ECLI:CZ:NS:2005:25.CDO.883.2005.1
sp. zn. 25 Cdo 883/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobců a) J. C., b) L. O., c) M. K., d) P. K., e) P. K., f) Ing. M. K., zastoupených advokátem, proti žalovanému M. M., zastoupenému advokátkou, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 5 C 832/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. července 2004, č. j. 38 Co 355/2001-56, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně mezitímním rozsudkem ze dne 25. 4. 2001, č. j. 5 C 832/98-39, rozhodl, že základ nároku žalobců J. C., P. K. a L. O. je dán. Nároky na náhradu škody, které uplatnili žalobci J. C. ve výši 9.084,- Kč s příslušenstvím, P. K. 9.408,- Kč s příslušenstvím a L. O. ve výši 3.360,- Kč s příslušenstvím, shledal soud důvodnými na základě zjištění, že žalovaný dne 13. 5. 1996, tj. v době tzv. dlouživého růstu vinné révy provedl zakázaný postřik svých polí herbicidem Agritox a že škoda, která vznikla žalobcům na vinicích, je v příčinné souvislosti s tímto neodborným ošetřením pozemků žalovaného; o výši škody bude rozhodováno v dalším řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 7. 2004, č. j. 38 Co 355/2001-56, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že nárok žalobců na náhradu škody, způsobené žalovaným dne 13. 5. 1996, je dán. Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem i právním posouzením věci soudem prvního stupně, označil rozsudek za věcně správný a k jeho změně přistoupil jen proto, aby reagoval na okolnost, že v průběhu odvolacího řízení zemřel žalobce P. K., na jehož místo vstoupili do řízení jeho dědici – M. K., P. K. ml., P. K. a Ing. M. K.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Vytýká odvolacímu soudu, že věc nesprávně právně posoudil, neboť nesprávně interpretoval ustanovení §420 odst. 1 a §442 odst. 1, 2 obč. zák. a poté je rovněž nesprávně aplikoval na daný případ. Namítá dále, že provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by škodu zavinil, a podrobně rozebírá obsah jednotlivých důkazů. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle §152 odst. 2 o. s. ř. rozsudkem má být rozhodnuto o celé projednávané věci. Jestliže to však je účelné, může soud rozsudkem rozhodnout nejdříve jen o její části nebo jen o jejím základu.
V dané věci žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl formálně změněn mezitímní rozsudek soudu prvního stupně; bylo tedy rozhodnuto o základu nároku žalobců, přičemž předmětem řízení před soudy obou stupňů bylo ve výroku o věci samé peněžité plnění ve výši 9.084,- Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalobci a), ve výši 9.408,- Kč s příslušenstvím vůči žalobcům c) – f) a ve výši 3.360,- Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalobci b). Ačkoliv součet těchto částek převyšuje hranici 20.000,- Kč, je jednoznačné, že se skládá ze tří nároků původně tří samostatných účastníků (tzv. subjektivní kumulace), přičemž na místo žalobce P. K. vstoupili do řízení jako jeho dědici žalobci c) – f). Jde tedy vlastně o tři samostatné nároky spojené do jednoho řízení a rozhodnutí odvolacího soudu má ohledně každého z nich charakter samostatného výroku; přípustnost dovolání je proto též třeba zkoumat u každého výroku odděleně bez ohledu na to, zda o nich bylo rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem. Jestliže tedy žádným z dovoláním dotčených výroků nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že součet výše plnění ze všech samostatných nároků přesahuje částku 20.000,- Kč (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované v časopise Soudní judikatura, 5/2000, pod č. 55).
Na tom nic nemění skutečnost, že odvolací soud rozhodl jen mezitímně (o základu věci) a nikoliv také o výši plnění. Při rozhodování o základu věci soud posuzuje všechny otázky, které vyplývají z uplatněného nároku, s výjimkou těch, které se týkají jen jeho výše. I když tedy soud mezitímním rozsudkem rozhoduje o uplatněném nároku bez určení jeho výše, předmětem řízení nadále zůstává nárok charakterizovaný též výší požadovaného plnění a rovněž rozhodnutí mezitímním rozsudkem je rozhodnutím o tomto nároku. Z toho vyplývá, že bylo-li dovoláním napadeným rozsudkem rozhodnuto jen o základu věci, není pro závěr o nepřípustnosti dovolání podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tj. z hlediska limitu 20.000,- Kč) významné, zda dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o celé projednávané věci nebo pouze o jejím základu. V takovém případě není nejen proti rozhodnutí konečnému, ale ani proti mezitímnímu rozhodnutí dovolání podle tohoto ustanovení přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 725/2003, publikované v Souboru rozhodnutí NS, sv. 25, C 1922).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných dovolání.
Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, protože šlo o dovolání proti tzv. mezitímnímu a nikoliv konečnému rozsudku odvolacího soudu; o všech dosavadních i dalších nákladech řízení proto rozhodne soud prvního stupně ve svém konečném rozsudku.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. srpna 2005
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu