřípustnou novotu. Městský soud uzavřel, že nepřekročila-li žalovaná udělenou plnou moc, nedopustila se protiprávního jednání, které je jedním z předpokladů odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák., a soud prvního stupně proto nepochybil, když žalobu zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Namítá, že soudy obou stupňů věc po právní stránce posoudily nesprávně a v rozporu s hmotným právem, neboť náhrady škody se nedomáhal z důvodu překročení plné moci žalovanou, nýbrž jej odůvodnil tím, že žalovaná v dědickém řízení jednala v jeho neprospěch (ke škodě). Poukazuje na to, že dohoda o plné moci je dvoustranný právní úkon mezi zastoupeným (zmocnitelem) a zástupcem (zmocněncem) a že teprve na základě ní uděluje zmocnitel zmocněnci plnou moc, která je jednostranným právním úkonem, jímž zmocněnec prokazuje existenci vztahu zmocnění (udělení příkazu) vůči třetím osobám. V daném případě soudy obou stupňů pochybily, neboť se nezabývaly zjištěním, „co bylo příkazem zmocnitele daným zmocněnci” a za jakých okolností byl „tento příkaz“ udělen, a shodně vycházely z názoru, že podstatným pro posouzení uplatněného nároku je hodnocení obsahu listiny, tj. plné moci, aniž provedly další navržené důkazy, zejména výslechem účastníků řízení a svědků. Dovolatel poukazuje na ust. §725 obč. zák., z něhož vyplývá, že hranice vlastního rozhodování příkazníka jsou zásadně určeny zájmy příkazce a jeho pokyny, od nichž se příkazník může odchýlit bez předchozího souhlasu jen tehdy, je-li odchylka nezbytně nutná v zájmu příkazce, který mu je znám a který objektivně existuje, a zároveň nemůže-li si příkazník včas vyžádat příkazcův souhlas s novým postupem, resp. s jeho změnou. Jestliže obě uvedené podmínky nejsou současně splněny, je odchýlení se od příkazcových pokynů porušením příkazníkovy smluvní povinnosti, z něhož vyplývá příkazníkova odpovědnost za vzniklou škodu. Má za to, že v dědickém řízení po otci účastníků žalovaná nejednala v zájmu žalobce ani v souladu s jeho pokyny, když za něj prohlásila, že z dědictví nežádá ničeho, čímž mu způsobila majetkovou újmu (škodu). Není proto správný závěr soudů obou stupňů, že žalovaná plnou moc nepřekročila a že se nedopustila protiprávního jednání, které je předpokladem odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není v dané věci přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud řešena nebyla nebo, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že žalovaná se nedopustila protiprávního jednání, jakožto jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák., neboť zmocnil-li ji žalobce plnou mocí ze dne 6. 6. 2000 k „jednání o pozůstalosti po Josefu Ryzákovi“, jednalo se o plnou moc (§31 a násl. obč. zák.) neomezenou, která nevylučovala uzavření dědické dohody, podle níž žalobce z dědictví nežádá ničeho, takže překročení plné moci žalovanou nelze dovodit.
Podle §420 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.
Podle ust. §31 odst. 1 obč. zák. při právním úkonu je možné dát se zastoupit fyzickou nebo právnickou osobou osobou. Zmocnitel udělí za tímto účelem plnou moc zmocněnci, v níž musí být uveden rozsah zmocněncova oprávnění. Podle odst. 4 tohoto ustanovení je-li třeba, aby právní úkon byl učiněn v písemné formě, musí být plná moc udělena písemně. Písemně musí být plná moc udělena i tehdy, netýká-li se jen určitého právního úkonu.
Plná moc může být všeobecná (generální), která opravňuje zmocněnce ke všem úkonům kromě těch, jež vyžadují zvláštní plnou moc, anebo zvláštní (speciální), která je omezena jen na určitý právní úkon (na jeden, či více), popř. na určitý druh právních úkonů. Kromě případů, kdy zákon výslovně požaduje speciální plnou moc k určitému právnímu úkonu (např. k odmítnutí dědictví), je věcí zmocnitele, zda ke každému právnímu úkonu, jenž má být učiněn v jeho zastoupení, vystaví zmocněnci zvláštní plnou moc, či zda mu udělí tzv. všeobecnou plnou moc. Má-li být rozsah zmocněncova oprávnění jednat za zmocnitele nějakým způsobem omezen, musí být toto omezení výslovně vyjádřeno v plné moci. Jestliže plná moc žádná omezení nevykazuje, jde o plnou moc neomezenou. V každém případě musí být z plné moci zřejmý rozsah oprávnění zmocněnce. Rozhodující je proto obsah plné moci.
V posuzované věci žalobce uplatnil nárok na náhradu škody, spočívající v rozdílu mezi jeho zákonným podílem na dědictví po zemřelém otci účastníků a tím, co mu bylo vyplaceno na základě dohody uzavřené dne 22. 9. 2000, skutkově odůvodněný tvrzením, že žalovaná, které v řízení o projednání dědictví udělil dne 6. 6. 2000 plnou moc k „jednání o pozůstalosti po J. R.“, pochybila, když za něj uzavřela dědickou dohodu o vypořádání dědictví, podle níž předmětné nemovitosti nabývají pozůstalí vnuci J. Č. a V. Č. rovným dílem a žalobce nežádá ničeho, neboť tato plná moc „nezakládala právo uzavřít dohodu jménem žalobce v jeho neprospěch“. Z obsahu spisu dále vyplývá, že při ústním jednání před soudem prvního stupně zástupkyně žalobce po poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. uvedla, že „žalobce na žalobě v plném rozsahu trvá, neboť žalovaná, která jej zastupovala v dědickém řízení, pochybila v tom, že překročila oprávnění dané jí plnou mocí“. Správně tudíž odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v dané věci vycházel z názoru, že pro posouzení uplatněného nároku žalobce na náhradu škodu, jak byl v žalobě skutkově vymezen, je rozhodující obsah plné moci ze dne 6. 6. 2000.
Jestliže žalobcem jako zmocnitelem byla v řízení o projednání dědictví po zemřelém otci účastníků písemně udělena žalované jako zmocněnkyni dne 6. 6. 2000 plná moc „k jednání o pozůstalosti po J. R.“, aniž by zároveň určité právní úkony byly z oprávnění zastupovat vyloučeny (např. uzavření dědické dohody, podle níž žalobce z dědictví nežádá ničeho), jde o plnou moc neomezenou, na základě níž žalovaná byla oprávněna jménem žalobce uzavřít i dědickou dohodu o vypořádání dědictví, podle níž měli veškeré dědictví převzít vnuci zůstavitele bez povinnosti cokoli vydat nebo vyplatit na dědický podíl žalobce. Názor odvolacího soudu, z něhož vychází jeho rozhodnutí, že žalovaná oprávnění vyplývající z plné moci, kterou jí žalobce dne 6. 6. 2000 udělil, nepřekročila (§33 obč. zák.) a že se tudíž nedopustila protiprávního jednání, které je jedním z předpokladů odpovědnosti za škodu podle §420 obč. zák., je správný a v souladu s hmotným právem. K námitce, kterou žalobce uplatnil v odvolacím řízení, že mu nebyla známa obecná cena dědictví, a že se o ní dozvěděl až následně, když jeho zástupce po více než jednom roce nahlédl do dědického spisu, odvolací soud v systému neúplné apelace důvodně nepřihlédl, neboť se jednalo o novou skutečnost, která nebyla uplatněna před soudem prvního stupně (§205a o. s. ř.).
K tvrzením žalobce uplatněným v dovolání, že žalované udělil „jakýsi příkaz“ a že žalovaná nejednala v zájmu žalobce ani v souladu s jeho pokyny, dovolací soud při svém rozhodování nemohl přihlédnout, neboť jde o novou skutečnost, která nebyla tvrzena před soudem prvního stupně a kterou v dovolacím řízení uplatnit nelze (§243a odst. 2 o. s. ř.), neboť účelem dovolacího řízení je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Námitku, že žalovaná při uzavření dědické dohody nejednala v zájmu žalobce, by ovšem bylo možno vznést v dědickém řízení o projednání dědictví po zemřelém J. R.; v případě, že by kolize mezi zájmy účastníků reálně existovala (§22 odst. 2 obč. zák.), zastupovala by žalovaná žalobce při uzavření dědické dohody právně neúčinným způsobem (srov. R 12/1966) a rozhodnutí soudu, kterým byla schválena dědická dohoda o vypořádání dědictví, by nenabylo právní moci a bylo by proti němu možno podat odvolání.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat namítanou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., spočívající v tom, že soud neprovedl důkaz výslechem účastníků řízení a navržených svědků, neboť z hlediska tohoto dovolacího důvodu lze rozsudek odvolacího soudu přezkoumat jen v případě, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. února 2005
JUDr. Olga Puškinová,v.r.
předsedkyně senátu