ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.1861.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 1861/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) B. V., b) V. Ch., c) M. F., d) Ing. L. Z., zastoupené advokátem, e) E. D., f) M. D., g) Ing. V. P., h) M. Ch., ch) MUDr. K. H., i) Ing. F. P., j) Ing. K. B., k) E. Ch., l) J. B., m) E. B., n) Z. B., o) A. H., p) F. Š., q) A. H., r) J. M., ř) J. Ž., s) M. K., š) MUDr. R. Ž., t) J. A., u) O. M., v) Z. M., w) J. J., x) M. P., y) S. Š., z) M. P., proti žalované České republice – Ministerstvu financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené advokátem, o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 52/2002, o dovolání žalobkyně d) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2003, č. j. 13 Co 363/2003 a 13 Co 514/2003-74, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2003, č. j. 13 Co 363/2003 a 13 Co 514/2003-74, ve výroku I. o věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby žalobkyně d) co do částky 29.435,60 Kč se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2003, č. j. 13 Co 363/2003 a 13 Co 514/2003-74, ve výroku III., jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby žalobkyně d) co do požadovaného příslušenství, a ve výrocích I. a IV. o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní d) a žalovanou, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. listopadu 2002, č. j. 41 C 52/2002-22, ve výroku IV., jímž byla odmítnuta žaloba žalobkyně d) co do požadovaného příslušenství, a ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní d) a žalovanou, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali náhrady škody z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu ust. §13 zákona č. 82/1998 Sb., spočívajícím v tom, že Úřad pro dohled nad družstevními záložnami (dále jen „Úřad“) i Ministerstvo financí nevykonávali řádně dohled nad činností Živnostenského spořitelního a úvěrního družstva se sídlem v P. (dále jen „ŽSÚD“), jehož jsou žalobci členy a jehož činnost byla ukončena pro nedostatek likvidity. Rovněž nucený správce, za jehož výkon nucené správy odpovídá Úřad jako jeho zaměstnavatel, porušoval své povinnosti a opatření jím přijatá prohloubila účetní ztrátu ŽSÚD. Tím, že vklady žalobců v ŽSÚD jsou nedobytné, byla žalobcům způsobena škoda ve výši těchto vkladů s příslušenstvím.
Usnesením ze dne 28. 11. 2002, č. j. 41 C 52/2002-22, Obvodní soud pro Prahu 1 připustil změnu žaloby žalobců a), e), f), i), q), ř), š), u), v), w), podle ust. §43 odst. 2 o. s. ř. odmítl žalobu v části, jíž se žalobci c), d), h), ch), j), l), m), n), o), t), y), z), domáhali zaplacení příslušenství, neboť žalobci ani přes řádnou výzvu a poučení neodstranili vady žaloby ohledně požadovaného příslušenství, a v části, jíž se žalobkyně b) domáhala příslušenství a žalobkyně h) zaplacení částky 25.488,- Kč, řízení podle ust. §96 o. s. ř. zastavil v rozsahu, v jakém byla žaloba vzata zpět.
Rozsudkem ze dne 28. 11. 2002, č. j. 41 C 52/2002-15, Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu všech žalobců a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci jsou členy Živnostenského spořitelního a úvěrního družstva (dále jen „ŽSÚD“), na jehož majetek byl usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 2. 6. 2000, č. j. 98 K 18/2000-10, prohlášen konkurs, kterým byla nahrazena dosavadní nucená správa a který nadále trvá. Soud dospěl k závěru, že žaloba na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. je předčasná, neboť v řízení dosud nebyla prokázána existence škody jakožto konkrétní majetkové újmy žalobců a není tak splněn jeden z předpokladů odpovědnosti žalované za škodu, tj. vznik škody. ŽSÚD je nadále zapsáno v obchodním rejstříku, na jeho majetek je prohlášen konkurs a není ani objektivně zjistitelné, s jakým výsledkem skončí konkursní řízení, případně likvidace družstva, hodnota konkursní podstaty se ještě bude měnit a není zřejmé, kolik bude jednotlivým členům vyplaceno. Teprve poté, kdy budou vyčerpány možnosti jednotlivých členů družstva k uspokojení jejich nároků proti ŽSÚD, bude postaveno najisto, zda a příp. v jaké výši vznikla jednotlivým členům škoda.
K odvolání žalobců c), d) a g) proti oběma rozhodnutím soudu prvního stupně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 9. 2003, č. j. 13 Co 379/2003-44, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku o zamítnutí žaloby žalobkyně d) co do částky 29.435,60 Kč a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní d) a žalovanou potvrdil, ve výroku o zamítnutí žaloby žalobkyně c) do co částky 24.724,70 Kč jej zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil; odvolací řízení ve vztahu k žalobci g) ohledně částky 39.833,- Kč a k žalobkyni d) ohledně částky 187.132,80 Kč zastavil; usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku o odmítnutí žaloby o zaplacení příslušenství pohledávky žalobkyně d) potvrdil, ve výroku ve vztahu k žalobkyni c) je zrušil a řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobci d), c) a g) a žalovanou. Vzhledem k tomu, že žalobkyně d) vzala odvolání zpět co do částky 187.132,80 Kč, předmětem odvolacího řízení zůstala částka 29.435,60 Kč. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem o předčasnosti žaloby. Dovodil, že za škodu není možné považovat okolnost, že žalobci nemohou disponovat svým vkladem u ŽSÚD, protože nemožnost dispozice není majetkovou újmou. Pohledávka žalobkyně d) za ŽSÚD byla – stejně jako nároky dalších členů družstevních záložen – částečně uspokojena a podle toho se též měnil předmět řízení. Za této situace, kdy se výše vyplacených finančních prostředků mění, není ani současný stav účtu dokladem o výši případné škody, a nejsou dány ani předpoklady pro přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., neboť probíhající konkursní řízení není řízením, v němž by byla řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu v projednávané věci. Rovněž nelze postupovat podle §136 o. s. ř., neboť škoda jako majetková újma nebyla v řízení prokázána.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně d) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c). Uvádí, že jako členka ŽSÚD uložila v r. 1999 na termínovanou vkladní knížku celkem 300.000,- Kč, po prohlášení konkursu podala přihlášku své pohledávky proti záložně v celkové výši 316.568,- Kč, a od zajišťovacího fondu obdržela výplatu náhrad ve výši 100.000,- Kč a 187.132,- Kč. Namítá, že soudů obou stupňů nepřihlédly k tomu, že jí ušel zisk v částce nejméně 25.936,- Kč v důsledku toho, že správce nucené správy ŽSÚD úroky z vkladů pouze účetně připisoval v období od 1. 1. 1999 do 31. 12. 1999 a po tomto termínu do ukončení nucené správy, tj. do 1. 6. 2000, přestal tyto úroky z vkladů účetně evidovat. Uvádí, že pokud by měla své finanční prostředky k dispozici a mohla s nimi nakládat a brát z nich užitky (úroky z vkladu), nevznikla by jí škoda (ušlý zisk ze smluvních úroků) po dobu trvání nucené správy a konkursního řízení. Vytýká odvolacímu soudu, že pominul dopis správce konkurzní podstaty ŽSÚD, ze dne 6. 11. 2001, z nějž vyplývá, že pohledávky věřitelů ŽSÚD budou uspokojeny v zanedbatelném rozsahu, a s poukazem na R 25/71 a R 13/85 dovozuje, že na ušlém zisku po dobu trvání nucené správy i konkursu ŽSÚD jí vznikla škoda. Dále namítá, že na základě přípisu a výzvy k doplnění žaloby o upřesnění požadovaných úroků z prodlení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 10. 2002 tyto úroky z prodlení řádně vyčíslila v souladu s nařízením vlády č. 142/1994 Sb. a zaslala soudu dopisem ze dne 20. 11. 2002. Poukazuje na to, že žaloba i odvolání jsou dle ust. §11 odst. 1 písm. g) zákona č. 549/1991 Sb. osvobozeny od soudních poplatků, a proto nelze v případě jejího neúspěchu ve sporu požadovat na ní náhradu nákladů řízení, které by měly být hrazeny z rozpočtu Ministerstva financí, neboť se jedná o zastoupení státu na základě zákonem dané povinnosti. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek a usnesení soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k novému řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., po posouzení věci dospěl k závěru, že dovolání, které je částečně přípustné podle ust. §239 odst. 3 o. s. ř., je důvodné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že žaloba na náhradu škody je předčasná, neboť v době rozhodování soudu nevznikla škoda, jejíž náhrady se žalobci jako členové ŽSÚD na žalované domáhají.
Podle §13 odst. 1 věty první zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
Ustanovení §13 zákona zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody.
V řízení o nároku na náhradu škody leží na žalobci důkazní břemeno o tom, že škoda mu vznikla, přičemž škoda musí existovat nejpozději v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje, neboť i pro rozhodování soudu o nároku na náhradu škody platí ust. §154 o. s. ř., které stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. To znamená, že rozhodující je skutkový stav věci, jaký je v době, kdy soud vyhlašuje své rozhodnutí, a nikoliv stav, který s větší či menší pravděpodobností nastane v nejbližší době. Jestliže škoda neexistuje k okamžiku, ve kterém soud rozhoduje o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně a soud žalobu zamítne tzv. „pro tentokrát“, aniž by se musel zabývat splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu.
Podle §442 odst. 1 obč. zák. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).
Skutečnou škodou ve smyslu tohoto ustanovení se míní újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu oproti stavu před škodnou událostí) a je objektivně vyjádřitelná penězi. V tomto řízení byl uplatněn nárok na náhradu újmy za nevyplacenou část vkladu (nikoliv nárok na náhradu ušlého zisku ze smluvních úroků 25.936,- Kč), tedy nárok na náhradu skutečné škody, spočívající v neuspokojené pohledávce věřitelky (členky družstva) vůči jejímu dlužníkovi (vůči družstevní záložně). Náhrada za tuto újmu je požadována na státu jakožto subjektu odpovědném za nesprávný úřední postup jeho orgánů.
V případě probíhajícího konkursu na majetek družstva může škoda jeho členům vzniknout až tehdy, pominou-li účinky prohlášeného konkursu, neboť teprve nebude-li jejich nárok uspokojen ani v rámci konkursu (popř. likvidace), vzniká jim majetková újma (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1536/2003).
Mimozávazkovou odpovědnost za vznik škody, spočívající v tom, že nárok člena družstva na vyplacení vkladu nebyl záložnou uspokojen, lze totiž uplatňovat až poté, co tato újma z právního vztahu mezi záložnou a jejím členem vznikla, tedy jakmile právo žalobkyně na plnění nebylo a již nemůže být uspokojeno. Náhrady za plnění, k němuž je povinen přímý dlužník, se proto nelze úspěšně domáhat na dalších subjektech z titulu jejich odpovědnosti za škodu dříve, než vůbec majetková újma věřiteli vznikla.
Nedůvodně dovolatelka namítá, že soud mohl při rozhodnutí postupovat podle ust.
§136 o. s. ř., podle nějž lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy. Toto ustanovení totiž předpokládá, že vznik škody (základ nároku) je prokázán a obtíže vznikají při určení její výše; jedině tehdy, prokáže-li poškozený v občanském soudním řízení vznik škody, ale neprokáže její výši uplatněnou v žalobě, může soud s přihlédnutím k výsledkům provedeného dokazování použít ustanovení
§136 o. s. ř. ohledně té části škody, jejíž výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 12. 1983, sp. zn. 1 Cz 47/83, publikovaný pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1985).
Názor odvolacího soudu, z něhož vychází jeho rozhodnutí, že v době probíhajícího konkursního řízení na majetek družstevní záložny nevznikla žalobkyni jako člence této záložny škoda, spočívající v neuspokojení jejího nároku na výplatu vkladu, je správný, a za této situace je správný i jeho závěr o předčasnosti žaloby, jeho rozhodnutí tedy nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby žalobkyně d) co do částky 29.435,60 Kč, tedy není podle ust. §237 ods. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Dovolací soud jej proto v tomto rozsahu podle ust. §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Pokud dovolatelka dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí její žaloby o zaplacení příslušenství pohledávky, je dovolání proti tomuto výroku, který má povahu usnesení (§167 odst. 1 o. s. ř.), přípustné podle ust. §239 odst. 3 o. s. ř.
Podle ust. §43 odst. 1 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.
Podle ust. §43 odst. 2 o. s. ř. není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen.
Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobkyně d) byla k doplnění a upřesnění žaloby ohledně požadovaných úroků z prodlení soudem prvního stupně vyzvána s tím, aby sdělila výši, v jaké požaduje úroky z prodlení, a dobu, po kterou mají být placeny, a rovněž byla poučena, že nebude-li žaloba ohledně úroků doplněna, soud ji v této části odmítne. Na tento přípis žalobkyně d) reagovala podáním ze dne 20. 11. 2000, v němž úroky z prodlení vyčíslila tak, že za období 16 měsíců od ledna 2000 do dubna 2001 požaduje na úrocích z prodlení celkem částku 65.951,67 Kč (při sazbě 10 %) a za období od května 2001 do prosince 2002 částku 23.543,31 Kč (rovněž při sazbě 10 %).
Vzhledem k tomu, že žalobkyně d) v podání ze dne 20. 11. 2000 nárok ohledně požadovaných úroků z prodlení specifikovala tak, že žaloba byla v tomto rozsahu projednatelná, soud prvního stupně pochybil, pokud její žalobu v tomto rozsahu odmítl, a toto pochybení přehlédl i odvolací soud.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v tomto rozsahu správné, dovolací soud jej zrušil (§243b odst. 2, věta za středníkem, o. s. ř.), a vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil odvolací soud i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Zároveň byly zrušeny i závislé výroky rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní d) a žalovanou /§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř./. O náhradě těchto nákladů řízení, jakož i o náhradě nákladů dalšího řízení včetně dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.)
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2005
JUDr. Marta Škárová, v.r.
předsedkyně senátu