ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.2880.2004.1
sp. zn. 25 Cdo 2880/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce U. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému: V. l. a r. z., o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 79/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2004, č. j. 18 Co 134/2004-35, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 2. 12. 2003, č. j. 17 C 79/2003-19, zamítl žalobu na zaplacení částky 1.196,51 EUR s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce uzavřel smlouvu o ubytování v hotelu B. v K. V., jehož je žalovaný provozovatelem, a za parkování vozidla na odstavné ploše u hotelu zaplatil za sedm dní pobytu celkem 175,- Kč. Blíže nezjištěného dne v době od 13. 5. do 15. 5. 2002 vznikla žalobci škoda vloupáním do jeho automobilu tov. zn. Seat Toledo, z nějž neznámý pachatel odcizil autorádio zn. Kenwood a svazek klíčů a poškodil zámek dveří u spolujezdce. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný za tuto škodu neodpovídá podle ustanovení §433 obč. zák., neboť nabízel-li ubytovanému možnost zaparkovat osobní motorové vozidlo na tzv. hotelovém parkovišti, odpovídal by za věci vnesené jen tehdy, jestliže by šlo o prostranství uzavřené, např. garáž či parkoviště umístěné uvnitř ubytovacího objektu nebo o oplocené či obestavěné prostranství vně ubytovacího objektu tak, aby bylo zabráněno přístupu neoprávněných osob. Odpovědnost žalovaného nelze dovodit ani podle §435 obč. zák., neboť provozování předmětné parkovací plochy nebylo činností kvalifikovanou, tj. takovou, při níž jsou zaparkované dopravní prostředky provozovatelem střeženy (tzv. hlídaná parkoviště).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 5. 2004, č. j. 18 Co 134/2004-35, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se plně se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně, zejména s tím, že parkoviště provozované žalovaným nenaplnilo znaky vyplývající z ustanovení §433 a §435 obč. zák., neboť podle situačního plánu, jímž byl proveden důkaz, žalovaný disponuje jen zpevněnou odstavnou plochou za hotelem, kolem níž vede komunikace, takže přístupu neoprávněných osob nemohlo být zamezeno; cena za parkovací místo ve výši 25,- Kč denně pak v místě a čase odpovídala ceně za odstavnou plochu, která takto byla označena i na hotelovém účtu.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, které odůvodňuje podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a aniž by konkrétně formuloval právní otázku, s níž spojuje přípustnost dovolání, označuje rozhodnutí za zásadně významné po právní stránce ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítá, že mu vznikla škoda na odstaveném osobním automobilu v době, kdy využíval ubytovacích služeb poskytovaných žalovaným, za něž řádně zaplatil požadovanou částku, a vzniklou škodu v zákonem stanovené lhůtě řádně ohlásil, čímž je dle jeho přesvědčení dána odpovědnost za škodu způsobenou na vnesených a odložených věcech podle §433 obč. zák. Za relevantní dovolatel nepovažuje zejména právní názor odvolacího soudu o vyloučení odpovědnosti žalovaného tím, že nelze zabránit přístupu neoprávněných osob do provozovny, případně tím, že za poskytovanou službu byla zaplacena cena pouze 25,- Kč denně. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnými osobami - účastníky řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)]. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž bylo předtím rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., které dovolatel uplatnil jako dovolací důvod, může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.
Podle ustanovení §433 odst. 1 obč. zák. provozovatel poskytující ubytovací služby odpovídá za škodu na věcech, které byly ubytovanými fyzickými osobami nebo pro ně vneseny, ledaže by ke škodě došlo i jinak. Vnesené jsou věci, které byly přineseny do prostor, které byly vyhrazeny k ubytování nebo k uložení věcí, anebo které byly za tím účelem odevzdány provozovateli nebo některému z pracovníků provozovatele.
Podle ustanovení §435 obč. zák. stejně jako provozovatel poskytující ubytovací služby odpovídají i provozovatelé garáží a jiných podniků podobného druhu, pokud jde o dopravní prostředky v nich umístěné a jejich příslušenství.
V obou těchto případech jde o objektivní odpovědnost s liberačním důvodem (ledaže by ke škodě došlo i jinak), avšak liší se okruh odpovědných subjektů. Ustanovení §433 odst. 1 obč. zák. se výslovně týká poskytovatelů ubytovacích služeb (zpravidla na základě smlouvy o ubytování podle §754 a násl. obč. zák.), zatímco podle ustanovení §435 obě. zák. za škodu na dopravních prostředcích odpovídají jednak provozovatelé garáží, jednak provozovatelé jiných podniků podobného druhu. Nabídne-li ubytovatel ubytovanému možnost zaparkovat osobní motorové vozidlo na tzv. hotelovém parkovišti, bude odpovědnost ubytovatele za škodu ve smyslu ustanovení §433 odst. 1 obč. zák. dána jen tehdy, je-li parkoviště prostranstvím uzavřeným, např. garáží či parkovištěm situovaným uvnitř ubytovacího objektu nebo oploceným či obestavěným prostranstvím vně ubytovacího objektu tak, aby bylo zabráněno přístupu neoprávněných osob.
Jestliže ubytovatel nedisponuje uzavřeným parkovištěm pro ubytované hosty (nabízí např. vyhrazená místa na ulici či volně přístupném prostranství před hotelem), nelze jeho odpovědnost za škodu na vozidle ubytovaného posuzovat podle tohoto ustanovení, nýbrž přichází do úvahy jeho odpovědnost podle §435 obč. zák. Provozovatel ubytování může totiž současně splňovat i znaky provozovatele garáží či podniku podobného druhu nejen ve vztahu k osobám ubytovaným, pokud ovšem hotelové parkoviště charakter takového podniku má. Rozhodující přitom je, jaké rysy má jím fakticky provozovaná činnost. Ustanovení §435 obč. zák. důraz na oddělenost či uzavřenost parkovací plochy neklade (nepoužívá na rozdíl od ustanovení §433 odst. 1 obč. zák. pojmu prostory), a proto je třeba dojít k závěru, že parkoviště nemusí být nutně oploceno či obestavěno. Aby však provozování parkoviště (a to i v návaznosti na poskytování ubytovacích služeb) bylo možno považovat za jiný podnik podobného druhu ve smyslu ustanovení §435 obč. zák., musí jít o činnost kvalifikovanou - takovou, při níž jsou zaparkované dopravní prostředky provozovatelem střeženy (tzv. parkoviště hlídaná); provozovatel zde nenabízí pouhou možnost odstavení vozidla na určené ploše, nýbrž se zavazuje zaparkované vozidlo po sjednanou dobu střežit před odcizením či poškozením. Není přitom nutné, aby šlo o plochu oplocenou či obestavěnou, postačí i osobní, monitorované či jiným způsobem technicky provedené střežení jinak nechráněné plochy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 25 Cdo 97/99, publikovaný v časopise Právní rozhledy 12/1999, str. 654).
V posuzovaném případě vyšel odvolací soud ze zjištění [správnost skutkových zjištění nepodléhá vzhledem k případné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolacímu přezkumu, ostatně dovolatel v tomto směru námitek nevznáší], že vozidlo bylo poškozeno na odstavné ploše umístěné za hotelem, která nebyla oplocena ani situována uvnitř hotelového areálu, a že žalovaný na odstavné ploše nenabízel služby hlídaného parkoviště, tj. nevyvíjel kvalifikovanou činnost, při níž by zaparkované dopravní prostředky střežil. Je tedy zřejmé, že soudy obou stupňů na tomto skutkovém základě v souladu s hmotným právem i ustálenou soudní judikaturou dovodily, že předmětné parkoviště provozované žalovaným (bez ohledu na to, jak bylo odstavení vozidel zpoplatňováno) nesplňuje podmínky prostor, vyhrazených k uložení věcí ubytovaných osob ve smyslu §433 obč. zák., ani garáží či jiných podniků podobného druhu podle §435 obč. zák.; správně tudíž také uzavřely, že objektivní odpovědnost žalovaného za vzniklou škodu není dána.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že z hlediska důvodů vymezených v dovolání nelze rozhodnutí odvolacího soudu považovat za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Dovolání proti němu není proto podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, a proto je dovolací soud podle §243b odst. 5 a §218 odst. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první,
§224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., když žalobce nemá na jejich náhradu právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. září 2005
JUDr. Petr V o j t e k, v.r.
předseda senátu