ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.1232.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1232/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně PhMr. K. E., zastoupené advokátkou, proti žalovanému L. B., zastoupenému opatrovnicí J. K., zaměstnankyní Městského soudu v Brně, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 31 C 50/97, o dovolání žalobkyně, Ing. M. E. a Ing. I. E., všech zastoupených advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. prosince 2004, č.j. 19 Co 352/2002-268, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) usnesením ze dne 6. 8. 2002, č.j. 31 C 50/97-209, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 17. 5. 2004, č.j. 31 C 50/97-246, zastavil řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, neboť původní žalobci b) JUDr. R. H. a c) Ing. M. H. vzali podanou žalobu ve smyslu §96 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) zpět, a protože k tomu došlo dříve než začalo jednání, nevyžadoval soud souhlas ostatních účastníků ze zpětvzetím návrhu. Ve vztahu k žalobkyni pak řízení zastavil podle §104 odst. 1 o.s.ř., neboť podle provedených důkazů žalobkyně není existující osobou, tedy osobou mající způsobilost být účastníkem řízení, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 12. 2004, č.j. 19 Co 352/2002-268, usnesení soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným jako věcně správné potvrdil, byť z jiných než v něm uvedených důvodů, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud žalobkyni považoval za osobu existující a nositele práv a povinností, neboť byla v řízení označena dostatečně uvedením jména, příjmení, bydliště i datem narození a nesprávné uvedení titulu PhDr. (namísto správného PhMr.) nečiní z jinak přesně označeného účastníka řízení neexistující subjekt, když uvádění akademického titulu ani není podmínkou označení účastníků dle §79 o.s.ř. Ze spisu však podle odvolacího soudu také vyplývá, že žalobkyně nikdy nepodala žalobu ve věci, ani nezmocnila JUDr. J. V. (jenž se v žalobě označil jako zástupce všech tří původních žalobců) k podání žaloby a ke svému zastupování, ani se k žalobě později nepřipojila. Nedostatek plné moci je sice odstranitelnou podmínkou řízení, který však nebyl odstraněn, a proto bylo řízení v souladu s §104 odst. 2 o.s.ř. správně zastaveno. Odvolací soud poznamenal, že nerozumí zcela, o co žalobkyni odvoláním vlastně šlo, když celou dobu v řízení před soudem prvního stupně poukazovala na to, že žalobu nepodávala, ani k jejímu podání nikoho nezmocnila a dožadovala se zastavení řízení.
Proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně, Ing. M. E. a Ing. I. E. (dále též jen „dovolatelé 1, 2 a 3“) včasné dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §239 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Podle dovolatelů odvolací soud správně konstatoval, že žalobkyně je osobou existující, již se však nevypořádal s tím, že do řízení měli být přibráni a mělo být jednáno i s dovolateli 2 a 3; dále odvolací soud nezohlednil, že jeden z účastníků na straně žalobců v průběhu řízení zemřel. Nepřibrání do řízení považují dovolatelé za odnětí možnosti jednat před soudem, jež představuje vadu řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelé vyslovují domněnku, že soud nemusel jejich podání vždy zcela porozumět, v takovém případě však byl v rámci své poučovací povinnosti povinen vyzvat je k doplnění neúplných tvrzení. Z uvedených důvodů navrhují, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení §237 až §239 o.s.ř.
Dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., neboť usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení a jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, není rozhodnutím ve věci samé.
Ustanovení §238, §238a a §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že napadené usnesení v jejich taxativních výčtech uvedeno není.
Přípustnost dovolání nezakládá ani ustanovení §239 odst. 2 písm. a/ o.s.ř., z něhož ji dovozují dovolatelé.
Podle §239 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 (o.s.ř.).
Soud prvního stupně v dané věci sice zastavil řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným s odkazem na ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. (s odůvodněním, že žalobkyně nemá způsobilost být účastníkem řízení), odvolací soud se však s tímto právním názorem neztotožnil a dospěl k závěru, že zastavení řízení je odůvodněno ustanovením §104 odst. 2 o.s.ř., tedy tím, že nebyl odstraněn odstranitelný nedostatek podmínek řízení spočívající v tom, že za žalobkyni jednal zástupce, který však nepředložil plnou moc, která by jej k jejímu zastupování zmocňovala.
Vzhledem k tomu, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout pouze rozhodnutí odvolacího soudu, je pro účely přípustnosti dovolání dle §239 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. rozhodné právní posouzení důvodu zastavení řízení provedené odvolacím soudem. Jestliže tedy soud prvního stupně zastavil řízení podle §104 odst. 1 o.s.ř., avšak odvolací soud dospěl k závěru, že řízení je třeba zastavit dle §104 odst. 2 o.s.ř., není předpoklad přípustnosti dovolání dle §239 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. naplněn.
Podle §240 odst. 1 o.s.ř. může dovolání podat jen účastník řízení. Na rozdíl od žalobkyně (dovolatelky 1) však dovolatelé 2 a 3 účastníky řízení před soudem prvního stupně ani před soudem odvolacím nebyli, a proto ani nejsou osobami oprávněnými podat dovolání.
Z povahy dovolání jako opravného prostředku rovněž vyplývá, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena v jeho právech určitá újma, odstranitelná zrušením napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, a ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněná v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, pod č. 28, a ročník 1999, pod č. 7). V právních poměrech žalobkyně (dovolatelky 1) však žádná újma vydáním napadeného rozhodnutí nevznikla a dovolatelé nic takového ani netvrdí (dovolací námitky se omezují na údajnou újmu způsobenou dovolatelům 2 a 3). Napadeným usnesením byl naopak napraven stav, kdy probíhalo řízení, v němž bylo s dovolatelkou 1 jednáno jako se žalobkyní, ačkoli sama žalobu nepodala a neudělila ani plnou moc k tomu, aby jejím jménem byla žaloba podána. Za této situaci nelze ani dovolatelku 1 považovat za osobu oprávněnou (subjektivně legitimovanou) k podání dovolání.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolaní odmítl, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a aniž mohl zkoumat opodstatněnost dovolacích námitek (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. b/ a c/ o.s.ř.).
Žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by měl proti dovolatelům, jejichž dovolání bylo odmítnuto, právo (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř.). Tomu odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. srpna 2005
JUDr. Robert W a l t r , v.r.
předseda senátu