ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.2801.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 2801/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce B. V., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 112.392,- Kč a měsíční renty ve výši 20.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 220/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2002, č. j. 22 Co 385/2001-146, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 8. 12. 1998, č. j. 23 C 220/95-59, jímž byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 1999, č. j. 22 Co 164/99-83, zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení) rozsudkem ze dne 23. 1. 2001, č. j. 23 C 220/95-108, zastavil řízení ohledně částek 123.108,- Kč, 31.000.000,- Kč a 5.000.000,- Kč, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku ve výši 112.392,- Kč a vyplácet mu s účinností od 1. 1. 1990 měsíční doživotní rentu ve výši 20.000,- Kč, kterou je povinna zvýšit v následném kalendářním měsíci o 10%, jakmile v předcházejícím kalendářním měsíci index nárůstu cen dosáhne 5%; dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. V řízení o žalobě na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem justičních orgánů (zejména Městského a Krajského soudu v Praze), který měl spočívat v průtazích rehabilitačního řízení žalobce vedeného pod sp. zn. 2 Rt 16/90 u Okresního soudu v Kolíně, soud prvního stupně na podkladě dokazování dospěl k závěru, že nebyl prokázán základ uplatněného nároku podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, neboť nebyla splněna podmínka nesprávného úředního postupu.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 10. 2002, č. j. 22 Co 385/2001-146, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o zamítnutí žaloby a o náhradě nákladů řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a poukázal zejména na správné posouzení základního předpokladu odpovědnosti státu za škodu, tedy na závěr, že postup soudů v uvedené věci nelze hodnotit jako nesprávný úřední postup.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a které podává z důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vytýká soudu prvního stupně, že neprovedl jím navržené důkazy, které podle žalobce prokazují odůvodněnost uplatněného nároku, ač tyto důkazy soudu opakovaně navrhoval. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž by po předchozím zrušujícím usnesení odvolacího soudu rozhodl soud prvního stupně ve věci odlišně; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel odvolacímu soudu nevytýká nesprávný právní názor (neoznačuje žádné ustanovení právního předpisu, které by odvolací soud nesprávně vyložil či uplatnil na zjištěný skutkový stav věci) a otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, že soud prvního stupně neprovedl navržené důkazy, jimiž žalobce hodlal prokázat odůvodněnost nároku. Je tedy zřejmé, že dovolatel uplatňuje (činí tak i výslovně) pouze dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Taková námitka, předložená k posouzení dovolacímu soudu (podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání), není ovšem námitkou proti právnímu posouzení věci, tím méně pak může být právní otázkou zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci sice může být v dovolacím řízení podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto, nicméně jen v případě, že dovolání je přípustné; sám o sobě však tento dovolací důvod přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalobce neobsahuje způsobilé dovolací důvody a nemůže vést k závěru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, směřuje dovolání proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. srpna 2005
JUDr. Petr V o j t e k, v.r.
předseda senátu