ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.2402.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 2402/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Ing. R. M., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Komisi pro cenné papíry, se sídlem v Praze 1, Washingtonova 7, o zaplacení částky 1,810.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 248/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. května 2004, č. j. 13 Co 205/2004-85, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se proti státu domáhal náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem Komise pro cenné papíry (dále „KCP“), spočívajícím v tom, že KCP zanedbala dozor nad společností P. I., a. s., s níž měl žalobce uzavřenou smlouvu o správě portfolia, na jejímž základě tato společnost spravovala jeho prostředky a cenné papíry, dopouštěla se však při tom nezákonných postupů. Na její majetek byl prohlášen konkurs a portfolio nebylo žalobci předáno ani vyúčtováno, čímž mu vznikla škoda, jejíž náhrady se domáhá. K 18. 5. 2001 měl za společností P. I., a. s., pohledávku ve výši 2,010.100,- Kč z titulu nezúčtovaného portfolia jeho cenných papírů a nezúčtované hotovosti na jeho účtu u této společnosti. V průběhu řízení vzal žalobce svůj návrh zpět co do částky 200.000,- Kč, která mu byla vyplacena z Garančního fondu, a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 28. 1. 2004, č. j. 21 C 248/2001-51, žalobu na zaplacení částky 1,810.000,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 30. 12. 2000 uzavřel se společností P. I., a. s. (dále jen „PI“), smlouvu o správě portfolia a na její účet poukázal částku 2,010.000,- Kč. Dne 10. 5. 2001 zahájila Komise pro cenné papíry s PI správní řízení dle §47 písm. c) zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2001, č. j. 91 K 12/2001-7, byl na majetek této společnosti prohlášen konkurs s účinky ke dni 1. 6. 2001. Dne 18. 6. 2001 žalobce uplatnil přihláškou svou pohledávku v konkursním řízení, které dosud neskončilo. Soud dospěl k závěru, že žalobce v řízení neprokázal vznik škody. Žalobce je konkursním věřitelem úpadce PI, uplatnil vůči němu svůj nárok ve smyslu §20 zákona o konkursu a vyrovnání, a jeho pohledávka nebyla popřena. V konkursu mají být uspokojeny pohledávky věřitelů proti úpadci a vzhledem k tomu, že konkursní řízení vedené na majetek PI dosud neskončilo, není ani známo, zda pohledávka žalobce vůči úpadci bude uspokojena a v jaké výši, popř. zda mu bude poskytnuta náhrada z garančního fondu obchodníků s cennými papíry. Škoda, jejíž náhrady se žalobce domáhá, mu ke dni vyhlášení rozsudku nevznikla, přičemž okolnost, že žalobce nemůže svými pohledávkami vůči PI disponovat, neznamená vznik škody, a žaloba je proto předčasná.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 5. 2004, č. j. 13 Co 205/2004-85, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právními závěry. Smlouvou o správě portfolia uzavřené dne 30. 12. 2000 mezi žalobcem a PI byl založen právní vztah, v jehož rámci se musí v prvé řadě žalobce vypořádat se svým dlužníkem. Právě k tomuto vypořádání směřuje konkursní řízení na majetek PI, v němž žalobce uplatnil svou pohledávku vůči úpadci, a teprve po skončení konkursního řízení bude zřejmé, zda jeho nárok proti dlužníkovi bude uspokojen a v jaké výši. Dokud nebudou vypořádány nároky ze závazkového vztahu mezi žalobcem a PI, vyplývající ze smlouvy o správě portfolia, je předčasná úvaha o vzniku škody na straně žalobce v souvislosti s úpadkem jeho dlužníka i o tom, zda a kdo za ni odpovídá. Námitku žalobce, že řízení je zatíženo vadami, neboť žalobce nebyl řádně poučen podle ust. §118a odst. 2 o. s. ř., odvolací soud neshledal důvodnou. Výzva soudu dle ust. §118a odst. 2 o. s. ř. nebyla na místě, neboť tato výzva má být užita pouze tehdy, když soud věc právně kvalifikuje jinak než žalobce v žalobě a z tohoto důvodu vznikne potřeba doplnit vylíčení rozhodných skutečností, což však nebyl tento případ, neboť ke změně právní kvalifikace soudem nedošlo.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů podle ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Zásadní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v posouzení otázky, zda přihlášení pohledávky za úpadcem do konkursního řízení vylučuje až do skončení konkursního řízení možnost konkursního věřitele požadovat náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb., a namítá, že přihlášení pohledávky má vliv pouze na běh promlčecí lhůty. Pokud by přihláška pohledávky v konkursním řízení vylučovala podání žaloby o náhradu škody pro absenci vzniku škody, znamenalo by to, že občanskoprávní odpovědnost, odpovědnost státu či trestněprávní odpovědnost je subsidiární vůči odpovědnosti úpadce dle zákona o konkurzu a vyrovnání a mělo by to za následek nemožnost zahájit trestní stíhání pro trestné činy, jejichž znakem je způsobení škody. Poukazuje na to, že prokuristovi společnosti PI bylo v r. 2001 sděleno obvinění pro trestný čin zpronevěry s tím, že v důsledku jeho jednání vznikla na majetku klientů škoda cca 932 mil. Kč, a že v tomtéž roce vyčíslila KCP pro potřeby trestního řízení proti manažerům PI škodu vzniklou zákazníkům PI ve výši 1.012.564.435,- Kč. Jestliže trestní stíhání je vedeno proto, že klientům PI vznikla škoda, může být spor o výši škody a nikoli o její existenci. Jinak by muselo být trestní stíhání zastaveno. Namítá, že PI měla žalobcovy peněžní prostředky a z nich zakoupené cenné papíry spravovat v souladu se smlouvou o správě portfolia, a protože se jednalo o jeho zákaznický majetek ve smyslu zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, který není součástí majetku obchodníka s cennými papíry a není ani součástí konkursní podstaty, je správce konkursní podstaty povinen jej vydat. Není zatím ani jisté, zda přihlašovaná pohledávka vůbec spadá do konkursní podstaty, a nesouhlasí s názorem, že když přihlásil pohledávku do konkursu, škoda dosud nevznikla. Považuje za nesporné, že ke škodě došlo, spor může být jen o její výši. Protože konkursní řízení a řízení o vyloučení majetku z konkursní podstaty může mít vliv na výši případné škody, měl soud řízení v této věci podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušit do skončení konkursního řízení nebo do rozhodnutí o vylučovací žalobě podané jedním z klientů PI v jiném řízení. Názor odvolacího soudu, že „závěr soudu prvního stupně o tom, že nebyl prokázán vznik škody, není závěrem právním, nýbrž skutkovým“, považuje dovolatel za nesprávný. Procesní chybu spatřuje v tom, že soud prvního stupně tím, že dospěl k závěru, že žalobci žádná škoda nevznikla, změnil právní kvalifikaci žalobcem tvrzených skutkových okolností, aniž ho poučil a vyzval k doplnění skutkových tvrzení dle ust. §118a odst. 2 o. s. ř. Znemožnil mu tak argumentaci k odlišnému právnímu názoru soudu a zatížil řízení vadou ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 o. s. ř. věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně, a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo správně určenou právní normu nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že žaloba na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem KCP při kontrole činnosti společnosti PI (obchodníka s cennými papíry) je předčasná, neboť v době rozhodování soudu nevznikla ještě žalobci škoda, spočívající v hodnotě jeho majetku smluvně svěřenému do správy společnosti PI, jejíž náhrady se na státu domáhá.
Dovolatel spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v posouzení otázky, zda přihlášení pohledávky za úpadcem do konkursního řízení vylučuje až do skončení konkursního řízení možnost konkursního věřitele požadovat náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb., a to i za situace, že zatím není postaveno najisto, zda přihlašovaná pohledávka vůbec spadá do konkursní podstaty. Tuto otázku na obdobném skutkovém základě řešil dovolací soud již v jiných rozhodnutích (např. rozsudek ze dne 1. září 2004, sp. zn. 25 Cdo 2625/2003-Soubor rozhodnutí NS, sv. 31, č. C 3030, rozsudek ze dne 23. února 2005 sp. zn. 25 Cdo 1704/2004) a nejde ani o otázku, která by odvolacími soudy nebo dovolacím soudem byla rozhodována rozdílně. Z hlediska §237 odst. 3 o. s. ř. nejde tedy o otázku zásadně právně významnou.
Je třeba přisvědčit názoru odvolacího soudu, že je povinností správce portfolia vypořádat se svým klientem prostředky mu svěřené, že žalobce má vůči němu nárok na plnění ze závazku ve smlouvě s ním uzavřené a že mimozávazkovou odpovědnost za vznik majetkové újmy, spočívající ve ztrátě hodnoty majetku smluvně svěřeného do správy správce portfolia, lze vůči jiným subjektům uplatňovat až poté, co tato újma z právního vztahu mezi obchodníkem s cennými papíry a jeho zákazníkem vznikla, tedy jakmile právo žalobce na plnění nebylo a již nemůže být uspokojeno. Náhrady za plnění, k němuž je povinen přímý dlužník, se proto nelze úspěšně domáhat na dalších subjektech z titulu jejich odpovědnosti za škodu dříve, než vůbec majetková újma věřiteli vznikla, tedy před vypořádáním práv a pohledávek zákazníka vůči obchodníkovi s cennými papíry.
Konkursnímu věřiteli může škoda, spočívající v neuspokojení jeho pohledávky vůči úpadci, vzniknout, až když pominou účinky prohlášeného konkursu. Pokud majetek žalobce do konkursní podstaty nepatří, jak je namítáno v dovolání, a žalobce by tak nebyl v postavení konkursního věřitele, svědčí mu právo na vydání jeho majetku (tzv. zákaznického majetku), popř. na uspokojení jeho pohledávek mimo konkursní řízení. Teprve jestliže jeho pohledávky vyplývající z právního vztahu ze smlouvy o správě portfolia nelze jako přímé nároky proti správci portfolia uspokojit, vzniká mu majetková újma, spočívající ve ztrátě jeho majetku, smluvně svěřeného do správy společnosti PI. Sama okolnost, že smluvní partner žalobce, byť je v konkursu, neplní své závazky vůči němu, neznamená vznik škody žalobce, jejíž náhrady se domáhá, a škoda také nevzniká již v okamžiku, kdy správce portfolia či orgán státního dozoru nad činností obchodníka s cennými papíry poruší své povinnosti. To platí i v případě, že náhrada škody je požadována po státu z titulu jeho odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem jeho orgánů vůči tomu, kdo je dlužníkem poškozeného. Zásadně je totiž třeba vycházet z toho, že pouze tehdy, měl-li nedostatek v činnosti orgánu, za nějž nese stát odpovědnost, dopad do majetkové sféry účastníka, vzniká mu škoda jakožto předpoklad pro uplatnění práva na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti.
Názor odvolacího soudu, z něhož vychází jeho rozhodnutí, že žalobci nevznikla ještě škoda, spočívající v neuspokojení jeho pohledávek, jež má vůči společnosti PI, je správný, dovolací soud se ostatně k této otázce již vyjádřil ve výše uvedených rozhodnutích.
Protože není důvodu pro závěr, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Pokud dovolatel namítá, že nebyl řádně poučen a vyzván k doplnění skutkových tvrzení podle ust. §118a odst. 2 o. s. ř. a že soud měl řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušit a vyčkat do ukončení konkursního řízení, namítá tím, že soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a uplatňuje tak dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Procesní pochybení soudu však přípustnost dovolání nezakládá, neboť k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a k vadám uvedeným v §229 odst. 3 o. s. ř. lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné, což není tento případ. Ostatně i v tomto směru lze odkázat na rozhodnutí ze dne 1. září 2004, sp. zn. 25 Cdo 2625/2003.
Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2005
JUDr. Marta Škárová,v.r.
předsedkyně senátu