ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.482.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 482/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce R. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) R. H. a 2) Z. K., oběma zastoupeným advokátem, za účasti Č. k. p., zastoupené Č. p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 C 17/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. dubna 2004, č. j. 42 Co 151/2004-163, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě částečným rozsudkem ze dne 20. 1. 2004, č. j. 34 C 17/2001-141, zamítl žalobu, aby žalovaní 1) a 2) byli povinni zaplatit žalobci na bolestném 42.078,- Kč a za ztížení společenského uplatnění 129.000,- Kč, vše s úrokem z prodlení od 18. 1. 2001 s tím, že v rozsahu plnění jednoho ze žalovaných zaniká povinnost druhého, a dále zamítl žalobu proti prvnímu žalovanému na zaplacení ztráty na výdělku za dobu do února 2001 v částkách 9.126,- Kč, 8.547,70 Kč, 8.547,70 Kč, 8.547,70 Kč, 8.547,70 Kč, 8.547,70 Kč, 11.151,70 Kč, 11.151,70 Kč, 10.664,70 Kč, 10.644,70 Kč, 10.970,70 Kč, 11.082,70 Kč, 11.635,80 Kč, 11.635,80 Kč, 11.635,80 Kč, 11.635,80 Kč, 11.635,80 Kč, 11.635,80 Kč, 11.513,80 Kč, 11.513,80 Kč, 11.513,80 Kč, 11.513,80 Kč, 11.513,80 Kč, 11.513,80 Kč, 12.625,80 Kč, 12.625,80 Kč, 12.625,80 Kč s úroky z prodlení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným. Vyšel ze zjištění, že dne 19. 1. 1999 zavinil první žalovaný při jízdě služebním vozidlem Škoda Felicia, které řídil, dopravní nehodu, když čelně narazil do protijedoucího vozu SEAT Toledo, řízeného žalobcem. Při nehodě žalobce utrpěl otřes mozku, úrazovou obrnu hybnosti třetího a čtvrtého hlavového nervu vlevo, zlomeninu čtvrtého bederního obratle. Žalovaný byl trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 1999 sp. zn. 1 T 190/99 za toto jednání uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 a 2 trestního zákona. V důsledku úrazu byl žalobce od 19. 1. 1999 do 31. 12. 1999 v pracovní neschopnosti, od 1. 2. 2001 mu byl přiznán částečný invalidní důchod, je omezen ve společenském, kulturním a sportovním životě, stejně jako při pracovním uplatnění. Vozidlo, které první žalovaný použil k jízdě, mu bylo jeho zaměstnavatelem (druhým žalovaným) dáno k dispozici k výkonu jeho povolání obchodního referenta jako vozidlo služební. Od 14. 1. 1999 první žalovaný vykonával civilní vojenskou službu a jeho pracovní poměr byl z toho důvodu přerušen. V den nehody 19. 1. 1999 použil vozidlo k dořešení zakázky pro svého zaměstnavatele, avšak v důsledku nehody na schůzku se zákazníkem již nedojel. Soud dovodil, že podle §420 odst. 2 obč. zák. není první žalovaný ve sporu pasivně legitimován, neboť ke škodě došlo při plnění úkolů pro jeho zaměstnavatele, jak má na mysli ust. §25 nař. vlády č. 108/94 Sb., když podle tohoto předpisu je plněním pracovních úkolů též činnost konaná pro zaměstnavatele z vlastní iniciativy, pokud k ní zaměstnanec nepotřebuje zvláštní oprávnění, nebo ji nekoná proti zákazu zaměstnavatele (§25 odst. 2). V době škodní události pracovní poměr prvního žalovaného trval, výkon civilní vojenské služby byl pouze překážkou v práci podle ust. §125 zák. práce. K vykonání jízdy služebním vozem nepotřeboval první žalovaný k žádné zvláštní oprávnění, vůz použil proto, aby vykonal pracovní úkol, a to nikoli proti výslovnému zákazu, naopak druhý žalovaný tuto jeho činnost hodnotil kladně. Proto soud dospěl k závěru o odpovědnosti druhého žalovaného podle ust. §420 odst. 2 obč. zák. a žalobu proti prvnímu žalovanému zamítl. Protože druhý žalovaný se stal účastníkem předmětného sporu až dne 1. 7. 2003, kdy nabylo právní moci usnesení o přistoupení druhého žalovaného do řízení na základě návrhu žalobce ze dne 1. 4. 2003, soud dospěl k závěru, že nárok žalobce na náhradu bolestného a za ztížení společenského uplatnění je ve vztahu k druhému žalovaném promlčen podle ust. §106 odst. 1 obč. zák. Námitku promlčení vznesenou druhým žalovaným shledal důvodnou, neboť žalobce se mohl o tom, kdo za škodu odpovídá, dozvědět již v průběhu trestního řízení vedeného proti prvnímu žalovanému u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 T 190/99, neboť žalobci jako poškozenému se dostalo dne 12. 4. 1999 poučení, že je oprávněn nahlížet do spisu, přičemž z protokolu ze dne 12. 4. 1999 a z fotodokumentace obsažené ve spise mohl žalobce zjistit, že první žalovaný cestu vykonal služebním vozidlem při pracovní činnosti pro svého zaměstnavatele. Soud proto částečným rozsudkem zamítl žalobu proti druhému žalovanému co do požadované náhrady bolestného a za ztížení společenského uplatnění s tím, že o nároku žalobce proti druhému žalovanému na náhradu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti bude rozhodnuto v dalším řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 4. 2004, č. j. 42 Co 151/2004-163, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích ve vztahu k prvnímu žalovanému potvrdil, v zamítavém výroku ve vztahu k druhému žalovanému jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným. Odvolací soud se plně ztotožnil se soudem prvního stupně o neopodstatněnosti žaloby proti prvnímu žalovanému, neboť zjištěný skutkový stav odůvodňuje závěr, že se u něj jednalo výkon pracovní činnosti v rámci pracovní smlouvy. V době trvání pracovního poměru, byť na jeho straně existovala překážka v práci, se první žalovaný dostavil ke svému zaměstnavateli, aby dořešil zakázku, za tím účelem si zapůjčil služební vozidlo, které byl oprávněn ke své pracovní činnosti používat. V jeho případě se tak jednalo přímo o výkon pracovní činnosti pro druhého žalovaného v rámci pracovní smlouvy, k této cestě služebním vozidlem nepotřeboval cestovní příkaz a rovněž druhý žalovaný považoval tuto jeho cestu za služební. Na vzniklou škodu lze proto nahlížet jako na způsobenou právnickou nebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, kteří byli k této činnosti použiti, a vzhledem k tomu žalobci za škodu odpovídá ve smyslu ust. §420 odst. 2 obč. zák. pouze druhý žalovaný. Ve vztahu k druhému žalovanému se odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o promlčení nároku a vyslovil názor, že z hlediska počátku běhu subjektivní promlčecí doby je rozhodující, kdy se poškozený dozvěděl o skutečnostech, z nichž může spolehlivě dovodit, že mu vznikla škoda a který subjekt za ni odpovídá, přičemž je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného. Proto odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k druhému žalovanému zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Uplatňuje dovolací důvod podle ust. §241a odst. 1 písm. b) o. s. ř. a uvádí, že napadený výrok rozhodnutí má ve věci po právní stránce zásadní význam a je nezákonný, jelikož nemá oporu v provedených důkazech. Dovolatel nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů o nedostatku pasivní legitimace prvního žalovaného a namítá, že již soud prvního stupně nesprávně hodnotil provedené důkazy, když se jimi nezabýval podrobně v celé jejich hloubce. Poukazuje na to, že označení firmy „K.“ na vozidle, jak uvedl první žalovaný při svém výslechu na Policii a jak je vidět na fotografiích založených v trestním spise, neodpovídá označení firmy druhého žalovaného podle požadavků obchodního zákoníku. Podle evidence podnikatelů obchodní firma žalovaného přesně zní „Z. K. K.–i.“, takže ani z výpovědi prvního žalovaného ze dne 12. 4. 1999 ani z fotografií nemohl žalobce přesně zjistit, kdo je vlastníkem vozidla, které první žalovaný v době nehody řídil. Dále namítá, že v řízení nebylo prokázáno, že by první žalovaný použil vozidlo v rámci provádění činnosti pro zaměstnavatele, naopak jak vyplynulo z výpovědi druhého žalovaného, druhý žalovaný se až po dopravní nehodě dozvěděl o tom, že si první žalovaný vzal jeho vozidlo, a popřel, že by mu dal cestovní příkaz. Dovozuje, že pokud měl první žalovaný na své straně překážku v práci, potřeboval zvláštní oprávnění k provedení pracovní cesty, a to konkrétně příkaz zaměstnavatele k cestě, který neměl, a jeho jednání dokonce může nést znaky trestného činu. Soudem citované ust. §25 odst. 2 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. jistě nemá chránit jakékoli protiprávní jednání zaměstnance. Dovolatel tvrdí, že první žalovaný použil vozidlo pro vlastní potřebu, jeho tvrzení, že konal práci pro druhého žalovaného, je účelové, a je tedy ve věci pasivně legitimován. Rovněž druhý žalovaný je ve věci pasivně legitimován, vůči němu nedošlo k promlčení nároku, neboť teprve při jeho výslechu mohl žalobce zjistit, že by druhý žalovaný mohl být rovněž pasivně legitimován. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., věc projednal a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
V posuzované věci žalobce sice v dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí má podle jeho přesvědčení po právní stránce zásadní význam, z obsahu dovolání (z vylíčení jeho důvodů) je však zřejmé, že dovolatel nesouhlasí především se skutkovými zjištěními, na jejichž podkladě odvolací soud rozhodl. Podstatou jeho námitek je polemika s tím, co bylo či nebylo v řízení prokázáno a kterému důkazu soud měl či neměl uvěřit, tedy nesouhlas s tím, jak byl na základě provedených důkazů zjištěn skutkový stav věci. Nesprávné skutkové zjištění a rovněž námitka nesprávného hodnocení provedených důkazů není dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž je dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (srov. např. R 8/1994).
Nehledě k tomu, že otázka odpovědnosti řidiče vozidla za škodu způsobenou jeho zaviněním při dopravní nehodě (§420 obč. zák.) se neodvíjí od okolnosti, zda a kdy mohl poškozený zjistit, kdo je vlastníkem či provozovatelem vozidla, jež bylo k jízdě použito, je třeba uvést, že námitky týkající se skutkových zjištění, nejsou námitkami proti právnímu posouzení, tím méně pak mohou být právní otázkou zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Pokud jde o právní posouzení zjištěných skutkových okolností podle §420 odst. 2 obč. zák., nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávný právní názor na výklad tohoto ustanovení v souvislosti s §25 odst. 2 nařízení vlády č. 108/1994 Sb. Závěr, zda v konkrétním případě byla škoda způsobena v rámci činnosti fyzické osoby – podnikatele, a to jejím zaměstnancem či jinou osobou při této činnosti použitou, či zda se jedná o tzv. exces, závisí na okolnostech konkrétního případu. Paušální hledisko neexistuje, jde o problematiku řešenou v podstatě shodně jako v pracovním právu. Zásadním kriteriem je místní, časový a především věcný (vnitřní, účelový) vztah činnosti, při níž byla škoda způsobena, k provozní (obchodní) činnosti zaměstnavatele, tedy zda objektivně šlo o činnost konanou pro zaměstnavatele, byť bez jeho příkazu, pouze na základě vlastního rozhodnutí. V tomto směru je právní názor odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou (srov. např. R 55/1971, dále rozhodnutí NS sp. zn. 21 Cdo 1148/2002, rozhodnutí NS sp. zn. 21 Cdo 454/2002, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 79/2003, popř. i rozhodnutí NS sp. zn. 21 Cdo 2507/2000, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 79/2003). Okolnost, že první žalovaný vykonával pracovní činnost v době, kdy na jeho straně existovala překážka v práci, není sama o sobě rozhodující. Překážka v práci představuje právem uznanou dočasnou nemožnost plnění základních pracovněprávních povinností; zaměstnanec není po tuto dobu povinen vykonávat práci podle pracovní smlouvy [§35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a zaměstnavatel není povinen mu přidělovat práci podle pracovní smlouvy a za vykonanou práci mu platit mzdu [§35 odst. 1 písm. a) zák práce]. Jestliže však zaměstnanec koná, byť z vlastní iniciativy, pro svého zaměstnavatele práci, a to v rámci druhu práce sjednaného pracovní smlouvou, nejedná se o tzv. exces jen z toho důvodu, že v té době na jeho straně existovala překážka v práci (srov. též rozhodnutí NS sp. zn. 21 Cdo 1688/2004).
Nelze proto uzavřít, že by tuto právní otázku, předloženou k posouzení dovolacímu soudu, řešil odvolací soud v rozporu s hmotným právem. Není tedy důvodu pro závěr, že by rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže být založena.
Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ust. §243b odst. 5 a §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a prvnímu žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2005
JUDr. Marta Škárová,v.r. předsedkyně senátu