ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.2135.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 2135/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce I. B., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o určení porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a o 76.715,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 108/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2004, č. j. 64 Co 524/2003-82, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 18. 4. 2003, č. j. 16 C 108/2001-56, zamítl žalobu na určení, že Českou republikou byl porušen článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zamítl žalobu na zaplacení 76.715,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žaloba proti ČR – Ministerstvu spravedlnosti byla odůvodněna tím, že nesprávným úředním postupem justičních orgánů a průtahy v předchozím soudním řízení o nároku žalobce proti společnosti D., spol. s r. o., na zaplacení 60.000,- Kč došlo k nevymahatelnosti této jeho pohledávky a tím mu vznikla škoda, spočívající v nezaplaceném dluhu s příslušenstvím a v nákladech právního zastoupení. Soud vycházel ze zjištění, že žalobce dne 16. 11. 1994 podal u Krajského soudu v Plzni žalobu proti společnosti D., spol. s r. o., o zaplacení částky 60.000,- Kč s příslušenstvím, dne 22. 11. 1994 byl ve věci vydán platební rozkaz, který byl usnesením ze dne 11. 4. 1995 zrušen s tím, že se jej nepodařilo doručit žalované společnosti. V dalším řízení vedeném pod sp. zn. 22 Cm 1320/95 byly zásilky soudu adresované žalované vráceny poštou s tím, že firma již neexistuje a jediný společník D. K. se odstěhoval bez udání adresy. Řízení skončilo vydáním rozsudku pro zmeškání ze dne 1. 7. 1999, č. j. 22 Cm 1320/95-45, který nabyl právní moci dne 4. 9. 1999 a byla jím žalované společnosti uložena povinnost zaplatit žalobci částku 60.000,- Kč s příslušenstvím a na náhradě nákladů řízení částku 7.515,- Kč. Žalobce dne 24. 11. 1999 požádal Okresní soud Plzeň-jih o poskytnutí pomoci podle ust. §260 odst. 2 o. s. ř., další úkony k vymožení své pohledávky již neučinil. Soud neshledal naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení podle ust. §80 písm. c) o. s. ř., neboť současně lze žalovat na plnění a tímto způsobem je také podaná žaloba koncipována, a důvodným neshledal ani nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Ačkoli v předchozím řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 22 Cm 1320/95 došlo k nesprávnému úřednímu postupu, když minimálně v letech 1995 až 1998 byly v řízení průtahy, není dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody, spočívající v neuspokojené pohledávce žalobce a v nákladech řízení včetně právního zastoupení, neboť nebylo prokázáno, že v případě rozhodnutí Krajského soudu v Plzni v přiměřené době (jeden až dva roky) by škodu na žalované společnosti D., spol. s r. o., vymohl, a neprokázal, že jeho pohledávka vůči této společnosti je nevymožitelná jen v důsledku průtahů v řízení, když sám po rozhodnutí ve věci, jímž mu byl nárok proti společnosti D., spol. s r. o. pravomocně přiznán, nic dalšího pro vymožení svého nároku, kromě žádosti o součinnost soudu, neučinil.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 2. 2004, č.j. 64 Co 524/2003-82, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení, že byl porušen článek 6 Úmluvy, a současně žádá plnění vyplývající ze zmíněného porušení, není dán naléhavý právní zájem na určení porušení práva ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., neboť tato otázka je v řízení o nároku na plnění otázkou předběžnou. Naléhavý právní zájem na určení je totiž dán tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo jeho právní postavení se stalo nejistým, přičemž žaloba na určení nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti. Úmluva je sice součástí českého právního řádu, avšak pokud se žalobce dovolává práva na spravedlivé zadostiučinění podle jejího čl. 41, podle něj může postupovat pouze Evropský soud pro lidská práva, nikoli také český soud. S právním posouzením nároku žalobce soudem prvního stupně z hlediska náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem se odvolací soud ztotožnil. Je evidentní, že v řízení před Krajským soudem v Plzni, vedeném pod sp. zn. 22 Cm 1320/95, došlo v období od dubna 1995 do listopadu 1998 k nedůvodným průtahům, avšak pohledávka 60.000,- Kč s příslušenstvím za společností D., spol. s r. o., byla žalobci přiznána pravomocným rozsudkem, který je exekučním titulem, tato společnost je stále zapsána v obchodním rejstříku a žalobci nic nebrání domáhat se svého práva soudním výkonem rozhodnutí nebo exekuce a jsou tu i další možnosti, jak pohledávku aspoň částečně uspokojit. Závěr o samotném vzniku škody je za současného stavu přinejmenším předčasný, avšak i v případě definitivní nevymahatelnosti pohledávky není zde příčinná souvislost mezi eventuálním vznikem škody a výše uvedeným nesprávným úředním postupem. V tomto směru je závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobce neprokázal příčinnou souvislost, správný, když ani po výzvě soudu podle ust. §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. žalobce neoznačil důkazy způsobilé prokázat jeho tvrzení o tom, že pohledávka se stala nevymahatelnou v důsledku průtahů v soudním řízení.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že Úmluva na ochranu lidských práv a základních svobod není přímo aplikovatelná před českým soudem, a uvádí, že průtahy v řízení před Krajským soudem v Plzni byly již předmětem jeho stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), avšak jeho stížnost byla odmítnuta s tím, že dosud nevyčerpal všechny prostředky nápravy podle českého práva. Na základě tohoto stanoviska podal žalobu a pokud soud shledal, že svůj nárok vyplývající z porušení této Úmluvy nemůže uplatnit před českým soudem, je tento názor soudu v rozporu se stanoviskem ESLP. Podle jeho názoru mohou české soudy postupovat analogicky podle Úmluvy a nárok na přiměřené zadostiučinění mu mohou přiznat. Rovněž požadavek na určení, že byl porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy, vychází ze znění Úmluvy, které předpokládá nejprve prohlášení soudu o porušení Úmluvy a následně přiznání přiměřeného zadostiučinění. Žalobce má na tomto určení naléhavý právní zájem, neboť určovací výrok je podmínkou rozhodnutí o výroku na plnění. Dovolatel dále nesouhlasí s posouzením otázky vzniku škody a namítá, že žalobu proti společnosti D., spol. s r. o., podával za situace, kdy s ní byl v kontaktu a tato společnost fungovala. Situace se zhoršila během nečinnosti soudu a v uvedeném řízení se ani soudu nepodařilo společnosti doručovat ani předvolat či předvést jejího statutárního zástupce. Pro vymožení své pohledávky již nemohl učinit více, než co učinil, a konkurs nebo úplatné postoupení pohledávky nejsou dle jeho názoru efektivní úkony směřující k uspokojení jeho pohledávky. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že ze stanoviska ESLP, které žalobce cituje, není patrné, že by místo ESLP měly ve věcech nároků plynoucích z porušení Úmluvy rozhodovat vnitrostátní soudy, když ESLP v podobných věcech rozhoduje až poté, co vnitrostátní prostředky ochrany jsou zjevně neúčinné. Z povahy Úmluvy je nepochybné, že ESLP je zmocněn rozhodovat pouze o existenci porušení ustanovení Úmluvy, o satisfakci za toto porušení a případně o náhradě nemajetkové újmy, pokud není samotná satisfakce dostačující. Avšak podstatou žalobcem tvrzeného nároku je uplatnění práva na náhradu majetkové újmy cestou zákona č. 82/1998 Sb., žalobce se satisfakce a případné náhrady nemajetkové újmy nedomáhal, na čemž nic nemění část petitu týkající se určení porušení Úmluvy. Pro určení, zda došlo k porušení Úmluvy, je kompetentní výlučně ESLP, nikoliv vnitrostátní soudy, které rozhodují na základě vnitrostátního práva s akcentem na čl. 10 Ústavy České republiky.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., věc projednal a nejprve se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka naléhavého právního zájmu na určení, že žalovaná (v tomto případě stát) se dopustila porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je podle ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. přípustné.
Nejprve je ovšem třeba uvést, že nárok žalobce na plnění, jak byl v řízení uplatněn, soudy zcela správně po právní stránce kvalifikovaly jako nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem a jeho opodstatněnost posuzovaly podle zákona č. 82/1998 Sb. Ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou. Nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje. Skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Soud je vázán tzv. skutkem, jak byl vymezen žalobcem při plnění jeho povinnosti tvrzení a pokud by soud přiznal plnění z jiného skutkového základu, než jak byl žalobcem vymezen a na jehož základě požaduje plnění uvedené v žalobním petitu, rozhodl by o jiném nároku, než jak jej žalobce učinil předmětem řízení.
Jestliže byl v daném případě žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění, vycházející ze skutkového tvrzení, že v důsledku průtahů v soudním řízení, jež představují nesprávný úřední postup, utrpěl žalobce majetkovou újmu, spočívající v jeho neuspokojené pohledávce proti jeho dlužníkovi a v nákladech, které v souvislosti s řízením proti němu vynaložil, je jednoznačné, že byl uplatněn nárok na náhradu majetkové újmy, a nikoliv nárok na „přiměřené zadostiučinění“ podle Úmluvy. Právní důvod požadovaného plnění vyplývá totiž ze souhrnu vylíčených skutkových okolností a i když žalobce není povinen uvádět, podle jakého právního předpisu nárok požaduje, nelze přehlédnout, že se v žalobě výslovně dovolává zákona č. 82/1998 Sb.
Námitka, že soud mohl žalobci na základě jeho žaloby přiznat náhradu nemateriální újmy podle čl. 41 Úmluvy, není tedy už z tohoto důvodu opodstatněná.
Podle čl. 19 věty první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů 3, 5, 8 a 11, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), k zajištění plnění závazků, přijatých Vysokými smluvními stranami v Úmluvě a Protokolech k ní, se zřizuje Evropský soud pro lidská práva (dále jen \"Soud\").
Ze znění čl. 19 jakož i následujících ustanovení Úmluvy je zřejmé, že Úmluva v hlavě II upravuje zřízení Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) a řízení před tímto soudem, nikoli procesní postup národních soudů při aplikaci Úmluvy. Soudy států, které k Úmluvě přistoupily, postupují podle národních procesních předpisů, a to i v případě, že uplatněný hmotněprávní nárok, o němž rozhodují, je zcela nebo zčásti odůvodňován ustanoveními Úmluvy.
Podle čl. 41 Úmluvy jestliže Soud zjistí, že došlo k porušení Úmluvy nebo Protokolů k ní, a jestliže vnitrostátní právo dotčené Vysoké smluvní strany umožňuje pouze částečnou nápravu, přizná Soud v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění.
Soudem v čl. 41 v hlavě druhé Úmluvy není míněn kterýkoli soud členského státu, nýbrž se jím rozumí Evropský soud pro lidská práva zřízený Úmluvou (srov. výše uvedený čl. 19 Úmluvy). Dovolací soud ani jiný soud v soustavě soudů České republiky tedy nemůže na základě tohoto článku přiznat spravedlivé zadostiučinění (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 762/2004, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 6/2005, č. 76). Pro úplnost je třeba dodat, že nelze zaměňovat přímou aplikovatelnost jednotlivých ustanovení Úmluvy (např. ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2003, sp. zn. II. ÚS 630/02), zakotvujících lidská práva a základní svobody, s působností procesněprávních ustanovení.
I Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 2. 1997 sp. zn. IV ÚS 215/96 publikovaném pod č. 17 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, ročník 1997, sv. 7, díl I., v souvislosti s rozhodováním o právu účastníka soudního řízení na projednání věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyslovil, že zákon mu nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno.
Rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o potvrzení zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 76.715,- Kč s příslušenstvím je založeno na závěru, že žalobce neprokázal vznik škody (nedobytnost nároku přiznaného pravomocným soudním rozhodnutím) a zejména ani příčinnou souvislost mezi tvrzeným vznikem škody a nesprávným úředním postupem.
Ke vzniku odpovědnosti státu za škodu musí být splněny všechny předpoklady (nesprávný úřední postup, vznik škody, příčinná souvislost) kumulativně. Jestliže odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv otázka, zda obstojí jeden z nich, jenž byl dovoláním dotčen (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 17/98). To platí i v daném případě, kdy rozsudek odvolacího soudu spočívá na závěru o neexistenci příčinné souvislosti a o neprokázání vzniku škody, a dovoláním je napaden skutkový závěr o vzniku škody. Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) ani písm. b) o. s. ř., nelze rozhodnutí z hlediska tohoto skutkového zjištění a jeho opory v obsahu spisu v dovolacím řízení přezkoumat (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Pokud jde o otázku naléhavého právního zájmu na určení, že Česká republika se dopustila porušení Úmluvy, s jejímž řešením v rozhodnutí odvolacího soudu dovolatel nesouhlasí a namítá, že přiznání přiměřeného zadostiučinění podle Úmluvy přepokládá nejprve určení toho, zda došlo či nedošlo k porušení Úmluvy, je třeba uvést, že existence naléhavého právního zájmu na žádaném určení podle §80 písm. c) o. s. ř. je nezbytnou podmínkou přípustnosti určovací žaloby. Žalobce má právní zájem na žádaném určení, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo nebo právní vztah, na němž je zúčastněn, nebo jestliže by se jeho postavení bez tohoto určení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle §80 písm. c) o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle §80 písm. b) o. s. ř. (srov. R 17/1972).
Jak bylo shora uvedeno, nárok na spravedlivé zadostiučinění nebyl ani předmětem tohoto řízení, a vzhledem k tomu, že otázku projednání věci před soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě soud posuzuje v rámci rozhodování o nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, a to jako otázku předběžnou, naléhavý právní zájem na určení, že žalovanou byl porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není dán. Bez tohoto určení není totiž ohroženo žádné žalobcovo právo ani žádný právní vztah, na němž je zúčastněn, ani se jeho postavení nestane nejistým.
Odvolací soud i soud prvního stupně proto zcela správně posuzovaly důvodnost žaloby na určení z hlediska naléhavého právního zájmu podle ust. §80 písm. c) o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ust. §243b odst. 2, věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst.1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu jeho nákladů právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2005
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu