ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.2161.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 2161/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) J. P., a b) E. P., obou zastoupených advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 357.556,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 35/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2004, č. j. 19 Co 577/2003-177, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se proti státu domáhali náhrady škody, která jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem soudů, které nepřiměřeně dlouho vedly řízení o jejich žalobě proti státu na náhradu škody za „zabavení jejich bytu“ a bytového zařízení, a až po sedmi letech byl vysloven právní názor, že věc měla být řešena podle jiného právního předpisu. Žalobcům tak vznikla škoda na nákladech vynaložených v souvislosti s tímto řízením, a to na odměnách zaplacených advokátovi (35.257,- Kč), na cestovních výlohách, poštovném a hovorném (45.000,- Kč), dále škodou na zdraví, způsobenou dlouhým procesem, v částce 30.000,- Kč a na úrocích ve výši 24.679,- Kč z částky zaplacené advokátovi; žalobci v průběhu řízení žalobu rozšířili o další náklady včetně hodnoty věcí zabavených státem na celkovou částku 357.556,- Kč s příslušenstvím.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 18. 8. 2003, č. j. 14 C 35/2001-142, žalobu na zaplacení částky 357.556,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci v březnu 1992 podali proti České republice žalobu na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, když během jejich pobytu ve Spolkové republice Německo byl postupem podle §453a obč. zák. (ve znění tehdy účinném) realizován v roce 1989 jejich majetek a byli připraveni o členská práva k družstevnímu bytu. Toto řízení, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 7 C 305/92, trvalo do pravomocného skončení více než osm let, v jeho průběhu byly postupně soudem prvního stupně vydány tři rozsudky, věc řešil i dovolací soud, který v rozsudku ze dne 23. 4. 1998 vyslovil, že nárok žalobců je třeba posoudit podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Řízení skončilo pravomocným zamítnutím žaloby (rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 10. 12. 1998 ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu), neboť žalobci nepostupovali podle restitučního zákona a ve lhůtě zákonem stanovené nárok neuplatnili; jejich dovolání bylo rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 11. 2000 zamítnuto. Soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť nejsou splněny předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 58/1969 Sb. Byť v předchozím řízení došlo k rozdílné aplikaci právních norem různými soudními instancemi, za nesprávný úřední postup soudů nelze obecně označit rozhodovací činnost, nýbrž jen takový postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Tím by mohla být délka soudního řízení, avšak v předchozím řízení až na určité výjimky nedocházelo k nedůvodným průtahům, nejedná se tedy o nesprávný postup soudů, a probíhající soudní řízení nebránilo žalobcům v tom, aby uplatnili svůj nárok na vydání věcí či na finanční náhradu podle zákona č. 87/1991 Sb. Soud proto dospěl k závěru, že mezi vznikem škody, jejíž náhrady se žalobci domáhají, a délkou soudního řízení není dána příčinná souvislost, a stát nenese odpovědnost za neúspěch žalobců v důsledku nesprávně uplatněného nároku.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 1. 2004, č. j. 19 Co 577/2003-177, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o nedůvodnosti žaloby. Dovodil, že vzhledem k datu vzniku tvrzené škody se uplatněný nárok řídí zákonem č. 58/1969 Sb. (§36 zákona č. 82/1998 Sb.), nicméně nesprávným úředním postupem ve smyslu obou zákonů je jiný postup orgánů, než je jejich rozhodovací činnost; odpovědnost za nesprávný úřední postup nezakládají ani případné vady řízení, a pokud žalobci soudům vytýkají nesprávné právní posouzení v některých jejich rozhodnutích, nemůže jít o nesprávný úřední postup. Chybí tedy základní předpoklad vzniku odpovědnosti státu za případnou škodu. Pokud v odvolání žalobci tvrdí, že se jedná i o škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, tj. rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 10. 12. 1998, jedná se jednak o nepřípustnou novotu podle ust. §205a odst. 1 o. s. ř., jednak toto rozhodnutí nebylo jako pravomocné pro nezákonnost zrušeno nebo změněno. Jako pravomocné bylo zrušeno jedině rozhodnutí Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 13. 8. 1996 a Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 12. 1996, jimiž bylo žalobcům co do částky 150.000,- Kč vyhověno, takže v důsledku vydání těchto rozhodnutí nemohla žalobcům vzniknout škoda. Kromě chybějícího předpokladu, kterým je nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí, neexistuje žádná příčinná souvislost mezi částkami, které žalobci zaplatili, a mezi postupem či rozhodnutími soudů. Žalobci požadují to, co nevysoudili v předchozím řízení včetně nákladů řízení, a snaží se tak touto cestou dosáhnout reparace předchozích soudních rozhodnutí.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání. Namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení okolností případu. Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně i přesto, že soud prvního stupně se nezabýval všemi důkazy, uvedl i nepravdivé skutečnosti a jeho rozhodnutí bylo věcně nesprávné. Poukazují na čl. 36 – 38 Listiny základních práv a svobod, kde je uvedeno, že každý má právo na náhradu škody, způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu nebo nesprávným úředním postupem. Odvolacímu soudu dále vytýkají, že se nezabýval právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v předchozím řízení v rozsudku ze dne 23. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1453/97, a že učinil nesprávný závěr, že žalobci neuplatnili nárok podle restitučního zákona, nýbrž že se domáhali náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem ministerstva zahraničních věcí (i ministerstva vnitra). Odvolací soud podle žalobců nevzal na vědomí, že žalobci všechny podmínky restitučního zákona splnili, neboť zabavení majetku nemusí předcházet odsouzení, nýbrž stačí jeho zabavení podle ust. §453a obč. zák. Dále uvádějí, že odvolací soud řešil pouze otázku, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a nezabýval se tím, zda nebylo ve věci vydáno nezákonné rozhodnutí. Věc měla být posouzena podle zákona č. 82/1998 Sb., nikoli podle zákona č. 58/1969 Sb., neboť všechna rozhodnutí byla vydána po 15. 5. 1998. Nesouhlasí s tím, že jejich námitka, že se jedná i o škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, je novou skutečností, neboť z jejich podání vyplývá, že napadají jak nesprávný úřední postup, tak nezákonné rozhodnutí, nadto nebyli v řízení zastoupeni advokátem a mělo se jim dostat poučení podle ust. §118 odst. 2 o. s. ř. Na žádost žalobců o přidělení právního zástupce nebylo reagováno a v souvislosti s řízením jim vznikají neúměrné časové a materiální náklady. Žalobci trvají na tom, že v předchozím řízení správně zažalovali stát jako povinnou osobu, když okresní soud nechtěl přiznat vinu okresního orgánu na zabavení majetku a během celého šestiletého řízení nedokázal určit fyzické osoby, které věci žalobců drží ve smyslu §4 restitučního zákona. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně i soudu odvolacího.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení, zastoupenými advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Dovolatelé nevymezují žádnou otázku zásadního právního významu, nicméně proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem namítají chybějící posouzení z hlediska náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím a vznášejí námitku nesprávné aplikace právního předpisu (aplikace zákona 58/1969 Sb. namísto zákona č. 82/1998 Sb.).
Především je třeba uvést, že byť odvolací soud s poukazem na §205a odst. 1 o. s. ř. dovodil tzv. nepřípustnou novotu, pokud jde o škodu vyvozovanou z nezákonného rozhodnutí soudů, vyslovil zcela jednoznačný právní názor na předpoklady vzniku odpovědnosti státu z tohoto důvodu a výstižně uvedl, z jakých důvodů nelze uplatněný nárok takto kvalifikovat. V tomto směru nelze jeho právnímu posouzení ničeho vytknout. Pokud jde o aplikaci zákona č. 58/1969 Sb. na uplatněný nárok, lze poukázat na to, že odvolací soud postupoval podle přechodných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, z jakých důvodů posuzoval podle zákona č. 58/1969 Sb. nárok žalobců na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem soudů v předchozím řízení, vedeném před Okresním soudem v Jablonci nad Nisou. K tomu lze jen dodat, že data vydání soudních rozhodnutí v předchozím řízení nejsou zákonným kriteriem intertemporálního ustanovení §36 zákona č. 82/1998 Sb. pro rozhodování o náhradě škody způsobené nesprávným úředním postupem orgánů státu. Nicméně předpokladem vzniku odpovědnosti státu podle obou zmíněných zákonů je buď nesprávnost úředního postupu nebo existence nezákonného rozhodnutí, a to v příčinné souvislosti se vznikem škody, jejíž náhrada je požadována, jak ostatně uvedl i odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí.
Žádná z právních otázek předložených k dovolacímu přezkumu není zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., neboť právní posouzení věci odvolacím soudem je zcela správné a v souladu s hmotným právem, nehledě k tomu, že dovolateli vymezené právní otázky ani nemohou mít zásadní význam pro věc samu. Závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti žaloby je totiž založen nejen na posouzení správnosti postupu soudů, ale i na chybějící příčinné souvislosti se vznikem škody, tedy na dvou na sobě nezávislých důvodech, z nichž každý sám o sobě plně postačuje k zamítnutí žaloby. Ostatní námitky v dovolání, jež směřují proti zjištěnému skutkovému stavu, z něhož odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel, přípustnost dovolání nezakládají (srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a nezakládají ji ani námitky týkající se vad řízení, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné. Vzhledem k tomu, že dovolání není podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, nemohl se Nejvyšší soud těmito námitkami zabývat.
Jak vyplývá z výše uvedeného, otázka vzniku odpovědnosti státu za škodu byla odvolacím soudem zodpovězena v souladu s hmotným právem a nejedná se o otázku zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Dovolání proti tomuto rozsudku není tedy podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobci nemají náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2005
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu