ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.1532.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 1532/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce S. N., zastoupeného advokátem, proti žalované J. B., zastoupené advokátkou, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 18 C 150/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2004, č. j. 22 Co 350/2004-111, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 13. 2. 2003, č. j. 18 C 150/2000-53, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 31.334,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Shledal důvodným nárok žalobce na náhradu škody, která mu vznikla protiprávním jednáním žalované, spočívajícím ve svévolném odstranění garáže, jejímž vlastníkem byl žalobce; přestože se garáž nacházela na pozemku žalované, zasáhla žalovaná nedovoleným způsobem do vlastnických práv žalobce a způsobila mu tak zaviněně škodu na majetku.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 12. 2003, č. j. 53 Co 387/2003-80, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud přisvědčil námitkám žalované, že se soud prvního stupně vůbec nezabýval důvodností jí vznesené námitky promlčení nároku žalobce, proto je rozhodnutí v tomto směru nepřezkoumatelné.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 30. 3. 2004, č. j. 18 C 150/2000-93, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 31.334,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Nárok žalobce na náhradu škody posoudil shodně jako v předchozím rozhodnutí a námitku promlčení, kterou vznesla žalovaná, shledal neopodstatněnou, neboť ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 18 C 260/97 ve věci umožnění vstupu do garáže zjistil, že žalobce se teprve u jednání konaného dne 16. 4. 1999 dozvěděl, že garáž byla zbourána. Objektivní desetiletá promlčecí doba ve smyslu ustanovení §106 odst. 2 obč. zák. (škodu způsobila žalovaná úmyslně, což potvrdila sama svou výpovědí) mu proto začala běžet následujícího dne a žaloba tak byla podána (26. 4. 2000) před jejím uplynutím, tedy včas.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 11. 2004, č. j. 22 Co 350/2004-111, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku ve věci samé ohledně odvoláním napadené částky 21.334,- Kč a ve výroku o nákladech řízení státu, změnil jej ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, a to jak ohledně splnění všech podmínek odpovědnosti žalované za škodu, tak ohledně otázky promlčení nároku.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a odůvodňuje je podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. tím, že skutkový stav nebyl soudy obou stupňů zjištěn z provedených důkazů správně. Otázku zásadního právního významu dovolatelka vidí jednak v tom, že soud při určení výše škody vycházel z pomyslně odhadnuté ceny nemovitosti a nebral v úvahu skutečnou hodnotu odpovídající stavu a stáří předmětné garáže, jednak v nesprávném posouzení doby promlčení. Uznává, že odstraněním garáže způsobila žalobci určitou škodu, ale nesouhlasí s její výší; byla ochotna žalobci uhradit částku ve výši 10.000,- Kč vzhledem k tomu, že znalec v rámci dědického řízení v souvislosti s úmrtím jejího manžela odhadl garáž na částku ve výši 7.510,- Kč. Znalci, který v rámci dokazování před soudem prvního stupně vypracoval posudek podle cenových předpisů, dovolatelka vytýká, že stanovil hodnotu garáže na částku 60.590,- Kč, aniž stavbu viděl a aniž přihlédl k jejímu stáří a stavu. Dovolatelka v tom spatřuje vadu řízení před soudy obou stupňů, z čehož podle jejího názoru vyplývá také nesprávné právní posouzení celé věci. Dále trvá na tom, že nárok je promlčen, jelikož žalobce o zbourané garáži věděl již v roce 1996, což vyplývá i z jeho výpovědi u ústního jednání konaného u Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 25. 10. 2001 ve věci sp. zn. 18 C 260/97. Dovolatelka proto navrhuje, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně (ve výroku ohledně věci samé) potvrzen; i když mu předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu, není naplněna podmínka přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že dovolatelka nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci, a tvrdí, že z provedených důkazů skutkový stav nebyl zjištěn správně a správně právně posouzen, a to v otázce stanovení výše škody v návaznosti na provedený znalecký posudek. Nesouhlasí s tím, jak byl znalecký posudek zpracován a jaká hodnota odstraněné garáže z něj vyplynula; ve skutečnosti tedy napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění, nikoliv pro samotné právní posouzení věci. Rovněž v otázce promlčení se výhrady žalované týkají skutkových zjištění soudů obou stupňů o tom, kdy počala běžet subjektivní promlčecí doba (kdy se žalobce o škodě dozvěděl), nikoliv právního posouzení věci. Dovolatelka předkládá vlastní představu o hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu významného pro rozhodnutí ve věci, aniž by formulovala právní otázku, která má zásadní význam jak pro rozhodnutí v této věci, tak pro rozhodovací činnost soudů vůbec. Namítaná okolnost, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.), přitom přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR proto její dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch, avšak žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. září 2005
JUDr. Petr V o j t e k, v.r.
předseda senátu