ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.1139.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1139/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce města R. proti žalovanému Z. K., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 8 C 189/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. června 2004, č. j. 11 Co 249/2004-111, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. dubna 2003, č. j. 8 C 189/2002-57, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi žalobce z nájmu žalovaného k „bytu č. 8 v domě č. p. 772 na ulici B. č. o. 22 v V. podlaží o velikosti 1+1 s příslušenstvím v R.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že nájem bytu skončí uplynutím tříměsíční lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů po zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. června 2004, č. j. 11 Co 249/2004-111, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a – stejně jako soud prvního stupně – dovodil, že je naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ zákona č. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“), neboť žalovaný (nájemce předmětného bytu) nezaplatil žalobci (pronajímateli bytu) nájemné a služby spojené s užíváním bytu za období od května 1996 do února 1999 (dluh v částce 20.173,- Kč), za období od března 1999 do dubna 2000 (dluh v částce 12.354,- Kč) a za období od listopadu 2000 do prosince 2001 (dluh v částce 23.083,- Kč); dále nezaplatil ani nájemné od ledna 2002 do června 2002, od srpna 2002 do prosince 2002 a za leden a únor 2003. Ztotožnil se také se závěry, které odvolací soud učinil s poukazem na ustanovení §710 odst. 1 a 2 obč. zák. a §712 odst. 1 a 5 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Uvedl v něm, že v daném případě byl porušen zákon, zastupovala-li žalobce v řízení ředitelka B. R., „která neměla právo zastupovat město R. jako právník“, a pokračoval, že „jako ředitelka B. má hájit jenom svůj resort a nikoli město jako takové“. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 2. června 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – použil dovolatel dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., jehož prostřednictvím namítl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Na naplnění této vady usuzuje z toho, že žalobce v řízení zastupovala ředitelka B. R., která, jak uvedl, „neměla právo zastupovat město R. jako právník“. Žalovaný však přehlíží, že k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (stejně jako k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezakládají.
Se zřetelem k uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Žalovaný z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, avšak žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovanému právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. srpna 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu